Skoky na lyžích
Dřevěný skokanský můstek v Pilínkově byl postaven v poválečných letech. V roce 1960 se zde konaly pravidelné pohárové soutěže. Můstek byl postaven podle návrhu Miloslava Bělonožníka a k tréninku ho využívali především mladí skokani z Liberce. (Zdroj: Skisprungschanzen)
zdroj : Josef Slavík - Naše skokanské můstky ,2003
U
nás v Liberci je tradice ve skoku na lyžích, tady přikládám jedno foto
z roku 1983, jak trénovali naši reprezentanti v době, kdy jim to ještě
skákalo
Reprezentanti ve skoku na lyžích prováděli v rámci letní přípravy také údržbu skokanského areálu v Harrachově.
Zleva: asistent Čunderlík, Mayer, Ploc, Podzimek, Slušný, Parma, Číž, Jelenský a správce areálu Ploc starší.
Skokanský můstek ve Vratislavicích
Kolem byl samej estébák
1. srpna 2008
Píše se rok 1987 a skokan na lyžích Jiří Malec vyhrává
prestižní turné Bohemia. Přesto, že tímto úspěchem těsně před
mistrovstvím světa ukázal svoji formu, na šampionát do rakouského
Oberstdorfu nejede.
"Pořád mi to vrtalo hlavou, proč jsem odstrkován."
Až
po revoluci mi jeden činovník svazu prozradil, že je to kvůli mému
kádrovému profilu. Až teprve nyní mi všechny části skládanky zapadají do
sebe," komentuje včera Malec informace o spolupráci svého
reprezentačního kolegy Pavla Ploce a trenéra Dukly Liberec Zbyňka Hubače
s komunistickou Vojenskou kontrarozvědkou (VKR).
Poměry v
tehdejším armádním středisku i reprezentaci naznačují seznamy jmen
spolupracovníků této složky StB, které zveřejnil Ústav pro studium
totalitních režimů. V něm vedle Ploce a Hubače figuruje i pozdější
trenér reprezentace Dalibor Motejlek, který měl krycí jméno Rogalo.
"Je
mi z toho na blití. Byl kolem mě samej estébák. Teď mluví o tom, že
vlastně nic nedělali, ale to ať si nechaj pro někoho jinýho," neskrývá
emoce Malec. "Projíždím to už dva dny a jediný čistý snad byli jenom
(Ladislav) Dluhoš a (Jiří) Parma," uvedl na adresu svých sportovních
kolegů.
Jiří Malec se proslavil tím, že byl jedním z mála, který
ve své době skákal takzvaným V stylem. Ten ale k jeho škodě začali
rozhodčí uznávat teprve po konci jeho kariéry. Na olympiádě v kanadském
Calgary v roce 1988 se Malec přesto dočkal životního úspěchu. Za Plocem
skončil bronzový při skocích na středním můstku.
Pavel Ploc je v
současné době poslancem ČSSD. Ihned poté, co vyšlo najevo, že jeho
jméno je v seznamech vojenské rozvědky, se proti tomu ohradil. Ve
středečním prohlášení Ploce a ČSSD se hovoří o podání žaloby.
Ploc,
na rozdíl od Hubače, ve spisech vystupuje jako důvěrník, a nikoli
agent. Z jeho spisu ale vyplývá, že kontrarozvědku informoval o svém
okolí podrobně. Sportovci ve službách StB přitom vyzvídali i mezi sebou.
Na konci ledna 1986 například Pavel Ploc po rozhovoru s Motejlkem svému
řídícímu důstojníkovi hlásil informace o emigrantu Miloši Vobořilovi.
Později
si kontrarozvědka vyslechla i trenéra Motejlka. Vobořilův syn působil v
armádě USA v tehdejší Německé spolkové republice. "Pracuje v posádce v
Berchtesgadenu ve skupině, kterou jeho otec nazval drill komando, se
zaměřením na odposlech spojení a zaměřování dálkových střel," lze vyčíst
z Plocova spisu.
