Větrné mlýny

Zalímco vodní mlýny patřily vždy k tradičním stavbám v našem kraji, bez nichž by nebylo myslitelné zpracování obilí (např. ještě kolem roku 1900 bylo v tehdejším libereckém okrese 22 takových staveb), představovaly větrné mlýny určitou technickou raritu. Na Liberecku se pobrvé objevily v první polovině 19. století v souvislosti s hladovými roky a panující drahotou, která nutila mnoho lidí připravovat si své jediné jídlo, chléb, z mouky umleté doma na ručních mlýnech. V té době bylo postaveno i několik větrných mlýnů. Fungovaly však většinou jen krátký čas, snad proto, že pro jejich stavbu i provoz scházely větší zkušenosti a také vhodné povětrnostní podmínky. Na území libereckého okresu se nacházelo přes deset větrných mlýnů (např. v Horním Vítkově, Vysokém, Uhelné, Dolní Chrastavě, Křižanech aj.), z toho tři na katastru nynějšího Liberce. Začátkem 20. století však již nepracoval ani jediný. Většina jich byla opuštěna a brzy podlehly zubu času. Nejdéle se zachovala stavba ve Vysokém, která ovšem od roku 1897 sloužila jiným účelům — jako rozhledna a hostinec.

V dnešním Liberci se nejstarší větrný mlýn nacházel v Ruprechticích. V roce 1549 jej nechal postavit tamější hostinský Franz Tallowitz. Zatímco vhodný materišl ke stavbě válcovité věže byl k dispozici přímo na místě v ruprechtickém lomu, mlýnské kameny musely být dovezeny až z oblasti Oybina v Sasku. Provoz se asi příliš nevyplácel, protože byl již po třech letech zastaven. Později byl vnitřek stavby upraven a sloužil postupně několika rodinám jako obydlí. Po tom, co jej opustil poslední obyvatel, začal bývalý mlýn rychle chátrat a kolem roku 1910 z něj zbývala již jen ruina.

Druhý liberecký větrný mlýn stával ve Františkově. V roce 1854 jej na svém pozemku nechal postavit sedlák Josef Löffler, který se pokusil nahradit lidskou silu doma používaného žentouru sílou větru. Stavba navržená libereckým stavitelem Johannem Mikschem byla téměř 10 m vysoká a lopatky měřily v průměru 4,3 m. Mlýn byl však v provozu pouze necelých deset let, do roku 1863. Majitel jej potom nechal upravil na tříposchodové obydlí, k němuž později připojil několik přístavků. Zajímavou stavbu, jež byla nepřehlédnutelnou dominantou Františkova, obývala až do roku 1908 rodina dcery Josefa Lófflera. O tři roky později byly její zbytky sneseny.

O třetím zděném větrném mlýnu na katastru Machnína, stojícím ale na samé hranici s Horní Suchou, Je nám známo, že roku 1856 reklamoval Josef Tandler z čp. 59 zápis o jeho zřízení na části své parcely. Mlýn je vyznačen i na speciální mapě z roku 1881 a ještě v roce 1911 bylo jeho vnitřní zařízení v dobrém stavu, poškozena byla jenom střecha a omítky. Dnes označuje Jeho místo už jen malé kruhovité rumiště uprostřed polí, vzdálené ast 100 metrů jihozápadně od domu čp. 59-XXXIII. (jn)

Zdroj: Roman Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996