Šolcův dům

Šolcův dům v Liberci je roubený patrový dům postavený ve stylu venkovského baroka z let 1771-1774. Nachází se v ulici U Jezu 96/10 na břehu řeky Nisy ve IV. liberecké části Perštýn. Dům je chráněn kulturní památka.

Dům si nechal v letech 1771-1774 postavit obchodník s plátnem Hans Friedrich Scholz v tehdy doznívajícím barokním slohu.

Ještě na konci 19. století byl obklopen řemeslnickými dílnami a továrničkami. V současné době díky demolicím v 80. letech 20. století roubenka zůstala jako solitér v parku.

V průběhu 20. století byla budova postupně renovována a upravována. V současnosti zde sídlí správa CHKO Jizerské hory. (zdroj: Wikipedia)

Město soukeníků Liberec: Jak se z barvířů stali mistři šarlatu a obchodu

Začátkem 18. století, kdy měl Liberec jen asi 3000 obyvatel a 370 domů, se město začalo měnit – hospodářsky rozvíjet a svou tvář vylepšovat. Roku 1716 se Liberec díky výrobě 12 000 kusů sukna ročně dostal na vrchol mezi českými městy. Liberec barvírny tehdy zažívaly doslova barevnou revoluci – liberečtí mistři barvíři užívali už asi 15 druhů barev, což bylo v té době něco jako mít doma 15 druhů kávovarů. Navíc přidali do svého repertoáru brilantní šarlatovou červenou, kterou trh přímo hltal. Liberecká barvírna tak pracovala nejen pro místní, ale i pro textiláky ze širokého okolí.
Významným počinem na konci 18. století bylo postavit novou městskou čtvrť, nazvanou Filipovo město. Již podle názvu lehce uhodneme, že Filipovo město založil, právě tak jako Kristiánovo, hrabě Kristian Phillip Clam-Gallas. Roku 1732 pak soukenický cech vybudoval novou valchu, která zajišťovala zušlechťování sukna. Sukno se nejdříve postřihovalo těžkými nůžkami, poté počesávalo kartáči. Liberečtí soukeníci tehdy zvýšili výrobu, zatímco pláteníci v jiných částech Čech bojovali o přežití. Inu, Liberec si zkrátka jel svou vlastní ligu.
Mistři textilu se postupně stávali nejen odborníky na látky, ale i na obchod. Bohatší z nich prodávali své zboží nejen v monarchii, ale i za hranicemi. Z úspěšných kupců se stávali majitelé manufaktur, kteří skupovali podomácku vyráběné látky, upravovali je ve svých dílnách a prodávali dál – doma i ve světě. Dnes si můžete vedle Domu kultury v centru Liberce všimnout dřevěného domu z roku 1774, který sloužil jako obytný dům i obchod. Postavil ho Hans Friedrich Scholze, bohatý obchodník s plátnem. Scholze měl v přízemí dílnu, kde přespávali tovaryši a učni, zatímco půda byla sklad látek.
Jednou týdně sem přicházeli domácí tkalci z města i okolí s utkaným plátnem a odnášeli si nový materiál pro další práci. Jejich práci obstarával faktor – jakýsi prostředník mezi tkalci a těmi, kdo látky upravovali a prodávali. Faktor byl něco jako dnešní manažer, jen místo tabulek v Excelu řešil tabulky plátna.
Liberec se díky těmto mistrům textilu stal městem, kde se nejen vyrábělo, ale i obchodovalo s grácií. A zatímco jiné oblasti Čech se soustředily na zpracování lnu, Liberec razil cestu sukna a šarlatu – protože proč dělat to, co dělají všichni ostatní, když můžete být jedineční?

