Nový ještědský dům. Obrázek chaty na Ještědu s horní stanicí lanové dráhy stylizovaný do podoby jakéhosi projekčního modelu. Vydán byl ve 30. letech 20. století a byl typickým odrazem tehdejší touhy po co největší velkoleposti díla horského spolku, perspektiva budovy je proto značně nadsazená co do mohutnosti.

Hrad na Ještědu. Stavitelská kancelář Gustav Sachers Söhne naskicovala pro horský spojek roku 1894 první návrh nové chaty na Ještědu v romantizující hradní podobě.

První patro nové chaty. Půdorys budovy podle projektu stavitele Ernsta Schäfera v podobě, v níž byl objekt nakonec skutečně realizován.

Jeschken 1 010 m. Velice stylizovaný, přesto však v zásadě věrný pohled na vrchol Ještědu s novou chatou, parkovištěm před ní a novou přístupovou cestou od východu. Vydán byl ve 30. letech 20. století. Autor celé kompozice však zůstává neznámý.

Nový ještědský dům. Patrně nejtypičtější úhel pohledu na novou chatu na Ještědu. Objekt je na pohlednici vydané Německým horským spolkem záhy po dostavění zobrazen v celé své kráse, tedy ještě se všemi okenicemi, žaluziemi, původním řešením podezdívek a obkladů stěn.

Netradiční pohled na chatu od vrcholového kříže v době těsně po dokončení. Vpravo je původní pýcha chaty - prosklená veranda, na kterou navazoval salonek. Po rozšíření chaty za 1. republiky byla k němu vlevo přistavěna ještě jedna - již méně hezká veranda s výhledem na jihovýchod.

Nová chata v zimě. Silně kolorovaná pohlednice z roku 1908 zobrazuje pohled na ještědskou chatu od severu, zhruba z míst, kterými vedla stará cesta na vrchol. Na snímku je vlevo od chaty viditelný ještědský kříž, vpravo je poté několik sloupů telefonního vedení, mezi kterými je patrná špička obelisku Rohanského kamene. Stará bouda v té době ještě stála, ale je skryta za skalami v pravé části vrcholu. Zajímavé srovnání se nabízí u stavby nové chaty se stavbou dnešního ještědského hotelu: sledováno ze stejného místa zabírá současný objekt na vrcholovém plató zhruba dvojnásobek šíře původní chaty.

Sny o nové chatě 

Na přelomu 19. a 20. století se Ještěd zařadil k nejvýznamnějším a nejnavštěvovanějším výletním místům Čech, přilehlých oblastí Horní Lužice a Dolního Slezska. Desetitisíce turistů stoupaly po upravených stezkách k jeho vrcholu, na němž jim občerstvení i ubytování poskytovala skromná bouda Matky Krusche. Liberec byl tou dobou bohatým městem, v němž rostla jedna reprezentativní stavba za druhou, a především liberečtí členové horského spolku proto snili i o důstojném završení symbolu města - vrcholu jejich Ještědu. Toužili po nové a velké ještědské chatě.

Plánovala se proto od počátku ve velkorysém stylu. Nejprve dokonce existoval návrh stylizovat ji do podoby hradu s věžičkami a hradbami, který naskicovala roku 1894 liberecká stavitelská firma Gustav Sachers Söhne. K hradu s nádvořím měly být postaveny ještě mohutné konírny v historizujícím stylu. Stavba takovéhoto rozsahu by však byla příliš nákladná, a nejen to. Protože i třikrát upravené plány téhož architekta nebyly schváleny správou clam-gallasovského panství, v jehož majetku byl stavební pozemek, začalo se proslýchat, že majitel velké části parcel - hrabě Clam-Gallas - není z konkurenčního nakašírovaného hradu na Ještědu nikterak nadšen. Romantický nápad tak nakonec naštěstí zůstal zhmotněn jen na historických obrázcích.

Stavba se proto nově začala připravovat v soudobém secesním stylu, nicméně na velkorysosti řešení to nemohlo nic změnit. Horský spolek se po krátkých úvahách přiklonil v létě 1905 k projektu libereckého stavebního mistra Ernsta Schäfera, který nabízel jednoduchou, napůl dřevěnou stavbu s 28 metrů vysokou kamennou věží sloužící jako rozhledna. Architektonická forma budovy vycházela nejen z potřeby co možná nejvolnějšího výhledu do všech stran, ale snažila se v rámci secesního stylu uplatňovat i některé zdejší stavební tradice, včetně reminiscencí na prvky lidové architektury, použité především v interiéru.

Půdorys chaty o celkové zastavěné ploše 425 čtverečních metrů byl navržen do písmena L se dvěma trakty: hlavním hostinským a pobočným kuchyňským; Scháferův projekt navíc umožňoval budoucí rozšíření budovy směrem k obelisku Rohanského kamene ještě o jedno - nakonec nikdy nerealizované - křídlo s půlkulatou věží. Projekt navrhl hlavní zastřený vstup do budovy na úpatí velké věže orientované k jihu do Podještědí.

V přízemí chaty byla naplánována šenkovna - velka hostinská místnost o rozměrech 15 x 7,5 metru, na kterou navazovala šestiuhelnikova pří stavba salonku s výhledem na Liberec. Na opačné straně pak ještě menší hostinská místnost o rozměrech 5,5 x 5 metrů. Na severní straně přiléhala k velké šenkovně ozdoba chaty - tři metry široká a dvacet metrů dlouhá prosklená veranda s výhledem na Horní Lužici.