Na rozdíl od Malce se zády k Plocovi nestaví
Petr Schlang, o němž dostávala tajná služba také informace. Bývalý
skokan a donedávna trenér slovenské reprezentace si myslí, že jde o
starou záležitost. "Plně stojím za Pavlem Plocem. Nikdy mi nic
neudělal," řekl včera Schlang.
Autoři: Lidové noviny , Josef Hympl
Zdroj: https://www.lidovky.cz/domov/kolem-byl-samej-estebak.A080801_102748_ln_domov_nev?
V zimním středisku Ještěd
byly z iniciativy a pod vedením zasloužilého mistra sportu Miloslava Bělonožníka svépomocí libereckých sportovců, mládeže i armády vybudovány přírodní lyžařské skokanské můstky 90 m a 70 m. Na mistrovství republiky ve skocích na lyžích jezdí se sem podívat až 20 000 diváků.
(foto i text Liberec slovem a obrazem 1945 - 1970)
Vzpomínka na Tondu Hájka - a jeho nejdelší skok - žádný český skokan neskočil dál.
Jiří Malec
(* 24. listopadu 1962, Vlastiboř) je bývalý československý skokan na lyžích a olympijský medailista.
Sportovní kariéra
Skákat začal v osmi letech. Jeho skokanský styl byl na tu dobu neortodoxní: lyže neměl při skoku rovnoměrně, ale stáčely se mu do tvaru písmene V. Tehdy za tuto "stylovou chybu" dostávali skokani bodové srážky a V-styl se prosadil až po konci Malecovy kariéry.
První úspěchy přišly v roce 1981, kdy obsadil 3. a 4. místo na Tatranském poháru. V československé reprezentaci však nikdy nepobyl na dlouho, obvykle měl roli náhradníka. V jeho neprospěch údajně hrálo i to, že jeho otce vyloučili v roce 1968 z KSČ. Jak sám uvedl: "V roce 1987 jsem měl jet na mistrovství světa do Oberstdorfu, kde jsem předtím vyhrál na obou můstcích turné Bohemia. Porazil jsem celou českou elitu, a na mistrovství jsem neodjel. Až v roce 1991, kdy jsem oficiálně skončil, mi jeden činovník svazu prozradil, že jsem tehdy neodjel právě kvůli minulosti svého otce."
Prosadil se o rok později. V novoročním závodě světového poháru v Garmisch-Partenkirchenu poprvé nakoukl mezi deset nejlepších závodníků. Na poslední chvíli se nominoval do týmu pro Zimní olympijské hry 1988. Na trénincích skákal dobře a nakonec získal v Calgary na středním můstku nečekanou bronzovou medaili (za kterou dostal odměnu 50 000 Kčs). Porazil jej jen suverén Matti Nykänen a také reprezentační kolega Pavel Ploc. Na velké můstku se Malec umístil na 24. místě a s ostatními Čechoslováky obsadil v závodě družstev čtvrté místo.
Dalšího výrazného výsledku se nedočkal, částečně i kvůli bodovým srážkám za V-styl. V polovině 90. let k tomu řekl: "V Garmisch-Partenkirchenu jsem měl jednou čtvrté nejdelší skoky, a přesto jsem skončil až na 27. místě. To byla rána, div že jsem nebrečel. Nebo v Liberci při Světovém poháru jsem se s druhými největšími délkami nedostal ani na bednu a byl až šestý. Kdo chtěl tenkrát vyhrát s véčkem, musel skákat o pět metrů dál než ostatní."
Sportovní kariéru ukončil v roce 1991. Rok poté se oficiálně prosadil V-styl.
