Vápenka

Ve třicátých letech již nepracovala, ale roku 1936 podává městská rada Horního Růžodolu protest proti obnovení provozu novým majitelem Weberem. Okresní úřad však oznámil, že se jedná jen o pokus, jestli by se pálení vápna vyplácelo, což se mělo zjistit během 14 dní. V kladném případě by byly komíny dle nařízení zvýšeny, jinak bude provoz zastaven úplně. Zkoušky zřejmě nedopadly dobře, protože v roce 1939 je vápenka mimo provoz. Odstřelena byla 4.3.1948 a zůstalo po ní jen místní označení stanice tramvaji a koupaliště Vápenka  (zdroj Kniha o Liberci)

Vápenka 

My Liberečáci jsme doslova zamilováni do cestování našimi tramvajemi. I ti, kdo jimi nejezdí v týdnu do práce, si cestu "eletrikou" obvykle nenechají ujít alespoň o víkendu při výletu na Ještěd či do Jizerských hor. jako by v tom byla jistá posedlost, úžasná tramvajová fascinace. Samotný pohyb vozů elektrické drály patří k příznivému ruchu města. jejich cinkání náleží k Liberci stejně neodmyslitelně jako radnice či silueta Ještědu. Nevím proč, ale jízdu tramvají po Liberci si mnohem více užívám od té doby, co je každá stanice dopředu ohlašována svým názvem. Už je to tak normální celou řadu let a nikomu to nepřipadá divné, ale kdysi vyhlašování jmen zastávek v tramvajích patřilo pouze k časům Libereckých výstavních trhů, jako by se snad cizí návštěvníci mohli v Liberci v té době ztratil. Vůbec nejradši mám jízdu tramvají pod Ještěd, po znělce se mi na této trati ozývají vžďy důvěrně známá, přesto však stále neotřelá jména: Viadukt, Krkonošská, Staré pekárny. A pak to přijde — hlas z reproduktoru nahlásí stanici se zvláštním názvem — VÁPENKA. Jak nelogicky, až komicky zní ta slova uprostřed tamní husté zástavby. jaképak vápno v žulovém Liberci? jakápak vápenka tady mezi koupalištěm a bývalými pekárnami? Ti, kdo jsou nepříliš znalí liberecké historie, by si mohli myslet, že sem to jméno přicestovalo buď cestou špatného překladu starších německých názvů, nebo úplně nesmyslně díky nějaké neznámé náhodě. Ale kdeže: jméno VÁPENKA má v liberecké minulosti své nezcizitelné místo, svůj dávný původ. Patří věrně k tomuto kusu města i k tramvajové trati a potvrzuje starou pravdu, že paměť jmen je velká a připomíná i věci, které již dávno nejsou ani viďitelné, ani si je již nikdo ze žijících smrtelníků nedrží v mysli.

Název tramvajové zastávky VÁPENKA je starý necelé jedno století. Vznikl patrně již v roce 1912, kdy byla dána do provozu tramvajová trať ze Soukenného náměstí do Horního Hanychova. Zastávka se starým německým jménem Kalkofen", přesně přeložitelným spíše jako VÁPENNÁ PEC, byla první stanicí za hranicí tehdejšího Liberce a nacházela se na území v té době ještě samostatné obce Horní Růžodol.

Její název vznikl podle všeho zcela přirozeně, stanice tramvaje se totiž na. cházela vedle velkého dřevěného plotu, za nímž stávala, na pozemcích mezi dnešní Ještědskou ulicí a budovou starých pekáren v ulici Křižíkově, fungující vápenka se dvěma pecemi. Podle dochovaných údajů na tomto místě vznikla již ve druhé polovině 19. století jako společný podnik pánů Buchelta a Blösche. Bytelná Resselova vlastivěda z počátku 20. století uvádí, že majitelem pecí je Josef Michler, který měl vápenku provozovat již od roku 1895. Staré fotografie dodnes k našemu úžasu zobrazují toto místo jako opravdový průmyslový areál. Mezi oběma kruhovými pecemi stojí — hasičské věži podobna — dřevěná stavba s lávkami, z nichž se patrně sypal do pecí vápenec, který, připraven k pálení, ležel za ohradou na neskutečně velkých hromadách. Těžko říci, proč byla vápenná pec postavena právě tady, uprostřed bujícího města, když kámen k pálení — šedivý krystalický vápenec — sem byl přivážen až z Panského lomu, jenž pracoval až v lese za Horním Hanychovem. Velký lom, dnes proslavený především díky objevu Hanychovské jeskyně, byl otevřen v panských lesích na katastru Hluboké již někdy v první polovině 19. století a zásoboval nejen vápenku v Horním Růžodole, ale zčásti asi i tři vápenné pece v Pilínkově. Kámen sice patřil majiteli ještědských lesů hraběti Clam-Gallasovi, ale lom měli vždy propachtován právě vápeníci — snad právě proto se mu podle majitele hornorůžodolské vápenky dodnes někdy říká Michlerův.

Dnes již těžko přesně zjistíme, k jakým účelům bylo užíváno vápno vypálené z ještědského kamene. Staré zprávy o vápenictví na Liberecku zaznamenávají; že velká část zdejšího vápna skončila nejen v maltách zdejších zedníků, ale byla hlavně užívána na zušlechťování zdejších luk a polí. Vraťme se ale ke kuriózní stavbě v Horním Růžodole. Přežila 1. světovou válku a pracovala až do konce dvacátých let. Tmavý dým stoupající z jejích pecí je viditelný ještě na unikátní fotografii dvorního portrétisty libereckých tramvají Erwina Cettina pořízené 29. srpna 1929. Na provoz vápenky v Růžodole si v té době ale stále více stěžovali obyvatelé domů, které postupně vyrostly v okolí na lukách mezi Horním Růžodolem a Janovým Dolem. Přesto pracovala až do počátku třicátých let 20. století, kdy byl její provoz — pravděpodobně kvůli tehdejší hospodářské krizi — definitivně zastaven. Ale asi ne na dlouho, neboť již roku 1936 se opět objevují stížnosti, že nový majitel — vápeník Weber — zase kouřem obtěžuje obyvatele v okolních domech. V té době šlo ovšem o pouhý čtrnáctidenní pokus, jehož cílem bylo ověřit, jestli by se náhodou pálení vápna z ještědského kamene opět nevyplatilo. Pokud by tomu tak bylo, vyhradily si tehdejší správní orgány možnost nařídit majiteli zásadně zvýšit komíny pecí, aby kouř tolik nerušil obyvatele z okolí. Optimistické odhady ovšem nevyšly a provoz vápenky již nikdy nebyl obnoven. Opuštěný areál cihlových pecí — jedna z nejkrásnějších industriálních staveb Liberce — stál při Ještědské ulici nevyužitý ještě po druhé světové válce a sloužil jen jako eldorádo zdejších kluků a objekt romantického zájmu umělců, například malíře Františka Patočky. A to až do 4. března 1948, kdy byla stará Michlerova vápenka odstřelena. Dnes ji připomíná jen malý rybníček v houští pod silnicí a název tramvajové trati i blízkého koupaliště.

Zdroj: Marek Řeháček - Liberecké zajímavosti - kniha první 2009