Velká hostinská místnost měla trámový strop s malovanýmí nápisy lidových povídaček a citátů, to proto, aby v ní byla navozena domácká, selská atmosféra. Zajímavostí bylo, že trámoví stropu nakonec doplňovala ještě prkna ze staré ještědské rozhledny z roku 1889, na nichž byly napsány vlastenecké veršovánky zdejší básnířky s podivuhodným jménem Segalla Maksa. Obložení rohové místnosti a verandy bylo již modernější, zakončení navíc sloužilo jako polička pro vystavené předměty. Z verandy s velkými prosklenými posuvnými okny, která mohla být za hezkých dní stále otevřená a za nečasů zavřená, se vycházelo po schodišti přímo ven na vrchol hory. Filosofie řešení architekta Schäfera byla taková, aby z každého místa u stolu v chatě byl výhled na některou ze světových stran. V šenkovně byly dřevěné stoly a židle pro 130 návštěvníků chaty, stěny byly ozdobeny dřevěným obložením a obrazy, mezi nimiž nemohl chybět obraz císaře Franze Josefa I. Dalších 60 hostů bylo možné usadit v malé šenkovně a na verandě, kde byly méně okázalé zahradní židle.

Pro zázemí chaty byla navržena řada tehdy moderních řešení. V přízemí byla umístěna veliká - 7,5 metrů dlouhá a 5,6 metrů široká - kuchyně s umývárnami a velkou spižírnou spojenou zvláštním schodištěm se sklepem. Chata měla vyprojektovánu i absolutní novinku na osamělém vrcholu Ještědu - skvělé sociální zařízení a zázemí, dvoje dámské a pánské toalety s pisoárem, oddělené dokonce prostorem s telefonní kabinou. Chybět nemohla ani prodejna pohlednic, vstupenek na věž a dalšího turistického zboží, umístěná přímo při vchodu pod hlavním schodištěm, kterým se zároveň stoupalo nahoru za rozhledem. Celá budova byla podsklepená, s kotelnou a prostory na palivo i pivo.

V prvním patře bylo umístěno 11 samostatných pokojů různé velikosti, klubová místnost horského spolku a velká společná ubytovna; nad kuchyňským křídlem byl Schäferem logicky vymyšlen byt rodiny hostinského o dvou místnostech s předsíní, jakož i ložnice služebných. O patro výše bylo dalších 12 pokojíků a dvě komory pod střechou. Protože kuchyňský trakt byl plánován o patro nižší než hostinský, bylo patro už pouze nad jednou částí budovy, kde byla umístěna velká společná noclehárna a sklad prádla. Výše již byla jen tři patra věže; v nejvyšším se nacházela vyhlídková plošina s výhledem do všech stran a pod ní o patro níže velká místnost připravovaná pro meteorologickou a pozorovací stanici.

Jako stavebního materiálu mělo být podle projektu použito především dřeva a místního kamene - křemence, který se stavitel Schafer ve svých písemných podkladech nerozpakoval hrdě nazývat Jeschkenstein - Ještědský kámen. Ten měl sloužit především k vyzdění celé hrubé podezdívky, sklepů a celé konstrukce věže; pro stavbu zdí a vyšších pater mělo být použito dřevo, uvnitř kvůli izolaci proti ještědské zimě potažené korkovými pláty. Zajímavé je, že i na tak klimaticky exponovaném místě, jako je Ještěd, se Ernst Schafer bránil většímu použití kamene a preferoval dřevo, pro útulnější efekt napuštěné teplými hnědými barvami. Hnědou na plášti barevně doplňovaly okapové žlaby natřené na tmavě zeleno; okenice byly mechově zelené pruhované a samotná okna bílá. Do celkové barevné kompozice vnějšku chaty měla zapadat i červená na pálených taškách, kterými byla kryta mohutná mansardová střecha.

Dům měl být původně vytápěn kamny, později projekt preferoval centrální otopný systém s kotlem ve sklepě a skladem topiva umístěným takřka pod celým hostinským křídlem. Všechny místnosti hostinské i ubytovací bylo navrženo zařídit na svoji dobu až příliš stroze - jednoduchým, ale bytelným nábytkem. Osvětlení budovy Scháfer původně plánoval moderní elektrické, ale nakonec se v projektu objevilo levnější, ale v té době již zastaralé a pro z velké části dřevěnou stavbu i riskantní plynové osvětlení, které ovšem podle dobových zpráv zase navozovalo zvláštní, útulnou atmosféru. Očekávaným problémem bylo na Ještědu zásobování vodou, v původním projektu řešené velice polovičatě a s ohledem na složité podmínky hodně optimisticky. Realizace stavby vzdáleného vodovodu a první léta provozu spojená s nesmírnými problémy s dostatečným množstvím vody pro stoupající počty turistů ukázala, že to byl jeden z nejslabších bodů Schaferova projektu, ke kterému se musel horský spolek několikrát — s většími či menšími úspěchy - vracet.

Odhad původních nákladů stavby byl mezi 120 a 125 tisíci rakouských korun, postupem času a po precizaci projektu navržení nákladného zásobování vodou se nakonec vyšplhal takřka ke 200 tisícům. To představovalo částku tak mohutnou, že se ji představitelé horského spolku oprávněně zalekli a v zápisech v souvislosti s nekrytým financováním tolik vysněné chaty se nerozpakovali pro své pocity použít slovo Kopfschmerz - bolení hlavy. Touhy postavit na Ještědu jako symbolu zdejší krajiny velkorysou stavbu byly jedna věc, ale složité financování tak náročného projektu odsouhlasení zahájení stavby stále oddalovalo.