Po ukončení kariéry dostudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, dělal manažera skokanů a byl asistentem trenéra Jiřího Rašky, se kterým ale měl spory. Uvedl: "Máme rozdílné názory i na techniku skoku, on chtěl neustále něco vylepšovat. Neříkám, že to bylo špatně, ale uprostřed rozjeté sezóny na to není čas. Když se potom klukům na můstku něco nevyvedlo, nevěděli najednou, jestli mají skákat ponovu, nebo postaru."
Největší úspěchy
- Bronz ze ZOH 1988 v Calgary ze středního můstku a 4. místo ze závodu týmů
- Zlato z univerziád 1987 a 1989
- 5. a 8. místo na závodě světového poháru v Sapporu
- 4× v nejlepší desítce světového poháru
- 13. místo na MS, K-90 v Lahti
- 3. místo na závodě světového poháru v Meldal (Norsko)
- celkové vítězství v Evropském poháru 1987/1988
Osobní život
Po ukončení trenérské kariéry sloužil u chemické jednotky v Liberci. Následně byl učitelem na základní škole a obchodní akademii v Tanvaldu a později začal pracovat ve sklářské firmě a poté na Střední zdravotní škole a Vyšší odborné škole zdravotní v Liberci.
Má syna Jiřího, který v roce 2003 vybojoval medaili na dětské olympiádě ve skoku do výšky,[4] a dceru Lucii. Koncem 90. let 20. století se podruhé oženil, s manželkou Olgou, bývalou gymnastkou, spolupracuje s nadací Chrti v nouzi.
V roce 2006 uvedl, že svoji olympijskou medaili prodal před čtyřmi lety na internetu za 150 tisíc korun, aby mohl splácet hypotéky.
(zdroj: Wikipedia)
Archiv Jiřího Malce
Ještěd 2007 - úpravy před MS
(archiv Zdenek Holý)
Fotografové na lyžařském šampionátě v Liberci 2009 a jejich fota.
(archiv Jany Zahurancové)
Rudolf Burkert
Československý lyžař, skokan a sdruženář německé národnosti
Jaký byl závodník z pomezí Jizerských hor a Krkonoš, z klubu, který měl zvláštní poetické pojmenování SC Windsbraut Polaun?
Lyžaři z Polubného, korporace založené v roce 1907, byli pod vedením předsedy Josefa Lauera čipernou cháskou. Počtem členů šlo spíše o menší společenství mezi 33 skikluby kraje Jeschken und Isergebirge.
Překlad názvu Windsbraut - větrná nevěsta - vystihuje klima Polubného. Na hřebínku mezi Štěpánkou a Bukovcem, kde se porůznu objevují chalupy polubenských hospodářů, sklářů, tkalců a dřevařů, si vskutku užívají větru ve všech ročních obdobích.
A čtyřicítka údů místního Skiklubu Větrná nevěsta Polubný má ve svém středu bratry Burkertovy, Josefa a Rudolfa. Běžce, skokany, sdruženáře a nakonec i sjezdaře. Extra specializace se v době začátků závodního sjezdaření nevedla ve velkých klubech, natož v horských vískách. Větrný Polubný, stejně jako Vysoké nad Jizerou v počátcích skokanského sportu, neměl stálý skokanský můstek. Proto Ruda Burkert hobloval dopady můstků v sousedních střediscích. Blízko měl na Štěpánku, tam se skákalo na Stefansruh 30 metrů; zkraje zimy byl sníh nad Smědavou. To bylo trošku z ruky, ale těch 12 km tam a zase zpátky byla dobrá průprava pro běh. Můstek to byl ale také menší. Poměrně blízko byla Teichschanze nad lázněmi v Kořenově. Tu nechal postavit v Burkertových dorosteneckých letech Walter Riedel, pozdější skokanův zaměstnavatel a mecenáš top lyžařů z HDW. Kořenovská šance dovolovala skoky do 40 m. Pak tu byly můstky v Josefově Dole a v Harrachově Ptačinec a Čerťák.
