V Liberci v roce 1796

Toto je úryvek z knihy, kterou napsal jakýsi anonym. Onen poutník se na cestu vydal ve zmíněném roce ještě s dalšími druhy. Z Prahy putovali přes Liberec a Libverdu do měst v dnešním Polsku a pak zase zpět přes Adršpach a Trutnov. Vystoupali na Sněžku a vraceli se přes Vrchlabí. Kniha byla v roce 2024 přeložena a text byl upraven do srozumitelné podoby dnešní doby:

27.8.1796

„Nejvyšší zdejší vrchol Ještěď jsme teď měli stále po levici. Ale vzdali jsme se předsevzetí, které jsme cestou učinili, že na něj vystoupíme, protože na jeho úpatí byla mlha a vrcholek, který vypadá jako hora stojící na jiné hoře, se ztrácel v mracích; téměř vždy je to jisté znamení deštivého počasí. Déšť nás také skutečně překvapil, a to jsme před sebou ještě měli slušný kus cesty k Liberci, kam jsme dorazili za tmy. Pach vlny a barev, ovládající úzké křivolaké uličky, dovoluje každému uhodnout, že hlavním řemeslem zdejších obyvatel je tkalcovství. 

Nechal jsem zastavit u takzvaného Obecního domu, který mi byl doporučen jako nejlepší hostinec a v němž jsem si (v takovém významném obchodním místě) dovolil očekávat to nejlepší. Náš vůz obklopilo množství zvědavců a poměrně vyděšeně se vyptávali, jak blízko už jsou Francouzi od hlavního města. Unaven a neochoten zůstat stát v dešti jsem se je pokusil utěšit a hlavně se jich co nejrychleji zbavit. Požádal jsem hostinskou o pokoj a ke svému nemalému údivu jsem se dozvěděl, že žádný nemá. Rozladěni jsme nastěhovali své věci do výčepu, kde nás okukovala početná společnost a každý po svém glosoval naší přítomnost. Zaslechl jsem poměrně zřetelně slovo komedianti a někteří považovali mou schránku na motýly dokonce za velké cejchovadlo. 

Myslím, že jsem pochopil, proč nebyl žádný pokoj k mání, a prozradil jsem jednomu z těch zvědavých hospodských rozumbradů, kdo jsme, tak hlasitě, že si hospodská uvědomila svůj omyl a vyklidila hned dva pokoje místo jednoho a všichni se okamžitě snažili vyhovět našim přáním. Ještě nevím, zda si mám od této ochoty něco slibovat, protože pokoj i postele vypadají velmi uboze a nejsou právě nejčistší. Večeře, ke které se právě chystáme, buď mé pochyby vyvrátí, nebo potvrdí. 

28.8.1796

Všechno, co jsem dosud z okna svého hostince viděl, je tak krásné a lákavé, že jen mé přátelství k tobě mí brání, abych si to neprohlédl důkladněji dříve, než poněkud uspokojím tvou zvědavost na zprávy z Liberce. Že budou jen stručné, jistě pochopíš už z data tohoto dopisu, které tě přesvědčí o krátkosti mého tamního pobytu. Určité okolnosti mi znemožnily jej o několik hodin prodloužit. Tady je výsledek toho, co jsem tam viděl a slyšel.

Kdyby výstavbu města vedl jeho dnešní vlastník hrabě Clam-Gallas, který má smysl pro vkus, bylo by jistě po Praze nejen největší, nýbrž také nejkrásnější v Čechách. Tolik jsem mohl usoudit z nových ulic, které se podle plánů hraběte staví nedaleko zámku a které, až budou zcela hotovy, jistě budou dobře působit. Zbytek Liberce však tvoří spousta domů většinou špatných a nevzhledných, mnohé jsou sice velké, ale žádný nelze nazvat pěkným. Střechy a také mnoho dalšího je ze dřeva, takže se na to celé hnízdo nedá pohledět bez pocitu hrůzy při pomyšlení, co dokáže oheň. Umění městské architektury je i zde, jako v celých Čechách, na velice nízké úrovni, nebo spíš vůbec neexistuje. Znám tuto vědu velmi málo, než abych dokázal uvést všechny příčiny, jednou z nich však jsou jistě naše školy, kde se sice často hovoří o Noemově arše, o stánku úmluvy, o chrámu Šalamounově, o římských a řeckých stavbách a obydlích, ale téměř nikdy o tom, jak postavit pořádnou stodolu, stáj či selský nebo měšťanský obytný dům. Jak se pak dá pro takové domy vypracovat nějaký rozumný plán nebo alespoň rozpoznat na těch, co jsou budovány, dobré od špatného?

Tak se tedy staví ošklivě a neúčelně, bez jakýchkoli alespoň částečných znalostí a lidé jsou zcela vydáni zvůli stavitelů a jejich menší či větší ziskuchtivosti. A ještě něco chci při této příležitosti poznamenat: Je zvláštní, že dokonce i nejbohatší obchodníci v pohraničních oblastech staví budovy za osm až deset, i za dvanáct tisíc zlatých úplně ze dřeva, přestože by jistě sucha uvnitř (suché místnosti uvádějí jako argument tohoto způsobu stavby) dosáhli i v budově z cihel. Ještě podivnější je, že střechy pokrývají šindelem často dokonce trojnásobným a všechno natírají olejovými barvami, aby tak při případném požáru téměř úplně znemožnili jakoukoli záchranu.

