Mezinárodní komise pro udělen ceny M.Brauna nejlepším sochařům na obhlídce soch. Mezi sochami Olbrama Zoubka na Šaldově náměstí

Josef Špaček - Bitva, 1968 pískovec, v.100 cm

Kostelní ulice (původní umístění). Později umístěno do parku V Bezové ulici. Dnes zbyl na místě pouze betonový sokl

Olbram Zoubek - Jedna zse soch ze sousoší Otec, matka a syn, 1967

cement, v.220 cm

Šaldovo náměstí

Olbram Zoubek - Soubor soch

Ing.Loos a Ing. Malátek, 1964

Otec, matka a syn, 1967

Chodci, kteří zdraví, 1966

Soubor Soch Olbrama Zoubka byl oceněn Cenou Matyáše Brauna III. stupně

Jiří Novák při instalaci Motýlích křídel

V popředí František Pavlů a Eva Kmentová

Jiří Seifert připravuje k instalaci jednu ze svých soch

Slavoj Nejdl

Po válce

René Roubíček

Skleněné stromy

Předávání cen Matyáše Brauna. Hana Seifertová, kurátorka výstavy, gratuluje Aleši Veselému za převzetí Ceny Matyáše Brauna I.stupně. V pozadí Ladislav Janecký (náměstek předsedy MěstNV Liberec).

Předávání cen Matyáše Brauna. Josef Klimeš přebírá Cenu Matyáše Brauna 2.stupně z rukou Marka Mackena (předsedy komise pro udělení ceny).

Předávání cen Matyáše Brauna. Marek Macken gratuluje Olbramu Zoubkovi za převzetí Ceny Matyáše Brauna 3.stupně.)

Předávání cen Matyáše Brauna. Zleva: Marek Macken (předseda komise pro udělení ceny), Ladislav Janecký (náměstek předsedy MěstNV Liberec) a Hana Seifertová (kurátorka výstavy).

Mezinárodní komise pro udělení Ceny M.Brauna nejlepším sochařům na obhlídce soch. Zleva: Josef Patrný, Carola Giedion-Welcker, Jiří Šetlík. U sochy Jiřího Seiferta Křeslo a sloup před Oblastní galerií v Liberci.

Mezinárodní komise pro udělení Ceny M.Brauna nejlepším sochařům na obhlídce soch. Zleva: Miroslav Podobský, Marek Macken a Jiří Mašín. V areálu Botanické zahrady.

Mezinárodní komise pro udělení Ceny M.Brauna nejlepším sochařům na obhlídce soch. Josef Patrný u sochy Josefa Klimeše Biologické těleso.

Hana Seifertová, kurátorka výstavy Socha a město, dává rozhovor médiím. Vedle Hany Seifertové je Zdeněk Neumann (sekretář výstavy). V březnu 1969 u příležitosti výběru míst pro sochy.

Věra Janoušková - Půlený sloup, 1969

Alena Kroupová - Kašna, 1969

Olbram Zoubek - Soubor soch na Šaldově náměstí

Výstava socha a město 1969 stále živá 

Ivona Raimanová 

Výstava Socha a město Liberec 1969 byla významnou a nepřehlédnutelnou akcí. S odstupem čtyř desetiletí (v roce 2009 oslavuje výstava své čtyřicáté výročí) lze bez nadsázky konstatovat, že tato sochařská výstava se zapsala do českých dějin umění jako zlomový moment ve vývoji sochařství ve veřejném prostoru. Po smutném období 50. let se začaly v 60. letech pomalu a jistě prosazovat současné trendy v umění, snažící se dostihnout vývoj ve světě. To se odehrálo i na poli tzv. "public art" (volně do češtiny přeloženo jako "umění ve veřejném prostoru"), které i za hranicemi bylo tehdy novinkou. Častěji než v Praze se dařilo prosadit nové formy sochařství mimo hlavní město. Příkladem se stal Liberec, kde v 60. letech byla ředitelkou Oblastní galerie Hana Seifertová, která svým programem v galerii vytvořila z Liberce aktivní umělecké centrum. Vyvrcholením její práce se stala v roce 1969 právě ona výstava "Socha a město Liberec 1969", přesahující zdi kamenných institucí.

Socha patří do veřejného prostoru od nepaměti. Po dlouhá staletí byla její role poměrně ustálená a neměnná. Až do 20. století plnila funkci zejména náboženskou a politickou. Ve městech se tyčily sochy náboženských symbolů, státníků, významných osobností kultury, vědy či myslitelů. V 19. století se vžila představa sochy jako uměleckého díla ve formě pomníku ztvárněného realistickou formou, těžící z příkladů antického a později renesančního sochařství. Ještě v první polovině 20. století zůstávaly avantgardní formy moderního umění skryty za zdmi galerií. Teprve druhá polovina 20. století vytvořila nové chápání sochy ve veřejném prostoru: na náměstí, v parku nebo přímo na chodníku se začaly objevovat sochy nekonvenčních umělců, kteří vyšli z uzavřeného prostoru svých ateliérů nebo muzeí a prezentovali svou volnou tvorbu na ulici. Forma už dávno nebyla realistická, ale třeba čistě abstraktní. Památným mezníkem je například osazení patnáctimetrové železné sochy Pabla Picassa v roce 1967 v Chicagu, která odstartovala instalaci mnoha desítek dalších soch, vytvářejících ze Chicaga galerii moderního sochařství pod širým nebem. V Evropě se průkopníkem stalo italské město Spoleto, které u příležitosti známého spoletského festivalu už v roce 1962 uspořádalo sochařskou přehlídku současných světových hvězdných jmen, a stalo se tak pravděpodobně prvním místem, kde avantgarda vstoupila do ulic, V našich zemích jsme ovšem byli o tento vývoj ochuzeni, protože téměř celá druhá polovina 20. století se ubírala nejprve v kolejích socialistického realismu a od 70. let v podobě normalizační estetiky, které předepisovaly velmi konvenční a konzervativní vzorce, na hony vzdálené současnému vývoji ve světě.