Skokačky polubenských kluků je prověřovaly opakovaně a do úmoru. Rudolfovi, který se narodil v roce 1904, zpočátku tolik nevoněly. Díky abnormálním dynamickým odrazovým vlastnostem vynikal ve škole a při cvičení v turnerském spolku v gymnastice při akrobacii a přeskocích. Švédský stůl a koně nadél ovládal s takovou bravurou, že zatímco ostatní spolucvičenci používali při skocích půlmetrový pérový můstek, žák Burkert skákal bez něj. Při vzpomínkách žertem glosoval, že pokud by šel přes pérák, odřel by nohama malbu na stropě.
Se závodní činností začal poměrně pozdě, s největší pravděpodobností až v roce 1925. Prožil nelehké životní peripetie, a to nejenom jako sportovec-lyžař. Jeho a bratrovu jménu náhodně změnili souhlásku na začátku příjmení. Jestli to bylo v počátcích Rudolfova závodění, kdy se na nemistrovské soutěže lyžaři přihlašovali před startem ústně, už dnes nikdo nedoloží. Jistý je pouze fakt, že dobový československý tisk, měsíčník Zimní sport a jeho obdoba, německý Der Winter, jakož i Skichronik, uvádějí skokana z Windsbraut Polaun jako Purkerta. Se stejnou chybou je zapsal do monumentálních publikací z historie československého lyžování jejich autor O. Kulhánek. R. Purkert se objevuje jak v Malé encyklopedii lyžování, tak ve Zlaté knize lyžování. Správně jako Burkerta ho vedou soukmenovci v ročenkách HDW. Alfabetická chyba ho pochopitelně mrzela, leč provázela ho ve většině tuzemských výsledkových listin. I ve výsledcích FIS závodů to bylo jednou tak a podruhé onak.
Přesto jeho doménu skok a jeho provedení uznávali a obdivovali přední švédští a norští skokani, tvořící v té době světovou extratřídu. Obzvláště jim imponovala razance a nádherná technika vlastního letu. Burkertovu lyžařskou suverenitu a osobnost popisuje Günter Krusche příběhem z Orlických hor. Když obhajoval jeden ze skokanských titulů na Hindenburgově můstku ve slezských Dušníkách, vzal svoji nevěstu a pozdější manželku do náruče a na skokanských lyžích svým přirozeně jistým sjezdařským postojem ujížděl. Sjel dopad můstku a mírnými stráněmi pod můstkem, lemovanými však terénními skoky, odvážel své sladké břímě až ke kostelním vratům místního svatostánku
Tím svým přihlížejícím příznivcům naznačil na trase skokanský můstek-kostel svou další životní pouť. Jeho fandové a obdivovatelé tehdejších lyžařských ikon takovéto kousky milovali
Bohužel jiný takový majstrštyk ukončil zářivou kariéru úžasného skokana. Při jedné velice odvážné jízdě skrz rokli nad Hrádkem nad Nisou si zlomil nohu a bylo po velkolepém lyžování. Vážné zranění ho na druhé straně ochránilo před nástupem na frontu; 2. světová vojna ho tak minula.
X. mistrovství světa v lyžování bylo pro československou výpravu veleúspěšné. Bartoň druhý ve sdruženém závodě, běžecká štafeta v sestavě Šimůnek, Novák, Bartoň a Musil na 4×10 km také stříbrná. Úspěch Čechoslováků v Innsbrucku dovršil Rudolf Burkert druhým místem ve skoku. Dolétl tehdy na 68 a 70 m. Od té doby ho s vysockým Tondou Bartoněm pojilo přátelství, psali si o závodech, přípravě, novinkách ve výzbroji. Rudla, jak ho Bartoň tituloval, se mu nejednou chlubil, jak si při slalomových jízdách do údolí Dolního Polubného do Riedlovy sklárny, kde pracoval jako řidič náklaďáku, testuje lyžařské mazání. Toužil po receptu lyžařského vševosku, jakéhosi univerzálu. Takový, který by byl vhodný ke sjezdu i vzestupu na všech druzích sněhu, jak psal kamarádu Bartoňovi. Generace bývalých i současných lyžařů ví, že jde o čirou teorii a utopii. Burkert to však bral vážně a receptury dával všem, kteří s ním z Horního do Dolního Polubného denně jezdili do práce. I své kolegy z Winsbrautu potěšil čas od času nějakou špulkou extravosku. Mezi jeho zvláštní substance patřila šelaková politura s příměsí rozpuštěných gramofonových desek, vepřové sádlo a dehet z březového dříví.
