Trochu jinak o Liberci aneb Egonovy pohledy

Liberec

sobota 8. listopadu 2008

Když si odmyslíte tradiční české korupční skandály ,pak je v Liberci krásně i v pozdním létě. Pokud se vám podaří vymotat se z města . Z města stavenišť a rozkopaných ulic. Pak už vás čeká jenom okolí a to je bez hranic. Velký Liberec a jeho krásné okolí. Překrásný kraj ,ráj přírody. Nejkrásnější je na podzim. Hýří barvami. Teplem,sluncem i deštěm. Stromy jsou obaleny červenými jablky. Lesy jsou plné houbařů. Noci jsou plné hvězd. Děti se ještě těší do školy. Odpusďte městu jeho ruch a využijme každé chvíle ,byť by to byl jenom skok, utečme na hodinu ,na dvě někam si sednout jenom tak .Nechat plynout čas bez toho ,že bychom si spílali. Zapomeňme na nevkusné bilboardy. Hledejme a nacházejme víc. Tuhle se mi známá smála ,že vidím na obloze plynout mračna a že v nich vidím bagety. Podoba tu byla značná ,ale té ostudy. Ta naše příroda kolem Liberce je vskutku krásná. Snad není krásnější. Byli jsme tuhle ,,U Toníčka" v Jizerských horách ,nacpali si bříška a byť jen z okna auta viděl jsem svět podle pána boha ,krásnější nevidět. Jak z oblohy, vše jakoby se nechystalo ke spánku ,podzim nevidět. Vůně lesa a krásy potoka ,ptáků zpěv. Nic není ještě ztraceno ,takové je září ve městech na Nise,Jizeře,Ploučnici. Škoda ,že nejde na chvíli zastavit kolo času ,toho žrouta a mizeru ,který si každého dne večer ukousne ze dne kus. Mám rád svůj Liberec a jeho ruch a klima ,klíšťata,radní a jeho úředníky ,svůj městský autobus. Ještěd a jeho stokrát jiné tváře ,přírodní koupaliště a naplněné vodní hráze .Šum lesa a jeho klid.

Egon Wiener

Česká Beseda v Liberci

Značná část české populace v samotném Liberci pracovala v textilním průmyslu. Vykořisťování českých dělníků bylo v porovnání se současným stavem dodržování zákoníků práce až neskutečné. Kolem roku 1860 byla pracovní doba tkalců a přadláků u Liebiegu v Liberci 15 až 16 hodin denně a to i pro děti. Z celkového počtu dělnictva v Liberci pracovalo v roce 1860 v balvnářských přádelnách např. 18% dětí ve věku od 10 let. Někteří továrníci si až do roku 1865 osvojovali i trestní právo nad svými dělníky . U Liebiegů ve Svárově měli k tomuto účelu vyhrazenou místnost a exekuce se vykoávala nejčastěji karabáčem nebo důtkami ,aby si aspoň trochu zlepšili své postavení se začalo české dělnictvo zakládat rozličné svépomocné podpůrné a vzdělávací spolky ,jako se před 145 lety stala v Liberci Česká Beseda. Třídní charakter začaly dělnické strany získávat až roku 1870.

Egon Wiener

Tluče bubeníček, tluče na buben (retro)

V té malé liberecké obci bylo doručování zpráv vždy adrenalinovou záležitostí. Ještě v nedávné době tuto činnost bral na svá bedra obecní bubeník. Snad to dělá ta zátopová oblast Nisy, most přes ní s nevyjasněnou smrtí paní hraběnky či prokletí, co na obec seslali v Nise utopení nebo v obci upálení husité po prohrané bitvě u Chrastavy. Příliš mnoho neznámých, příliš mnoho závažných indicií, ale to hlavní už vím. S doručováním zpráv to není vždy jednoduché.
Chtěl bych vzpomenout obecního bubeníka, který v obci působil až do roku 1950. Je s podivem, pokud se ohlédneme zpět, co vše za padesát let bubnování na návsi ohlásil. Klobouk dolů!
Začátek to všechno vzalo všeobecným hlasovacím právem úplně na začátku století a těch změn v obci a na úřadech! O hasičích, co měli práce, o zaměstnání v blízkých textilkách a elektrárně v Andělské Hoře, až po válku ve čtrnáctém a jejím konci v osmnáctém roce. O českém názvu obce, po čtyřech letech od vzniku Československé republiky. O Češích, kteří žili v dolní části a Němcích, co si stavěli "Novou čtvrť", kostel, o truhlárně Simm a Wagner, vodárně a přilehlém koupališti, o místních komunistech, co měli odjakživa navrch a byli vůdčími osobnostmi obce.
O tom všem pan Frič bubnoval a četl manifesty a vyhlášky. O stále napjatějších vztazích mezi Čechy a Němci a pak ještě o mobilizaci a řopících (bunkrech) a o připojení k Říši. O jménech těch, kteří padli. O těch, které si vzaly Čechy a měly s nimi děti, aby nemusely do odsunu až po národní správce, divadelní představení a volby.
A pak přišli mladí ze Svazu mládeže a hned v padesátém roce postavili na dřevěné sloupy tlampače a ozvučili budovatelskými písněmi celou obec. A hlásali a lidé chodili na brigády, do hospody a na schůze všech těch organizací Národní fronty. Tam někde skončila půlka toho minulého století. Přišli noví Češi a zapomněli, jak bubeník tluče na buben a svolává lidi, lidi pojďte ven...
Kde skončil ten buben s paličkami sám nevím, a že by se pochlubil někdo z obce nečekám ani ve snu. Škoda, to bubnování mělo něco do sebe.

