Temné liberecké příběhy

Hororový příběh obchodního domu Ještěd.

"V roce 1961, kdy město vyhlásilo architektonickou soutěž na výstavbu nového obchodního domu, nikdo netušil, jaké temné stíny se nad tímto projektem začnou stahovat. Na místě, kde měla vyrůst moderní stavba, se kdysi nacházely staré domy, jejichž základy byly propleteny kořeny historie a tajemství. Když se začaly bagry zakusovat do země, dělníci tvrdili, že slyší podivné zvuky – šepoty, nářek, jakoby z hlubin samotného podzemí.

Problémy se stavbou byly jen začátkem. Podmáčená půda kolem Lužické Nisy jako by odmítala nést tíhu budoucího obchodního domu. Skelet stavby byl nakonec založen na studních, ale dělníci si šuškali, že tyto studny vedou přímo do pekla. Jeden z nich prý spatřil v hlubinách očima neviditelné pohyby, jiný zas tvrdil, že ucítil ledový dech smrti.

Když byl první pavilon otevřen v prosinci 1978, město jásalo. Ale radost byla krátká. Zákazníci si začali všímat podivných věcí. Zrcadla v obchodech někdy ukazovala víc než jen odraz nakupujících. Na terasách pavilonů se občas objevovaly stíny lidí, kteří tam nikdy nebyli. A v noci, když byl obchodní dům zavřený, hlídači slyšeli kroky a smích, i když byli v budově sami.

Barevný plášť z tmavohnědého plechu a jasně žlutých dlaždiček jako by sám o sobě vyzařoval neklid. Někteří obyvatelé tvrdili, že barvy mění odstín podle nálady budovy – někdy byly jasné a živé, jindy temné a mrtvé.

Když v roce 1996 převzala dům společnost Tesco Stores ČR, začaly přestavby. Ale čím víc se snažili dům přizpůsobit moderním potřebám, tím víc jako by se bouřil. Zmizela originální prodejna tabáku ve tvaru krabičky od zápalek – a s ní i poslední kousek lidskosti v této stavbě. Noční strážníci začali hromadně odcházet ze služby a náhradníci vydrželi jen pár nocí.

Když padlo rozhodnutí o demolici, mnozí si oddychli. Ale starousedlíci varovali: "Dům Ještěd se nevzdá bez boje." A skutečně – během demolice se stávaly nehody. Stroje se porouchávaly bez zjevné příčiny, dělníci mizeli nebo upadali do podivných stavů šílenství.

Nakonec byl obchodní dům zbořen a na jeho místě vyrostlo nové centrum Forum Liberec. Ale ti, kdo pamatují starý Ještěd, vědí své. V noci prý stále slyší kroky na místech, kde kdysi byly průchody a terasy. A občas někdo zahlédne žlutou dlaždičku mezi novými stěnami – jako připomínku toho, že staré tajemství nikdy nezmizí úplně."

pravda nebo fikce? Kdo ví.......

Střelnice a budoucnost

V roce 2123, kdy se lidská civilizace rozšířila daleko za hranice Země, stál Liberec jako jedno z mála měst, které si uchovalo svou historickou identitu uprostřed technologického pokroku. Mezi jeho ikonickými stavbami se tyčila Střelnice, nyní známá jako Střelnice Nexus – hybridní kulturně-technologické centrum, kde se prolínala minulost s budoucností.
Střelnice Nexus byla výsledkem ambiciózního projektu, který začal v roce 2023, kdy začala rekonstrukce původní empírové stavby. Noví majitelé, včetně vizionářského architekta Jiřího Janďourka, se rozhodli zachovat historický ráz budovy, ale zároveň ji vybavit nejmodernějšími technologiemi. Interiér byl přetvořen do podoby holografických sálů, kde návštěvníci mohli zažít historické události města – například dramatické scény z prusko-rakouské války roku 1866 – jako by byli jejich součástí.
V jednom z holografických programů Střelnice Nexus se objevila simulace bitvy u Sadové. Diváci mohli projít lazarety plné raněných vojáků, slyšet ozvěny pruských rozkazů a cítit tíhu rozhodnutí tehdejších obyvatel Liberce, kteří museli poskytnout péči oběma stranám konfliktu. Tyto programy byly vyvinuty ve spolupráci s historiky a využívaly pokročilé neuronové modely pro rekonstrukci emocí a atmosféry té doby.
Avšak Střelnice Nexus nebyla jen muzeem minulosti. Sloužila také jako laboratoř pro vývoj umělé inteligence a kvantových technologií. V jejích podzemních laboratořích se testovaly nové formy energie a pokročilé systémy pro kolonizaci vzdálených planet. Mezi těmito technologiemi byl i projekt "ChronoFlux", který měl ambici propojit minulost a budoucnost skrze časové portály.
Jednoho dne však došlo k nečekanému incidentu. ChronoFlux vytvořil nestabilní časovou anomálii, která otevřela průchod do roku 1866. Skrze portál začali do současnosti pronikat vojáci z prusko-rakouské války, zmatení a vyděšení z futuristického světa, který před nimi ležel. Liberec se ocitl na pokraji chaosu, když se minulost střetla s budoucností.
Jiří Janďourek a jeho tým museli rychle jednat. Společně s umělou inteligencí Nexem, která byla mozkem Střelnice Nexus, vyvinuli plán na stabilizaci portálu a navrácení vojáků zpět do jejich času. Nex však upozornil na riziko – pokud by portál zůstal otevřen příliš dlouho, mohl by narušit celou časoprostorovou kontinuitu.
V dramatickém finále se Janďourek postavil před portál, zatímco Nex koordinoval operaci. "Historie a budoucnost jsou dvě strany jedné mince," řekl Janďourek, než aktivoval zařízení na uzavření portálu. S posledním zábleskem zmizeli vojáci do svého času a Střelnice Nexus se vrátila do klidného provozu.
Od té doby byla Střelnice Nexus nejen symbolem propojení historie s technologií, ale také připomínkou křehkosti časoprostoru a odpovědnosti, kterou lidstvo nese za své činy – minulost i budoucnost.

