Liberecká historie v kostce

LIBEREC

původně německy Reichenberg - tento název od roku 1352 až do 1945.

Protéká řeka Nisa, resp. její přítok Lužická Nisa, do města přitéká od Vratislavic nad Nisou, v centru mezi mostem Na Rybníčku a školou v Barvířské ulici se k ní připojuje Harcovský potok (této oblasti se říká Liberecké Benátky, protože domy stojí přímo u vody) a pak spolu odtékají bývalou textiláckou částí města mezi Barvířskou a Metelkovou ulicí k fotbalovému stadionu a dál směrem k Machnínu. Patronkou řeky je víla Nisa.
Liberecká přehrada - stojí na Harcovském potoku a postavena byla v letech 1902-1903, po velké povodni v roce 1897 .
Tramvaje jezdí v Liberci od roku 1897.

Textilní historie města

Liberec je tradiční průmyslové město, po staletí bylo považováno za středisko textilního průmyslu.Tradici zahájilo plátenictví - pěstoval se zde len.
Soukeníci přišli ze severu do Liberce v 16. století, a protože zpracovávali vlnu z redernských ovčínů, založili tradici vlnařského průmyslu ve městě. Koncem 16. století soukeníci založili ve městě barvírnu a valchu, což velmi přispělo ke kvalitě jejich sukna. To šlo dobře na odbyt a cech soukenický se stal velmi bohatým a váženým. Za třicetileté války (1618-1648) dodávali sukno valdštejnské armádě. Plátenictví tak zbylo na chudé horaly ve vsích v okolí Liberce. Skoro v každém domku ve městě se ručně vyráběly látky, posléze na pomezí 18. a 19. století vznikaly manufaktury, které v polovině 19. století převálcoval Johann Liebieg a jeho rozrůstající se závody (např. budova "Hůlky" na Papírovém náměstí byla takovou manufakturou). Z Liberce se díky textilnímu průmyslu stalo jedno z nejdůležitějších měst celého Rakousko-Uherska.
Po 2. světové válce a po znárodnění vznikla veliká továrna Textilana s 39 závody a 9 000 zaměstnanci. Textilana zkrachovala počátkem 21. století a její budovy byly z centra města postupně odstraněny. Slávu města coby centra textilního průmyslu dodnes připomíná řada domů po celém městě, mimo jiné vila továrníka Liebiega na Jablonecké ulici.

HISTORIE LIBERCE

V 11. či 12. století vznikla v údolí při brodu přes Harcovský potok - asi v místech dnešního terminálu MHD ve Fügnerově ulici - malá osada, která poskytovala kupcům, kteří putovali na zemské stezce spojující vnitrozemí s oblastmi severu nutné občerstvení. Osada s hostincem - v místech dnešního domu U Zeleného stromu a kovárnou, kde žili čeští osadníci spolu s německými kolonisty ,se jmenovala Habersdorf či Havlov. Zemská stezka stoupala do prudkého kopce, zhruba dnešní Moskevskou ulicí, kde se větvila na žitavskou a frýdlantskou.

Ve 13. stol. se rozšířilo osídlení do prostor dnešního náměstí Dr. E. Beneše. Tam založili němečtí osadníci z Lužice a Saska druhou ves - Reichenberg. Obě osady později splynuly, a tak vznikl Reichenberg - Liberec.

1352 - První písemná zmínka o Reichenbergu/Liberci se týká kostela a placení desátku.

Bibrštejnové

- první mocní majitelé Liberce, vlastnili panství téměř 300 let od r. 1278, kdy ho koupili od krále Přemysla Otakara II.

