V Liberci v roce 1796

Knihu otevírá studie Veroniky Faktorové a Karla Stibrala "Cesta do Krkonoš po více než dvou staletích". Samotný text ilustruje soubor 24 kolorovaných leptů Antonína Karla Balzera Pohledy na Krkonoše a Adršpašské skály z roku 1794.

"Hlavním záměrem mé cesty do Krkonoš bylo se potěšit. Mé touze si toto potěšení rozmnožit a prodloužit vděčí za svou existenci následující dopisy. Neboť radost, již vychutnávám sám, je jen nedokonalá; úplně se mohu radovat pouze v okruhu a v objetí svých přátel. Proto ona pečlivost, s níž jsem zaznamenával každou drobnou pozornost, na niž jsem na cestě narazil - s níž jsem sděloval každý i sebemenší pocit, jenž se ve mně ozýval při pohledu na nové a cizí krajiny. Mezi milujícími a přáteli, říkal jsem si, přece není nic maličkostí, nic není malicherné! - Ve své naději jsem se nemýlil; neboť po návratu k nim, když jsem se jim svěřoval se svými poznámkami, pociťoval jsem znovu potěšení, jež mi poskytoval pohled na české Alpy, a tak jsem obdržel dvojnásobnou náhradu za to, o co jsem odloučením od nich během své cesty přišel. Smím však očekávat přátelskou shovívavost také od čtenářů?"

pokračování dopisu z 28.8.1796

V poledne jsme přijeli do Frýdlantu, městysi na řece Smědé, který jsem odhadl asi na 400 domů.Je podivuhodné, že odvážně vybudovaný zámek přitom stojí na volně stojícím čedičovém kopci, na místě, kde už roku 1004 stála věž. Kéž by bylo v Čechách více takových, které by byly při podobném stáří takto zachovány, neboť dokonce i pokoje a komnaty, které nebyly obývány, se nacházejí v nejlepším stavu — za což majitelům děkuji jménem všech, jimž jsou díla minulosti drahá a cenná, a pokud takoví neexistují, pak alespoň jménem těch, kteří jsou ve věku, kdy jejich fantazie vykazuje přemíru síly a pro něž znamenají předměty současnosti příliš málo na to, aby nehledali náhradu v romantických nivách minulosti. Většinou nás nejvíce stejně láká to, co nás už minulo, a myšlenky na stáří, na čas a jeho moc dokážou úctu a dojetí vzbudit nejlépe. U mne byly tyto pocity tím živější, že jsem mezi rozptýlenými rodinnými podobiznami slavných hrdinů třicetileté války narazil na hraběte Valdštejna" jenž toto panství vlastnil od roku 1622 jako vévodství, poté co bylo za Ferdinanda II. odebráno pánům z Rädernů," kteří je roku 1556 koupili po svobodném pánovi von Biebersteinovi. Kdo by neznal tu kouzelnou hru myšlenkových asociací, jež nás jako mávnutím orlích křídel přenese přes staletí a učiní minulost současností a do jednoho okamžiku vtěsná existenci celých pokolení? Osudy tohoto muže nyní běžely před mýma očima jako obrazy v kouzelné lampě a soustředily se ve smutné katastrofě jeho hanebného zavraždění v Chebu. Poté (roku 1634) byl Frýdlant pro Jeho rodinu ztracen, téhož roku přešel na hraběte Matyáše Gallase a nyní od roku 1759 náleží hraběcímu domu Clam-Gallasů, Zajímaly mne také ostatní rodinné portréty, jak je u mne obvyklé u takových sbírek, zvláště jsou-li úplné (což ovšem není tento případ). Můj zájem spočívá v pozorování větších nebo menších jemných nuancí podobnosti nebo nepodobnosti, které vyhledávám ve fyziognomii postupujících generací. Jak často se silné rysy zakladatelů u potomstva ztrácejí! Pozdvihnou se nyní opět vlivem nějaké silné ženy, nebo budou ustavičně upadat až do zevšednění? Jak často nese pravnuk znaky zbabělce! Onen má rysy génia, jiný hlupáka, přičemž erby jsou věčně stejné a s nimi získané výhody a práva zůstanou jistě také neměnné, a neprávem! Často je také skok od podoby k nepodobnosti tak prudký, že je člověk v pokušení u někoho takového se šestnácti šlechtickými předky pochybovat o pokrevní linii, a tedy i o pravosti zděděných zásluh, pokud tedy s Kotzebuem přijmeme u lidí to, co se nedá popřít u zvířat, totiž že Ivi rodí zase jen lvy. Příšerný žalář a zbrojnice s vražednými středověkými nástroji, které nevyvedla v našem morálním století z módy větší lidskost, nýbrž naopak výrazný nedostatek těchto nástrojů (protože hubily příliš málo a příliš pomalu), mne však přesvědčily, že takoví, kteří měli šestnáct šlechtických předků, také odjakživa vlastnili prostředky, jež by se tomu, kdo by pochyboval o jejich legitimitě, mohly stát nebezpečnými.