Těžko říci, jak dlouho by se ještě představitelé horskeho spolku dohadovali nad zahájením stavby, kdyby projekt nové chaty na Ještědu nebyl spojován s národnostními pohledy a soupeření s Čechy. Na přelomu 19. a počátku 20. století se na Liberecku silně vyhrotily nacionalistické tendence a stále bohatší a vlivnější liberečtí Němci se již nevyhraňovali pouze proti Čechům z vnitrozemí, ale i proti Rakousku-Uhersku, které pro ně ve srovnávání s Německem ztrácelo stále více svůj lesk. Hořeli touhou po symbolech svého úspěchu a jedinečnosti, kterým by do Vídně i Prahy ukázali, že se s nimi musí počítat. V roce 1893 si proto postavili impozantní libereckou radnici a v roce 1906 byla v Liberci připravována výstava píle a umu všech českých Němců, kterou nakonec navštívil i sám císař Franz Josef I. A Ještěd, ležící přímo na tehdejší jazykové hranici mezi českým a německým etnikem, byl vnímán nejen jako symbol město Liberce, ole také jako jakási pevnostní bašta proti pronikání Čechů z vnitrozemí do pohraničních, německy hovořících oblastí. Málo bylo tehdy podstatné, že z tohoto pohledu šlo o symbol poněkud pochybný, neboť do Liberce a okolních - tehdy samostatných - obcí přicházelo za každodenní prací stále více Čechů, řada z nich se zde usazovala, na Liberecku sílily české menšinové spolky a bytelná německá chata na Ještědu tomu sotva mohla stát v cestě. Na druhou stranu byl v té době Ještěd ovšem jakousi poslední výspou německy hovořících obyvatel Čech směrem do vnitrozemí, okolo jeho vrcholu byly prakticky na dohled tehdy výrazné české obce a osady se silnou kulturní tradicí: Pláně, Světlá či Hoření Paseky. Nedochovaly se žádné zprávy o tom, že by čeští turisté v těch dobách usilovali o postavení chaty někde na vrcholu Ještědu v jakési touze po jeho ovládnutí. Německý horský spolek měl ale nad českými turisty mohutnou finanční převahu a správy obou panství by patrně české projekty rozhodně odmítly. Podivný česko-německý boj o Ještěd je tak možné považovat zčásti spíše za tah horského spolku, jak využít tehdejšího nacionalismu pro snazší získání peněz na financování projektu, který vysoce převyšoval spolkové možnosti.

Valná hromada horského spolku proto nakonec 17. prosince 1905 přijala odvážné rozhodnutí stavební práce zahájit, přičemž s prvními činnostmi na místě se mělo začít v květnu 1906. Peníze ale stále chyběly, a tak nejenže spolek neustále vyzýval své donátory a příznivce v libereckých denících k podpoře, ale zasílal i opětovné výzvy o příspěvky všem členům s tím, že jméno toho, kdo na stavbu věnuje tisíc rakouských korun a více, bude zvěčněno na čestném místě v chatě. Prostředky z fondů a sbírek nevytvořily však ani třetinu potřebné částky; výhodné půjčky na stavbu sice přislíbily vratislavický a plzeňský pivovar, ale ty netvořily ani deset procent nutných nákladů. Nakonec proto horský spolek přistoupil na základě rozhodnutí výboru z 25. března 1906 a předchozího povolení pražského místodržitelství k vypsání půjčky, kterou měl krýt vydanými stokorunovými dluhopisy s obrázkem nové chaty a úrokovými tříprocentními kupony. Půjčka měla začít být splácena v roce 1913 u liberecké filiálky C. a k. privátního rakouského kreditního ústavu pro obchod a živnosti či u Reichenberger Bank.

Stavbě drahé, ale především velkolepé a ohromující ještědské chaty, objektu, který byl tehdy oficiálně (za účelem odlišení od starých bud) nazývaný Nový ještědský dům, nemělo již nic stát v cestě, a měla tak být bombastickou demonstrací libereckého německého patriotismu.

zdroj: Marek Řeháček - chata na temeni Děda Ještěda, 2006

Pohledy do interiérů nové ještědské chaty. Horní snímek představuje útulnou náladu ve velké šenkovně s trámovým stropem s verši od Idy Segally Maksy; na dolním je pohled do prosklené verandy obrácené k severu. Pohlednice byla vydána horským spolkem roku 1907.

Vrchol Ještědu s novou chatou viděn od sedla Na Výpřeži na pohlednici z 30. let 20. století. Občerstvení v sedle poskytovala chatka zvaná Wippelbaude; v dobách 1. republiky se u ní dokonce objevila i čerpací stanice benzinu.