Za husitských válek stáli Bibrštejnové na straně císaře Zikmunda a přes Liberec se táhla vojska královská i hustitská. 6. 9. 1469 byl Liberec vypálen při bojích s vojskem krále Jiřího z Poděbrad. Tehdejší osadu Reichenberg spravoval purkmistr a rychtář s konšely ze staré rychty na horním konci dnešní Pražské ulice, rynek vroubilo 24 dřevěných domů s podloubím a uprostřed byla studna, na konci Železné ulice - na samém konci města stávala vedle kostela dřevěná škola se zvonkem na střeše.

Redernové

- zakoupili frýdlantské panství i s Libercem po vymření Bibrštejnů r.1558.
Významně přispěli k rozvoji města.
- Dlážděné náměstí a hlavní ulice, nová škola a fara, rozvod pitné vody, vznik soukenického cechu - základ textilního průmyslu, výstavba kamenných staveb - kostel sv. Antonína, renesanční zámek, obecní pivovar, radnice (1599-1603 - tento letopočet v dlažbě na náměstí Dr. E. Beneše).
V roce1560 získal Liberec právo vařit pivo.
V roce 1577 císař Rudolf II. povýšil Liberec na město a udělil mu městský znak s redernovským znakem - stříbrné kolo na modrém poli - tento znak užívá město dodnes.
Od r. 1600 město spravovala Kateřina z Redernu roz. Šliková - mezi měšťany oblíbená - získala pro město právo obchodovat se solí, k zámku nechala přistvět kapli a přispěla na stavbu radnice.
Redernové opouštějí město i frýdlantské panství po bitvě na Bílé Hoře 1620.

Albrecht z Valdštejna

- slavný vévoda a vojevůdce získal frýdlantské a liberecké panství roku 1622, snažil se ze svého panství vytvořit hospodářskou základnu, aby mohl podnikat vojenské akce, liberečtí soukeníci oblékali celou Valdštejnovu armádu.
Odňal městu právo vařit pivo a zabavil pivovar i mlýn ve svůj prospěch, liberecká šlechta tak přišla o značnou část svých příjmů, nechal postavit Nové město - dnešní Sokolovské náměstí, jeho podobu dodnes připomínají Valdštejnské domky ve Větrné uličce.

Gallasové (později Clam Gallasové)

- získali panství jako odměnu za podíl na odstranění Valdštejna (zvražděn r. 1634 v Chebu)

Období třicetileté války (1618 - 1648) znamenalo pro Liberec drancování, požáry, hlad a smrt. Švédská i saská (tedy domácí královská) vojska město drancovala. Švédům se z města nechtělo ani po podpisu vestfálského míru (1648). Po válce následovala násilná rekatolizace, která donutila mnoho protestantských rodin k přestěhování do Lužice a Saska.
1680 - morová epidemie - za městem byl zřízen tzv. morový hřbitov, na němž byl později postaven kostel sv. Kříže (dnes Malé náměstí). Útrapy vyústily v řadu tvrdě potlačených povstání poddaných. Gallase panství příliš nezajímalo a nechávali ho spravovat panskými úředníky. Christian Platz z Ehrentalu - ve funkci správce 32 let, zakládal nové vsi - Nový Harcov (1683), Nové Pavlovice (1691), Janův Důl (1704), do nichž nechával násilím přesídlovat poddané. Uložil řemeslníkům řadu pro ně nevýhodných povinností, zavedl policejní hodiny od 21:00, zakázal shromažďování a vypracoval systém pokut za porušování povinností měšťanů. Gallasové mu za dobré služby udělili jako léno statek Vítkov u Chrastavy. Jeho rakev byla později uložena do kostela sv. Kříže v Liberci. Nenáviděný hejtman se objevuje v celé řadě pověstí, v nichž za trest běhá v podobě černého psa po lesích okolo Liberce nebo rozřezává pilou bukové kmeny v lesích u Oldřichova v Hájích.

18. století

přineslo Liberci rozkvět, počet obyvatel se ztrojnásobil, ve městě působilo na 800 soukeníků - zlatá éra libereckého soukenictví.