Světlým, avšak jen krátce trvajícím bodem byly některé aktivity liberalizujících se 60. let, Právě Liberec hrál prim na poli sochařské tvorby pronikající do plenéru. Už v roce 1964 uspořádala Oblastní galerie výstavu Socha 1964, která se odehrála nejen na zahradě galerie, ale také v parku Botanické zahrady v Liberci. V roce 1965 následovala výstava Rakouští sochaři, která byla u nás vůbec první exteriérovou výstavou soch ze zahraničí, a tehdy dokonce výstavou "západní" provenience. Konala se opět na zahradě galerie a v parku Botanické zahrady. V příštím roce 1966 se pak objevila přehlídka slovenských sochařů. Vyvrcholením Pak byla výstava Socha a město Liberec 1969, která se poprvé v Čechách stala přehlídkou současné sochařské tvorby nejen v zahradách a parcích, ale přímo na ulicích. Vedle Liberce se objevily podobné snahy vystavit sochu mimo uzavřený prostor galerie například v Olomouci, Piešťanech a Ostravě. Olomoucká výstava s názvem Sochařská bilance se představila v roce 1965. Byla širokou přehlídkou sochařů českého 20. století a kromě prostorů Oblastní galerie v Olomouci byl použit i park výstavního areálu Flóra. V roce 1967 byl odstartován první ročník sochařské výstavy Socha piešťanských parkov. V Ostravě byly zorganizovány v roce 1967 a 1969 sochařská sympozia, jejichž sochaři s mezinárodní účastí mohli využít technický a materiálový potenciál ostravských železáren a své sochy pak vystavili v městském parku. Všechny tyto aktivity tvoří dnes významný podíl na uvedení současné sochy do venkovního prostoru. Avšak teprve liberecká výstava Socha a město 1969 postavila sochy přímo na chodník a rozprostřela jednotlivá sochařská díla po celém městě tak, jak se tento trend začínal právě rozvíjet i ve světě. V tomto smyslu byla liberecká výstava velmi průkopnická i ve srovnání s mezinárodním děním. 

Výstava Socha a město Liberec 1969 byla slavnostně zahájena 4. července 1969 a trvala do 30. září 1969. Oficiálního otevření se zůčastnil například tehdejší ministr kultury a místopředseda vlády. Výstava se stala pro město událostí číslo jedna. Obyvatelé sochařský festival opravdu prožívali. Je pochopitelné, že tak výrazný počin vyvolal mnoho reakcí nejen kladných, ale i kritických. Tři sochy byly poničeny vandaly. Důležité však bylo, že vedení města výstavu velmi podporovalo a snažilo se všemožně přispět k porozumění tohoto nového směru vývoje. Nakonec výstava srostla s životem města. Po jejím skončení město rozhodlo o nákupu nebo zapůjčení několika soch, které byly ve městě umístěny natrvalo. Až na malé výjimky tyto sochy přežily do současnosti. Město Liberec se tak dnes může pyšnit sochami, které jsou již vzácnou památkou českého sochařství 60. let, neboť takovýchto děl vzniklo u nás za kratičkou existenci tehdejší umělecké svobody jen několik. 

Přehlídky v Liberci se účastnilo 30 sochařů, z nichž někteří vystavili i více děl. Dohromady bylo nakonec předvedeno 46 plastik. Podstatné bylo, že koncepce výstavy a volba děl procházely přísnými odbornými hledisky. Obě kurátorky, kterými byly Hana Seifertová a Ludmila Vachtová, chtěly předvést nejen nové současné trendy, ale také kvalitu. Úroveň děl a koncentrovaný výběr učinily z liberecké výstavy výjimečnou akci. Prestiž akce zvýšila také mezinárodní odborná komise, která ocenila tři díla Cenou Matyáše Brauna. Cenu prvního stupně získal Aleš Veselý, následoval Josef Klimeš a Olbram Zoubek. 

Náměstí, ulice, park nebo různé volné proluky mezi budovami mají v sobě odjakživa zakódovánu významnou společenskou funkcí. Veřejná prostranství tvoří pro každého z nás velmi důležitou součást života a to ať si to uvědomujeme, či ne, ať chceme, nebo nechceme. 

Je proto na místě věnovat pozornost každému z detailů, které prostor utvářejí v jeho komplexitě. Prostory zanedbané, nekultivované, zasažené neúctou ke "geniu loci" či místa devastovaná působí negativně na lidskou psychiku, degradují život občanů a vedou k vybuzení společenských jevů, které jsou pro každou zdravou společnost nežádoucí. A právě výtvarné umění je jednou z možností, jak z veřejného místa vytvořit prostředí zajímavé, kultivované a pozitivní. Dnes má umění nekonečně mnoho tváří a je možné všechno - od abstraktní geometrie až k postmoderním parafrázím různých stylů minulosti, od klasických materiálů až po ty zcela netradiční, včetně alternativy začlenit do díla nová média jako světlo, zvuk, videoprojekce a podobně. Vývoj sochy ve veřejném prostoru urazil za posledních čtyřicet let nesmírně rychlou cestu. Na počátku stála 60. léta, třeba Picasso v Chicagu nebo výstavy ve Spoletu. A v Čechách to byla právě výstava Socha a město Liberec 1969. Toto liberecké defilé soch pod širým nebem se stalo českou startovní čárou, vybízející k podobným počinům až dodnes.