Z věže zámku je velmi pěkný výhled, který je nicméně na mnoha místech velice omezen okolními horami, hlavně Jizerskými. Také zde jsem viděl údolí silně osídlená, a jak jsem byl ujištěn, jsou sedláci velmi zámožní, takže většina z nich má alespoň několik set zlatých v úsporách. Nejpodivnější je, že si někteří z nich myslí, že je císař Josef II. ještě naživu; je to pro mě svědectví, že by si to přáli a že na změny, které vykonal, nevzpomínají bez vděčnosti. Pokud někdy přijedeš do Frýdlantu, nezapomeň v tamním farním kostele shlédnout náhrobek c. k. polního maršála Melchiora, svobodného pána von Rädern." Náhrobek je téměř celý zhotoven z českého mramoru, kromě jiného také z bílého frýdlantského, a prý stál 40 000 tolarů. Slyšeli jsme o něm hodně chvály, ale čas nám nedovolil, abychom si ho prohlédli. 

Cesta odsud do Libverdy vede z velké části velkou vesnicí Raspenava na říčce Smědé, která se většinou s hukotem prodírá mohutnými masami žuly a na mnoha místech vytváří malé kaskády. Temné, drsné a majestátní Jizerské hory leží po pravici a všechno už by neslo znaky divoké krásy, kdyby nebylo příjemného údolí Bílého Potoka a Hejnic, kde se romanticky zdvíhá mezi lipami klášter, a okolí tak působí mírněji. Tuším, že Libverda bude schopna tu radost, kterou jsem na této cestě s každým pohledem pociťoval, jen zvětšit. Brzy uslyšíš, zda jsem měl pravdu. 

Libverda 29.8.1796

Kéž bych mohl každý rok strávit několik týdnů v tomto úžas ném lázeňském místě! Takový je výlev pocitů, které hýbaly mým srdcem při včerejších a dnešních procházkách. Kdybys zde byl, jistě bys vyslovil totéž přání a Libverdě bys dal přednost před Karlovými Vary, Spa i všemi těmi místy, kam móda a touha po zábavě přivádějí krásný svět se všemi jeho pošetilostmi a směsnostmi, před veškerým násilím a hlukem měst, před vším tím, co je tichému příteli přírody na obtíž a nemocnému pro zlost, pročež všechny ty ozdravné pobyty zůstanou často bez účinku. Libverda ovšem není ani tak slavná, aby se sem návštěvníci hrnuli, ani tak známá, aby se zde přednosti potěšení z pobytu ve společnosti nemohly setkávat s potěšením z přírody, která je — ve spojení s uměleckým vkusem — bohatá na krásy všeho druhu. Tři zřídla kyselky, která pramení blízko u sebe a jsou ohrazena černou, na horním okraji pozlacenou mříží, posilují oslabené nervy a choré srdce nejednoho trpícího. Kaspar Schwenckfeldt velebil tyto lázně už roku 1600. Nejčastěji se užívá západní pramen, který je stříbřitě jasný a má také nejpříjemnější chuť, první sklenice jsem však nedokázal hned vychutnat pro perlivost, kterou vodě dodává obsah kysličníku uhličitého. Prostřední pramen obsahuje nejvíce železa, má proto také kalnou, nahnědlou barvu a neužívá se k pití, nýbrž k teplým nebo studeným koupelím, které se berou ve dvou nedalekých lázeňských domech. Cena každé takové koupele, jejímž hlavním obsahem je voda z potoka tekoucího kolem, je 8 krejcarů. Třetí pramen je na železo ještě bohatší a podle mne má stahující chuť odrůdy španělského červeného vína, jako má lázeňská voda ve Spa. 

