U Bergšustra

Býval to velmi známý hostinec vzdálený jen několik set metrů od hostince U Šámalů při cestě do Hluboké či do Hanychova. Protože majitel této horské chalupy z roku 1877 František Möller byl nejen hostinským, ale i ševcem (německy der Schuster), dostalo se jeho řemeslo i do názvu hospody. U Bergšustra čili U horského ševce se scházeli, na rozdíl nedalekých Šámalů, spíše němečtí turisté. Na pohlednici odeslané roku 1935 vidíme, že klientela byla asi zámožná a jezdila do restaurace i automobily. V té době již byl ale pět let majitelem domu s restaurací W. Siebeneicher, který jí dal vznešenější jméno Chata na Ještědském hřebeni, ale starý název kvůli reklamě na pohlednici také ponechal. Roku 1940 dům vyhořel. Byl sice částečně opraven, ale po válce byl zbořen.

(archiv V.Hájek)

Bouda na Ještědském hřebeni (Jeschenkammbaude) také U horského Ševce (Bergshuster Gasthaus)

hostinec stával asi 1 km za libereckou odbočkou z modré hřebenovky.Provozoval jej Franz Moeller, původním povoláním Švec. Z rozlehlé louky se nabízely výhledy na Liberec , Jizerské hory i Krkonoše. V roce 1930 přejmenován na Jeschenkammbaude. Po odsunu německého obyvatelstva byl stržen a pozemek zalesněn.

Jazyková hranice u Berkšustra 

Pod Hlubockým hřebenem, jen pár set metrů za současnou hranicí města Liberce, dodnes stojí stará a i z velké dálky viditelná výletní restaurace U Šámalů. Zažíval jsem v ní předobré okamžiky sobotních večerů a nedělních odpolední. £ libereckého Hanychova jsme stoupávali po lesní cestě, minuli jsme vápencový lom s Hanychovskou jeskyní, prošli okolo čerstvé studánky s výhledem na Hlubokou a hromady kamení a střepů, které zbyly po hospodě U Horského ševce. Právě tam, mezi buky pokroucenými krutými větry, u posledních kamenů, které zbyly z ruin krčmy Bergschuster; tam, kde se v průseku mezi smrčím otevírá krásný pohled na Liberec, jsme překročili místo, které bývalo starodávnou jazykovou hranicí. Linkou, která se kdysi táhla bo ještědském hřebeni a oddělovala Liberecko od Podještědí, zemi tvrdé horské němčiny od kraje květnaté češtiny horalů z časů Karolíny Světlé. Jazykovou hranici dnes už v trávě a smrčí nenajdeš, liberecké Němce, co chodívali popíjet k Berkšustrovi, taky odvál ještědský vítr i s jejich vzpomínkami na nedělní tancovačky a následné rvačky. Rozsáhlé louky okolo zarostly bujnými smrčinami. Na české straně zašlé hranice — v hospodě U Šámalů se navzdory času jakoby nic nezměnilo. Hostinský Sváťa Koudela se svojí ženou Alenou se zde houževnatě drží ve stínu pokroucených jasanů, na rozhraní luk a lesů. Opravdoví zapadlí vlastenci. Krásní v lásce k tradicím. Česká hospoda pamatuje starodávné časy, hostinského Antonína Šámala, který zde čepoval oblíbené nápoje už od roku 1864. Dnešní Šenk prošel poslední rekonstrukcí v roce 1928, od té doby si udržel svoji hrubou, poctivou tvář. Už z dálky cítíš vůni koní, svijanského piva, kozích bobků, v létě pak rozkvetlých luk a zpocených cyklistů. A uvnitř pak sedneš k bytelným stolům pod obrázky českých i německých chat v Ještědských horách, sjednocených zkázou, pojídáš nakládaný sýr a hustou polévku a namáčíš nos i rty do husté pěny. Horský Šenkýř s čepičkou po předcích se vyklání z dřevěného výčepu, trochu připomínajícího horské kořalny Podkarpatské Rusi. Jsme v jiných časech: na zdech tiché a ušlechtilé vlastenectví: mapa Republiky československé, obraz TGM i fotky rakouských horských myslivců. Udržela se zde ale jazyková rozmanitost: dodnes sem chodívají pestrobarevní turisté obou řečí, jimiž česká země ještě před jedním stoletím hovořila. Češi dnes přicházejí z Podještědí i od Liberce a Jablonce; Němci pak přijíždějí jen zpoza hranice. Kdysi to vypadalo podobně, ale bylo to hodně jiné: staří liberečtí Němci sice Sváťově hospodě říkávati za 1. republiky Gasthaus Schamal, ale chodili tam jen výjimečně. Ještě tak rozhlédnout se z louky před hospodou do kraje, ale na pivečko a za tancem zase hupky dupky zpátky přes neviditelnou čáru k Bergschusterovi. Mezi své.