U Jezu, Rybníček, 1926 – dnešní Šolcův dům (tehdy Tschörnerův)

Byl rok 1875, když to u jezu v tehdejší Wehrgasse zase jednou pořádně ožilo. Okolí se hemžilo lidmi, kteří však nepocházeli z domu Tschörnerových – jehož malá okénka pod klenutým dřevěným obloukem zvědavě vyhlížela ven – ani z jiných sousedních soukenických stavení. Přicházeli odněkud ze všech směrů. Nebyli to ani soukeníci, kteří by sem mířili napínat látky; byli to muži v těžkých botách, kteří bezstarostně a rázně dupali přes louku u Tschörnerova domu, své kabáty odkládali na háky soukenických rámů a pouštěli se do práce přímo na břehu Nisy.

Všude se vztyčovaly červenobílé tyče, napínaly se provazy a vzduchem doléhalo vzrušené volání a mávání sem a tam – od jezu k mostu a zpět. Samotný most byl přitom postaven jako nový a pevný teprve před pár lety, aby tudy mohly projíždět i těžké povozy po takzvané Johannestaler Fahrweg. Tak ovšem téhle cestě říkali jen staří usadlíci na paměť dob, kdy bývala pouhým bídným úvozem. Mladší generace ji už hrdě nazývala Bahnhofstraße (Nádražní, dnešní 1. máje). (Pozn.: Pravděpodobně dokud železnice neprotínala Liberec, vedla tato cesta až do Janova Dolu.)

V historických soukenických rámech před Tschörnerovým domem to rázem podivně ožilo a všem přítomným se začaly rodit v mysli živé vidiny. Ponořili se hluboko do vzpomínek na mladého mistra, který nyní provozoval své stávky v dolních i horních místnostech od chvíle, kdy odnesli jeho otce z domu. Býval to kdysi velký čipera, hbitý jako lasička a neustále na nohách. Jak často slýchávali jeho volání z podkrovních oken na sourozence: "Jusku, Adolfe, pojďte nahoru, lokomotiva už se zapřahá! Už se ohlašuje, hřídel je pod parou, každou chvílí to vyjede!" Chlapci vtrhli po dřevěném schodišti vzhůru, až podlaha pod nohama praskala, a z půdních oken vystrkovali rozcuchané hlavy k železničnímu náspu. Překřikovali se jeden přes druhého, nikdo nechtěl zůstat pozadu a všichni měli zatraceně dobré oči. "Teď jede ven z točny!" Tím obvykle tahle radostná podkrovní podívaná končila.

Pak se chlapci vyhrnuli zpátky dolů na louku. "Pojďme si hrát na mašinu a vlak!" Seffl, nejstarší z nich, musel představovat lokomotivu a rukama imitovat pohyb ojeznic, zatímco všichni ostatní mu pomáhali vydatným syčením. Zavěsili se jeden na druhého za kalhoty či kabát a celý "vlak" se divoce řítil kolem soukenických rámů – frčel až k mostu a zase zpátky k jezu, případně se rozvážně plazil chodbou do zahrady. Když zastavili, Adolf s důležitostí hlásil jednotlivé stanice. Kluci to měli naposlouchané z vyprávění. Vždyť tovaryš v hostinci Zur Birke onehdá líčil, jak tam vídal starého Tiz-Goutla, jenž hostům předváděl železnici: pohyboval stolem sem a tam, syčel u toho a v krátkých intervalech vyvolával názvy stanic. Nechyběl ani nezbytný odjezdový signál: "Hotovo! tetöh! uuuh! zisch, zisch, zisch!" Liberečtí to považovali málem za nejlepší zábavu ve městě. Když se v neděli večer někdo ptal: "Kam pak se chystáš?", dostávalo se mu odpovědi: "No přece k Bórce, hraje tam Tiz-Goutl, zase bude dělat železnici. To si přece nenechám ujít!" Chlapci pochytili z dospěláckých hovorů nejrůznější názvy a když jim vlastní slovní zásoba nestačila, drželi se Tiz-Goutla, vymýšleli si a pokřikovali podivná jména jako Pepřová země, Paprika, Okurková země či Bornstieland, dokud je hlas rodičů neukončil a neposlal zpátky k poctivé práci.