Ještědský dům jako velkolepé dílo

Budova byla - alespoň co se jejího vnějšího vzhledu týče - nakonec postavena vcelku přesně podle Schäferova projektu. Sklepy, podezdívka a věž - vše bylo vyzděno z ještědského křemence, a z větší části proto schválně ponecháno neomítnuté; zarovnání zdí, komíny a opěrné pilíře byly postaveny z pálených cihel; zbytek stěn byl z trámů a prken. Technicky zajímavá byla infrastruktura v objektu. Problémy byly tradičně s rozvodem vody, protože v blízkosti nového objektu se nenacházel žádný dostatečný vodní zdroj. Liberecká firma Wilhelm Hergessell proto navrhla a zhotovila v náročném terénu s velkými potížemi pro Ještědský dům velice osobitý vodovodní systém. Pitná voda byla shromažďována do sběrné nádrže ze čtyř pramenů nacházejících se 160 výškových metrů a 355 vzdálenostních metrů pod vrcholem v místě, kde ještědská silnice odbočuje k dnešní chatě Ještědka. Odtud byla tlakem dvou vodních motorů pumpována v objemu 4 litry za minutu nahoru do 40Ohektolitrového zásobníku ve vytápěném prostoru ve věži chaty. Z něj bylo do všech pater a splachovacích toalet rozvedeno vodovodní potrubí. Náročná stavba celého vodovodu byla zahájena až v létě 1906 a do otevření chaty se ji i přes silně nepříznivé počasí nakonec podařilo dokončit tak, že první kapky z trubek na vrcholu vytekly v polovině ledna 1907. S vodovodem ovšem poté byly časté problémy, a byl proto několikrát vylepšován a prameny rozšiřovány.

Teplá voda byla sice ještě ohřívána přímo ve velkém sporáku v kuchyni, ale vytápění celé budovy již bylo na svoji dobu moderní: čtyři velké kotle namontované libereckou firmou Christian Linser vyráběly nízkotlakou páru, která ohřívala místnosti v přízemí a prvním patře; v případě potřeby bylo možno napojit i vytápění pokojů ve druhém patře. Osvětlení všech prostor bylo plynové - dodané firmou Osterreichische Fischerlicht Gesellchaft van Ausseloos, Neumann 8 Co. z Podmokel, svítiplyn byl ve sklepě generován z oleje a rozváděn do místností, kde hořel v ozdobných lustrech ze saské továrny na bronzové zboží Wurzen.

Zatímco hostinské místnosti v přízemí měly být co nejútulnější, a proto bylo jejich provedení směřováno do tmavých barev a k obkladům stěn bylo použito dřevo, pokojíky byly naopak světlé, vybavené lehkým nábytkem z borového dřeva.

Hrubou stavbu chaty prováděla od května do zimy 1906 především liberecká firma tvůrce projektu Ernsta Schäfera, na dalších činnostech se ovšem podílela řada firem z okolí. Pokrývačské práce, při nichž byla použita pálená krytina ze slezské továrny střešních tašek v Jeseníku, zajišťoval Karl Müller z Hrádku nad Nisou; klempířské zase liberecký Josef Knobloch, který provedl i instalace topení a vodovodů. Stolařské práce v interiéru zajišťovali Josef Schwarz z Liberce, Franz Tilk z Rochlice, Anton Appelt ze Stráže nad Nisou a H. a A. Kirchhofovi z Janova Dolu. Zámečnické výrobky dodali Anton Hein a Wilhelm Matznar; zasklení oken Franz Klauss. Malířské práce zajišťoval Karl Meiningen z Liberce, fládrování a moření dřeva pak liberecký Josef Biczik. Teraso položil v přízemí a na schodištích Clemente Toffolo z Liberce, a to ovšem nebylo zdaleka všechno: podrobné rozpisy neopomenou dodat, že ocelové matrace do postelí dodal Karl Josef Prasse z Varnsdorfu, matrace plněné koňskými žíněmi liberečtí bratři Stinkové a výčepní aparát na pivo pak liberecká firma Robert Zelsmann. A na závěr vyčerpávajících seznamů dodavatelů se sluší snad již dodat jen to, že elektrický zvonek věnoval Hugo Jahnel z Liberce a velký krásný barometr liberecký optik pan Friedrich Schütz.

zdroj: Marek Řeháček - chata na temeni Děda Ještěda, 2006

Ještědská zima. Velmi mnoho starých pohlednic Ještědu zobrazovalo novou chatu zahalenou do zimních nálad. Tato byla vydána horským spolkem roku 1906.

Chata na Ještědu od severozápadu. Velice monumentálně působil na pohlednicích Ještěd s novou chatou od Malého Ještědu, kde až do poválečných let stávala vyhlášená Jáckelova bouda. Domy a louky pod lesem patří dodnes k osadě Zadní Díra. Pohlednice byla vydána roku 1916 a existuje v mnoha mutacích.

Slavnostní otevření nové chaty

Navzdory zimnímu období, v němž byla stavba Nového ještědského domu dokončována, se podařilo vše zhotovit víceméně podle plánu a ve vcelku ohromujícím čase šesti měsíců. Slavnostní otevření této horské pýchy bylo naplánováno na 13. ledna 1907. Spolkový výbor se ovšem sešel již v prosinci a schválil, že hosté slavnosti se postupně sejdou do jedenácti hodin dopoledne ve staré ještědské boudě, poté se přesunou k novému objektu, který bude slavnostně předán horskému spolku a všem milovníkům hor. Po podrobné prohlídce celého domu měly následovat slavnostní projevy, oběd a volná zábava. Ctihodní pánové ze spolkového výboru se navíc usnesli, že taková mimořádná příležitost by si zasloužila vyražení speciálního odznaku s podobou nové chaty, spolkovým znakem a datem jejího slavnostního otevření, vše - jak jinak v té době - orámované do dubového listí. Otevření chaty se mělo stát nejen horskou slavností, ale také předvedením umu a moci německých turistů, stojících - stejné jako obyvatelé království v jiných oblastech - v tvrdém až nepřátel ském soupeření s českými protějšky.