Prazvláštní švec z Nové Rudy (retro)

Za jeho mládí se ještě chodilo naostro, bez bot, ponožek, dívčích kalhotek a podprsenek. Co vím, tak nebyl znám toaletní papír, instantní polévky, penicilin, kapesník, kartáček na zuby…
Mohl být mým otcem, ale nebyl. Doma neměl teplou vodu, místo pračky valchu, neměl televizi, telefon, ale měl jedno z nejstarších radií ještě na sluchátka a denně mu naslouchal. Byl ženatý bez dětí a manželka ho poslouchala jako hodiny. Pravidelně jim chodily tuzexové poukázky od příbuzných v západním Německu, které měnili na koruny a ukládali je do skrýše pod podlahu.
Švec sám již v pokročilém věku se nevyhýbal příležitostné práci a pracoval i na směny. Ke svému důchodu si tak často přivydělal slušnou částku. Jeho největší příjem ale byl z toho, co skladoval ve své bývalé ševcovské dílně, dvou velkých místností přistavěných k jeho domu. Z toho, co měl v kufrech pod podlahou - zlato, šperky, kapesní hodinky, stříbrné stolní náčiní, votivní předměty křesťanské a židovské, staré knihy, obrazy, pohlednice, staré bankovky, historické medaile, plakety, mince, atd.
Pro mne, sběratele grafiky, libereckých reálií a starých tisků, bylo setkání s jeho poklady něčím, co se vymykalo lidskému chápání. Co mě nejvíc zaujalo bylo, jak se mohlo takové množství sběratelského materiálu shromáždit na jednom místě. Švec byl čistokrevný Němec s českým příjmením. Doma však mluvil ještě v osmdesátých letech minulého století jen německy… Ještě zajímavější bylo, jak k uvedeným pokladům přišel. Snad díky svému povolání, českému příjmení Štípek i tomu, že mluvil česky jako německy….
Psal se podzim roku 1938 a spousta Čechů a Židů opouští Vratislavice, Čechy, své majetky. Aspoň část jich předávají "spolehlivému" člověku, který jej dozajista někdy v budoucnu vrátí. Tak uvažovali po roce 1945 i odsunutí Němci, emigranti po roce 1948 a další po roce 1968.
Pokud vím, tak nikdo ze zúčastněných se navrácení svých věcí uschovaných u ševce z Nové Rudy nedočkal. My, co jsme časem nahlédli do uvedených prostor, jsme žasli nad skladbou deponovaných věcí. Nad knihovnou, která obsahovala úplně vše z místopisné, regionální, dějinné a umělecké literatury, mapy, místní noviny, časopisy, fotky, legitimace, důležité historické listiny… Vše šlo z ruky do ruky. Oba antikvariáty – jablonecký i liberecký byly léta zásobovány jako nikdo jiný… Když se dnes kdokoli odvolává na pramen informací, ponejvíce je to na zdroj z Nové Rudy. Na ševce, který využil své doby.

Trochu jinak o Liberci (retro)

