Větrná ulička 

VĚTRNÁ ULIČKA A VALDŠTEJNSKÉ DOMKY

Snad každé město má ulici či uličku, kterou prošla staletí a návštěvníci ji obdivují pro jedinečný půvab a kouzlo místa, kde se zastavil čas. Praha má svou Zlatou uličku, Paříž ulici U Rybařící kočky, náš Liberec uličku Větrnou. Šířkou 3,25 m a délkou 53,30 m patří mezi nejužší a nejkratší v městě.

Historie Větrné uličky sahá do sedmdesátých let 17. století, kdy k dřevěným domům kolem nedávno zastavěného Novoměstského náměstí přibývají v sousedství další. V době, kdy byl na nedalekém morovém hřbitově postaven kostelík sv. Kříže (1696), stálo na jižní straně ulice pět a na protější straně šest domků, oddělených uprostřed prolukou, kudy vede bezejmenná odbočka končící schody do Heliovy ulice.

Původní vzhled Větrné ulice nám přibližuje hlavně přední část tří domků, nazývaných valdštejnské, protože připomínají původní obestavění náměstí z jeho éry, třebaže byly postaveny až dlouho po vévodově smrti. První z nich (čp. 265-I, sousedící s dnešní stavební průmyslovkou) byl postaven roku 1678, druhý 1680 a třetí o rok později. Podobně jako ostatní domy na Novoměstském náměstí sloužily také ony k bydlení řemeslníků, především soukeníků, nejstarší se roku 1801 změnil na krčmu U Města Petrohradu.

Stěny v přízemí jsou zčásti roubené, zčásti zděné, omítané, patro a štíty jsou hrázděné s výplněmi z hliněné mazaniny mezi trámy. Vchodové dveře u prvního domku měly kamennou zárubeň, další dva dřevěnou, hrubě tesařsky opracovanou. Z podloubí vydlážděného plochými kameny nepravidelných tvarů (placáky) se vcházelo do předsíně, odkud vedly dřevěné schody do patra. Přízemí zabírala prostorná světnice orientovaná dozadu, s výhledem do dvora a zahrady. V patře a podkroví byly ložnice a komory.

V průběhu 19. století byly už všechny dřevěné domy na dnešním Sokolovském náměstí přestavěny na zděné. Pouze tyto tři jakoby nedopatřením zůstaly. Zdálo se však, že i jejich dny budou brzy sečteny, třebaže každoročně před Vánocemi ožívala jejich loubí prodejem vánočních potřeb a ozdob. Údržba objektů byla stále nákladnější a obtížnější, což se projevilo zejména během poslední světové války. Po jejím skončení byl osud zchátralých domků dlouho nejistý. První pokus o rekonstrukci v původní podobě (1950) byl neúspěšný, protože se pro domky nepodařilo najít vhodné využití. Brzy nato se zřítila část jejich zadního traktu a stojící zbytek ohrožoval bezpečnost okolí. Bylo proto rozhodnuto o vynětí z památkové ochrany a předpokládalo se jejich zbourání. Naštěstí se roku 1953 přestěhovala do sousedního, rovněž havarijního Appeltova domu, stavební průmyslová škola. Přestože potřebovala nutně přistavět další učebny a uvítala by uvolněné parcely, uvědomili si její profesoři s ředitelem Janem Taušem ztrátu, kterou by město utrpělo, a rozhodli se zachránit alespoň jejich přední, stavebně nejzajímavější část a napojit ji na plánovanou přístavbu učeben. S tímto záměrem nakonec souhlasilo i Ministerstvo kultury, a tak mohla být pod patronací školy zahájena v akci Z (svépomocí) složitá a velmi riskantní stavební akce. Bylo nutno vyměnit a nahradit dřevěné konstrukce napadené houbou a hnilobou a zachovat přitom původní technologii opracování dřevěných částí, hlavně profilaci trámů a zhlaví konzol. Střecha byla opět pokryta štípaným šindelem. Venkovní vzhled byl zachován, uvnitř vznikly dvoupodlážní útulné pracovny profesorů, přístupné přímo z chodby nového traktu.