Čtyřicet let od liberecké výstavy Socha a město

 Hana Seifertová 

Na konci 50. a na začátku 60. let minulého století Liberec opravdu nebyl pěkným městem. Šeď ulic, oprýskané fasády domů, kdysi reprezentativní, tehdy však zbídačelé vily, neudržované chodníky — to vše rozhodně neposkytovalo nějaké životní povzbuzení. Pro čerstvou absolventku filozofické fakulty, která právě přesídlila z pražských Hradčan a nastoupila místo v tehdejší Krajské, posléze Oblastní galerii, to byl trochu šok. Ten pocit naštěstí nezažívala sama. Shodou okolností sem přišlo ve stejné době více mladých lidí, kterým se v Liberci nabízela práce. Sešli se zde příslušníci jedné generace v různých oborech - muzejníci, herci, architekti, hudebníci, sochaři a malíři, pracovníci krajského nakladatelství a krajského rozhlasu, učitelé a studenti tehdejšího Pedagogického institutu. Se samozřejmostí mládí, které si nepřipouštělo tehdy požadovaná omezení politické ideologie, šel život dopředu s neurčitou, ale přesto zřetelně pociťovanou perspektivou. Ovšemže byly potíže a překážky, zcela jistě i napětí a nejistoty. Ale byly také plány a jejich často docela úspěšné realizace. Z pohledu dneška nutno říci, že jsme tehdy žili neobyčejně zajimavý život a že se Liberec stal brzy - navzdory své vnější šedi - velmi avantgardním kulturním centrem. Výstavy, které na samém začatku 60. let vyvolavaly stranický odpor, se postupně a zvolna prosazovaly. Kulturní atmosféra se viditelně měnila. Vzpomínám na bohatý hudební život komorních koncertů, tehdy organizovaných dnes známým politickým komentátorem Jiřím Ješem, na skvělá operní představení v libereckém Divadle F X. Šaldy - Mozartova Kouzelná flétna zde byla provedena s výpravou Jana Zrzavého; tehdejší dirigent Rudolf Vašata neváhal zařadit takové operní tituly, jako byl Měsíc Karla Orffa nebo hudebně náročná avantgardní opera Otakara Ostrčila Oči Kunálovy, anebo nastudovat s divadelním orchestrem a libereckým pěveckým sborem Haendlova Mesiáše. Zásadní význam pro život mladé generace měla ovšem Ypsilonka, jejíž pojetí divadla dopřávalo pocit volnosti a jejiž hry zaplňovaly k prasknutí hlediště malého, tehdy ještě nezrekonstruovancho divadla v Moskevské ulici. Architekti se čile účastnil: rozvoje města, zpočátku projektovali víc než realizovali, zorganizovali však významné mezinárodní sympozium, a jejich zásadním počinem bylo posléze založení SIALu. Dominantní architektura na vrcholu Ještědu proslavila architekta Karla Hubáčka v zahraničí — stal se nositelem prestižní Perretovy ceny. Na přednáškách v liberecké galerii (kde se ostatně též pořádaly komorní koncerty) hostovali koncem 60. let mimo jiné profesor Jan Patočka nebo tehdy velmi obdivovaný brněnský filozof Josef Šafařík. Toto jen letmo naznačené kulturní klima rámovalo výstavní možnosti galerie.

Dodnes připomínaná výstava Socha a město byla ve městě výjimečnou událostí, měla tam však připravenou půdu. Zapomíná se na to, že liberecká galerie byla první institucí svého druhu, která se programově začala zabývat sochařskými výstavami, prezentovanými v plenéru. Ačkoli takové výstavy jsou organizačně velmi náročnými podniky, realizovala jich během 60. let hned několik. V rámci možností byla pro výstavy vyčištěna a zrekonstruována zahrada liberecké galerie a mimo to vedení Botanické zahrady nabídlo pro tento účel své exteriéry. Je tomu 44 let, co byla v liberecké galerii otevřena vůbec první exteriérová výstava u nás, nazvaná Socha 64. Připravila jsem ji společně s Lídou Vachtovou, která v tomto případě koncipovala záměr a provedla výběr autorů. Výstava se tak stala nejen první expozicí soch pod širým nebem, ale byla také první přehlídkou soudobého sochařství především mladé generace. 

Ze starších umělců se jí zúčastnili sochaři Hana Wichterlová a Bedřich Stefan, kteří byli reprezentanty avantgardního sochařství zejména v době před druhou světovou válkou. Mladá generace chtěla právě na tyto projevy navázat. Progresivní umělecké proudy předválečných let i tehdejší současnosti byly ovšem v 60. letech téměř úplně vytlačeny z obecného povědomí, zastíněny oficiálním uměním doznívajícího socialistického realismu. Nedalo se tedy odhadnout, jak budou nová sochařská díla veřejností přijata. Reakce na výstavu byla kupodivu velmi dobrá. Pozitivní roli tu sehrála skutečnost, že na ni do Liberce přijížděli ve velkém počtu zájemci z Prahy a jiných míst, a ovšem i to, že osvícení pedagogové přímo v místě ji neváhali opakovaně prezentovat svým studentům. Také ohlas v tisku byl celkem příznivý, možná i proto, že režim se již nechtěl blamovat přiznáním ignorance v této oblasti (jako tomu bylo na samém začátku 60. let v Teplicích při výstavě Mikuláše Medka a Jana Koblasy). V následujícím roce jsme s Lídou Vachtovou připravily výstavu Rakouská socha, což byl svého druhu husarský kousek: o zahraničním projektu jsme totiž záměrně opomněly informovat odpovědná místa v Liberci, v Praze ministerstvo kultury, ministerstvo zahraničí a podobně. Do Vídně za sochaři jsme se vydaly téměř na černo, na základě fingovaného pozvání (které bylo nutné k tzv. výjezdní doložce — nevím, zda těmto termínům dnešní mladá generace vůbec rozumí). Během tří dnů ve Vídni jsme s rakouskými umělci a tamním ministerstvem kultury sjednaly výstavu, které se — vedle mladých sochařů - zúčastnili i renomovaní tvůrci Fritz Wotruba, jeho tehdy již velmi slavný žák Joannis Avramidis a Josef Pilhofer. Doba spěla k lepšímu a výstava byla přijata návštěvníky rovněž dobře. V letech 1966-67 jsme ještě stihly zorganizovat výstavu sochařů Věry a Vladimira Janouškových a přehlídku slovenského sochařství mladé generace, Teprve potom se začalo uvažovat o velkém projektu ve městě.