Neformální jazyková hranice, německy označovaná jako Sprachgrenze, dělila až do vysídlení českých Němců z Československa roku 1946 německy a česky hovořící obyvatelstvo v republice. Protože se nacházela uvnitř jednoho státu, byla hranicí pouze neoficiální. V terénu nebyl důvod ji vyznačovat, jen v některých místech posloužila její linie pro vytyčení hranice zbytku Československa a Německé říše po Mnichovu 1938. Dodnes ovšem existuje celá řada starých německých map, které ji jednoznačně zobrazují, mnohdy s podtextem tehdy vznášených nároků na větší či menší míru autonomie pro německou menšinu.

Přestože Češi a Němci (v německém jazykovém prostředí dlouho označovaní jen jedním výrazem — Bóhme) žili společně v Čechách již od středověku, ona neviditelná jazyková hranice mezi jejich sídly byla ostře vnímaná až tak od poloviny 19. století. A často navíc nebyla vůbec jednoznačnou linkou dělící dva různé světy, starý jazykový svět byl v Čechách podstatně barevnější. Dnes již neznámý J. F. Polehradský ve své knize Obraz země české čili Pohled na vlast Čechů roku 1848 o Podještědí píše: "V této hraniční krajině (k Liberci již) mezi Čechy a Němci čeština s němčinou se tak mate, že lidé naneštěstí ani Česky, ani německy neumějí!" Je v tomto kontextu až úsměvné, jak celé 19. století jiní čeští vlastenci vyzdvihovali národnostní čistotu Podještědí, úplně stejně naopak vlastenci a úředníci němečtí zdůrazňovali protiklady hospodářské a české území na jih od Ještědu popisovali jako podstatně méně rozvinutou, ba přímo zaostalou oblast. Dochovala se cestovní zpráva německého úředníka pražského zemského gubernia, který v srpnu 1796 přejížděl jazykovou hranici u Hodkovic a vcelku roztomile k tomu poznamenal: »... dřevěné, dobré a pěkně stavěné domy nastoupily na místo bídných, slámou pokrytých hliněných chýší, ovocné zahrady zbujněly a rozkošatěly a děti již nebyly polonahé čí zcela nahé a plny špíny, nýbrž čistoučké a pěkně oblečené. Zmizely malé kulaté kloboučky výrostků, světle modrá barva oděvů byla stále více zatlačována tmavě modrou, bílé kožené kalhoty se změnily na černé, světlé vlasy a moďré oči byly stále častější a černé oči vzácnější, zahnuté nosy jsme pozorovali více než tupé a celý lid již nebyl tak malý a rozložitý jako v nížině, nýbrž štíhlejší a vyšší. Pouze v jednom ohledu tratí Němci, a sice německé paní a dívky, a to pokud se jmenovitě ňader a poprsí dotýče. Zde by měla Matka Příroda směle a náležitě přenésti něco z často i přílišného nadbytku českých krásek na jejich severnější sousedky a odpomoci tak podstatnému nedostatku velké části německých paní a dívek."

Mezi Čechy a Němci na obou stranách hranice byly viditelné rozdíly až do ukončení staletého soužití obou etnik v krajině okolo Ještědu. Říká se dokonce, že už zdálky bylo poznat, na jaké straně jazykové hranice se člověk nachází, a to podle krav pasoucích se okolo vsí — české stračeny měly hnědé fleky, ty německé zase skvrny černé. Určující byla i obliba hostinců, v popíjení piva se oba národy nerady míchaly v jednom hostinci. Liberečtí Němci si oblíbili vrchol Ještědu a Češi tam příliš vítanými hosty nebyli; česká menšina z města a podještědští horalé zase chodívali raději na Pláně, do Trnčí na Rašovce či k Šámalům, kam Němci zavítali jen výjimečně.

