Lidové sady na mapě na konci 19. století. Zajímavé je, že na Jizerském potoce ještě není zakresleno současné Jezírko, ale na místě starého Belvedêre je již naznačena budova s nápisem Volksgarten (Lidové sady). Dobře patrné je i červenou linkou vymezené rozdělení území mezi Liberec, Ruprechtice a Harcov (jakýsi "jazyk" území Sedmidomků — Siebenhäuser). Uprostřed mapy je nová vilová čtvrť; dobře patrné je její klasicistní členění na čtvercové náměstí (Kaiserhügel, dnes Sukovo náměstí, lidově Dubák) a systém pravoúhlých ulic. Naproti muzeu stojí při dnešní Masarykově ulici (Kaiser Josef Strasse) obě velké vily rodiny Neumannových, na opačné straně první etapa objektu hospodářské komory; budova lázní a přilehlé Vítězné ulice (Radetzky Strasse) jsou prozatím jen vyprojektovány.

Kované a litinové ploty dotvářejí romantickou náladu celé čtvrti velkolepých vil a ušlechtilých keřů.

Je téměř jisté, že vilová čtvrť za libereckým muzeem měla předobraz ve vídeňské Cottageviertel čili Čtvrti venkovských stavení a dokonce byla takto v dokumentacích a na pohlednicích i řídce nazývána. Nenechme se ale mást tímto "vesnickým" názvem — Cottageviertel rozhodně nenavazovala na tradici nějakých rustikálních chaloupek: ve Vídní měla svůj předobraz v zástavbě anglických venkovských stavení urozených stavů, nacházejících se v přírodě mimo města. Vzorem pro vily tak byly domy s vysokými štíty střech, cihličkami obkládanými fasádami a dřevěným trámovím, často imitujícím hrázdění. Dodnes je ve Vídni tato lokalita, plná zeleně a proslulá klidnými ulicemi se stromořadími, považována za jedno z nejlepších a taktéž nejdražších bydlení ve městě, vyhledávané tamními prominenty.

Vídeňská čtvrť vznikla pochopitelně dříve než liberecká, již v roce 1872 byl z iniciativy architektů Edmunda Krale a Heinricha von Ferstel založen Wiener Cottage Verein čili Vídeňský spolek Cottage, který začal na zelené louce plánovat rodinné domy a vily se zahradami. První domy v různých historizujících stylech zde vznikaly již v 70. letech 19. století; v celé čtvrti bylo nakonec postaveno více jak 350 domů a není bez zajímavosti, že na mladších z nich se podíleli i architekti v Liberci dobře známí — tvůrce radnice Franz von Neumann či projektanti divadla — firma Fellner und Felmer.

Liberecká Vilová čtvrť (Villenviertel) byla budována na stejném principu zhruba o jedno desetiletí později — od 80. let 19. století — a je zajímavé, že vznik čtvrti byl v Liberci postaven čistě na aktivitě soukromých osob a spolků. Nejprve tu byly stavěny rodinné domy a viladomy a teprve až později došlo v této části města k výstavbě velkých veřejných budov (muzea, hospodářské komory, lázní či kasáren). Založena zde byla taktéž obecně prospěšná stavební společnost s omezeným ručením (Gemeinnützige Baugesselschaft), která měla výstavbu koordinovat; městem byla jen vytyčena pravoúhlá síť ulic, mířících na volné čtvercové prostranství na Císařském vršku, dnešní Sukovo náměstí. Je zajímavé, že při vytyčení ulic a náměstí byl zvolen naprosto stejný koncept jako při zakládání klasicistních čtvrtí Liberce v 18. století — Filipova města okolo Nerudova náměstí či Kristiánova města okolo náměstí Českých bratří.

Všechny ulice ve vilové čtvrti později spolek Naturfreunde osázel stromořadími, ponejvíce lipovými. Roku 1895 tak bylo kupříkladu vysázeno 175 javorů v dnešní Zborovské ulici, v roce 1896 pak spolek umístil 83 lip do ulice Gorkého a rok na to došlo ke zřízení lipové aleje i v Mozartově ulici. Vybraná architektura a zeleň tvořily základ pro velkolepost celé oblasti; nezbytnou důstojnost a klid zde zajišťoval zákaz provozování jakékoliv rušivé činnosti, zejména výroby. V jednotlivých vilách se mělo bydlet, maximálně obchodovat. Zajímavé je, že v dobách první republiky se zde začaly objevovat první liberecké salony krásy — v č. p. 600 v Gorkého ulici tak již v roce 1919 pracuje kosmetické Laboratorium "VERA" a v nedalekém č. p. 731 zřídila paní Fantlová roku 1931 Schönheits Institut Arianne (salón krásy Arianne). Je ale úsměvné, že rozmanitost architektury jednotlivých objektů ve vilové čtvrti byla ve své době občas i terčem posměšků, dokonce se prý na počátku 20. století této části města říkalo "cikánská čtvrť". Po stu letech jednotlivé objekty — zejména díky dostatku vzrostlé zeleně — nakonec splynuly v jeden úžasný celek.