Stejně jako všechny ostatní budovy jsou i některé domy, postavené pro pohodlí hostí, hrázděné, ale přesto jsou velmi půvabné. Jména těch hlavních jsou: Říšská orlice —Maltézský kříž — Turecká hlava — a Helmice, která je největší a nejkrásnější. Tento dům je poněkud výše položený a kromě úctyhodného počtu prostorných pokojů má také poměrně velký sál, kde se dá v poJedne a večer ve společnosti za mírnou cenu a dobře najíst. Jídlo si také lze speciálně objednat na pokoj. Za oběd se platí obvykle 30 krejcarů, za večeři 15, pití se platí zvlášť. V jiné malé budově stojí biliár pro milovníky této hry, a možná dokáže ke společenskému potěšení nemálo přispět také klavír, neboť hudba je s tichými přáteli přírody v souladu. Kromě nádherných procházek, jež začínají téměř s prvním vykročením z obytné budovy, vděčí Libverda za své kouzlo nynějšímu majiteli hraběti Christianu Clam-Gallasovi, který svůj cit pro krásu osvědčil také zde. Úzké údolí táhnoucí se mezi lesy západním směrem (na východě leží tu a tam roztroušená selská stavení) proměnil ve skutečnou anglickou zahradu, kterou velmi oživuje malý bublající potůček, jenž jí protéká. Už včera večer jsem nedaleko malé samoty na lesnaté výšině ucítil sirný zápach, zvláště silně pod dřevěným mostkem, který činí cestu schůdnější, Pan Meyer ze Zhořelce nás na to upozornil a vyslovil myšlenku, že je zde asi sirný pramen. Věc by zasloužila prozkoumání, protože takový tu zatím není a možnost jeho využití by jistě zvýšila počet lázeňských hostů. Včera se mi velmi líbily Hejnice, jak jsme tak kolem nich projížděli, a proto jsem se tam dnes ráno vydal procházkou. Leží půl hodiny odsud na úpatí Jizerských hor v romantickém údolí na Smědé, na jejímž břehu se na jihu až směrem k Frýdlantu rozkládají vesnice Raspenava a Luh. Bílé zdi frýdlantského zámku se třpytily ve slunečním světle a mile se tyčily proti modrému řetězu hor, které tvoří z této strany horizont, severozápadně jsou to černé jedlové lesy rozmanité výšky, které také zde vymezují poutníkovu oku hranici. Tady také leží obec Bílý Potok v údolí bohatém na louky, na nichž rostou v neplánovitém nepořádku olšiny. Je slyšet rozmanité zvuky zvonců pasoucích se stád, která hlídá malá pasačka ve lněné zástěře, krátící si hodiny neumělým zpěvem, a už tak mladá se učí využívat čas. Hejnice skrývají své domy za vysokými lipami; skoro nikde jsem neviděl tak krásné. Jen část jich stromy převyšuje a kontrastují tak s mohutným klášterem a církevními budovami. 

Vnějšek kostela není ani horší, ani lepší, než s jakými se setkáváš u většiny našich klášterních kostelů, interiér je však jednodušší. Možná tomu v dobách, kdy byla víra ve zdejší mariánský obrázek silnější a ofěry pověrčivé zbožnosti plynuly do obrovské kasičky bohatěji, bývalo jinak. Ta kasička byla nejnápadnější ze všeho a skutečně by ee mohla považovat za Bankovní trezor, a mnoho rozmanitých zámků, jimiž je opatřena, svědčí o tom, jak musí zdejší františkáni střežit svůj majetek před svatokrádežnýma rukama. Křížová chodba kláštera je plná nejubožejších mazanin, které často představují řádové svaté. Mají většinou tak tlusté tváře, že mě nepřekvapuje, probudil-li jejich povážlivý zjev v někom vroucí žádost vstoupit do jejich stop a vyměnit světské bohatství za klášterní chudobu. Na zpáteční cestě jsem se při blahodárném pohledu na všechny ty krásné objekty opětovně přesvědčil, že si mniši tak jako všude také zde dokázali vybrat to nejlepší místo. Ptal jsem se přitom sám sebe, zda mohl být příčinou této volby jejich cit pro přírodu; přisvědčit jsem tomu však nedokázal. Jistě mezi nimi mohou být jednotlivci, kterým v malebné krajině buší srdce hlasitěji, v slzách jejich radosti se odráží triumfální západ slunce, ale takových je jistě málo, velice málo, a možná jsou to jen nešťastníci, které v jednom okamžiku přiměl přijmout řádový oděv nějaký strašlivý, tvrdý úder osudu, v němž zcela zapomněli na svou lidskou důstojnost. Naopak značná část je těch, kteří se vzdali největších pozemských blažeností — lásky a družnosti — dobrovolně, lhostejno, zda se tak stalo z důvodu špatně chápané zbožnosti, nebo z důvodu ještě hanebnějšího, a teď se tedy mohou svému hrubému, smyslnému "Já" oddávat tím nerušeněji. Takoví nemohou nazývat přírodu svou matkou, neboť volili krásné okolí jen proto, že bylo nejúrodnější, a jejich pocity nebyly nepodobny pocitům, jaké má stádo při pohledu na tučnou louku posetou květy: radoval se jejich žaludek — ne srdce. Avšak pozoruji, že se probouzí tvá stará nelibost vůči tomuto stavu a raději se vrátím zpátky do Libverdy.