Na začátku byla představa trochu jiná než konečný výsledek. Tehdejší starosta Liberce Jiří Moulis požádal mého muže, sochaře Jiřího Seiferta, zda by se nezamyslel nad možností uspořádat sochařské sympozium ve městě - sympozia byla tehdy poměrně novou formou sochařské práce, Znali jsme je z Rakouska, kde je s úspěchem založil sochař Karl Prantl, Diskuse, které se kolem tohoto podnětu vedly, nakonec vyústily v myšlenku ponékud odlišnou: nabídnout sochařům veřejný prostor města a dopřát jim možnost integrovat trojrozměrné dílo v těch městských prostorách, které si autoři sami vyberou. Jistěže Liberec nemohl poskytnout ve všech případech upravené prostředí, Město bylo svou poválečnou minulostí ještě stále poměrně zchátralé. Byla tu však celá škála možností, které se nabízely k využití pro instalaci soch — od udržovaných parků a zahrad až k zašlým zákoutím. Sochy mohly být pro chystanou výstavu vytvořeny nebo mohla být podle vlastního uvážení autora využita již hotová díla. Organizace se opět ujala Oblastní galerie, tentokrát ve spolupráci s městem. Doba však věci příliš nepřála. Během roku 1968 se myšlenka konkretizovala a k účasti bylo vyzváno kolem 35 sochařů. Vstup "spřátelených vojsk" přípravné práce značně narušil. Když jsme se však po nájezdu armád zeptali pana starosty, co s tím podnikneme, byl toho názoru, že je nutno pokračovat, jako kdyby tu vojska nebyla. Pustili jsme se tedy do práce s vědomím, že ji musíme dokončit. Starosta byl však záhy odvolán a na vyšších místech došlo k personálním změnám. 

Přesto však i noví představitelé kultury nepustili záměr k vodě. Peněz bylo málo, transporty soch byly nákladné, stejně jako příprava jednotlivých míst pro sochy. Místa musela být často upravena, leckde bylo třeba vybetonovat základy pro bezpečné zakotvení dila, Nakonec se vše podařilo. Dnes je sotva představitelné, že během pozdního jara převezla posádková auta čs. armády (s pomocí jeřábů a další techniky) z různých ateliérů a jiných míst na šedesát či sedmdesát monumentálních soch a pomohla je spolu se sochaři a pracovníky tehdejšího státního podniku Severokámen nainstalovat. Socha Aleše Veselého Modlitba za zemřelé se složitě vezla z Ostravy a byla výborně umístěna nad svahem ulice U Soudu. Olbram Zoubek rozestavil skupinu svých betonových postav přímo na chodníku Šaldova náměstí. Eva Kmentová a Jiří Novák pracovali s prostorem v muldě před tehdy novým pavilonem LVT. Josef Klimeš si pro svou skupinu Dvanácti měsíců vybral parčík před hotelem Zlatý lev. Karel Nepraš postavil svou veselou červenou kompozici A přece se točí do prostoru před muzeem. Jiní autoři hledali méně exponovaná místa: Jan Hendrych si vybral pro svou bělostnou, červeně konturovanou figuru odřenou zeď nad obchodem se zeleninou proti Spořitelně. Jiří Seifert zvolil zapomenutou, prázdnou kapli v parčíku u kostela sv. Křiže pro robustní dřevěnou Kalvárii, Jeho ka menný Mezník (morový sloup) pak dotvařel prostor kolem dnes bohužel zbouraného kostela na náměstí Českých bratří. Sochy v městském prostoru byly působivým tvarovým akcentem. Jejich přítomnost upozorňovala na význam místa nebo na jeho až dosud popíranou nebo ztracenou městskou integritu. Sochy nebyly ve městě něčím definitivním, byly nabídkou k diskusi, byly možnosti, o niž lze rozvažovat a kterou lze chápat také jinak. K výstavě vyšel katalog, jehož součástí byla gramodeska Ypsilonky s Encyklopedickým heslem Liberec. Výstavu posuzovala mezinárodní jury, jejimiž členy byli za českou stranu historici umění dr. Jiří Mašín a dr. Jiří Šetlík z Národní galerie, prof. dr. Adolf Hoffmeister, ze zahraničí pak švýcarská historička umění dr. Carola Giedion-Welcker, autorka významných publikaci o moderním sochařství, a sochař profesor Marc Macken z Belgie. Porota udělila ceny Aleši Veselému, Olbramu Zoubkovi a Josefu Klimešovi a město některá doporučená díla zakoupilo. Je s podivem, že i v té době byla výstava přijata veřejností dobře. Lidé ji chápali jako zajímavý, často i zábavný experiment. Velmi příznivou odezvu našla u milovníků umění, zvláště u mladé generace. Do Liberce se na ni jezdili dívat návštěvníci z celé republiky. Deníky o ní psaly pochvalně, odborný tisk zveřejňoval diskuse, které se o ní vedly. Pamatuji se, že vzbudila zájem v zahraničí - i tam byla totiž výstava v městském exteriéru tehdy žhavou novinkou. Referoval o ní zejména západoněmecký tisk i některé zahraniční rozhlasové stanice, např. Frankfurter Rundfunk. Je pravděpodobné, že právě příznivá reakce na tento počin byla nakonec trnem v oku místní, ale i pražské politické reprezentaci (své místo v liberecké galerii jsem hned záhy na to ztratila). Liberecká Socha a město se nicméně stala pojmem a do jisté míry jakýmsi symbolem posledního svobodného vyjádření výtvarného názoru po nájezdu "spřátelených vojsk" Je vskutku potěšitelné, že se na ni nezapomnělo ani dnes a že našla svého druhu pokračovatele ve snahách, které dnes v Liberci uskutečňuje obecně prospěšná společnost Spacium. 