Liberecká střelnice

V temném stínu prastaré liberecké Střelnice, která se tyčí jako zchátralý svědek dávných časů, se skrývá cosi zlého. Její empírové zdi, kdysi svědci plesů, bálů a veselí, nyní šeptají příběhy utrpení a zoufalství. Vzduch kolem ní je těžký, prosycený vlhkostí a neklidem, jako by sama budova sála energii z dávných událostí.

V roce 1866, kdy městem otřásala prusko-rakouská válka, se její prostory změnily v lazaret. Ranění vojáci, jejichž sténání se mísilo s ozvěnou v chladných sálech, zde umírali v mukách. Krev prosakovala do dřevěných podlah a jejich poslední výkřiky zůstaly uvězněné mezi zdmi. Říká se, že někteří z nich nikdy neopustili tento svět.
Po válce se Střelnice znovu stala místem zábavy, ale temnota, která ji obklopovala, nikdy nezmizela. Na námořnických bálech tančily stíny v rytmu hudby, ale někdy mezi nimi zahlédli hosté tváře těch, kteří zde našli svůj konec. Hosté popisovali chladné doteky na ramenou a šeptavé hlasy, které volaly jejich jména.

Dnes je budova uvězněna mezi moderními stavbami, její zchátralé zdi zarostlé zelení. Přesto se zdá, že její duše žije dál. Dělníci, kteří pracují na její rekonstrukci, mluví o podivných jevech – nářadí mizí beze stopy, kroky se ozývají tam, kde nikdo není. Někteří tvrdí, že viděli postavy v uniformách 19. století bloudit chodbami.
Památkáři a architekti se snaží navrátit Střelnici její původní podobu, ale co když tím probudí něco mnohem staršího a temnějšího? Co když ti, kteří zde kdysi trpěli a zemřeli, odmítají opustit místo svého utrpení? A co když jejich hněv roste s každým dnem?
Liberecká Střelnice není jen budova. Je to brána do minulosti, kde čas neplyne a bolest přetrvává. Až příště projdete kolem ní, zastavte se a zaposlouchejte se do ticha. Možná uslyšíte šepot těch, kteří tam stále čekají...

..a co když je to pravda

Mšeno, to je taková ta obec, co si prošla vším možným – od sklářské huti po panelákové hradby, od císařských návštěv po tramvajové dráhy. Když si to představíte, tak Franz Kuntze v roce 1548 zakládal sklárnu asi s myšlenkou: "Tady je dost dřeva, tady to rozjedem!" A rozjel to tak, že dneska už tam sklárna není, ale zato tam stojí paneláky. Inu, pokrok.
Pak tu máme císaře Josefa II., který si to v roce 1778 štrádoval přes Mšeno asi s otázkou: "Co to tu máte za mechovaté místo?" A o pár let později mu tam postavili pomník, který ale dlouho nevydržel, protože republika a Habsburkové si moc nerozuměli. Sorry, Josefe.
A co ta přehrada? Mšenští se bránili zuby nehty, psali petice, stěžovali si na ministerstvech a dokonce otravovali samotného Františka Josefa I. Ten ale asi jen mávl rukou se slovy: "Přehrada? To zní jako dobrý nápad!" A šup, v roce 1910 bylo hotovo. Ačkoliv se Mšenští chvíli mračili, nakonec si řekli: "No jo, aspoň máme hezký výhled."
A teď ten velký plot twist – v 80. letech přišla modernizace. Staré Mšeno šlo k zemi a místo něj vyrostly paneláky. Takže z malebné obce se stala betonová džungle. Ale pozor, jeden tři sta let starý dub letní tam pořád stojí a říká si: "Já to všechno přežil!"
Takže jestli někdy pojedete do Mšena (nebo spíš Jablonce), nezapomeňte se zastavit a poklonit dubu – ten toho zažil víc než leckterý kronikář!