Jedním z nejvýraznějších míst jazykového předělu byla právě ona louka na Hlubockém hřebeni, samota na hranici, kde takřka vedle sebe stávaly dva hostince: německý Bergschuster (U Horského ševce, od roku 1930 také nazývaný Jeschkenkammbaude) a česká hospoda U Šámalů. Okolo nich pár chaloupek — v půlce čeští horáci, ve druhé němečtí horalové. Jako když v tomto místě řízneme nožem - všechno k jihu bylo české, všechno k severu pak německé. V Šámalovně pivo točili předkové Sváti Koudely, u Bergchustera pak Müllerovi (Möllerovi) a později až do časů druhé války zde žila a šenkovala vdova Siebeneicherová, Němka ještědskými horaly přezdívaná počeštěle Cimejchouka. Se sousedy od Šámalů prý velmi dobře vycházela, jejich tajné prasečí zabíjačky nikdy za války neudala. Její bouda za války vyhořela a později byla odstraněna.

Bůhví, kde skončila Cimejchouka. Vysídlením Němců z Hluboké a Šimonovic roku 1946 zmizela i Sprachgrenze. Místo, kudy u Berkšustra kdysi procházela, dodnes připomíná již jen torzo hrubých žulových božích muk — do jejich hlavy kdosi neznámý zasadil malý kovaný křížek.

Zatímco na sluncem prozářených "Prosečských horách" — na oné nádherné polosamotě okolo hostince U Šámalů — se původní civilizace dochovala téměř v oné prastaré podobě, osídlení okolo hostince Bergschuster po válce dočista zaniklo. Zmizelo až na jedinou výjimku — krásnou a nesmírně starobylou chalupu U Košků dodnes stojící uprostřed malebné louky. Snad za to mohla ona nepříliš klimaticky příznivá poloha na německé straně jazykové hranice: na rozdíl od Prosečských hor je toto místo otočené k severovýchodu a sluníčka je zde o poznání méně než u Šámalovny a na jižní straně hřebene.

Rozsáhlé louky táhnoucí se odspodu od Minkovic a Šimonovic až prakticky na hřeben byly v 60. letech 20. století z větší části zalesněny a jen pár hromad kamení vysbíraného kdysi z polí a občas se vyskytující torzo prastarého stromu nad sotva znatelnými základy zašlých chalup dávají tušit, že zde kdysi žili a pracovali lidé. Ve vlastivědách a sbornících se o nich dochovalo několik pojednání; dali si kdysi němečtí badatelé tu práci a skoro všechny majitele v urbářích a pozemkových knihách vyhledali. Jen tyto údaje a zbytky chalup v křovinách nám tak zbyly jako památka na horaly, kteří přežili na místech, kde by asi málokdo z nás současníků dokázal celoročně bydlet.

Toto místo vysoko ve svahu Hlubockého hřebene patřívalo za nejstarších časů k Šimonovicím. A protože tato ves byla rozčleněna na dvě oddělené části mezi liberecké a českodubské panství, říkávalo se této horské polosamotě Schimsdorf a později až do časů druhé války zde žila a šenkovala vdova Siebeneicherová, Němka ještědskými horaly přezdívaná počeštěle Cimejchouka. Se sousedy od Šámalů prý velmi dobře vycházela, jejich tajné prasečí zabíjačky nikdy za války neudala. Její bouda za války vyhořela a později byla odstraněna.

Bůhví, kde skončila Cimejchouka. Vysídlením Němců z Hluboké a Šimonovic roku 1946 zmizela i Sprachgrenze. Místo, kudy u Berkšustra kdysi procházela, dodnes připomíná již jen torzo hrubých žulových božích muk — do jejich hlavy kdosi neznámý zasadil malý kovaný křížek.

Zatímco na sluncem prozářených "Prosečských horách" — na oné nádherné polosamotě okolo hostince U Šámalů — se původní civilizace dochovala téměř v oné prastaré podobě, osídlení okolo hostince Bergschuster po válce dočista zaniklo. Zmizelo až na jedinou výjimku — krásnou a nesmírně starobylou chalupu U Košků dodnes stojící uprostřed malebné louky. Snad za to mohla ona nepříliš klimaticky příznivá poloha na německé straně jazykové hranice: na rozdíl od Prosečských hor je toto místo otočené k severovýchodu a sluníčka je zde o poznání méně než u Šámalovny a na jižní straně hřebene.

