Zapomenutá bestie a Liberec, který se připravoval na boj v ulicích

Ivan Rous 11. května 2025 

Konec druhé světové války znamenal pro oblast Sudet a zejména pro Liberecko období zásadních dějinných zvratů. Rudá armáda se hrnula ze severovýchodu a i do metropole říšské župy Sudety Reichenbergu – Liberce vítr zavál vzdálené hřmění děl. Ale to jen ve chvílích, kdy ulicemi města nekodrcaly povozy, nebo nehřměly tanky. Některá zvěrstva i lidské zrůdy odhalily až léta výzkumu.

Liberec jako pevnost

V květnu již z jihu postupovala směrem na Plzeň a Karlovy vary americká armáda a Sověti drželi linii Drážďany–Görlitz. Na postup Rudé armády a spojenců na východní frontě reagovaly nejen německé jednotky, ale i místní úřady, instituce i obyvatelé. Liberec byl připravován na obranu od konce března 1945, ale stavební horečka vypukla až v dubnu, kdy byly budovány desítky až stovky protitankových zátarasů.
Nešlo jen o barikády, nebo dřevěné "brány" s přípravou na okamžité uzavření, ale počítalo se i se sestřelením komunikací i domů. Ve složité struktuře velení, podřízení vyššímu ženijnímu veliteli pro zvláštní úkoly XI. skupiny armád Střed, byly i specializované jednotky určené ke skalnímu vrtání. Cílem snažení bylo vytvořit opěrnou linii, ochránit velká města a minimalizovat možnost průniku přes hory a hřbety.

Mapa zátarasů ve městě Liberec, včetně budov, které by v případě bojů byly strženy. | foto: archiv Severočeského muzea v Liberci
Využito mělo být i československé pohraniční opevnění ze 30. let. Avšak už na konci dubna bylo jasné, že fronta přejde i přes Liberec. Na co tehdy mysleli obyvatelé, vojáci a úředníci netušíme, ale rozmístění zátarasů je jasně patrné ze tří dochovaných map. U dvou z nich dokonce známe autora, stavitele Eduarda Anděla.
Mapa z 1. května 1945 zachycuje protipancéřové překážky v Liberci, podzemní objekty a skladiště zbraní. Měla se dostat přes frontu do rukou Rudé armády, ale do cíle určení nikdy nedoputovala. V Liberci bylo instalováno – pokud uvěříme Andělovým mapám – 139 jednotlivých zátarasů, naprostá většina z nich kupodivu od Nisy na severovýchodní straně Liberce. Od počátku se jasně počítalo s bojem ve městě.

Dny na konci války

Výkladů a popisů konce války v Liberci existuje několik. Nejzákladnější dělení je z pohledu nacistů a antinacistů, ale může být úhel pohledu český i německý a opět se budou lišit. Jaký pohled na konec války bude mít anglický zajatec, kterého v posledních měsících války ani pořádně nehlídali a sovětský zajatec, kterému se s blížícím se koncem války snižují potravinové příděly a hlad ho pomalu zabíjí? 

7. května 1945 Konrád Henlein opustil Liberec s cílem navázat kontakt s americkou armádou. Cílem byl naprosto nereálný požadavek uznání Mnichovské dohody, avšak od počátku je na něj nazíráno jako na válečného zločince. 10. května 1945 v zajetí spáchal sebevraždu.
8. května 1945 převzal radnici a správu města od primátora Rohna Josef Čapek a Jindřich Balogh. To lze vnímat jako statečný akt z české strany, protože fakticky neměl oporu v ničem jiném než v jednání Čapka, Balogha na jedné straně a Vogelera, který převzal pravomoci Konráda Henleina, na straně druhé.
9. května 1945 vstoupily do města jednotky SS. Ustupovaly z posledních pozic na Frýdlantsku, kde bylo velitelství části pancéřové divize u Habartic a z Jablonecka, kde se nacházely jednotky přesouvané od Jelení Hory k Liberci. Ten samý den se delegace národního výboru, tedy Čapek a další vydali vstříc Rudé armádě.
10. května 1945 kolem 18 hodiny dorazily do Liberce dvě úderné čety z Turnova pod velením plk. Kadláčka. Na ně byla spuštěna kulometná palba z radnice a z dalšího domu. Kadláček se víceméně náhodou potkal s plk. Lykovem, který velel průzkumné skupině Rudé armády. Domluvili se na společném postupu a Lykov vyslal na náměstí dva tanky Rudé armády, které spustily palbu do domu.

Zapomenutá bestie Karl Jäger

V Říšské župě Sudety se od konce války skloňuje jméno Konráda Henleina. Před mnichovskou dohodou se jednalo o vůdčí osobnost sudetských Němců. V září roku 1939 se stal říšským místodržícím Sudetské župy, gauleiterem NSDAP. Po válce také v Henleinově vile, zabrané původním židovským majitelům, vzniklo muzeum nacistického barbarství. Henlein se stal zosobněním nacistického zločince. Vedle něho tu však byli jiní, na které se při popisech událostí v regionu zcela zapomnělo. Jedním z takových válečných zločinců byl liberecký policejní prezident Karl Jäger.