Socha a město 

Jiří Šetlík 

Z odstupu uběhlého času se nevytratil význam společného počinu sochařů a urbanistů v Liberci, který se do paměti vepsal názvem akce Socha a město (třebaže ji v přítomnosti připomínají jen fragmenty uměleckých děl). Přerostla lokální měřítko a stala se ztělesněním aktuálních snah o oživení vztahu umění a společnosti na našemu území. Následující řádky si nečiní nárok na faktografickou přesnost, protože jsou spíše brouzdáním laskavými vzpomínkami. Nevyhýbají se ovšem pokusu charakterizovat zázemí okolností, jež atmosféru podniku ovlivňovaly, a hodnotit jeho smysl. 

Mezi podmínky se vnutila vratká politická situace, která v dané době do značné míry zasahovala do poměrů ve společnosti. Je příznačné, že se sama akce uskutečnila v letních měsících roku 1969, kdy uplynul sotva rok od vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa (který v Liberci proběhl krvavě). Politickým a strategickým cílem zásahu a následující okupace země sovětskou armádou bylo zpevnit v zemi panování moskevské velmoci. 

I když nebyla ústavou stanovená nadvláda Komunistické strany Československa přerušena, z podnětu její části se objevily pokusy o reformu systému. Jen co se strana zbavila reformistů, zesílila svou diktaturu. Dělo se tak k nelibosti občanů, kteří do reformy vkládali naděje na demokratizaci panujících poměrů a v možnostech, jež jim byly nakrátko přístupné, proti obnově totality protestovali. K projevům opozice patřila řada kulturních a uměleckých akcí (jež se režimu podařilo umlčet v průběhu let 1969-1970 prováděním tzv. normalizace). Z tohoto hlediska nelze z tohoto proudu vyjmout libereckou akci Socha a město, neboť její zázemí vycházelo z odporu k panujícím poměrům. Její vlastní záměr byl však krytý péčí o životní prostředí, které odpovídalo deklarovaným programům vládních orgánů. Sotva se ovšem akce uskutečnila, zpochybňovala ji podezření z jejího nekalého obsahu. Trnem v oku se stala účast umělců, kteří byli záhy vyloučeni z veřejného dění pro své demokratické postoje a způsoby výrazu, vzdalené požadavkům "socialistického umění" Kromě toho vadilo staronovým vládcům, že projekt navazoval na příklad západoevropských měst, která oživila ulice, náměstí i parky soudobými uměleckými díly.

Podezřelá se pro vládní orgány jevila též souvislost s úsilím o veřejné uplatnění projevů umění přítomnosti mimo izolované prostory muzeí a galerií, jež se ve svobodném světě šířilo na přelomu 50. a 60. let. Zčásti bylo negativní reakcí na tlak uměleckého trhu (který u nás nahrazoval diktát ideologie). Duch zmíněných idejí vyvolal v život mezinárodní sochařská a keramická sympozia, na nichž mohli umělci svobodně pracovat (a která se posléze podařílo pořádat také na Slovensku a v Čechách). Z jiné strany byl půda připravena podle osvědčených mezinárodních přehlídek sochařství v Antverpách. Inspirovaly Svaz výtvarných umělců (roku 1964 obrozený ve jménu obhajoby svobody projevu), aby byly ve spolupráci s galeriemi v krajích uskutečněny jako výstavy plastik v exteriéru, jak se podařilo v Olomouci i Piešťanech. Samostatně se obdobného programu ujala od roku 1964 Oblastní galerie v Liberci zásluhou iniciativy její ředitelky dr. Hany Seifertové a s ní spolupracující dr. Ludmily Vachtové. Výstavy vyvolaly oprávněnou pozornost a podílely se na obohacení kulturní atmosféry města. Nepominutelnou úlohu sehrála ctižádostivost Liberce, jenž se zemi i světu chtěl představit jako významné společenské, hospodářské a kulturní centrum. Ke slovu se v něm dostala druhá generace nového obyvatelstva, které nahradilo vyhoštěné příslušníky německé národnosti. Její ambice vystihovala úspěšná činnost projektového ateliéru SIAL, jenž si pro adepty oboru založil vlastní "školku" Vůdčí osobností ateliéru byl architekt Karel Hubáček, podle jehož projektu probíhala příprava stavby televizního vysílače s hotelem a restaurací na Ještědu. Ve městě fungovala strojní textilní fakulta jako odnož Českého vysokého učení technického v Praze, dobré výsledky vykazovala zdejší nemocnice. V celostátním měřítku se dočkala ohlasu nejen činnost zdejší galerie, zpřístupňující vyváženě umění minulosti a přítomnosti, rovnou měrou však představení avantgardního divadla Ypsilon. 