Od roku 1976 jsou domky užívány a udržovány stavební průmyslovou ši školou, která zpracovala také návrh vhodné úpravy celé uličky, jenž však dosud nebyl realizován. Příští generace budou patrně výhrady k tomu, že unikátní památka původní zástavby Liberce nebyla zachována v celém rozsahu. Polovičaté a kompromisní řešení je bohužel daň době a také téměř půl století trvajícímu nezájmuo tyto historické stavby. Nebýt nadšení řady obětavců, znali bychom valdštejnské domky už jen z obrázků.

(Zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci,1996)

Valdštejnské domky

se nazývají zbytky trojice domů z let 1678, 1680 a 1681 stojící ve Větrné uličce sousedící s libereckým Sokolovským náměstím. Větrná ulička svou délkou 53,30 m a šířkou 3,25 m patří mezi nejkratší a nejužší ve městě. Původně byla delší, na její jižní stráně stálo takových domků pět a na severní šest. (zdroj:  Wikipedie)

Hostinec Zur Stadt Petersburg (čp. 265-I) poskytoval i ubytování

Z chodby liberecké stavebky rovnou do Valdštejnských domků ze 17. století

O jméně Valdštejnských domků

Staroliberecká nálada je něco, co dnes dokáže na pár místech ve městě najít jen ten, kdo je hodně citlivý, anebo ten, kdo přečetl hromadu starých knih. ještě před nějakými dvaceti lety se vznášela v celém centru: od Kavárny Nisa přes rozpadající se domky pod Sokolákem až někam k hospodě Kůlna v Ruprechtické ulici. Ale jak plyne čas a město se mění — domy se opravují či mizí — a Švabachem tištěné příběhy o starých domcích s mansardami a klapajících tkalcovských stavech a veselých nosičích sukna najednou jako by neměly prostor pro budoucnost a člověk jim přestával rozumět. Ještě tak na Rámovém vršku, v Růžové a Rybářské ulici. A potom ve Stuďničné, Na Ladech a v Perlovce. bouráním řady domů a paradoxně i opravami starobylých zanedbaných uliček najednou zmizel prostor pro snění. Nejvíce si dnes staroliberecké nálady spojuji s napůl stále ošuntělou Větrnou uličkou, onou pouhé tři a čtvrt metru Širokou a padesát tři metrů dlouhou spojkou mezi Křížovým kostelem a stavební průmyslovkou sídlící v honosném Appeltově domě. Takový pozdní podvečer ve Větrné, na tenké hranici mezi posledními paprsky zapadajícího slunce a nažloutlou barvou světel pouličních lamp. To je můj čas. Nálada starého Liberce je téměř hmatatelná, jako z obrázků grafika Karla Johneho, chrastavského rodáka. Ale je třeba pro to občas něco udělat: nutili jsme napříklaď Ondru, který jediný z nás uměl zpívat a znal noty, aby zapěl starolibereckou písničku, celou ve zdejším dialektu. Písničku o sedmi malých myších, které šustí s mámou ve slámě v domečku pro panenky malé Míny, a když toho nenechají, přibijeme je za ocásky... Střih — míval jsem nejradši Větrnou uličku, když ještě bývala podloubí Valdštejnských domků otevřená, pod trámy byla krásně hrubá dlažba z kamení a na ní jednou ležela krysa, z čumáčku jí vytékala krev. Děsivá vzpomínka z dětství se mi připomněla na tónech písničky o sedmi myškách. Byla v 90. letech zatlučena — tmavá loubí Valdštejnských domků, zmizel zase kousíček staré nálady. Na druhou stranu si nedovedu představit, co by se dnes za temných večerů v půltisíciletém podloubí asi dělo...

Nemá asi cenu Liberečanům příliš představovat Valdštejnské domky, ony nejstarší dřevěné památky města Liberce. Vznikly v návaznosti na pravidelnou zástavbu tzv. Nového Města (pozdějšího Novoměstského náměstí — dnes Sokolovského) v 70. a 80. letech 17. století. První domek nalepený na klasicistní budovu stavební průmyslovky zde vyrostl roku 1678, další přibyl za dva roky a poslední rok na to.