Narodil se v roce 1888 ve švýcarském Schaffhausenu, ale už ve třech letech se s rodiči přestěhoval do Německa. Ve 26 letech narukoval do armády, kde byl v průběhu první světové války několikrát vyznamenán. Po válce získal slušné místo u výrobce orchestrionů Weber, ale už v roce 1923 se přidal k nacistům a získal přezdívku Hitler z Waldkirchu.
V roce 1931 však společnost, u které byl zaměstnán, zkrachovala a Jäger se stal na několik let nezaměstnaným. To mělo vliv na jeho radikalizaci i rodinný život, který se mu rozpadl. V roce 1932 se dal k SS, ale jeho hvězda v nacistickém světě začala stoupat až v roce 1935 a díky tomu si ho všiml i Heinrich Himmler, který ho povolal k Sicheheistdienst, zpravodajské službě.
Už brzy na začátku války byl Jäger jmenován velitelem Einsatzkommanda, nejdříve v Nizozemsku, od července 1941 byl velitelem Einsatzkommanda 3a v Litvě a stal se tím, co bylo později nazváno jako "aktivní strůjce holocaustu". Jäger se podílel na vraždění židovské komunity a vše pečlivě zaznamenal do takzvané "Jägrovy zprávy", kterou datoval 1. prosincem 1941.
Ve zprávě je podrobně uvedeno 71 míst a 137 346 zavražděných dětí, žen a mužů. Měsíc po měsíci, den po dni jsou v devítistránkové zprávě uvedeny přesné počty zavražděných. Dále jeho jednotky zavraždily tisíce, možná desetitisíce, uprchlíků z Polska, kteří ve zprávě uvedeni nejsou. Jäger toto vraždění nařizoval a organizoval.
V roce 1943 byl po nervovém zhroucení přeřazen do Německa, kde žádal o post v nacistické hierarchii odpovídající jeho "výkonům". To se mu nakonec dostalo v podobě postu policejního prezidenta Liberce, který zastával v roce 1944 a 1945.
Na konci války se mu podařilo uprchnout směrem na západ. Pět týdnů prchal a nakonec se "ztratil" z dosahu vyšetřovatelů i své druhé manželky. Do roku 1951 pracoval ve Wiesenbachu, později ve velkém zemědělském podniku u Heidelbergu jako dělník. Nikdy za celou dobu si nezměnil své jméno. O jeho skutcích se nevědělo a on sám svoji účast u SS popíral.
Američané sice už v roce 1948 vydaly na Jägera zatykač, ale německé orgány nepodnikly vůči němu žádné aktivní kroky. Roku 1957 byla dokonce publikována jeho fotografie v uniformě SS s tím, že se jedná o hledanou osobu. Příkaz k zatčení byl vydán v dubnu 1959, Jäger byl zatčen a začaly jeho výslechy. V nich uváděl, že se cítí zcela nevinný a vraždění desítek tisíc osob prezentoval tak, že byl do toho "zavlečený".
Jäger se blížícímu se soudu vyhnul sebevraždou. Oběsil se na elektrickém kabelu ve své cele v 73 letech.

Bombardování Liberce

Cílené bombardování Liberce je doloženo k 9. květnu 1945, ale ojedinělé nálety využívající jen palubní zbraně se prováděly už v pondělí 7. května. V ten den byla kulometnou palbou ruského letadla zasažena školačka na dnešní ulici Dr. Milady Horákové. Šlo o náhodné průzkumné lety.
K 9. květnu 1945 už existují jasné důkazy o bombardování Liberecka. Dopoledne vzlétlo šest bombardérů Pe-2 6. gardového bombardovacího leteckého sboru, aby zastavily ustupující vojska. Bombardován byl Frýdlant, kde bylo zničeno 20 a poškozeno 300 budov. Počet obětí je dones nejasný a osciluje mezi čísly 50 a 106. Důvodem tak masivního bombardování centra města zůstává nejasný, neboť rozkaz zněl na zastavení ustupujících vojsk.
Na Liberecko a Liberec zaútočila bitevní a stíhací letadla 3. bitevního leteckého sboru 2. letecké armády také 9. května. Konkrétně se jednalo o stroje Jak-9 a Il-2 a další a v rámci celého Liberecka bylo použito 644 pum FAB-100, 30 pum FAB-50, 358 tříštivých pum AO-25, 224 pum AO-10, 1120 pum AO-2,5 a 560 protitankových pum Ptab-2,5-1,5.
Iljušin Il-2m3
Rozsah bombardování Liberce se dodnes těžko odhaduje. Značný počet pum byl shozen ve Vesci, Doubí a Rochlici, nejvíce nejspíše na ustupující kolony v oblasti ulice České Mládeže. Zasažen byl i Horní a Dolní Hanychov, Vratislavice nad Nisou a další okrajové části města.
Bombardování se nevyhnulo ani centru Liberce. Poškozeno bylo krematorium i dětský útulek. Pumy dopadly i na slavící sovětské zajatce a Čechy ve Vesci a na liberecké nádraží. Z dostupných zdrojů víme že při bombardování zahynuli dva Češi, dva sovětští zajatci, více než deset civilistů a pouhý jediný voják wehrmachtu.

Zdroj: https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/liberec-sudety-konec-valky.A250506_160505_vojenstvi_alv/4#space-a