Most za divadlem

ve 30.letech 20.století a letech 1979 a 1992

Nahoře je původní železný most z roku 1895 s dominantou synagogy. V lednu 1974 se začalo s jeho demolicí a zároveň odstřelem skály v místě budoucího nájezdu. Nový železobetonový most zapojený do mimoúrovňové křižovatky byl otevřen 13.5.1975 (zdroj Kniha o Liberci)

Hostina obrů je mediální označení pro umělecké dílo Zastávka sochaře Davida Černého na liberecké autobusové zastávce Sokolská u zdi. Nachází se v centru Liberce mezi Divadlem F. X. Šaldy a Krajskou vědeckou knihovnou v Liberci. Zastávka je na velmi frekventované silnici v průběžném jízdním pruhu v mírném svahu, kdy silnice odbočující vpravo ze Sokolské ulice stoupá na křižovatku za mostem mezi ulicí z náměstí Dr. Edvarda Beneše a Rumjancevovou ulicí.

David Černý o svém díle řekl: "Cílem stolu v nadživotní velikosti je křižovatku zpomalit, proměnit ho v místo zasutých vzpomínek. Zátiší na desce stolu připomíná přerušenou hostinu, od které musela jakási rodina bronzových obrů náhle odejít. Pro nás, rasu malých a uspěchaných lidí, zbylo jen místo pod stolem, v prostoru tajných her, o kterých ti ostatní neměli ani ponětí... Je to místo nejen k zastavení autobusu, ale i zastavení lidí a přemýšlení," dodal autor. Po slavnostním odhalení plastiky o ní novináři psali jako o Hostině obrů, což kritizoval David Černý jako "zavádějící název". "Není to žádná hostina, je to prostě zastávka - autobusová i časová. Jsou na ní předměty, které vnímám jako atributy Liberce," řekl. Zastávka má podle něj rušné místo v centru města zpomalit, je i místem zasutých vzpomínek.

Plastika s typickým zeleným povrchem patinovaného bronzu odkazuje na symboly z minulosti a současnosti Libereckého kraje. Předměty připomínají česko-německo-židovskou minulost Liberecka. Prostor díla je na chodníku orámován tmavší dlažbou do tvaru obdélníku.

Základ uměleckého díla tvoří velký bronzový stůl připomínající typické dřevěné stoly oblíbené na Liberecku v 19. století. Historický nábytek inspiroval i pět židlí pod stolem. Kousek od stolu je koš na odpadky ve tvaru obří konzervy s pootevřeným víčkem, které nese typické stopy otvíráku. Vedle koše vystupuje z kamenné zdi část papírového tácku s libereckými párky, opět z bronzu a ve velkém provedení. Na druhé straně od židlí je na žulových kamenech jízdní řád v ozdobném bronzovém rámečku, který připomíná čtyři větve stromu s ozdobou nahoře a odkazuje na tradiční myslivost v kraji. V březnu 2019 jezdily ze Zastávky u zdi autobusy č. 14, 18, 25 a 34 mířící do Ruprechtic, Růžodolu, průmyslové zóny Jih a do Bedřichova. Na prostřeném stolu s ubrusem (tradice textilního průmyslu) se nachází povalený poškozený židovský svícen menora, který připomíná pronásledování židovského obyvatelstva a vypálení staré synagogy 11. listopadu 1938. Stará synagoga stála nedaleko od Zastávky u zdi. V současné době na místě Staré synagogy stojí Nová synagoga (Stavba smíření).

Na celém uměleckém díle je právě uříznutá hlava tím, co vzbuzuje největší nevoli a dohady. Marek Řeháček uvádí ve své knize Liberecké zajímavosti, kniha první, že David Černý připsal na prezentaci projektu, že se jedná o "mouchu na noži v Konrádově hlavě", což Liberečanům připomíná Konrada Henleina, který se narodil v blízkých Vratislavicích nad Nisou.

Na tradici sklářského průmyslu odkazuje skleněná váza a chloubu liberecké botanické zahrady - unikátní sbírku masožravých rostlin - zastupuje mucholapka podivná, která je do vázy zasazena. Kousek od ní je krabička od cigaret a historický německý pivní džbán kriegel s uchem a cínovým víčkem.

(zdroj: Wikipedia)

Bývalé nacistické popraviště

stav v roce 1946

Expozice na bývalém nacistickém popravišti patří do dlouhé řady pamětních míst, která v Liberci vznikla po roce 1945, aby připomněla oběti druhé světové války, některá z nich na autentických historických místech. Jedním z takových měl být právě sklep dnes již neexistující budovy v Rumjancevově ulicí.