Rozsáhlé louky táhnoucí se odspodu od Minkovic a Šimonovic až prakticky na hřeben byly v 60. letech 20. století z větší části zalesněny a jen pár hromad kamení vysbíraného kdysi z polí a občas se vyskytující torzo prastarého stromu nad sotva znatelnými základy zašlých chalup dávají tušit, že zde kdysi žili a pracovali lidé. Ve vlastivědách a sbornících se o nich dochovalo několik pojednání; dali si kdysi němečtí badatelé tu práci a skoro všechny majitele v urbářích a pozemkových knihách vyhledali. Jen tyto údaje a zbytky chalup v křovinách nám tak zbyly jako památka na horaly, kteří přežili na místech, kde by asi málokdo z nás současníků dokázal celoročně bydlet.

Toto místo vysoko ve svahu Hlubockého hřebene patřívalo za nejstarších časů k Šimonovicím. A protože tato ves byla rozčleněna na dvě oddělené části mezi liberecké a českodubské panství, říkávalo se této horské polosamotě Schimsdorf Reichenberger Seits (Šimonovice — liberecká strana). Spojení se Šimonovicemi Ježícími za potokem nemělo moc logiku, a proto byl onen "horský zapadákov" roku 1843 definitivně připojen k bližším Minkovicím. Za nejstarších časů — tato část Šimonovic je připomínána již roku 1560 — zde žilo osm sedláků a čtyři domkaři; jejich chalupy byly narovnány podél dnešní ulice K Olympii. Pole a louky se pak táhly v úzkých pruzích daleko doprava až k hlubockému katastru; dodnes po nich tu a tam zbyly zídky teras.

Pozemky zdejších chudých sedláčků končily až vysoko na hřebeni v místě zvaném v německém dialektu Orschlgarten čili Javorová zahrada. Poslední díly na samé hranici s Hlubokou, kde později vznikla hospoda Bergschuster, patřily za nejstarších časů Urbanu Wagnerovi. V kronikách se dochovala celá řada jmen pozdějších hospodářů, kteří je drželi po něm a bydleli ve staré chalupě, z níž nezbývá dnes více než pár kamenů ve smrčí: Appeltovi, Wenzelovi či Jahnovi. V roce 1699 se na hospodářství usadil rod Můllerových (někdy je jejich jméno uváděno i v podobě Möller), jehož potomci tu žili až do roku 1888. Tito Müllerovi dům s pozemky koupili od jistého Christopha Posselta. Podle pověsti se krátce předtím Posseltovým nešťastnou náhodou utopila ve studánce u domu malá dcerka a její duše se pak prý u vody zjevovala v podobě bílého holuba, který seděl na rouře, z níž vytékala voda. A to paní Posseltovou drásalo natolik, že donutila muže dům prodat a odstěhovat se do Vratislavic. Hospodáři Můllerové sem přišli z Horní Suché u Liberce na jaře 1699 a žili tu v kopcích až do roku 1888, kdy majetek prodali manželům Christianovi a Agnes Paulovým.

Jenže ještě mnoho let předtím se Můllerovic majetek několikrát rozdrobil mezi syny. Třeba roku 1781 prodal Hans Christoph Müller kousek pozemků na samé hranici s Hlubokou svému synu Antonovi, který jej pak dále přenechal synu Franzovi. Když ten zemřel, vlastnila pozemek vdova Barbara, která se provdala za Josefa Ginzkeye. Domy a chudé louky se tady vysoko na horách rychle dělily a převáděly mezi majiteli, kteří na nich postavili několik dalších chalup. Díky tomu ale zabředávali v chudičkých svazích často do dluhů a nesnází. Často zde hořelo a je otázka, jestli vždy šlo jen o nešťastnou náhodu. Tak kupříkladu chalupu č. 47 na konci 19. století získali Patzeltovi, kterým dům za první republiky vyhořel. Nedalekou chalupu č. 46 postavil roku 1873 Wenzel Můller zvaný Bergwenz čili Horský Vašek na pozemku, který získal od otce Antona. Za první republiky žila v domě již jen samotinká vdova Marie, které chalupa taktéž vyhořela, a pozemek později koupili manželé Siebeneicherovi, v té době již majitelé hospody Bereschuster.

