Stanislav Hnělička

Bojoval na západní frontě a zažil peklo v africké poušti. Dostal francouzský Řád čestné legie i Řád bílého lva. Ačkoliv byl liberecký rodák, válečný hrdina Stanislav Hnělička, mnohokrát blízko smrti, dožil se 94 let.

Píše se 12. únor 1922 a do rodiny Františka a Emilie Hněličkových se narodil jejich jediný syn Stanislav. Ten v roce 1938 ve svých šestnácti letech vstoupil do Národní gardy a v září strážil se zbraní v ruce železniční viadukt u Křižan.

Z okupovaného Československa utekl v roce 1940 ještě jako sedmnáctiletý. Bez jídla přešel v prosinci 300 kilometrů mezi Rakouskem a Jugoslávií, aby se nakonec stal jedním z nejmladších vojáků československé zahraniční armády.

V Tobruku prokázal velké hrdinství jako člen průzkumných hlídek pronikajících na nepřátelské území. Byl zde také velitelem protiletadlového děla. O své zážitky se později podělil s režisérem Václavem Marhoulem, který film s názvem Tobruk natočil.

Hnělička se pak přesunul do Anglie. Jako člen tankového praporu se v roce 1944 vylodil v Normandii a zúčastnil se bojů u Dunkerque a v Belgii.

Po roce 1948 byl Stanislav Hnělička komunistickým režimem perzekuován. Sedm měsíců strávil ve vězení. Potom musel pracovat v dolech, jako lesní dělník nebo u stavebního podniku.

V roce 1968 bránil v Praze rozhlas před sovětskou armádou. Když tehdy Václav Havel s hercem Janem Třískou vysílali svá provolání z libereckého rozhlasového studia, pomáhal zatarasit vchod do budovy.

Brigádní generál Stanislav Hnělička bojoval za svobodu a demokracii celý život. Zemřel v liberecké nemocnici v roce 2016.

zdroj:https://sever.rozhlas.cz/stanislav-hnelicka-valecny-hrdina-celozivotni-bojovnik-za-svobodu-a-demokracii-9180049

Zúčastnil se všech bojů na Středním východě až po Tobruk. Poté se přesunul do Británie, kde se stal členem vznikající Československé samostatně obrněné brigády. V roce 1944 se brigáda vylodila v Normandii a Hnělička se v jednotce druhého tankového praporu zúčastnil osvobozovacích akcí. Při jednom z útoků sám zajal celé družstvo německých vojáků. Po kapitulaci německých vojsk se s jednotkou vrátil do vlasti. Za hrdinství v boji byl oceněn dvakrát československým válečným křížem.

Po válce začal podnikat, avšak po komunistickém puči přišel o firmu a byl uvězněn. Perzekvován byl po celou dobu komunistického režimu.
Boje na Středním východě
Náladu mezi vojáky charakterizovala pevná víra ve vítězství a pamětník Hnělička zvlášť vyzdvihoval fakt, že nic jako poraženecké pocity zde prostě neexistovalo. V Tobruku Stanislav Hnělička mimochodem sloužil jako velitel protiletadlového děla. Víra ve vítězství se změnila v jistotu ve chvíli, kdy Němci napadli Sovětský svaz.

"To už bylo naprosto samozřejmé. I když byly nějaké neúspěchy a ústupy té sovětské armády, tak jsme si jako vojáci vždycky říkali: Jak to ten Němec chce udržet, vždyť jsou to obrovské prostory, kde na to vezmou vojáky? I kdyby to obsadili až k Volze, tak co dál? I z laického hlediska bylo jasné, že po vojenské stránce to je šílenství. Nehledě k tomu, kde všude byli roztažený, kde museli mít vojáky, kolik států – i když jsme byli mladí, tak jsme si říkali, že (Hitler) je šílenec. Ale ti lidé byli pitomí a šli za ním až do konce, až dokud se nezabil," sdělil Hnělička Paměti národa.
Z pobytu na Blízkém východě si Hnělička vyzdvihoval vzpomínky na australské spolubojovníky, ke kterým měli českoslovenští vojáci blízko, jelikož nezkazili žádnou legraci. Naopak těžko se jim bavilo s Angličany pro jejich tuhý režim.

Respekt k nepříteli

Jinou kapitolou byl vztah vojáků k nepříteli. Hnělička jej popisoval jako férový. Vojáci si nepřítele vážili. Němečtí vojáci byli stejně mladí. Trochu jinak tomu bylo s postojem k Italům, proti kterým se v Tobruku bojovalo.
"Říkali jsme jim Makaróni nebo Špageťáci," říkal pan Hnělička a uváděl detaily o neskutečném zamoření italských vojáků vešmi. "Kolem italských zajateckých táborů jsme chodili obloukem, a když jsem náhodou byl v italském zákopu, musel jsem si vyprat věci v benzinu, hned byly žlutohnědé od vší."
Po peripetiích a nebezpečenstvích války se objevilo zklamání – vojákům praporu pana Hněličky nebylo na Stalinův přímý pokyn dovoleno podílet se na osvobozování Československa. Až teprve když Američané odešli z demarkační čáry, byli zde nasazeni. Pan Hnělička směl demobilizovat až v srpnu 1945 jako ostatní do pětadvaceti let. Na demarkační čáře sloužil tři až čtyři měsíce.

Komunistický převrat a tanky v ulicích

Zkušenosti s Němci napomohly panu Hněličkovi zůstat pevný i po roce 1948 při výsleších, jejichž cílem bylo vynutit z něj přiznání, že napomáhal lidem emigrovat. "Nemohli mi ale nic dokázat. Pomohl jsem arciděkanovi v Liberci přes hranice, ale o tom jsme věděli jen tři lidé."
Komunistům ovšem stačilo pouhé podezření a výsledkem bylo sedm měsíců kriminálu plus postihy v zaměstnání jak pro pana Hněličku, tak pro jeho manželku. Paní Hněličková musela odejít z místa bankovní úřednice a pan Hnělička, hrdina druhé světové války, pracoval v dolech, v lese, v mechanizaci u stavebního podniku. Ve dvou případech musel zaměstnání z důvodu politické nespolehlivosti opustit.
V roce 1968 pan Hnělička zkontaktoval jednoho spolubojovníka, Mládka, se kterým se účastnil bojů u Rozhlasu. V rozvášněném davu se hodily zkušenosti z války: Když tam jeden sovětský tank vybuchl a vzduchem létaly střepiny, lidé z rozvášněného davu měli tendence brát střepiny ze země do ruky. "Ti lidé si to snad chtěli vzít jako suvenýry, tak jsem zařval: ,Nešahejte na to, je to rozpálený, podívejte se, co vám to udělá s botou!'"
"Když v Liberci vysílali Jan Tříska s Václavem Havlem, tak jsem pomáhal zatarasit vchod do budovy nebo sehnat léky pro osoby uvnitř," popisoval následující události pohnutého roku 1968 Stanislav Hnělička.

Rok 1989 znamenal po dlouhých letech svobodu a možnost podívat se za hranice.
Hnělička se po sametové revoluci zasloužil o pomník bojovníků proti fašismu v severní Francii, kde se během války vylodil. Spolupracoval s obcí legionářů, s trutnovskou školou šperkařskou a kamenickou školou ve Šluknově.

Autoři: Lidovky.cz, ČTKZdroj: https://www.lidovky.cz/domov/hrdina-druhe-svetove-valky-stanislav-hnelicka-zemrel-v-94-letech.A161104_162059_ln_domov_ELE