Pokud se obci zachovají písemné doklady – prameny, pak se následující generace mohou s hrdostí odvolávat na pravdivé dějiny svého města. Nejinak je tomu, pokud se ohlížíme za dějinami Liberce. Zřetelně k nám promlouvá Urbář libereckého panství (soupis členěný podle vesnic a usedlostí) již z přelomu padesátých a šedesátých let 16. století , kde byly zaznamenány i povinnosti dospělých osob, které zde žily. O něco mladší je první Kniha počtů z roku 1561. Následuje udělení znakového privilegia Liberci z roku 1577, jehož bylo dosaženo díky úsilí o pozdvižení města jednou z největších osobností v dějinách Liberce, Jachyma Ulricha z Rosenfeldu.
Udělení znakového privilegia znamená jednoznačně i nepřímý právní doklad o povýšení Liberce na město, i když!!! Patent císaře Rudolfa II. výslovně o povýšení na město nemluví. Přitom taxativně vedle znaku vyjmenovává data trhů a další atributy uzavřeného města. Tehdy poprvé (ale ne naposled) vše zavinila rada města, která šetřila na nesprávném místě. V rozpočtu, napjatém tehdy jako dnes, tak dlouho lobovala u České kanceláře o co nejmenší poplatky za zhotovení privilegia (patentu), až úředníci do patentu zahrnuli jen tolik slov, kolik jim liberečtí skrblíci zaplatili. Jak překvapivé a poučné a ne nepodobné současné praxi protekcionismu našich současných zastupitelů.
Udělení znakového privilegia vždy znamenalo dobrý základ k rozvoji obce. Město získalo postupně své dominanty, které charakterizovaly Liberec po mnoho dalších let. Novostavbu Libereckého zámku, postavenou Kryštofem z Redernu 1582-1603, starou radnici z let 1599-1603, přestavbou nový vzhled kostela sv. Antonína v letech 1579-1589. Nakonec i založení soukenického cechu dokumentuje přeměnu podhorské vesnice na hospodářské centrum.
V tomto období se naše město stává centrem libereckého panství a překrývá se téměř se současným městským katastrem. Vždyť ještě nedávno bylo řízeno z blízkého hradu Hamrštejn blízko Machnína. Koncem 16. století je vše už jinak. V čele libereckých úředníků stojí správce – hejtman s osobním písařem. Ve městě sídlí na zámku i purkrabí obilní a důchodní písař. Bezprostřední správou Liberce se zabývá městská rada složená z purkmistra, deseti konšelů, dvou obecních starších (s poradním hlasem) a tří kostelníků. Ti vykonávali dozor nad majetkem kostela určeným k obživě kněze, v té době luterána protestantského vyznání, které v Liberci koncem 16. a začátkem 17. století převládalo.
Jak čas běžel, městská rada rostla ve významu a vykonávání spravedlnosti. Vedla například i tzv. Smolnou knihu, do níž se zapisovalo útrpné právo při zajišťování práva. Období relativního klidu, míru a rozvoje Liberce a jeho přilehlých obcí se radikálně změnilo po Bitvě na Bílé hoře, které se luterán a majitel libereckého panství Kryštof II. z Redernu sice nezúčastnil, byl však císařskou komisí zařazen na listinu rebelů. Záhy mu zvláštní posel doručil osobní list Karla z Lichtenštejna, kterým byl "žádán", aby poskytl ubytování části císařského vojska vedeného Albrechtem z Valdštejna.
To bylo na mladého Rederna už příliš a znalý toho, jak může skončit, sbalil narychlo kufry a odporoučel se do hornolužického Zawidova. Sice jen pár kroků od Frýdlantu, ale s jiným právním pořádkem. O devět let později, v roce 1630, za saského kurfiřta Jana Jiřího, přišel konfiskací majetku stejně o vše, co v Zawidově měl.
A Valdštejn? Ten si koupil Liberec 16. července roku 1622, ale to už je jiná kapitola dějin města pod Ještědem.

zdroj. https://egonovypohledy.blogspot.com/2016/

Bujaré veselí aneb Jak bylo (retro)

Nedávno jsem listoval vlastivědným sborníkem "Od Ještědu k Troskám" z roku 1926 a rád se s vámi podělím o aktuality z naší oblasti v nedávné minulosti.
Tak například separace odpadu není nic, co by naši předkové neznali. 28. května 1629 knížecí (Valdštejnská) komora vydala veřejný patent (vyhlášku) městům a městečkům v knížectví, aby neprodávali starých hadrů ven z knížectví, nýbrž jen do knížecí papírny ve Frýdlantě, kde pracoval papírník Albertinek. Jemu konkuroval jiný papírník Steiner v Kunčicích u Vrchlabí.
Jak vidno, hospodářská krize Třicetileté války silně ovlivnila i hospodářskou činnost na území jinak pečlivě chráněném před jejími hrůzami samotným generalisimem Albrechtem z Valdštejna, vévodou Frýdlantským. Svědčí o tom i nekompromisní řešení narušování veřejného pořádku a problémů s nepřizpůsobivými občany našeho kraje. Už 2. ledna 1629 nařizuje Krajský úřad knížectví frýdlantského hejtmanu na Dubě (Český Dub) ať přikročí k útrpnému právu nad Jakubem Andresem, obyvatelem tamním, loupežníkem na cestách. To se opakuje 11. ledna roku 1631.
19. prosince psáno je z komory hejtmanu Skalskému:"Oznamuje se, že by velicí škůdcové lidští a loupežníci po cestách býti měli, totiž, že má to býti nějaký Kalous Vrchovský, dva synové Damaškovi item z Veselí Musilů syn, Venclů syn Horák s poručením, aby naddotčené osoby všecky zjímány a dobře vězením ujištěny byly a potom o tom zprávu učiniti."
Všimli jste, jak nekompromisní postoj k neplatičům zaujala místní správa? Jak to šlo i bez výměny státního zastupitele rychle? Jo, mučidla nebo advokát s milionem za úkon a vybydlený panelák? Nevím, nevím, ale tohle by se asi v tom středověku stát nemohlo. Škůdci a loupežníci. Hrozit ombudsmanem nebo odbory? Stačilo pohrozit halapartnou.
To když se roku 1630 usnesla knížecí komora, že bude platit nová soustava odměn myslivcům, tak platila děj se co děj. A tak platilo myslivcům (asi jich bylo víc) na panství semilském za zastřelení jeřábka po 12 groších míšenských, od tetřeva 40 grošů, od medvěda (!) 6 kop míšenských grošíků. Naproti tomu se nic neplatí služby měsíční. Tak praví Sborník Českého severu z roku 1926.
Na závěr něco z dopisu malíře rajchmberského (libereckého), který doporučuje komoře knížete frýdlantského 1.října 1930 bukvicový olej k barvení střech. Viz archiv Ministerstva financí F 67/I-III protokol. A potom pište! Neuvážlivě někam směrem nahoru pošlete písmo a ještě po 379 létech si o tom budou vrabci na střechách štěbetat...
Ale jinak bylo ve středověku veselo. Dětem – pacholíkům scházel mobil, snad linka bezpečí a strach před tělesnými tresty...