Tyto dvě chalupy se nacházely v loukách pod Šámalovnou a jejich trosky dávno pohltila mladá smrčina. Nad hospodou Berkšustr byly ještě další dva domy: prastaré chalupy č. 49 a 50, označované jako Bergháuser čili Horské domky ale nevznikly na pozemcích vyčleněných ze starého Müllerova hospodářství, ale byly již od roku 1592 samostatné. Jedná se tedy o velmi starodávná stavení — je překvapivé, že v této horské pustině jsou doložena již na konci 16. století. Oba domy měly německé obyvatele — objevují se zde rodiny Neumannů, Müllerů, Pradeů, Porscheů, Pilzů, Pfohlů, Habelů a několika dalších. Zajímavé zde na jazykové hranici ale je, že jediný doposud stojící dům č. 49 — chalupu U Košků — koupil 2. července 1844 od Antona Pilze muž s českým jménem — Florián Čihák. A od roku 1848 jej pak soustavně držel český rod Bobkových; jedna z typických horáckých rodin. Češi tak tehdy jedním domem udělali jeden krok za jazykovou hranici...

Hospodu Bergschuster, která stávala hned pod chalupou č. 49, postavil v letech 1865—1866 (některé zdroje uvádějí i roku 1877) na pozemku získaném od svého otce Hanse Christiana Móllera jeho syn Franz. Vyučil se v Hodkovicích ševcem a díky svému bydlišti a řemeslu získal přezdívku Bereschuster čili Horský švec. Ve své chalupě na kopci si vedle ševcovské dílny otevřel i velice skromnou hospodu. Protože se jeho podnik nacházel hned na křižovatce cesty k Šimonovicím a staré cesty z Liberce přes Hlubokou a Prosečská hora do Podještědí, kudy se ubírala i procesí z Českodubska do Hejnic, stala se hospoda pojmenovaná podle majitele záhy velice oblíbenou. O nedělních odpoledních se zde prý vesele tančilo při flašinetu. Taneční sál byl sice maličký, ale hosté si prý chytře poradili: rozdělili se na dvě skupiny, které se na zvolání Sólo na parketu střídaly. V zimě byla cesta sem na hory těžce průchodná a horský hospodinec na severovýchodní straně hor byl Často zafoukaný sněhem. Hosté prý byli obsluhování pouze ve vytopené kuchyní a místo piva, které sern nebylo možné jednoduše dopravit, dostávali na rozchřátí alespoň — třešňový šnaps! Hohó, dnes je nutné odsud v kruté zimě běžet ješté pár stovek kroků dál k Šámalům na vyhlášenou hruškovici. Dávno už u Bergschustera neplatí slova, která o něm napsaly Liberecké noviny roku 1935: "Htebenová cesta z ještědu na javorník, v jejímž středu Bouda na Ještědském hřebeni leží, je velkolepou horskou stezkou. večera září světla boudy U Horského ševce nad libereckou kotlinou a připomínají o ní strávené krásné chvíle..."