Domky jako zázrakem v uličce přežily, na rozdíl od všech hrázděných a roubených starších bratříčků na vedlejším náměstí, kde je nahradily nejprve klasicistní a později historizující několikapatrové domy. Již na počátku 20. století se hrázděnky ve Větrné staly jakýmsi kultovním objektem libereckých patriotů. V nejstarší z nich se dokonce nacházela oblíbená hospoda Zur Stadt Petersburg čili U Města Petrohradu. Těžko si představit, jak se do velmi nízké šenkovny za podloubím asi lidem vcházelo. Hospoda ale bývala vyhlášená; zejména kvůli pořádkumilovnému hospodskému Peteru Luzovi, přezdívanému Luze-Peter. Liberečané, kteří chodívali okolo se svými dětmi, zase ukazovali na pokroucená hrázděná stavení s obílenými roubenými stěnami a říkávali: "Hier hat das Christkindl seine Magazine!" (Zde má svoje sklady Ježíšek!) "To proto, že v patře domků měli složeny dřevěné hračky řemeslníci z Bílého Potoka a Hejnic, kteří je prodávali libereckým dětem. Podloubí ve Větrné bylo navíc i vyhlášeným místem trhů s figurkami do betlémů, které zde byly nabízeny vždy před Vánoci, a to ještě před druhou světovou válkou.

Doposud se nikdo příliš nezaobíral záhadou jména třech hrázděných domků. V české literatuře se běžně označují jako Valdštejnské, a to i přesto, že vévoda Albrecht byl v Chebu zabit již roku 1634, tedy téměř půlstoletí předtím, než došlo k dokončení nejmladšího z nich. S Valdštejnem nemají tedy domky vlastně nic společného. Ve starší německé literatuře se objevují buď běžně jako alte Fachwerkhaüser in der Windgasse (staré hrázděné domky ve Větrné ulici), nebo romantičtěji jako Schwarze Lauben čili Černá loubí; ve zdejším dialektu pak Deschworzen Lejbn.

Dost dlouho jsem si myslel, že někdo z mladších českých publicistů si prostě usmyslel, že domky vznikly společně s Valdštejnem objednanou zástavbou Nového Města. A to již jen proto, že byly velmi podobného, ne-li stejného vzhledu. Jenže údaj o postavení domků ještě za Valdštejnova života se objevuje již dříve — pod jejich fotkou v článku prof. Dr. Viktora Luga v knize Reichenberg se píše, že vznikly již v roce 1632, tedy dva roky před vévodovou smrtí.

Přesná data vzniku domků, která se dnes objevují v českých knihách, vypátral pan architekt Svatopluk Technik a všichni další publicisté je již z jeho díla jen opisují. Všichni také předpokládáme, že jsou správná. Ale co když jsou domky opravdu starší a skutečně pamatují Valdštejna? A aby toho chaosu v něčem, co se zdálo být dávno jasné, nebylo málo, našel jsem nedávno domky v silně tendenční knížce Chronik der Gauhauptstadt Reichenberg (Kronika hlavního župního města Liberce). Ta vyšla jako až fanaticky proněmecký spisek v Berlíně roku 1941. A autorem byl Josef Syrowatka, vlastivědný badatel českého původu, který si coby jeden z největších hlasatelů němectví v Liberci krátce předtím změnil příjmení na germánsky znějící Preufler (po babičce). Ten pod obrázkem Černého loubí píše, že bylo postaveno v 70. letech 17. století podle vzoru Valdštejnských domků (doslova Wallenstein-Häuser) stojících vedle na Novém Městě.

Zdá se mi ze všeho nejpravděpodobnější, že jako "valdštejnské" byly označovány všechny hrázděné domky s roubenými světnicemi a loubím v přízemí, které vznikaly v průběhu 17. století v okolí dnešního Sokolovského náměstí na příkaz vévody Albrechta z Valdštejna, který stál u zrodu "nového města" mezi antonínským kostelem a Keilovým vrchem. A protože dobu jejich přesného vzniku nikdo příliš neřešil, zůstalo toto povšechné pojmenování později jen těm, které nepodlehly boření ve druhé polovině 19. století, i přesto, že vévodu nemohly pamatovat. 

zdroj: Marek Řeháček - Liberecké zajímavosti - kniha třetí 2013