A ještě jednou Textilana Liberec

Protože mi pár věrných čtenářů Libereckých listů volalo a dožadovalo se dalších informací o nejznámějším podniku v Liberci, doplňuji údaje, které se do předcházejícího příspěvku nevešly. První část celého komplexu budov základního závodu Textilany v Libereci byla postavena již v roce 1806: barvírna příze firmy místního majitele pansvé hraběte Kristinana Clam-Gallase, A.Franka, K.Settele. První dal na stavbu peníze,kámen,dřevo,písek a vodní sílu, druhý zajišťoval prosperitu po stránce nákupu a prodeje a třetí odpovídal za výrobu (a kromě toho byl výborný barvíř).
Je až pozoruhodné jak rychle stavba postupovala. Z jara se koplo do země, na podzim se začalo v obou budovách po straně hlavního vchodu (u zastávky tramvaje do Jablonce) vyrábět. K původní manufaktuře náležela i přádelna, která stála za Libereckým zámkem v bývalém panském ovčínu v místech dnešní textilní průmyslovky.
Společnost tří nesourodých spolumajitelů se záhy rozchází a přichazí nový majitel. Pražská bankovní firma Karl Balabene z Prahy a její liberecký zástupce Josef Kittel, který se stává v Textilaně ředitelem. Barevnu mění na přádelnu a že se jednalo o podnikavého člověka, záhy si výrobu najímá do vlastná režie. Vydělává tolik, že peníze vkládá do přádelny v Markvarticích u Jabloného v Podještědí, kde roku 1823 začal pracovat první parní stroj v Čechách.
Anglický inženýr Thomas, který dohlížel na instalaci prvního stroje vybavil manufakturu (Textilanu) ústředním topením a plynovým osvětlením. A to už téměř před 190 lety. Inženýr Thomas si v roce 1829 zařizuje vLibereci strojírnu a dodává potřebné stroje do všech libereckých textilek a tak staré manufaktrury mění v textilní továrny Liberecka. Tím dochází v našem kraji ke skutečné průmyslové revoluci.
Kittel měl Libereckou Textilanu v nájmu do roku 1826, po něm se stalli nájemci Rieger a Redelhammer. Ti v Liberci vyráběli bavlněné látky až do jara 1828, kdy se pražská banka Balabene rozhodla textilku prodat. Zájemců bylo několik. Největší zájem měli liberečtí obchodníci s látkami bratři Liebiegové. Do Prahy se vydal mladší z obou bratří Johan. Na liberecké poště, která zabezpečovala dopravu mezi Libercem a Prahou na úrovni dnešních dopravních služeb Student agency, si najal zvláštní bryčku, kterou cestoval do Prahy celou noc. Před otevřením kanceláře čekal s připravenou zálohou a uzavřel s pražáky kupní smlouvu, která byla podepsána 28. března 1828.
Pikatní je, že když smlouva o zakoupení Textilany byla podepsána, dorazil z Liberce další zájemce o koupi. Žel, bylo prodáno. Nepřipomíná vám to doručení zprávyy o bitvě u Waterloo, kde Napolenon dostal naposledy napráskáno a londýnský Rothschild využil toho, že obdržel zprávu dřív, než druzí a tím nechutně zbohatl? Ano právě tímto způsobem se dopracovali majetku ti veleúspěšní. V Liberci, jako v Londýně..
Liebiegové Balabenům zaplatili 18 500 zlatých. Obratem do Textilany pořídili nové parní stroje a stavebně začali továrnu v Liberci rozšiřovat. Ta se stala základem obrovského majetku rodu Liebiegů, který byl koncem Druhé světové války odhadován asi na 6O miliónů marek. To je dnes kolem miliardy korum.
Více najdete v brožuře V.Rudy – Počátky textilního průmyslu v Liberci. Liberec a ve Zprávách České besedy 1973 svazek 13.

Liberecké průmyslové školy (retro)