Díky své poloze na jazykové hranici byl Bergschuster údajně vyhlášený i jako místo častých bitek mezi Cechy a Němci. Chodili sem nejen sebevědomí němečtí mladíci, ale Často dorazili s touhou porvat se i synkové z českých horských rodů. Jen pár set metrů od hospody žil: na druhé straně hřebene na přelomu 19. a 20. století v dnes již také neexistující chalupě kluci Rozkovcovi, přezdívaní Míňáci: starší Vojtěch Raubíř Adalbert (Albert) a mladší Václav s Františkem — Míňáků rabijáci. Vynikali ohromnou sílou a zdatností =opravdový postrach Prosečských hor! Obzvláště Albert si s nikým nezadal a s každým byl hned hotový. Přes léto lámali kámen v okolních lomech a na svážnicích ho tahali dolů do vápenek. Když nelámali kámen, chodívali libereckým paničkám prodávat jemný písek s nadrcenou mátou na nádobí. Sváťa Koudela, hostinský od Šámalů nedávno zachytil o jejich kouscích vyprávění rodáků v horáckém dialektu; z něj si lze udělat nejlepší obrázek, jaká společnost se asi občas u Berkšustra porvala: "Mockrát jsem slyšel historky o rodu Míňáků, o Albertovi, kerej se v Rechlici něďe tlouk a tu se vochmejt u fůry, v kerý takovej kriplik zapřáhlej byl, a snať pekař měl to bejť, co tam toho naládoval, že to ubohý zvíře urvať ani nemohlo, a Albert: "Vypřáhnite tu hajtru a nažrať tomu dejte!" To víš, chlap jak hora, taky za to vzal a táh to sám dovikam. A taky na to, chudák, doplatil. To se chlapama něde sadil, že fůru kameního táhnouť bude, a taky do zápřahu šel a tolika se namoh, že k smrti vonezdravěl... A to jednou plánskej hajnej, už tě nevim, snať Sluka to měl bejť vod Gregoru, co chlapy Míňákovy lapil v háji, že mu polenovo dřívi tahaj. To vš, ty rabijáci se před ničím nezastavili a taky hajnýho tolika dotloukli, že se chudák rána nedožil. Jo, to vižeju, Šetření, jaký šetření? Chlapy nikdo nevidál, a tak tumáš! A na dalšího se rafák plnej vobrátil, a taky ho železa napadrť rozmačktly. To viš, řádně napitý byli co chvíli. čeďnickou kořalku? Jéžišmarja, tu pili zrouna jako voďu. A toho třetího Míňákovýho hocha, no ten se z rozmrzelosti života tolika napil, že domů se nedotáh, a taky ho ráno docela zmrzlýho za humnama našli. To viš, co z toho života měli, samá jenom lopotina a bída na tej drkotině, a tak to máš."

O rvačkách U Horského ševce psaly dokonce noviny. Zmíněný lesník z Plání — František Sluka — přezdívaný Němci Bohmischer Franz čili Českej Franta při jedné z bitek u Bergschustera měl přijít o oko. Zpráva působí v německých novinách, píšících v té době již ale silně tendenčně a protičesky tak, jako by mu ublížil ale někdo z "milých" českých hostů. Při jedné zvlášť drsné rvačce se prý musel hospodský Bereschuster skrýt do sklepa, odkud poslouchal, jak mu hosté v šenku rozbíjejí všechny stoly a židle. Roku 1908 předal starý Bergschuster hospodu svému synu Josefovi, ten byl ale brzy coby voják 94. pluku odveden do války a roku 1915 padl v Rusku. Hostinský Franz Můller zemřel roku 1918 v požehnaném věku 91 let a hospodu pak musela převzít jeho nejmladší dcera Theresia. Samotná ženská by tady na hřebeni vedla asi krušný život, roku 1922 se proto provdala za Josefa Honzejka, podle typického podještědského jména chlapíčka z české strany jazykové hranice. Hospoda proto pak byla na pár let považována za českou, a tak o ní psaly i Liberecké noviny. Jenže Theresia předčasně zemřela a roku 1930 Honzejk prodal Bergschustera manželům Wilhelmu a Anně Siebeneicherovým z Dolního Hanychova. Ti jej měli údajně zakoupit s podporou organizace Bund der Deutschen čili Spolku Němců. Jeho angažovanost patrně vycházela z touhy vybudovat zde na samém okraji českého osídlení jakousi národní baštu na cestě do vesměs německého Liberecka. Zdá se to dnes divné, ale tehdy takto lidé na jazykové hranici uvažovali. Siebeneicheroví podnik rozšířili o verandu, vylepšili jej a přejmenovali na Jeschkenkammbaude - Bouda na ještědském hřebeni. Lákali pak turisty na teplá i studená jídla, koláče a nápoje věcho druhu; po silničce z Hluboké sem za krásným výhledem na celou Iibereckou kotlinu přijížděli "lufťáci" i auty.

Wilhelm Siebencicher zemřel někdy na přelomu 30. a 40. let, za války již podnik provozovala jen vdova Anna - Cimjchouka. Dům roku 1941 zčásti vyhořel a po válce již sláva tohoto místa nebyla obnovena. Na leteckých snímcích z roku 1953 jsou patrné již jen trosky kdysi slavného podniku. Okolo zarůstajících základů byl později prohnán hlavní tah dálkového plynovodu; zemi tu mocně převrátili. Kdo neví, že zde Berkšustr stával, nenašel by jej. Staré časy tu dnes připomíná pouze torzo božích muk s křížkem.

Zdroj: Marek Řeháček - Liberecké zajímavosti - kniha třetí, 2013