Většina lázeňských hostí přichází ze Slezska, Polska a Lužice a působí velkou újmu sousedním lázním Swieradów Zdrój (Flinsberg) ve Slezsku, protože podle výpovědi těch, kteří je dobře znají, je tam velmi málo takových zařízení, která právě zdejší pobyt činí tak půvabným. 

Zvláště o nedělích sem přichází množství hostí ze sousedství, a dokonce obyvatelstvo ze slezského města Jelenia Góra (Hirschberg), aby si na několik hodin odpočalo od týdenních činností. 

Všude pak vládne svobodný, živý tón a nenucené chování. Teď ovšem není počet hostů nijak velký. Potěšilo mě, že jsem mezi nimi poznal pana Meyera ze Zhořelce, tohoto významného vy nálezce harmonikonu, obloukového klavíru a Aeolovy harfy" Stejně jsme měli v plánu jej navštívit a pak bych ti možná byl s to říci víc o tomto krásném nástroji, který obohatil oblast akustiky. Meyerův stále čilý duch se nyní zabývá zhotovením nástroje vhodného na cesty, v němž by se spojovala jednoduchost obsluhy s pohodlím při transportu. Vynález harmonikonu překonává podle ujištění těch, kdo jej slyšeli, v mnohém harmoniku a už vyprávění o něm bylo potěšením. 

Z každého slova bylo slyšet génia, který miluje umění jen pro ně samé a je vzdálen tomu, aby objevy, které učinil, ze cti žádosti nebo zištnosti držel v tajnosti; naopak si je přeje pokud možno uvést v obecnou známost. Množství potíží, na které narazil, bylo právě tak velké, jako jeho trpělivost k tomu, aby je zdolal, a už to je hodno obdivu. Ó, jak nekonečně snazší je dovést k nejvyšší dokonalosti hrubý vynález, realizovat jej jako vlastní ideál, a tak možnost, vyvstalou v myšlence, proměnit v názornou jistotu! Proto je počet mých vynálezů ve srovnání s úctyhodným množstvím různých zlepšení tak malý, mají se k sobě v poměru 1 ku 1000. 

Ostatně má pan Meyer široké znalosti z fyziologie a botaniky a pro mnohá líčení nejpodivuhodnějších krajin Švýcarska — země, kam má fantazie tak často zalétá a kterou celou procestoval — jakož i pro množství poznámek o Krkonoších se stal mně a příteli H. ještě cennějším. 

Po obědě jsme v jeho doprovodu navštívili hejnické papírny a odtamtud jsme pozorovali vrch Sedlo u Zhořelce, přičemž se dalekohledem dali dobře rozeznat dělníci pracující na stavbě rozhledny, která se tam buduje. Pára stoupající z lesů nám sice toto potěšení znemožnila, ale nahradila nám je podivuhodnou hrou mraků, pod jejichž tu hustším, tu řidším závojem se tu a tam vrch objevil. Spokojen s využitím dnešního dne jsem se vrátil zpět s přáním žít v klínu přírody stále po boku podobných lidí. Pak bys ses ani ty ode mne nikdy neodloučil. 

pokračování příště..................

zdroj: Cesta do Krkonoš a okolních oblastí Čech a Slezska v roce 1796 Anonym