I přes válku v roce 1757 mezi vojsky císařovny Marie Terezie a pruskou armádou a následný tyfus se město hospodářsky rozvíjelo a rostlo - byl postaven kostel sv. Kříže (1753-56), došlo k rozšíření a přestavbě zámku, z této doby pochází i mnoho dosud dochovaných klasicistních domů (např. domy na nám. Českých bratří nebo Dům U Zeleného stromu v Moskevské ulici). Vznikaly nové čtvrti - tzv. Filipovo město kolem dnešního Nerudova náměstí a Kristiánov v těsné blízkosti zámku. Na dnešním Nerudově náměstí stála střelnice a později lazaret pro raněné z prusko-rakouské bitvy r. 1757, mrtví vojáci byli pohřbívání přímo na náměstí.
Vznikají manufaktury a první textilní podnikatelé si stavějí nákladné domy - Schulzův faktorský dům (dnešní Chráněnka) Na Rybníčku, dům obchodníka se suknem Krauseho na Benešově náměstí u ústí do Pražské ulice, Bergerův dům na ul. 8. března - J. G. Berger se zasloužil o vznik barvírny a bělidla v nedaleké Stráži nad Nisou a stal se majitelem první C. k. privilegované manufaktury v Liberci.

19. století

také proběhlo v Liberci ve znamení textilního průmyslu.

Johannes Liebieg přišel do Liberce coby šestnáctiletý tovaryš roku 1818 a už za deset let se stal majitelem manufaktury v Josefínině údolí, kterou později mnohonásobně rozšířil a učinil ji základním závodem svých severočeských podniků (později Textilana) a z Liberce se stalo centrum textilního průmyslu celého Rakousko-Uherska. Roku 1868 získal titul barona a byl povýšen do šlechtického stavu, zemřel roku 1869 a byl pohřben ve své liberecké hrobce na hřbitově na Tržním náměstí (budoucí Zahrada libereckých vzpomínek)po Johanově smrti vede Liebiegovo impérium jeho syn Heinrich, vášnivý sběratel umění a vnuk Theodor Liebieg, který měl zálibu v automobilech - jeho automobil Prezident byl vůbec prvním svého druhu v Čechách. Liebiegové se výrazně podepsali na tváři dnešního Liberce.1850 se stal Liberec samosprávným statutárním městem, je sem zavedena pošta, železnice a telegraf, Liberec se pyšní i první plynárnou v Čechách, bohužel se město rozvíjí pouze po stránce průmyslové, je plné továren a komínů, chybí veřejné kamenné stavby sloužící k reprezentaci města1866 - Liberec byl zasažen prusko-rakouskou válkou - přešla přes něj rakouská i pruská vojska cestou na hlavní bojovou linii na Trutnovsku, ve městě se odehrály drobné půtky (např. na Dlouhých Mostech), jejichž oběti z obou stran leží na hřbitově v Budyšínské ulici, kde mají také svůj památník (dnešní lapidárium - budoucí Zahrada libereckých vzpomínek).
Dochází k přestavbě centra bohatého města - vzniká nová honosná radnice, divadlo, pošta, budova kavárny Pošta a stará synagoga, v ulicích se objevily tramvaje, elektrické lampy, staví se školy, nemocnice, kasárna, lázně, muzeum, budova Obchodní a živnostenské komory, vzniká reprezentativní vilová čtvrť kolem Masarykovy třídy a lesík s botanickou zahradou a zookoutkem, v Lidových sadech vznikají odpočinková místa včetně budovy kulturního centra a plicního sanatoria. Budovy vznikaly v historizujících slozích, dominuje neorenesance.
1866 - navštívil město císař František Josef I., přijel pak ještě r. 1891, kdy zde na něj byl spáchán neúspěšný atentát
1906 - velkolepá Výstava českých Němců, která měla dokumentovat sílu německy hovořících obyvatel, z té doby pocházejí i některé vily nad přehradou v dnešní Klášterní ulici