Burkert překvapil činovníky HDW i Svazu už třetím rokem své závodní kariéry. V roce 1927 na mistrovství světa v italské Cortině se stal mistrem světa mezi sdruženáři, tedy nekorunovaným lyžařským králem. O rok později při II. ZOH ve Svatém Mořici šokoval odborníky ziskem bronzové medaile ve skoku. (Takový kousek se podařil dalšímu "neseveřanovi" až o osmadvacet let později, kdy si Němec Harry Glas v Cortině na olympiádě také doskočil pro 3. místo.)
Měl své zázemí a postavení v Riedlově gardě, kam tehdy patřil i bratr Josef, Anton a Franz Lauerovi a také Alois Horn. Cen a medailí si Burkert z lyžařských klání přivážel nepočítaně. V roce 1927 to byla Španielova cena při mistrovství republiky v Harrachově, 3× byl mistrem HDW - na Klínovci, v Harrachově a v Rýmařově. Byl i držitelem titulu mistr Karpat. K jeho vítězství v Rýmařově: ve statistické části ročenky jsou umístění borců z HDW při republikovém mistrovství v Harrachově. To se konalo týden po rýmařovských závodech a strohá ročenka uvádí u 12. místa v běhu na 18 km: "Burkert po svém těžkém pádu v Rýmařově nebyl zdravotně v pořádku, přesto se značným sebezapřením nastoupil k běhu." Pozoruhodný je i jeho start na 1. sudetoněmeckém mistrovství v lyžování v Harrachově (přihlížel mu Konrád Henlein), kde vybojoval stříbrnou medaili ve sjezdu ve své kategorii. Přestože mu vítězný Otto Berauer nadělil 20 s, byl zisk druhého místa důkazem osobní vitality, kterou nezlomil ani vážný úraz při vzpomenutém sjezdu v Hrádku
Po válce bydlel Rudolf Burkert v Jiřetíně pod Bukovou. Před důchodem pracoval jako vlekař na Tanvaldsku. V novém bydlišti v Jiřetíně si středně rostlého, možná spíš pomenšího snědého chlapíka s plnými rty prohlíželi noví osídlenci s trochou despektu, což v poválečné době bylo běžné. Z původních německých obyvatel jich v pohraničí moc nezůstalo a Burkertovi říkali hanlivě Germán
Podle očitých svědků mu to pod nos moc nešlo. Možná, že i tato přezdívka byla jedním z důvodů, proč se v šedesátých letech přestěhoval do SRN, kde také v roce 1985 ve věku osmdesáti let vydechl naposledy
Aleš Suk, Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Zdroj: https://1url.cz/@KRNAPburkert
A jaký byl osud první olympijské československé
a zároveň jizerskohorské medaile?
Dlouhá léta se myslelo, že je uložena v archívu Českého olympijského výboru nebo v Národním muzeu. Tam skutečně medaili ze Svatého Mořice ve svých sbírkách objevili. Ta však byla zlatá a nikoliv bronzová, takže Burkertovi stoprocentně nepatřila. A dodnes se neví, komu vlastně patří...
Ta pravá medaile se v roce 2013 dostala do vlastnictví jabloneckého senátora Jaroslava Zemana, kterému se ji společně s dalšími Burkertovými medailemi a archiváliemi podařilo získat z pozůstalosti po Burkertových potomcích.