Již v podvečer 12. ledna 1907 se na malé slavnosti v klubové místnosti horského spolku v prvním patře nové chaty sešli pánové, kteří měli nějaký přímý podíl na zřízení nové ještědské chaty. Sklenicemi tak zvonili nejen tvůrce projektu a realizátor části stavby Ernst Schäfer s továrníkem Adolfem Hoffmannem, ale i všichni bývalí předsedové spolku, významní a většinou bohatí členové výboru; kolegy z libereckého spolku přijel pozdravit také pan rentiér Stiller z Görlitz, zástupce tehdy mocného Krkonošského horského spolku.

Pánové ale asi špatně popíjeli na zdar příštího dne, neboť ráno 13. ledna 1907 se vrchol Ještědu i s novou chatou zahalil do husté sněžné mlhy, kterou jen tu a tam rozháněla nepříjemná vichřice. Staří turisté a horalé ovšem byli houževnatí - ze všech stran přicházely v té učiněné sibérii proudy lidí. Před polednem byly jak stará bouda, tak i nová chata zaplněny do posledního místečka.

Slavnost byla zahájena opravdu stylově: zasklená veranda staré ještědské boudy z roku 1885, vlastně první dílo horského spolku vůbec nejen na Ještědu, ale i v celých zdejších horách, byla narvaná k prasknutí. Předseda spolku Richard F. Richter zahájil krátce po jedenácté hodině slavnost emotivní řečí. Obracel se při ní i k oblíbené ještědské hostinské Anně Krusche se zásadním poselstvím, a sice, že jí novou chatu horský spolek na vrcholu Ještědu nepostavil natruc, ale jako jakýsi odraz současnosti s tím, že stejně jako vládne na horách mír a klid, mohou obě chaty vedle sebe fungovat v dobrém sousedství. Těžko si představit, co tato chvíle znamenala pro starou hostinskou, která se ve veselé vytrvalosti držela vrcholu Ještědu se svým podnikem celá desetiletí. Stará chata, zútulněná za celá ta léta nejen takřka kultovními obrázky a dekoracemi, ale především tisíci vzpomínkami na příjemné chvíle v krásném i drsném ještědském počasí, nemohla působit vedle moderního a opravdu okázalého, i když ne zbytečně luxusního hotelu, jinak než jako chudý příbuzný. Zajímavé ovšem bylo, že ať již z majetkoprávních důvodů či úcty k tradici, neusiloval nikdy veřejně horský spolek o její odstranění. Anna Krusche se s předsedou Richterem rozloučila podáním ruky a jejím jménem poděkoval zástupcům spolku její švagr Lorenz Prokop za přízeň a nové chatě popřál boží požehnání. S dojetím se pak přes vrchol hory pomalu přesouval zástup hostí ze staré do nové chaty.

Při vstupu do nové chaty přítomné přivítal stavitel Ernst Scháfer a pronesl k nim slavnostní řeč, při níž předal předsedovi spolku Richterovi klíč od hlavních dveří. Po jeho procítěné řeči následovala krátká prohlídka objektu vedená přímo Ernstem Schäferem; účastníci nešetřící chválou se pak přesunuli do velké šenkovny, kterou rozehrála kapela. Zde hosty u slavnostní tabule opět přivítal Richard F.Richter, jmenovitě zmínil především zástupce rohanské a clam-gallasovské panské správy, jakož i zástupce německých obcí pod Ještědem, tisku, Theodora barona Liebiega se ženou, představitele nejrůznějších spolků a společenství. Slavnostní řeč zakončil ódou na císaře: "Otevírám Ještědský dům se zvoláním: Ať žije jeho majestát, náš milovaný císař Franz Josef I.!"; kapela zahrála důstojně rakouskou státní hymnu a představitelé horského spolku odeslali císaři blahopřejný telegram. Mohutná slavnost ovšem zdaleka neměla spěti ke konci: dále vystoupil se svými verší učitel Adolf Klinger a po něm profesor Anton Hans Bielau zarecitoval báseň Jeschkenschloss (Ještědský zámek); následně pronesl svoji řeč vztahující se k historii hory profesor Leopold Tertsch. Řetězec vystoupení představitelů spolku a lidí zúčastněných na stavbě, kteří se snažili prezentovat novou chatu jako symbol německé přičinlivosti, pomyslnou stráž a ochranu německého území v Čechách; poněkud narušil svým projevem až šéf liberecké politické správy — okresní hejtman Dr. Viktor rytíř von Steffek, který zdůraznil krásy hory a nové stavby a vyjádřil naději, že bude sloužit odpočinku domácích i cizích turistů a bude pýchou všech obyvatel země, čímž přirozeně myslel jak Čechy, tak Němce. Staré záznamy nepopisují, jak se na to nacionálně nodržení turisté tvářili; doktor rytíř von Steffek si však jejich bouřlivý potlesk tak jako tak získal poté, co se sklenicí v ruce pronesl na závěr, že ji vyprazdňuje na zdraví horského spolku.

Po hejtmanovi vystoupil Josef Matouschek, vážený člen hlavního výboru horského spolku, známý tajemník barona Liebiega a později proslavený tvůrce mapy Jizerských hor. Poděkoval především hraběti Clam-Gallasovi, který dal k dispozicí nejen pozemek na stavbu chaty, ale věnoval i ještědský křemenec a dřevo. A protože hora byla odvěce rozdělena mezi dvě panství, patřil jeho druhý dík i knížeti Rohanovi, přes jehož pozemky byla vybudována přístupová cesta, jejíž zřízení sychrovské panství podpořilo.