Všechny průmyslové školy v naší oblasti byly původně německé. Využívali je ale přirozeně i čeští studenti bydlící v Liberci a širokém okolí. Studium na německé průmyslové škole ještě neznamenalo odnárodnění se. Například rodina Tomsova z Liberce spjatá s touto školou dala i škole prvního českého ředitele v roce 1945. Padesátá a šedesátá léta 19. století znamenala v Rakousku-Uhersku obrovský rozvoj průmyslu. Založení německé vyšší průmyslové školy nebyl náhodný čin. Liberec byl 3. největší město v Čechách s největším rozvojem průmyslu. Oblast potřebovala odpovídající technické školství a mnoho nových středně technicky vzdělaných odborníků. V roce 1851 to byla reálka, střední škola, která připravovala pro další studium na vysoké škole technické, ale stále to bylo málo. Císařův edikt z 14.1.1876 povolil zřídit v Liberci vyšší průmyslovou školu po vzoru brněnské průmyslovky. Škola začala učit ve druhém poschodí městského starobince. V následujících letech dělalo město vše možné, aby škola měla vlastní budovy. V roce 1884-85 byla dokončena stavba hlavní budovy, budovy dílen s kovárnou a strojovnou. Průmyslovka po celá následující léta svou kapacitu rozšiřovala. Samotná škola dbala od svého založení v roce 1876 na kvalitu vyučujících. Na škole učili i čeští pedagogové, mezi jinými i Ing.Janovsky, pravnuk českého hudebního skladatele Jana Jakuba Ryby. Až do devadesátých let 19.století zde studovalo i značné procento Čechů, které nedostatek českých průmyslových škol přivedl do Liberce. Od počátku minulého století, ale Čechů na průmyslovce ubývalo a naopak přibylo studentů jiných národností - Poláků, Maďarů, Angličanů, Italů, Belgičanů, výrazně přibylo studentů židovské národnosti. Téměř čtvrtina studentů vyšších ročníků odešlo na fronty 1.světové války. Po válce studovalo na škole 750 studentů. Nejnižší počet studentů na škole studoval v letech 1934-5. Bylo to 281 studentů. Až do roku 1918 na škole nestudovala děvčata. Škola ve školním roce 1910-11 získala i své první auto a začíná vyučovat i výuku jízdy a pořádala řidičské kurzy. Dvě desetiletí vyučovala směr textilní, než byla v Liberci postavena samotná textilní průmyslovka. Po vzniku samostatné republiky (ČSR) se zavádí čeština jako vyučovací jazyk, ne však ve všech třídách. Škola zabezpečovala i odbornou přípravu mistrovskou pro drogisty atp. Počet žáků nebyl úředně stanoven. Běžné a časté bývaly ročníky o šesti, devíti a patnácti žácích, klasifikace byla šestistupňová. Propadání bylo velmi časté, vedle chování se známkovala i pilnost. Studenti byli ve věku od 16 do 24 let i v jedné třídě. Poslední válečný rok 1944-45 se již nevyučovalo. Vyučování na vyšší české průmyslovce v Liberci bylo zahájeno opět 1. září 1945. Škola v poválečných letech byla postupně kompletně opravena a dostavěna. Ještě v září 1945 zorganizovali studenti průmyslovky jako první v Liberci brigádu na odklizování vraků německých vozidel z ulic a okolí města. Aby bylo čím topit, zajeli si studenti pro brikety do Německa. Škola se úspěšně zapsala do dějin města v různých odborných soutěžích, kde dosáhla vynikajících výsledků. Dnešní průmyslová škola strojní se stala svými vzdělávacími programy důstojnou pokračovatelkou školy vychovávající i technické odborníky už víc jak 132 let.

Konečně i něco pozitivního 

pátek 26. prosince 2008

Stojím zády k radnici. Jedno náměstí za zády, na druhé, "nové", se dívám. A jsem rád. Tady začínal "Šalďák". Po levé ruce stála nejstarší samoobsluha potravin v Liberci. Po pravici mám rozšířenou ulici – pokus o něco jako park, lavičky, stromky. Dosud malé, ale až vyrostou... Takové mezináměstí na cestě k nejrušnější křižovatce ve městě. Něco, co se mi opravdu líbí. Je pryč někdejší hluboká, zarostlá potkaní nemilovaná černá díra, uprostřed městské zástavby. Co emocí, energie a nenávisti nás stála. Jak dovedně nás uměla rozdělit na dva tábory! Na parkaře a milovníky čehokoli, co ji vysuší a zastaví.
Jsem rád, že jsem od počátku patřil mezi ty, co chtěli uzavřít ulici a střed města zastavět něčím kompaktním, moderním, čistým a účelným. A hle! Opravdu už stojí objekt, který nebude architektonickým novým Ještědem, ale plně funkčním domem, uzavírajícím "ústa" vybydlené části města. Jako kdysi synagoga uzavírala centrum od severní strany a je dnes nahrazena novou, Plaza Liberec činí totéž od centra na stranu k východu. Plus ony nové stromky, lavičky.
Škoda, že nezbyl prostor pro kašnu, kašničku... Té se ale jistě dočkáme na místě, kde už dávno měla být. Před Libereckou radnicí. A žádná dobročinná – spaciovská! Kašna za skutečné peníze, ne "dar – nedar" za stravenky. Něco z moci kamene, železa, bronzu, mědi. Kumštu skutečného řemesla a umění, které nebude kontroverzní. Které při pohledu nevyděsí, spíš pohladí, v létě ochladí. Tak aspoň v mých očích vypadá chudák kašna. Takovou si vybereme a nebudeme muset hlídat bezpečnostními kamerami.
Vraťme se do Šaldova náměstí. Záhy bude otevřena Plaza Liberec, kus opravdové městské čtvrti, kterou budeme denně procházet. Se kterou budeme mít zcela soukromý, intimní styk. Žel, to co skutečně Liberec hyzdí, zvostalo. Dosud jsme neodvedli z centra, z Šaldovy křižovatky dopravu tam, kam patří. Do tunelu pod město. Pak teprve město zkrášlí. Rozšíříme park o záhony růží a nádrže s rybičkami. I ty se jednou do centra vrátí. S penězi na jejich reinkarnaci. Až se radnice naučí s penězi hospodařit. Až zaplatíme dluhy těch, co o nich rozhodovali během devadesátých let a na počátku dvacátého století. Pak bude tunel pod městem a doprava tam, kde má být, mimo střed.
Už žádná mega-sportovní hala (akce), která není schopná vlastního života. Která tak výrazně napomohla pojmenovat Liberec jako město špatných rozhodnutí. Jedno nebylo tak špatné. To s Plazou bylo rozumné a šťastné. Našlo se východisko, je účelové a praktické. Nic nezakrývá, než tu ohavnou potkaní jámu. Spíš svou jednoduchostí překvapilo. Je funkční a jako by tu bylo odjakživa. I dík profesionalitě firmy, která ji postavila.
Město, jehož část kolem centra se v dobrém uzavřelo je kompaktní a není tu už slyšet vítr severák. Autem si sem už nezajedu. Proč taky? Jsem v centru krásného města. A to má sloužit k tomu, abych se opět naučil chodit pěšky a díval se a vnímal. Třeba ty krásné opravené domy kolem, svítící fasády, opravené chodníky, natřená zábradlí, natřená okna, truhlíky za okny plné květin... Snad i na chvíli zpomalil. Všechno má svůj čas i cíl...