Průrazné činy nacházely pochopení na radnici, kde na čas převládly názory zastánců politické reformy. Pochopení se proto dostalo záměru obohatit městský parter sochařskými díly na základě vypsané soutěže. Její vyzvaní účastníci sice sakrovali nad požadavkem urychlené volby exponátů i jejich transportu, zaujala je ovšem příležitost umístit díla do souvislostí městského organismu. Ve vypjaté politické situaci záleželo umělcům víc než jindy na přímém oslovení publika. Pokládali je za vzpruhu proti náladám beznaděje, šířící se mezi oklamanou společností. V Liberci zastřel chmury ruch příprav velkolepé akce, již její podílníci vzali za svou díky organizátorům, kteří dbali na to, aby souzněla s dynamikou zdejší kultury v divadelních představeních, koncertech či otevřených rozpravách o umění a architektuře; v nabídkách zábavy se dokonce vyskytlo i zhlédnutí dotud tabuizovaného striptýzu. 

Bohužel si již nepamatuji, kdo byl pověřen nad jiné obtížným úkoJem rozmistit plastiky v urbánním celku. Výslednému řešení nebylo kromě detailů co vytknout, neboť bralo důsledně v potaz povahu jednotlivých děl a předpoklad jejich vztahu k vybraným místům. Zato se pamatuji na dílčí zprávy od pražských přátel, kteří již věděli, jak budou sochy umistěny. Jejich zápal pro zdar akce viditelně stoupal. Oba Janouškové byli spokojeni s vyhrazeným místem u zámku, také Josefu Klimešovi se líbilo, že se mramory jeho Dvanácti měsíců budou obracet k chodcům, jdoucím Gutenbergovou ulicí z parku před hotelem Zlatý lev, spolu s keramickou kompozicí Karla Pauzera. Podobně se Aleši Veselému zamlouval výběr tří míst vyhrazených pro jeho plastiky. 

Eva Kmentová uvítala možnost souhry její Brány snů s Křidly Jiřího Nováka ve smyslu promyšlené instalace pro parkovou plochu mezi Masarykovou a Vítěznou ulicí. Byli jsme to spíše my ostatní, jimž se nezdálo dostatečně čitelné vybrané misto na břehu přehrady Harcov pro travertinovou Dvojici Miloslava Chlupáče, zatímco povýtce skromný autor proti němu nic nenamital. I další podobné úvahy nad zprávami z Liberce byly důkazem, že sochařská obec žila přípravami akce. Stojí za poznámku, že liberecký účastník soutěže Jiří Seifert, jehož jsme všichni měli rádi, nelenil zajíždět do Prahy, aby kolegy přesvědčoval, že zdar bohulibého podniku záleží na společně projevené vůli. 

Ke zhodnocení soutěže sochařů se ve dnech 2. a 3. července 1969 sešla mezinárodní porota. Byla jmenována na základě dohody mezi pražským centrem Svazu výtvarníků a kulturními reprezentanty Liberce. Z přítomných byl za předsedu zvolen prof. Marc Macken z Antverp (který dlouho spolupracoval s pražskou Akademií výtvarných umění). Z dalších osobností poroty třeba jmenovat prof. Adolfa Hoffmeistera, tehdy předsedu Svazu československých výtvarných umělců (záhy byl normalizátory zbaven funkce); na zasedání mohl být však přítomen jen jeden den. Dr. Carola Giedion-Welcker z Curychu (autorka základní monografie o moderním sochařství) nominaci přijala a její zkušenosti přispěly k jednání. Liberec zastupovali v porotě účinně architekti Karel Hubáček a Josef Patrný. Další z nich, 

Miroslav Podobský, se však - z důvodů mně neznámých - jednání nezúčastnil. Z Prahy byli do poroty jmenováni historici umění doc. Jiří Mašín a Dr. Jiří Šetlík. Mohu dosvědčit, že jednání poroty (z níž nás žije jen hrstka) bylo vedeno korektně ve snaze o maximální objektivnost výslovovaných soudů. Přestože docházelo k vyhroceným střetům názorů, vždy však převládlo úsilí o shodu ve společných závěrech. Při posuzování 45 plastik od 30 autorů se ukazovalo, že architekti spolu s prof. Mackenem dávali přednost hodnocení vztahu plastik k určeným místům, kdežto my jsme s Jiřím Mašínem primárně poukazovali na plastické hodnoty výrazu, jaké jednotliví autoři osvědčili.

Vyhlášená Cena Matyáše Brauna byla s ohledem na dosažitelné prostředky rozdělena na tři stupně, Když jsme se shodli na určení děl k ocenění, hlasovalo se o jejich pořadí. Sedm hlasů obdrželo dílo Aleše Veselého Kaddish (prezentované pod názvem Modlitba za zemřelého), jemuž se navíc přikládal aktuální význam. Pěti hlasy byla oceněna prostorová kompozice Dvanáct měsíců Josefa Klimeše, jež se vskutku dobře vyrovnala s vyhrazeným prostorem parku, čtyři hlasy pak obdržely figurální skladby Olbrama Zoubka, instalované na Šaldově náměstí, u nichž byl (také z aktuálních důvodů) hodnocen občanský patos námětu. S ohledem na objem plastik přihlášených do soutěže se porota cítila omezena regulemi Braunovy ceny a nikdo z jejích členů nechtěl pominout řadu pozoruhodných autorských výpovědí. Zvolila jako šalamounské východisko návrh na výběr z děl zůčastněných autorů s doporučením, aby je město zakoupilo a ponechalo na určených místech. Jako samozřejmost totiž předpokládala, že se plastiky napříště stanou organickou součástí městského parteru. 