Následovaly řeči představitelů samosprávy: obecního představeného z Horního Hanychova Antona Horna; okresního představeného Franze Besemůllera a zástupce města Liberec - zastupitele Karla J. Müllera. Komické je, že záznam o průběhu schůze uvádí, že zatímco Hornův projev byl oceněn živým potleskem, u důležitějšího Besemüllera již šlo o hlasitý potlesk a řeč zástupce nejmocnějšího města Můllera již končila v potlesku bouřlivém. Projevy samosprávných představitelů zakončil jistý pan Viktor Focke z Drážďan, který definitivně rozbil snahu hejtmana Steffeka, když prohlásil, že nejenže předává pozdravy Němců z Dráždan, ale vyloženě si přeje, aby Ještěd navždy mohl být německým. Každý bude na jeho vrcholu vítán, ale všichni musí vědět, že se nacházejí na německé zemi a užívají si německé pohostinnosti. Dnes by to působilo jako rána z děla, tehdy to opravdu patřilo ke koloritu podivně rozhádané doby.

Předposlední blok projevů a slavnostních přípitků patřil představitelům spolků a sdružení. Zahájil jej projev zapisovatele hlavního výboru horského spok ku Josefa Leubnera, který v souvislosti se stavbou nové chaty ocenil pomoc Franze Wenzela, vrchního lesmistra a ředitele clam-gallasovského panství ve Frýdlantě; a projev člena hlavního výboru Ferdinanda Kaspera, jenž ještě jednou poděkoval za podporu obcím. Poté následovala vystoupení zástupců spřízněných či sesterských organizací; první vystoupil za libereckou sekci Německo-rakouského alpského spolku finanční tajemník Fritz Loffler, který horskému spolku věnoval své alpské Bergheil! (Hoře zdar!); druhý rentiér Stiller z Gorlitz jako zástupce Německého krkonošského horského spolku z Hirschbergu (dnes Jelenia Góra) v pruském Slezsku, který oba spolky přirovnal ke spřáteleným rodinám. Chybět samozřejmě nemohli zástupci z Žitavy: řeč pronesl profesor doktor Lamprecht za Svaz Lusatia a Žitavský přirodovědecký a horský spolek Globus, který na závěr svého projevu věnoval k vyzdobě chaty olejomalbu ruin kláštera na Oybině. Následovalo vystoupení vrchního inspektora Leukerta coby zástupce horského spolku pro Česke Švycarsko v Děčíně; Julia Krombholze za Svaz Němců v Čechách, který chatu označil za ochranný val župy, která nikdy nesmí padnout do rukou protivníků, a nakonec chatě věnoval 100 rakouských korun. Jeho řeč byla přerušována potleskem, inu, byl mezí stejně naladěnými. Další řeči pronesli zástupce varnsdorfské sekce Alpenvereinu Richter a Hans Hartl za liberecký spolek starých německých studentů. Do toho vstoupil člen hlavního výboru horského spolku Robert Spietschka s přípítkem staviteli Schäferovi, odměněným bouřlivým potleskem a krátkou řečí Ernsta Schäfera. Blok řečí, vcelku jedna druhé podobných, zakončil poměrně překvapivě projev Stefana Wenzela z Dolního Hanychova, který připomněl, že je třeba poděkovat také všem ženám, které působí jako důležitý faktor v horském spolku, a na chatu záhy nato věnoval 50 korun. Dlouhé schůzování a slavnostní řečnění však ještě zdaleka nemělo brát konce. Čteny byly pozdravené telegramy: první byl z kanceláře kabinetu Jeho Majestátu císaře Franze Josefa I.; následovaly telegramy velkovévody Ferdinanda, Franze hraběte Clam-Gallase, Alaina knížete Rohana; vrchního lesmistra Franze Wenzela; ministra Pradeho či starosty Liberce Dr. Bayera, který byl ve srovnání s ostatními zdvořilostními řečmi představitelů monarchie zajímavý v tom, že odrážel náladu, která se ve městě s otevřením nového Ještědského domu pojila: "Město Liberec zdraví co nejvřeleji korunování Děda Ještěda novým domem; vidí v něm vysokou stráž pro přátele přírody, nový symbol naší krajiny, pomník vysokého smyslu pro společné a radost z hor typickou našemu obyvatelstvu a hraniční stráž němectví, která národním protivníkům hlásá: Až sem, a dále ne! Stále vládne nahoře německý duch a vyzařuje své působení na zemi..."

Následovalo ještě další čtení a vyjmenovávání gratulantů z celého mocnářství, mezi nimi nemohly chybět ani tehdy velice populární rýmované ódy na Ještěd a novou chatu. Na závěr slavnosti vystoupil ještě zapisovatel horského spolku W. Knieschek a poděkoval předsedovi spolku Richardu F. Richterovi za vše, co ve věci postavení ještědské chaty z titulu své funkce udělal. Ten se proti tomu ovšem ihned ohradil, s tím, že není žádným vyznavačem kultu osobnosti, a že tedy poděkování patří nejen jemu, ale i jeho spolupracovníkům. Sám poté poděkoval všem přítomným za to, že toho dne přišli, a následně oficiální část slavnosti ukončil. V sále s tabulí pro 220 lidí se rozpoutala volná zábava, zpříjemněná hudbou a zpěvem mužského pěveckého spolku Lyra. Nový ještědský dům byl oficiálně otevřen.

zdroj: Marek Řeháček - chata na temeni Děda Ještěda, 2006

Lanovou dráhu Československých státních drah dokončila chrudimská firma Wiesner roku 1933 a jednalo se o vskutku technicky odvážný projekt, který měl být nepochybně ve své velkoleposti českým protipólem nové chaty. Pohlednice byla vydána roku 1939.