Jistěže by cihly poněkud zvýšily náklady, ale takto získaná větší bezpečnost by se jistě vyplatila; myslel bych, že aspoň obchodníci, kteří tak dobře rozumějí spekulacím, by mohli chápat, že horší než úspora nějakého tisíce zlatých je neustálý strach, že mohou rázem přijít o mnohem víc. Vnější vzhled Liberce tedy není obzvlášť pěkný, ale toto město má ještě jinou velkou chybu, a to je neexistence dobrého hostince.

Je pro mne nepochopitelné, že obyvatelé takového významného obchodního místa, které stále navštěvuje tolik cizinců, nepomysleli už dávno na to, aby měli aspoň jeden dům k jejich ubytování a stravování. V takzvaném Obecním domě je to neobyčejně ubohé a krom toho tak špinavé, že jsme si při večeři i snídani museli sami umýt talíře, sklenice, nože a poháry, abychom mohli pokud možno bez odporu něco pojíst. Zvláště poháry už asi nebyly myty kolik let a podle různých barev na nich ulpělých zbytků se dalo určit, jak často už se z nich pilo. Hospodská si mohla ušetřit tu spoustu omluv, když nám včera nejdřív zapřela pokoje (přičemž tvrdila, že nás považovala za cestující syny Thálie, kteří vždycky přijíždějí v kočáře a odcházejí pěšky a s dluhem), jen kdyby bylo její pohostinství čistší, a to ani neříkám lepší (neboť pivo, víno i voda byly stejně nepoživatelné). Neměl by magistrát a občané města už kvůli vlastnímu užitku a pověsti pomýšlet na zřízení lepšího hostince? Copak jsou tito měšťané tak málo družní, že by si ani sami pro sebe nepřáli místo, kde by se mohli po denní práci věnovat společné zábavě a rozmlouvat o svých obchodech? Skoro bych věřil v opak.

O počtu domů a občanů tohoto města, jakož i o jejich obchodování ti nebudu moci nic říci, protože jsem v těch několika hodinách tamního pobytu nedokázal získat spolehlivé zprávy. Slyšel jsem dvě mínění, která se navzájem velmi lišila. Jedno udávalo počet domů 1200 a obyvatel 16 000, druhé mě naopak ujišťovalo, že obyvatel je sotva polovic udávaného počtu, a pokud jsem mohl pozorovat, zdá se mi to věrohodnější. Velká část těchto lidí se živí z prodeje výrobků vyhlášených textilních manufaktur, které jsou den ode dne dokonalejší, a říká se, že prý velmi škodí zhořeleckým v Lužici. Zdejší látky se dodavají už několik let také úspěšně do Švýcar a Levanty.Kromě teto výdělečné odnože zde kvete výtečně obchod s plátnem a punčochařství. To, že jsem neměl příležitost se o tom všem něco dozvědět, mi bylo velmi nepříjemné; doufám však, že se mi to podaří při zpáteční cestě, kterou snad zase podniknu přes Liberec. “

Zdroj: Cesta do Krkonoš — a okolních oblastí Čech a Slezska v roce 1796

Něco z historie Obecního domu uvedeného v textu

Tento dům stojící rovněž v místech dnešní radnice. (čp. 178-I) "Zum guldenen Lówen" měl výsadní právo várečné již před rokem 1587 .

Velká obytná místnost hostince byla zpravidla vybavena větším počtem lavic na kterých hosté i spali. Sdílel ji často společně se svými hosty i šenkýř a se svojí rodinou se s nimí stravoval u jednoho stolu. Větší městské hospody disponovaly další obytnou místností v patře vybavenou několika postelemi, na nichž se obvykle směstnalo i více osob. Chudší cestující nebo ti, na které již nezbylo misto přespávali na zemi podestlané slámou.

Pokud byl šenk spojen s řeznictvím, mohlo se v kuchyních u řezníků podávat i maso a rybí pokrmy (tzv. Garküche či Jahrküche, kuchyně hotových jídel). Liberečtí řezníci se v této zvyklosti střídali každým rokem od 1. dubna. Šenky a hostince zároveň plnily funkci cechovních hospod. Cechovní mistři různých řemesel se scházeli kvůli nejrůznějším záležitostem v hospodách, které právě provozovali členové jejich cechu (tzv. Herbergsvater), a toto právo pak přecházelo na jiné osoby, většinou současně představené cechu. Později si některé liberecké cechy zřizovaly samostatné stálé herberky, ubytovny pro vandrující tovaryše (např. roku 1632 soukeníci). Když vandrující tovaryš dorazil do města, obvykle ihned vyhledal a navštívil hospodu cechu svého řemesla, kde mu byl zdarma poskytnut nocleh a strava.

V roce 1682 město zakoupilo hostinec "Zum guldenen Lówen" (čp. 178-I). Stal se od té doby obecním domem, býval od 1. května pronajímán nejprve na pět let a od roku 1726 na čtyři roky. Za válek o španělské dědictví v něm v listopadu 1710 přenocoval slavný rakouský vojevůdce Evžen Savojský (1663-1736).

Obecní dům byl v roce 1780 přestavěn a po dalších úpravách dostal v roce 1828 název na velkém štítu zlatým písmem "Zur Stadt Wien" a později i nové číslo popisné 177-I. V roce 1786 přibyl po přestavbě domu další hostinec "Zur goldenen Sonne" (čp. 180-I).

zdroj: Jiří Bock - Liberecké hospody do konce C.K.monarchie , 2022