Doporučující seznam obsahoval skulptury z různých druhů kamene i plastiky z osinkocementu, kovů, skla i kombinovaných technik, což se jmenovitě týkalo soch Jana Hendrycha, Věry Janouškové, Vladimíra Janouška, Evy Kmentové, Aleny Kroupové, Zdeňka Macháčka, Vratislava Karla Nováka, Vladimíra Preclíka, Jiřího Seiferta, Ladislava Šmída, k nimž byla vedle již oceněných přiřazena další díla Josefa Klimeše a Aleše Veselého. Dodnes mne mrzí, že se mi nepodařilo do tohoto výběru prosadit též práce, za které jsem se pral, především skulpturu Miloslava Chlupáče, pískovcovou kompozici Slavoje Nejdla, fascinující figuru od Karla Nepraše, Křídla Jiřího Nováka, obě sochy Františka Pacíka, Pramen z pískovce od Mojmíra Preclíka a Skleněné sloupy René Roubíčka (které se odrážely v hladině jezírka v Lidových sadech). Nerad jsem rezignoval před námitkou, že rozšířením seznamu o další uznání by se rozmělnil význam vysloveného ocenění. 

K dokreslení činnosti poroty stojí za zmínku její závěrečné poděkování pořadatelům a zhodnocení koncepce a organizace uskutečněného podniku. Jednomyslně se porota přimlouvala za jeho pokračování v příštích letech a rozšíření o mezinárodní účast. Zdůraznila hodnotu záměru, sledujícího začlenění tvůrčích výsledků současného umění do městského prostředí. Porotci se zároveň vyslovili ke zpřesnění podmínek příští soutěže, při níž by měla být zpřísněna kritéria pro přijímání děl a soutěžícím poskytnuto více času pro koncepční přístup k tvůrčím záměrům s ohledem na vytipovaná umístění. Zhodnocením průběhu a výsledků celé akce ji dala porota absolutorium. Jak vidno, závěry poroty byly prodchnuty optimistickou vírou ve smysluplnost uskutečněného činu. Jiného názoru bylo zanedlouho přijaté stanovisko orgánů strany a samosprávy, jimž se podařilo dosažené výsledky zahladit a vymýtit z myslí občanů. Z řady míst byly sochy odstraněny, někde zůstaly jen jejich fragmenty, a pokud se zachovaly, nebránila městská správa činností vandalů. Úmysl na obnovu výchozího stavu akce Socha a město se nadějně objevil po převratu z roku 1989. Věřme, že bude trvat jako závazek zhodnotit dnes již umělecké památky z doby krátkého vzepětí demokratických projevů z nepříznivé minulosti a povzbudí nejen Liberec k realizaci podobných aktivit.

Zdroj: Socha a město Liberec 1969 - Odborná redakce, průvodní texty: Ivona Raimanová, Hana Seifertová, 2008

Jiří Novák - Motýlí Křídla (vystaveno pod názvem Křídla), 1969

Karel Pauzer - Velká rostlina, 1969

Aleš Veselý - Kaddish (vystaveno pod názvem Modlitba za zemřelého, 1967 - 68)

Olbram Zoubek - Ing.Loos a Ing. Malátek, 1964

Cement, v. 215 cm

Šaldovo náměstí

Socha Olbrama Zoubka poražená a poničená vandaly

Při instalaci sochy Motýlí křídla Jiřího Nováka

Vladimír Preclík - Spící město

Torzo - Vladimír Šmíd - instalace sochy

Josef Špaček - Bitva, 1968

**Výstava Socha a město 1969: Průkopnický krok českého sochařství**

Výstava Socha a město, která se v roce 1969 uskutečnila v Liberci, se stala jedním z nejvýznamnějších momentů českého umění 20. století. Tato událost, která letos slaví více než padesát let od svého konání, představovala nejen průlom v chápání sochařství ve veřejném prostoru, ale také odvážný kulturní počin v době plné politických a společenských změn.

### Sochařství ve veřejném prostoru: Nový pohled na tradici

Sochy ve veřejném prostoru nejsou žádnou novinkou – už od starověku zdobily náměstí, parky a ulice měst. Většinou však šlo o monumenty oslavující státníky, náboženské symboly nebo významné historické události. Ve 20. století se ale situace začala měnit. Avantgardní umělci se rozhodli opustit zdi galerií a přinést moderní sochařství přímo do ulic. Tento trend se rychle rozšířil po světě – například v Chicagu byla v roce 1967 instalována slavná železná socha Pabla Picassa, která dodnes patří mezi symboly města.
V Československu však tento vývoj narážel na politické bariéry. Socialistický realismus a pozdější normalizační estetika upřednostňovaly tradiční a konzervativní formy umění. Přesto se během 60. let objevily první pokusy o modernizaci uměleckého vyjádření. Liberec se stal jedním z průkopníků této změny.

### Liberec jako centrum avantgardy

Liberec byl tehdy městem, které procházelo velkými proměnami. Ačkoli jeho ulice byly poznamenány poválečnou šedí a zanedbaností, kulturní život zde kvetl. Díky iniciativě mladých umělců, architektů a kulturních pracovníků se Liberec stal centrem avantgardy. Velkou zásluhu na tom měla Hana Seifertová, ředitelka Oblastní galerie, která svými projekty přinesla do města čerstvý vítr.
Již v roce 1964 uspořádala galerie výstavu Socha 1964, která byla první exteriérovou výstavou soch u nás. Následovaly další projekty, jako například výstava rakouských sochařů v roce 1965 nebo přehlídka slovenského sochařství o rok později. Tyto akce postupně připravily půdu pro velkolepý projekt Socha a město 1969.