Horní stanice lanové dráhy na Ještědu. Dokončena byla roku 1933 v režii Československých státních drah v moderním funkcionalistickém stylu, který byl v ostrém kontrastu k tradiční a bytelné chatě na vrcholu. Označení stanice je na pohlednici z 30. let ještě česko-německé.

Lanovka na Ještěd značným způsobem ovlivnila vzhled liberecké strany vrcholu, který navíc s dolní stanicí v Hanychově spojil široký průsek. Ještědská cesta vstupovala na vrcholové plató dokonce přímo skrze objekt horní stanice, jehož stavbě padla za oběť velká část kamenného moře. Zimní pohlednice s lanovkou byla vydána na počátku 60. let.

Lanovka sama sebe od počátku prezentovala vesměs v české i německé řeči. V roce 1938 převzaly po obsazení Sudet německou armádou je" moderní zařízení německé Říšské dráhy a změnily ji na výhradně německy komunikující podnik.

Letní nálada na Ještědu. Záběr na mostek sáňkařské dráhy a stavby na vrcholu Ještědu. Mezi horní stanicí lanové dráhy a chatou je patrný ještědský kříž. Pohlednice byla vydána v roce 1945 jako jedna z prvních v osvobozeném pohraničí.

Ještěd v zimě. Přes snímek ještědské chaty, pořízený ze staré cesty na severu hory, vedou dráty telefonního vedení, kterým byl spojen vrchol s Libercem již roku 1888. Pohlednice byla vydána roku 1907.

Symbol hory

Nová stavba na Ještědu byla pokládána za jednu z nejmodernějších horských chat své doby. Byla otevřena po celý rok a měla skýtat pohostinství až 400 výletníkům. V prvním roce po postavení chatu navštívilo okolo sta tisíc turistů, 32 500 z nich se zapsalo do pamětní knihy a okolo deseti tisíc vystoupalo na rozhlednu. Navzdory finančním problémům a nutným dalším úpravám a vylepšením stavby bylo hospodaření - podporované navíc dalšími finančními dary - vcelku slušné. Dokonce se podařilo i přemluvit poštovní úřady a na Ještědu se začalo razítkovat úředním razítkem s nápisem JESCHKENKOPPE. Horský spolek se navíc snažil přilepšovat hospodaření ještědské chaty výhradním vydáváním pohlednic s její fotografií. Za tímto účelem dokonce označil ve spolupráci s oběma panstvími vrchol cedulemi se zákazem fotografovat budovu za komerčním účelem, a s těmi, kdo zákaz porušili, vedl dokonce soudní spory.

Ale nejen potulní fotografové přinášeli svými pirátskými pohlednicemi škodu horskému spolku a jeho ještědské chatě. Nového a výstavného domu si povšimly i existence poněkud temnější. V ranních hodinách 29. února 1932 se z východní strany budovy vlámali oknem zloději; ještě předtím zabili hlídacího psa, který tradičně chatu strážil. Uvnitř pak vypáčili skříně a peněžní automaty a ukradli peníze a cennosti. Dokonce se pokoušeli vyloupit i Železnou pokladnu, ale to se jim již nepodařilo. Celková škoda činila 5 tisíc korun, a protože se zloděje policii nepodařilo chytit, zaplatila ji pojišťovna. Překvapením je, že za čtyři roky se vloupání opakovalo, opět nikdo nic nezjistil a vše zaplatila pojišťovna.

Ještědský dům byl především chatou libereckých německých turistů, česky se tam podle dobových zpráv zejména v období před 1. světovou válkou nedala objednat ani sklenice vody. Již samotné otevření nové chaty bylo pojato jako triumfální oslava úspěchů německých turistů, chata byla označována jako hrad a stráž proti přívalu nepřátelských Čechů z vnitrozemí. Spisovatel a sportovec J. Aleš-Lyžec ve své knize Obrazy horské zimní krásy na počátku 20. století prohlásil: "Němci osobují si na kupu právo výhradní, a poněvadž jsou vřelí ctitelé své skvostně se vyjímá, nutí se, aby v neděli také za nepohody bylo plno v hotelu, který kupě z blízka krásy věru nepřidal, i v sousední staré boudě, moudře ku skále přikrčené. S češtinou ani hostinští se tam nemazlí..."

Čeští turisté se proto drželi od nové chaty raději dále a navštěvovali hostince na Pláních, Proseči a Rašovce. Ve 30. letech však postavily Československé státní dráhy na Ještěd lanovku a horu i chatu začali pomalu, ale čím dál tím více vyhledávat výletníci z českého vnitrozemí. Možnému rozvoji česko-německého soužití turistů na Ještědu ovšem zabránilo vyostření vztahů mezi oběma národnostmi v Sudetech, příklon Němců k nacistické ideologii a útočná politika henleinovského hnutí, jehož rétoriku bohužel rychle převzala i velká část členů horského spolku. Po roce 1938 se Ještěd ocitl v Německu a zohyzděn byl obřím hákovým křížem, na jehož obvodu žárovky za nocí do dálky vysílaly jasné signály o tom, kdo vládne na této hoře.