Dnes už mladý mistr na své dětinské radosti sotva vzpomínal. Na takové snění měl příliš málo času; velký burzovní krach z předchozích let totiž každého nutid napnout veškeré síly, chtěl-li se udržet nad vodou.

Co si však počít sice se starými soukenickými rámy, tváří v tvář téhle nové, neúnavné lidské práci? Stále pevně držely svěřené sukno svými drátěnými drápy a ochotně je vracely lidským rukám, snášely žár slunce i prudký déšť, v zimě se krčily pod těžkou sněhovou čepicí a vyděšeně cukaly, kdykoliv divoká Nisa vystoupila z břehů a tloukla jako rozzuřená pěst do jejich dřevěných noh. S touhle řekou zkrátka nebylo radno si zahrávat.

Tyto týdny však přinesly zcela nevídaný obraz. Co znamenal ten neustálý hluk, v němž úplně zanikalo klapání tkalcovských stavů? Co se to proboha dělo s Nisou? Na upravených březích cizí muži káceli křoviska, uprostřed koryta přehráželi tok a počínali si tak svérázně, že to soukenickým rámům hlava nebrala – člověk nikdy nevěděl, zda odhadne jejich úmysl správně. Měl snad vzniknout nějaký nový náhon? Copak nestačila dosavadní řeka a mlýnský náhon? A co náhon na valchu, po němž chlapci tak toužili, copak ani ten nestačil? Že by měly vyrůst nové továrny? Místní mistři už tak dost naříkali nad bídným stavem obchodu, proč tedy ty podivné stavební práce?

Nikdo však neodpovídal. Lopaty dělníků neplýtvaly slovy a sami muži o účelu své činnosti zarytě mlčeli. Plivli si do dlaní, popadli krumpáče a motyky a tloukli do říčního koryta, až se celá země pod nohama třásla. Soukenické rámy před Tschörnerovým domem jen skřípěly zvědavostí a chvěly se pod náporem cizích svršků a balíků, které na ně dělníci odkládali.

Brzo bylo všem stále jasnější: koryto Nisy se rozšiřovalo, na obou březích vyrůstaly masivní kamenné zdi a den co den ukrajovaly metry směrem k mostu. Jen u jezu na protější straně zůstával kousek břehu prozatím bez ochranné zdi. Místní svět se zkrátka radikálně měnil.

A když si v neděli večer sousedé sedli před Tschörnerovým domem na lavičku či na přinesené špulkové stolky, živě probírali, jak tvář celého kraje vypadala ještě před pár lety. Často v sobě oživovali vzpomínky, které po vyslovení před očima znovu křísily dávno zašlé časy.

"To bylo přece v roce 1859," začal jednoho večera vyprávět soused, "když nám Triesterská plynárenská společnost postavila plynárnu a nadobro nám zkazila celou vyhlídku." "No, neměl jsi tehdy před sebou nic jiného než obyčejný uvoz plný malinových a šípkových keřů," namítl druhý. "Ale ta vyhlídka! Tu je mi dnes upřímně líto. Člověk mohl dohlédnout až k samotnému železničnímu náspu!" "Dnešní vyhlídka stojí za starou lačnu. Domky v Bahnhofstraße a u rybníka rostou jako houby po dešti. Přitom to není tak dávno, co chtěl hrabě prodat kousek tamního pole za pouhý šesták, a nikdo ho nechtěl ani zadarmo. Co by taky člověk počíval s tou bažinatou půdou!" "Jo, tak se mluvilo, dokud nepřišel Aubin, nekoupil to, nevysušil pozemky podle moderního německého vzoru a nezačal stavět." "Tak tomu teda žehnám! I když podlaha je to tu pořád zrádná."

Na samotný původní rybník si však v té chvíli už nikdo z přítomných nedokázal pořádně vzpomenout.