Po postoupení českého a moravského pohraničí nacistickému Německu v říjnu 1938 začala v Liberci působit tajná státní policie, obávané gestapo. V centru města obsadilo několik budov — bývalý hotel Reichshof v ulici Strasse der SA (nyní Sokolské) nebo budovu v sousední Lerchenfeld-Gasse (nyní Rumjancevova 3). Ve druhém jmenovaném domě, který nechal postavit v roce 1899 liberecký stavitel Adolf Bürger, provádělo gestapo výslechy a zatčení byli drženi v jeho sklepních prostorách. Na konci druhé světové války pak byl areál rozšířen ještě o improvizované popraviště.

V libereckém regionu se v posledních válečných letech koncentrovalo mimořádně velké množství vězňů, válečných zajatců i civilních dělníků, kteří v Sudetské župě museli vykonávat nucenou práci pro zbrojní průmysl. Takové množství lidí vzbuzovalo v okupantech obavy ze vzpoury podobné Slovenskému národnímu povstání, které začalo v srpnu 1944.

V libereckém regionu působilo několik odbojových skupin spolupracujících právě s nucenými dělníky v pracovních táborech. Nacisté proto zvýšili stupeň represí a zřídili tzv. stanný soud, který mohl ve zrychleném řízení odsoudit a popravit domnělé nebo skutečné odbojáře a nepřátele režimu. Stanný soud byl ustaven 20. února 1945. Popraviště a soud, ve kterém zasedali příslušníci gestapa, byly zřízeny právě ve sklepě nádvorní budovy (č. 637/I) při ulici Lerchenfeld-Gasse (dnešní Rumjancevovy). Vykonávaly se zde popravy oběšením, kdy byli odsouzení nuceni zřejmě ve dvojicích vystoupat na přistavený stůl a po jeho odstranění byli zavraždění smyčkami improvizované šibenice. První poprava se zde měla konat 22. února, poslední 30. dubna 1945, celkem je dohledáno 18 obětí původem ze Sovětského svazu, Polska, Německa a Slovenska. Ve sklepení byly po válce nalezeny také stopy po kulkách ve zdi, podle čehož se předpokládá, že zde odsouzení mohli být vražděni i zastřelením. Těla popravených pak měla být transportována do libereckého krematoria, kde byla bez úředních záznamů zpopelněna.

Dění v popravčím sklepě a písemné prameny k němu jsou dlouhodobě diskutovány obecnou i odbornou veřejností. Není k dispozici dostatek úředních záznamů, protože je jako potenciální důkazy zločinů na konci války nacisté likvidovali. Svědecké výpovědi o dění na libereckém popravišti pocházejí od domovníka budovy, ve které sídlilo gestapo, a od úředního lékaře, který měl být přítomen u poprav. Vychází se také z dílčích záznamů v matrice.

Pietní místo bylo na bývalém popravišti zřízeno poměrně pozdě. V poválečných letech měl funkci hlavního pamětního místa v Liberci "Památník nacistického barbarství" (1946-1964), stálá muzejní expozice ve vile patřící za války nacistickému předákovi Konradu Henleinovi. V roce 1975 byl zřízen pomník obětem druhé světové války na vojenském hřbitově v Liberci-Ruprechticích, před dolními kasárnami v Liberci bylo v 60. a 70. letech vybudováno pietní místo s pamětními deskami a sochou rudoarmějce. Období druhé světové války bylo reflektováno také ve starší expozici Severočeského muzea v Liberci. Budova bývalého sídla gestapa po válce sloužila společnosti Severokámen, nádvorní domek s popravištěm stál do roku 1972, poté byl zbourán a zůstal zachován pouze sklep, jehož jedna strana vystupuje nad povrch ve svahu k Pastýřské ulici.

Tento zbytek objektu byl zapsán do seznamu kulturních památek jako autentické dějiště nacistického teroru. Nejpozději v roce 1978 bylo rozhodnuto 0 zřízení pamětní expozice, která byla otevřena o šest let později, dne 18. května 1984 pod názvem "Liberecko v boji proti nacismu. Expozice čítala soubor panelů shrnujících protifašistický odboj na severu Čech v letech 1933-1945, hlavním pamětním objektem byla zeď se stopami střel a jmény obětí. Autorem expozice i badatelské práce je historik Vladimír Ruda, pietní místo vybudovalo Severočeské muzeum.

Pamětní místo bylo veřejnosti přístupno pouze do roku 1990. V devadesátých letech tu bylo umístěno starožitnictví, v současné době je objekt stále ve správě Severočeského muzea a není využíván.

Po roce 1990 vzniklo v Liberci několik nových objektů věnovaných obětem nacistické agrese — "Památník obětem šoa" na židovském hřbitově nebo "Památník bojovníkům a obětem za svobodu vlasti" před dolními kasárnami. Přímo v sousedství bývalého popraviště pak vznikla tzv. "Stavba smíření" — budova Krajské vědecké knihovny a židovské modlitebny, postavená na místě synagogy vypálené nacisty 10. listopadu 1938. 

AUTOR ČLÁNKU LUBOR LACINA

zdroj: Anna Baldová a kolektiv - Muzeum na křižovatce, 2023