Nehledě na národnostní rozpory turistů ale patřila restaurace na vrcholu Ještědu i přes svůj strohý horský vzhled k nejlepším v okolí. Pohostinství bylo neustále přizpůsobováno požadavkům doby a návštěvníků. Horský spolek dokonce postavil na severní straně hory pod Rohanským kamenem velikou ledárnu na 142 kubíků ledu, který se používal pro chlazení piva a dalších nápojů v teplých obdobích. Led se na Ještěd ovšem nepřivážel, nýbrž se zde v zimním období přímo vyráběl ve dvanácti plechových zásobnících z vody přiváděné vodovodem. Technické zázemí chaty bylo průběžně modernizováno: starý kuchyňský sporák byl tak po 21 letech životnosti vyměněn za nový, dvojitý, obměněn byl nábytek v šenkovně, zařízení kuchyně, místo plynového osvětlení byl ve sklepě zřízen dieselagregát poháněný motorem Deutz.

Zajímavé je, jak se trvalé soupeření Čechů a Němců o vrchol Ještědu promítlo do vlastnických vztahů po vzniku Československé republiky. Státní moc byla najednou držena Čechy a do jisté míry se tak vyrovnala finanční převaha libereckých Němců; zcela prozaicky tak spory o národní ideje poněkud překryl svár o majetek. Na vrcholu symbolické hory se proto rozhořel zvláštní spor, kterému se začalo říkat "ještědská otázka" a který trval více jak dvacet let. Problém spočíval v jisté vykutálenosti clam-gallasovské panské správy, která, navzdory určité snaze projektu nové chaty pomoci, hleděla také na zisk pro pana hraběte. Dohoda mezi horským spolkem a zástupci panství byla tedy nakonec uzavřena v tom smyslu, že spolek vybuduje stavbu na hraběcím pozemku, bude ji padesát let užívat a po jejich uplynutí ji předá do majetku panství. Po vzniku republiky došlo k částečné konfiskaci majetku Clam-Gallasů a část pozemků na Ještědu tak vlastnil československý stát a část pak Edina Winkelbauerová, dcera Franze hraběte Clam-Gallase. Ten se v poslední chvíli snažil pozemek pod chatou darovat horskému spolku, ale pozemkový úřad již neschválil ani tuto transakci, ani následný a až roku 1924 provedený pokus o formální prodej. Když pak ve 30. letech rozhodly Československé státní dráhy o stavbě lanovky z Horního Hanychova na vrchol Ještědu, získaly pro tento účel nejen pozemky pro vedení průseku pro dráhu, ale i všechny pozemky na vrcholu Ještědu. Zkoprnělý horský spolek se poté s železničním erárem pokoušel po celou dobu 1. republiky dohodnout, ale protože se s Ještědem trvale pojily negativní nacionální emoce, nikdy k vypořádání nedošlo. Až po obsazení pohraniční německou armádou a nastolení nacistické správy se vůdce sudetoněmecké župy Konrad Henlein zasadil o převedení požadovaných pozemků na horský spolek. Zajímavé ale bylo, že kdesi v pozadí zůstaly staré hraběcí smlouvy, neboť po skončení války byl hotel jako německý majetek zkonfiskován a předán Klubu českých turistů s tím, že roku 1956 připadne budova dle staré úmluvy majiteli pozemku, tedy Československým státním drahám.

Zkonfiskovaný ještědský hotel navštívil dva roky po válce slavný host - populární ministr Jan Masaryk, ale poměry se v té době již notně komplikovaly. Tak nakonec nedošla úplného naplnění ani stará smlouva a Klub českých turistů byl nakonec nucen předat chatu zpět státu, který ji později dal do spravování podniku Restaurace Liberec. Neodmyslitelnou součást siluety hory tvořil poněkud chátrající horský hotel v socialistickém vlastnictví až do roku 1963, kdy k lítosti všech tunstu a milovníků Ještědských hor vyhořel. Okolnosti požáru byly brzy známy - oheň vznikl při rozmrazování potrubí a vzhledem k tomu, že takřka celá konstrukce stavby byla dřevěná, nemohly být pokusy o uhašen úspěšné. Nepomohl tehdy ani odvážný pokus dopravit urychleně hasící přístroje na vrchol lanovkou. Na Ještědu tak zůstalo jenom ruino se s ně narušenými zbytky zdiva, které byly před stavbou noveho hotelu rozmetány. Dodnes je možné nějakou cihlu, kachličku či zbytky zeleznych prvků staré chaty najít ve vrcholových křemencových sutích. Jested po padesáti šesti letech opět změnil svou tvář.

zdroj: zdroj: Marek Řeháček - chata na temeni Děda Ještěda, 2006

Zimní pohoda na vrcholu Ještědu. Sluneční den na vrcholovém plató před chatou na pohlednici vydané v šedesátých letech; na střeše chaty je již patrná plechová krytina, která nahradila původní tašky.

Cílová zatáčka ještědské sáňkařské dráhy. Mohutná dřevěná hradba poslední zatáčky u hostince Krásná vyhlídka připomínala bezesporu příď zaoceánského parníku. Dráha dlouhá přes tři kilometry vedla z vrcholu Ještědu od skály Krejčík až do Horního Hanychova. Jak je patrné i na snímku z 1911, byly podél celé její trati instalovány dřevěné sloupy pro telefonní vedení a elektrické měření času závodníků.