I v Liberci se blýská na nové, lepší časy

"Paní Müllerová", zabědoval Švejk,"Klaus vodjel z Prahy, vyvěsila sofort vlajku Evropské unie. Šla do Landes Banky Harcov-Žitava a koupila vod nich 5 euro. Za ně si nechala natočit U Pinkasů 2 litry sudeťáka Kontráda, ale ať má nebožtík pěnu!"
Müllerka, dopisující členka České besedy v Liberci, si zhnuseně vodplivla, pokřižovala se a pěstí zahrozila někam nahoru za Pražský Hrad:"Já mu dám, va fluchtu élendér!" a jako by živého vlka uviděla pokračovala,"Že se mu zachtělo s tou katedrálou hnát to do Štrasburku, Bruselu, do Havany, do Montevidea, Valaparaisa, na Varadero... Má to ale šakal vymakaný! Soudit se mu zachtělo kdyby na "ikonu" nebylo, a jak ta modrá šmakovala! Nejlíp k buřtům s cibulí. Zahřála víc jak ženská. Ale, co ví primas z Prahy, jak je ubohý starý ženský, i když, co je to za chlapa – kněz.. A vůbec, co neumí včas vodejít. To mají totéž jako v Rusku s generálama. Mohou zůstat za předpokladu, že udrží moč, meč a řeč. Když prošli – zdrávi došli. Tak jak, Švejku? Vzal si brýle, uvidíme!"
Müllerka nahlas přemýšlela dál: "Prodá Karl Slovan Liberec nebo koupí Bohemku? Všimnou si, na sport prachy vždycky sou. Střihněme si. Bude v Liberci sněžit v únoru nebo ne? Snad i tam je další kariéra mnohých. Řeklo by se takový blbosti, ale jde o pašalíky. Vrátí Spacium vagón šrotu Kovohutím Mníšek, který omylem dorazil do Liberce místo do Podbrdí? Spacium v domnění, že jde o objednané melouny bezprecedentně a napříč stranami pochybilo. Vagón vyskladnilo a jako pokyn z nebes vystavilo. Tak takhle pětiletku zpochybníme," zpochybnila Müllerka kroky Spacia. A hned si na adresu tamních sousedů přidala:"Mají tam z toho jeden velkej Klondajk."
Švejk tentokrát neviděl zprávy TV Nova a tak se bezelstně optal:"Jako že tam poběžej psí spřežení?" Müllerka se ďábelsky usmála a čistě po česku mu to dala: "Maj recht! Ouplnej psinec, ale nemluvěj v domě umrlcově vo sněhu. Když, tak jenom ve znakovej řeči. Hollywood už koupil práva tohle točit. Ale zpátky ke psům! Natřou jim prý žlutě sáně a budou jezdit kyvadlově jako rychlospoj do Prahy. Ve Vesci budou přepřahat na kola a cestující budou cestou dostávat zmrzlinu." Švejk na to zůstal koukat s votevřenou hubou:"Tohle nebylo ani za císaře pána! Liberecká radnice má na schodech počitadlo, střihá metr za kolik to má, ale dá se to počítat i podle názvů libereckejch hospod."
Müllerka, už lehce zkouřená parami vod plotny, se přeci jen raději zeptala:" To myslej, Švejku, hospodu U Vopic, zvanou Náš Nový domov?" "Kde jinde, tam to vzalo počátek a tam to asi všechno skončí.Jó, myslela ten tunel na Bedřichov, co z něho udělali tunel do Vesce? Nezapomeňte – do Bedřichova! Však vo něm ještě uslyšíte!" Všem zatrnulo neboť vyslovená pravda může i hodně objasnit...