- (zdroj: Protržená přehrada)
ERICH THAM – SPORTOVEC A FOTOGRAF
Sběratelé se často zaměřují na líbivé, umělecky pojaté pohlednice dvacátých a třicátých let 20. století, na nichž jsou vyobrazeny přírodní scenerie a magické obrazy krajiny. Karty zpravidla nesou jen stručnou informaci o původci, v lepším případě příjmení, autorskou značku nebo pořadové číslo série. V našem pohraničí se jedná zpravidla o autory sudetoněmecké, kteří s oblibou zachycovali svou rodnou hroudu. Takové snímky obvykle vykazují znaky secesního piktorialismu, vlivu grafického umění, malby i kresby v kombinaci s exkluzivnějšími tiskovými technikami. Na pohlednicích je vidět snaha povýšit fotografii (pohlednici) na umění. Ve světě se secesní piktorialismus obecně rozvíjel okolo roku 1900, u nás lze hovořit o jakémsi zpoždění (po první světové válce) a posléze o setrvačnosti, kdy autoři tímto způsobem tvořili leckdy až do čtyřicátých let 20. století. Jedním z představitelů "líbivých" obrázků z hor je osobnost jabloneckého sportovce Ericha Thama, zprvu amatérského fotografa, později profesionála.
Ing.
Erich Tham bývá v dobovém tisku uváděn jako jablonecký fotograf
(aktivní mezi lety 1920–1938), ovšem v soupisech našeho muzea je veden
také jako oficiální fotograf liberecké sekce Gaulichtbildstelle
Sudetenland (tj. fotograf nacistické propagandy do roku 1945), a je
pravda, že na těchto snímcích je patrný odklon od předchozí tvorby.
Erich Tham, absolvent reálného gymnázia v Jablonci nad Nisou, nebyl jen
fotografem, ale také členem jabloneckého spolku "Přátelé fotografie"
(Verein Lichtbildfreunde Gablonz) a Alpského horského spolku. Od mládí
se věnoval sportu. Začínal jako plavec, později, v rámci jabloneckých
turnerů, se výrazněji prosazoval v atletice (běhu, skoku a dalších
disciplínách) a také v oblasti zimních sportů, v lyžování (běhu,
skocích, ale také v akrobacii).
V
roce 1929 Tham ukazoval své mistrovské kousky na lyžích během
Lyžařského dne mládeže. Tehdy ještě neexistovala oficiální disciplína
akrobatické lyžování. Každopádně díky tisku víme, že první pokus o
skisalto Erich Tham úspěšně provedl v zimě roku 1928 v Alpách (Arlberg) a
stal se tak údajně prvním Evropanem, který tento skok zvládl.
V roce 1929 se Tham zúčastnil fotografické soutěže "Moje nejkrásnější zimní sportovní fotka", snímky úspěšných autorů měly být otištěny v časopise Deutsches Bergland. Roku 1933 proběhla výstava spolku Přátel fotografie, Tham zde získal ocenění za snímek "První sníh". V roce 1935 vznikl Thamův cyklus "Ski und Kamera" s motivy krajin (Dachstein a Alpy, okolí Jablonecké chaty v Alpách, ale také Jizerek a Krkonoš), v cyklu nechyběly snímky tzv. salta mortale na lyžích. V roce 1936 Tham připravil přednáškový cyklus s promítáním fotek pod názvem "Na lyžích s kamerou" (Mit Ski und Kamera durch das Iser- und Riesengebirge) a "Na skialpech s kamerou" (Mit dem Schneeschuh durch das Iser- und Riesengebirge); slovem kamera se běžně označoval fotoaparát. Soubor čítal na 170 fotografií, které zobrazovaly krásy zimní horské krajiny.
zdroj: https://www.facebook.com/100064030419610/posts/794693982674942/