1. světová válka (1914-1918)

- zastavila rozkvět města

v Ostašově vznikl velký zajatecký tábor pro více než 40 tisíc ruských a italských válečných zajatců (Liberec měl v té době cca 35 tisíc obyvatel)
1918 po vzniku samostatného Československa (28. 10.) vyhlásili sudetští Němci rakouskou provincii Deutschböhmen s hlavním městem Liberec, jakýsi stát ve státě, který zanikl už v prosinci 1918

Období mezi válkami (1918-1938) bylo složité, kromě hospodářské krize ve 30. letech se vyostřují i národnostní vztahy mezi Čechy a Němci. V té době bylo v Liberci pouze 15% Čechů. O uklidnění vztahů se zasloužil starosta Carl Kostka zvolený roku 1929, který usiloval o dobré soužití obou národností, podporoval stavbu např. stavbu českých škol. Mezitím ale Německo ovládli nacisté, kteří nakonec uštvali i demokrata Kostku.

moderní stavby - Palác Dunaj (1928), kavárna Nisa (dříve Winkler 1929), budova Baťa (1932), obch. Dům Brouk a Babka (1936)
1935 - Sudetoněmecká strana SdP vyhrála volby, jejím předákem byl Konrád Henlein (1898-1945), rodák z Vratislavic
1938 - Mnichovská dohoda, Sudety připadly Třetí říši a veškeré české obyvatelstvo bylo vyhnáno do vnitrozemí, o Křišťálové noci (9.10. 1938) byla vypálena židovská synagoga. Liberec se stal hlavním městem nové sudetské župy a sídlem místodržícího Konrada Henleina - v prosinci 1938 přijel Hitler

2. sv. válka město výrazně nezasáhla

9. května 1945 bylo město osvobozeno Rudou armádou a velitelem města se stal pplk. Rumjancev, je po něm pojmenována ulice, během dvou let byli z Liberce odsunuti Němci, do města se vraceli uprchlíci z roku 1938 a přicházeli noví osídlenci moc převzali komunisté, obecní samospráva byla nahrazena systémem národních výborů a zanikl tak i liberecký magistrát (zřízený na konci 18. století)
1949-1960 je Liberec krajským městem Libereckého kraje, r. 1960 vznikl Severočeský kraj se sídlem v Ústí nad Labembudovalo se pohraničí a docházelo k ničení drobných památek
v 50. a 60. letech došlo k asanaci starolibereckých domků v části Starého Města

srpen 1968

Libercem projížděla okupační vojska Varšavské smlouvy, Liberec se zdvihl na odpor - jeden z největších mimo Prahu, zahynulo 9 nevinných obětí, jejichž jména jsou napsaná na památníku v podobě tankového pásu na zdi radnice od libereckého výtvarníka Jiřího Gdovína,jeden z okupačních tanků tehdy poškodil jeden z domů na nám. Dr. E. Beneše. V Liberci byl náhodou i pozdější prezident Václav Havel.
70. a 80. léta 20. století přinesla rozvoj hlavně okrajových částí města, rostl počet obyvatel díky nově budovaným sídlištím - Kunratická, Broumovská, Rochlice, město do jisté míry zasáhl i hroutící se ekosystém v Jizerských horách, které trpěly produkcí tepelných elektráren v sousedním Německu a Polsku

období po listopadu 1989

Liberec zahájil privatizaci městského majetku získaného poválečnou konfiskací, ze získaných peněz došlo k mohutným rekonstrukcím v centru města, mj. znovuvybudování tramvajových tratí, zánik textilního a rozvoj automobilového průmyslu, vznik nového odvětví průmyslu - nanotechnologií, rozvoj města v oblasti kultury, sportu, průmyslu i obchodu, roste počet obyvatel - na konci roku 2009 už má Liberec přes 100 000 obyvatel.

(zdroj Statutární město Liberec)