Rány kladivem (retro)

Říká-li se o někom, že patří za mříže, pak máme na mysli, že dotyčný patří do lochu, za katr, potažmo do vězení. Nejkrásnější mříže v Liberci však mají ti, kteří pracují na radnici. Bez urážky. Vstupujete-li na libereckou radnici, tak mřížová vrata hlavního vchodu z roku 1892 jsou vskutku impozantní. Už jejich rozměr 3,6 x 2,87 m je fascinující. Kromě toho evokují – navazují na renesanční ornamenty a tvoří jednotný celek s celou nádhernou stavbou radniční budovy. Jen máloco můžeme s touto kovářskou prací srovnávat. Snad jen o rok starší mřížová vrata liberecké spořitelny snesou srovnání s radničními. Oboje byly přivezeny z Vídně a v Liberci jsou doma už skoro 125 let, tedy více než kdokoli z nás. Ke specifickým vratům patří klika. Vzpomínám si, jak se mne hluboce dotklo, že kdosi dokázal uzmout kliku z těch třetích nádherných libereckých vrat přímo naproti radnici vedle papírnictví. Je to už pár let, tedy žádný fenomén současnosti. Kradlo se a krade se dál, což jenom potvrzuje, že lump patří za mříže, kde klika není až zas důležitá. Liberec je krásných mříží plný a některé z nich jsou i pěkně staré. Nejvíce je těch světlíkových nade dveřmi (a že jich ve městě je!) a okenních. Na nich se kováři vydováděli. Ty světlíkové bývají o fous fajnovější. Ono vůbec kovářství bylo takové lepší řemeslo. Hodinář, zubař, kovář býval často v jedné osobě, chlap mající dobrou pověst i v pohádkách. Člověk se širokou hrudí, filozofující, vzor pro obraz jako třeba lešetínský kovář. Muž ohně a železa uměl koni ukout podkovu stejně jako bábě vytrhnout zub. Liberec, Jablonec a celé širé okolí je výstavní síní kovářsky mistrovských mříží, plotů, nádherných zábradlí. Tepané železo v secesi – znáte někdo něco krásnějšího? A ve spojení se sklem!!! To všechno, všechno uměli zdejší lidé počínaje výrobky jednoduchými klasicistními až po ty současné avantgardní. Všechny jsou překrásné. Kovář je vlastně umělec, ale ne každý umělec může být kovářem.
Jako malý kluk jsem se v Machníně chodil dívat do kovárny, co všechno kovář umí. Dveře do ulice byly vždy otevřeny. Starý pan Lammel to se železem uměl! Koně mu stáli jako přikovaní stejně jako my, kluci s otevřenou pusou. In memoriam, kováři z Machnína nebo z Kokonína. Schází mi vaše dveře dokořán, žár vašeho ohně, síla paží, jiskry a rány kladivem. To schází nám všem.

Sněží

Má dcera a Katka Neumanová mají Vánoce. V Liberci sněží? 400 metrů nad mořem a venku sněží. Je listopad 2008 a za každou vločku děkuji pěkně. Ať Liberec třeba tratí. Sníh bude i kdyby tam nahoře proti byli všichni svatí. Tak nějak se rodí nový svět. Bez iluzí. Technický z velkých ,drahých ,tlustých děl. Naše generace byla přesvědčována ,že poručíme větru dešti. Žel, jak bych si přál ,aby tu bylo teplo po celý rok. Nic z toho. A tak se bavím. Bavím? Co ten umělý sníh bude stát? Není lepší si jít zalyžovat tam ,kam sníh padá sám o své vlastní přirozenosti? Z chyb se člověk má učit ,opakovat je znamená určité podezření. Někdo by měl lidem v Liberci a nejen nám znovu vysvětlit ,proč se to světové lyžování nekoná v Jizerských horách ,či Krkonoších. Zda v tom opět jedou ochranáři přírody, mafiální ,překupníci s pozemky ve Vesci ,spekulanti s naší důvěřivostí. Připomíná mi to pořád to samé. Hurá do přrody. A víte kam? Někam na hrad ,nebo na zámek. Žel není vidět . Kolem je všude plno zelené a ochranáři nepovolí stromy porazit. A přitom tam nemají ,co dělat. Je to jako s tímsvětovým lyžováním. Proč se poškrábat takhle ,když opačně to jde taky…A sakra ,přestalo sněžit…