### Výstava, která změnila pohled na umění

Výstava Socha a město byla unikátní nejen svým rozsahem, ale i koncepcí. Sochy byly rozmístěny po celém Liberci – na náměstích, v parcích i v zapadlých zákoutích města. Celkem se přehlídky zúčastnilo 30 sochařů, kteří představili 46 plastik. Mezi vystavenými díly byla jak realistická, tak abstraktní tvorba, což odráželo tehdejší rozmanitost uměleckých směrů.
Zahájení výstavy 4. července 1969 bylo velkou událostí. Město žilo sochami, obyvatelé i návštěvníci si užívali jedinečnou atmosféru festivalu pod širým nebem. Výstava však neunikla ani kritice – některé sochy byly poničeny vandaly a konzervativní část společnosti se k novému umění stavěla skepticky. Přesto vedení města projekt podpořilo a několik děl bylo zakoupeno či zapůjčeno k trvalému umístění ve veřejném prostoru.

### Ocenění a význam výstavy

Výstava Socha a město získala uznání nejen doma, ale i v zahraničí. Mezinárodní odborná porota ocenila tři díla Cenou Matyáše Brauna – první místo získal Aleš Veselý za své dílo Modlitba za zemřelé, druhé místo obsadil Josef Klimeš se svou kompozicí Dvanáct měsíců a třetí místo patřilo Olbramu Zoubkovi za jeho figurální plastiky.
Liberecká výstava se stala symbolem kulturní svobody šedesátých let a dodnes je považována za průkopnický počin ve vývoji českého sochařství. Přestože mnohé z tehdejších děl byly později odstraněny nebo poničeny, několik soch ve městě zůstalo jako připomínka této významné události.

### Odkaz do současnosti

Výstava Socha a město ukázala, jak důležité je propojení umění s veřejným prostorem. Sochy mohou oživit městské prostředí, dát mu nový význam a vytvořit místa, která inspirují k zamyšlení i radosti. Tento odkaz žije dál – nejen v Liberci, ale i v dalších českých městech, která se inspirovala tímto odvážným projektem.
Dnes, více než padesát let po této výstavě, je důležité si připomínat její význam a hledat způsoby, jak pokračovat v tradici umění ve veřejném prostoru. Ať už jde o moderní instalace nebo historické památky, sochy mají moc proměnit naše prostředí a obohatit náš každodenní život. Liberec nám ukázal, že i v těžkých časech může kultura hrát klíčovou roli v utváření identity města a jeho obyvatel.
Výstava Socha a město 1969 zůstává nezapomenutelným příkladem toho, jak může umění spojovat lidi a přinášet světlo i do těch nejtemnějších období. A právě proto bychom na ni neměli nikdy zapomenout.

Hana Seifertová, kiurátorka výstavy, v průhledu Brány snů Evy Kmentové

Vykládání sochy Brány snů Evy Kmentové

Aleš Veselý Kaddish - odvoz

Instalace soch Olbrama Zoubka

Sochař Jan Hendrych s Ludmilou Vachtovou, jednou z kurátorek výstavy

Liberecká cesta vzácné sochy aneb Z bláta do parku

Socha a město, tak se jmenovala slavná výstava, která se v Liberci uskutečnila před více než 50 lety. Dodnes ji v ulicích města připomínají tehdy vystavené sochy. Jednou z nich je i dílo pražského autora Slavoje Nejdla, pískovcová skulptura, která je nově umístěná v parku Clam-Gallasů. Při jejím stěhování z nevhodného místa byla i naše reportérka.

Abstraktní kamenná socha nazvaná "Po válce" z výstavy Socha a město v roce 1969 má v Liberci nové, důstojnější umístění. Město ji nechalo přesunout z nevyhovujícího stinného místa v Jablonecké ulici do ulice Komenského. Skulptura z hlazeného pískovce od Slavoje Nejdla je i součástí prohlídkové trasy zaměřené na venkovní sochařská díla.

"My jsme na to upozorňovali už delší dobu, že to dílo stojí na nedůstojném místě, tak jsme vybrali právě tento parčík," říká Jindřich Gubiš ze Spolku za estetiku veřejného prostoru. "V Jablonecké ulici stála socha na hlíně, bez soklu, jsme rádi, že se tohle povedlo," dodává.

Jak doplnila vedoucí odboru ekologie a veřejného prostoru Magistrátu města Liberce Lucie Sládková, sochu budou ještě čistit, a ošetří ji restaurátor. "Čekáme na počasí, bude se dělat nátěr proti graffiti, tak hlavně nesmí pršet," vysvětlila

Přemístění dva metry dlouhé a zhruba metr vysoké pískovcové sochy bylo jedním z návrhů participativního rozpočtu. V hlasování u veřejnosti sice neuspělo, i tak se radnice rozhodla pro její přemístění, jak potvrdil i náměstek libereckého primátora, zvolený za SLK Ivan Langr. "Jsem rád, že jsme ten přesun udělali, právě v této době, je to drobná věc, a pokud budeme v tomto směru aktivní, tak kultura přežije," dodal.

autor: Lucie Fürstová 

zdroj: https://liberec.rozhlas.cz/video-liberecka-cesta-vzacne-sochy-aneb-z-blata-do-parku-8349028

Slavoj Nejdl - sochař a medailér

Narodil se 6. června 1929 v Košicích, na začátku války se jeho rodina přistěhovala do Náchoda. Po absolvování reálného gymnázia studoval krátce na VŠUP v Praze a poté na AVU v Praze. Svůj osobní styl, založený na měkkém organickém tvarování, našel až ve 2. polovině 60. let. V té době se zúčastnil i významných sochařských výstav, jako byla 2. sochařská bilance Olomouc 1967 nebo Socha a město v Liberci (1969). Jeho nejvýznamnějším dílem je Památník obětem fašismu a válek v Plzni. Zemřel 20. ledna 2007.

Zdroj: Socharstvi.info