Švejk se stěhuje do Liberce - Nekonečný příběh

"Paní Müllerová, stěhujeme se do Liberce," řekl Švejk. "Tam nikdy sněžit nebude. O to větší mají sněhuláky."
Müllerka jen zafuněla:"Maj pravdu, pane magistře." (Švejk si dodělal v létě na Textilní fakultě Technické univerzity v Liberci základní vzdělání.
"Stěhujeme, Praha už není Čechů ráj. Učím se anglicky v lidových kurzech pana Kocába už devatenáct let a je to na pendrek, pořád se mi tam pletou ruský slovíčka."
"To víte, starýho psa marnivým kouskům nevodnaučíš," pokračovala. "A maj tam vůbec v tom Liberci, Švejku, tržnici? Voni maj rádi karfiól."
Švejk zvedl ukazováček a významně podotkl: "Zavřenou. A nezůstane sama! Celý zastupitelstvo Liberce zavřou. Už jim doručili kuvert s vobžalobou."
"A maj tam prý takovýho fajnovýho primátora, učesanýho, s mouchou na kravatě,"přidala se Müllerka.
"No, už jim nejni pomoci," brumlal si Švejk. "Škoda je toho Morávka, ten z nich byl bez pardonu jedinej vopravdovej slušňák. Co ho to napadlo, hlasovat se socanama a pravejma? To by se Marxovi nelíbilo."
"Cože?", vzplála Müllerka " V Liberci hlasujou leví s pravejma? Koaličně? To už se potom nedivěj Polákům, že se bojej homosexuálů. Fakt se vám chce, Švejku, stěhovat se do Liberce? Podívaj se, ten Putin se asi stane v Rusku příště presidentem a navždy. To by si mohl zkusit i ten Liberecfrajer s motýlkem," řekla uštěpačně Müllerka a pokřižovala se.
Švejk na ni zíral s otevřenou pusou. Že ho to nenapadlo taky! Hloupá ženská, tahle Müllerka, a jak jí to myslí! "Myslej to vážně?" dostal ze sebe stěží a pokračoval "Já z tý Prahy musím. Co dal president tomu podvodníkovi šerou a kříž nejlepšího bojovníka, tak se bojím, aby se neprobudili Blaničtí rytíři a nechtěli jít na Hrad. Houfně a útokem. Jak znám Klause, tak by se z toho vykecal a určitě by jim vynadal za špatně položenou otázku. Vůbec, ale vůbec tu nešlo vo omyl, ale vo výzvu. Celýmu světu. My to přeci tý Evropě ukážeme! Velkokřížů a hrdinů máme jak..." A tady se Švejk zachmuřil:"Müllerko, vzala ten vobraz císaře pána, jak na něj sraly mouchy, ssebou. V Liberci se bude hodit. Třeba mě ještě někam zvolej. Třeba za starosty."
"Starosti pustěj k vodě," řekl Müllerka. "Balej. Liberec volá!Tam se žije blaze. Nahoře se tančí, dole se už plave, promiňte, lyžuje..."
Čerpáno z odposlechu (povoleného a doporučeného)

Pohádkový kolotoč aneb o čem se v Liberci mluví

Růžena Nasková by byla začala: Milé děti...", já si vás oslovím, jak budu chtít. Třeba neotřelým:"Bylo, nebylo.." Budu dědečkem. Dokud neuvidím, neuvěřím. Vy, kteří znáte Jakuba, zavřete prosím ústa. Víme o čem mluvím. Raduji se. Radujte se prosím s námi. Zrovny vy, pane Julínku a váš mluvčí nemáte do toho co mluvit. Bejt po vašem, rodíme někde za vsí. Znám to vaše. Věřím televizi. Porodnice jsou připraveny? To, co slyším odjinud je jen šum a ryk splašených koní. S vámi rodit nebudu. Děkuji prozřetelnosti, že nebydlím v Praze. Hurvínek pana ministra má za to, že někdo chce ublížit šéfovi a vidí za vším třídní boj. Saniťáci v Praze lhou, nemocnice se plaší a prvorodičky si to zas moc berou osobně. Mluvínek páně ministra se potí jako o závod, vyskakuje si a křičí:"To je lež, můj šéf je zlatíčko zlatý! A vy jste zaujatí. Všichni lžou , svět je zlý a můj šéf ví, co mluví.! Znáte věrnějšího pacholíka s titulem magistra?
V době, kdy se porody politizují - kuk! Jsem na druhé straně barikády. Pražské porodnice jsou prázdné a personál si v nich z nudy okusuje navzájem nehty. Obzvlášť v pátek. To si prý řidiči sanitek s rodičkami vymýšlejí mimořádně. K jejich zábavě patří prosit nemocnice v oblasti kam s rodičkami. A co na to nemocnice? Inu, ty si zas vymýšlejí, že mají plno. A furt dokola, do zblbnutí. Sanitky tak jezdí kolem Prahy.
Všichni se baví. Kam s nimi? Jak za Nerudy. Nikde nepřijímají a sanitky krouží a krouží...dokud máma neporodí. Proč obtěžovat porodnici?! Jde to v sanitce nebo i lépe, na benzínové pumpě. Vzadu, na gauči za kasou. Inovaci se meze nekladou. Místo narození: benzínka. Taky dobrý...
"A považte jen, děti zlaté, všechno tohle rozhodnutí bylo jedovaté," řekl na mikrofon bratr Cikrt, zvaný Ulhaný Paleček. Arabela otočila prstenem a svět se vrátil do časů před Julínkem, kdy bylo kam rodičky složit. A statečný lapka, Julda Pulda zvaný Třígrošový Doktor, skončil neslavně, lámán v kole, zašit v prasečí kůži, uvařen v kotli, utopen pod Karlovým mostem ve Vltavě. A jak to s tím zdravotnictvím myslel dobře! Šušká se, že ještě než mu ukousli jazyk, požádal o přihlášku do njmenované nové politické strany... Zazvonil zvonec a jedné z mnoha morbidních pohádk z Česka byl konec.
"Tak, Petro, honem, čekám, kdy to bude? Už se těším, jak mu budu číst pohádky.