Většina vil libereckého Cottageviertel vznikala mezi roky 1894-1899 v ulicích okolo vyvýšeniny Kaiserhůgel čili Císařský vršek, po vzniku Československa přejmenovaného na Dubový vršek čili po válce zlidověle Dubák, oficiálně dnes Sukovo náměstí. Sem ústily ulice vytyčené v trase některých starších cest; jako první vznikla dnešní Gorkého ulice (původně Goethestrasse) spojující prostor parku u muzea a údolí Baierova potoka v místě dnešní botanické zahrady. Tato ulice nejprve vedla pouze napříč loukami a jedinou stavbou u ní původně byl dům spolku Naturfreunde. A byl to právě tento spolek, který nechal roku 1875 podél celé ulice vysázet třešňovou alej, jež vedla až k Císařskému vršku. Minulé i současné jméno tohoto místa je odvozeno od jednoho ze slavných počinů spolku — 24. dubna 1879 byly na této vyvýšenině, u příležitosti stříbrné svatby císařského páru, vysazeny dva duby, dar předsedy spolku Ludwiga Hlasiwetze. Stalo se tak za přítomnosti všech významných libereckých osobností včetně starosty Schirmera, který v ten den dal lokalitě oficiální název Císařský vršek. Když později musela být odstraněna všechna jména připomínající monarchii, bylo nové pojmenování odvozeno alespoň od památných stromů.

Nejstarší vily celé čtvrti ale vznikaly již na konci 70. let 19. století při dnešní ulici Masarykově a zástavba se až o nějakých deset, patnáct let později posunovala vzhůru do oblasti Císařského vršku a končila na severu strmou roklí v současné Zborovské ulici a na východě údolím Baierova potoka. První tři objekty v této lokalitě vznikly co nejdále od města, napravo u cesty poblíž dnešního Hotelu u Jezírka. V dolní části u tehdejší botanické zahrady si první dům nechal postavit podle projektu Adolfa Bürgera již roku 1877 Josef Günner. V několikrát přestavěném domě pak na počátku 20. století provozoval Johann Wolmann hostinec; podnik Liberecká bouda (Reichenberger Hütte) pak za první republiky převzali manželé Ludwig a Ludmilla Schneiderovi, kteří jej nechali přestavět podle projektu akademického architekta Rolfa Blummricha na moderní Hotel&Kaffeehaus SCHNEIDER, jehož podoba se dochovala dodnes. V 50. letech byl podnik uzavřen a využit jako komunistické školící středisko, později se ovšem dočkal velké renesance a dodnes je provozován jako známý Hotel u Jezírka.

Byť to kvůli pozdějším přestavbám není dnes již úplně dobře patrné, patří k nejstarším objektům v Lidových sadech i dvě vily napravo od Hotelu u Jezírka — č. p. 448 a 449. První vznikla roku 1879 podle projektu Otto Miksche a později patřila rodině židovského obchodníka s lihovinami Alfreda Deutsche. Stejný stavitel navrhl roku 1880 pro Julii Neumannovou i druhý dům.

V centru oblasti byla jedním z prvních objektů vila č. p. 454, dnes třetí dům vpravo na Masarykově ulici od křižovatky s Vítěznou; postavená byla pro Ferdinanda Hausera stavitelem Adolfem Bürgerem. Od roku 1940 ji využívá církev českobratrská evangelická. Zajímavostí tohoto domu je, že zde v roce 1910 žila paní Marie Cettineo, manželka rakousko-uherského majora, se synem Erwinem; již podle jména je jasné, že byla tato rodina italského původu. Erwin Cettineo, který v Liberci po válce zůstal a zemřel zde až v roce 1985, již od dětství obdivoval tramvaje, které mu jezdily přímo pod okny; později je začal fotografovat a stavěl i jejich překrásné modely. Dílo Erwina Cettinea je tak dodnes jedním ze základů pro činnost tramvajových nadšenců, aktivních dnes v libereckém Boveraclubu, který je iniciátorem myšlenky vzniku muzea tramvají, shodou okolností vznikajícího na nedalekém výstavišti. Jen o rok mladší je sousední vila vpravo č. p. 459, kterou roku 1882 navrhl významný architekt Edmund Trossin (mj. autor školy ve Vratislavicích n. N.) pro paní ředitelovou Eleonoru Priebsch. Pod vilou vznikl roku 1883 dokonce i veliký rybníček s umělým ostrovem. Dům má ale také jeden z nejpohnutějších osudů. V roce 1915 jej získává továrník Richard Neumann, společník velké textilní společnosti S. S. Neumann, která sídlila v dnešních policejních objektech v Pastýřské ulici. Neumannovi byli židovského původu, a proto vdova po Richardovi — Paula Neumann, rozená Haurowitz — po záboru pohraniční Německem uprchla do Prahy a od roku 1939 vilu spravoval důvěrník Ing. Ferdinand Bohmer (stejný jako u sousedního objektu č. p. 542, patřícího dědicům po Carlu Neumannovi). Paula však podnikla na svoji dobu pozoruhodný, ale v zásadě zoufalý pokus a dům na dálku darovala roku 1941 svým nežidovským příbuzným v Německu a Švýcarsku. Pro nacistické úřady to představovalo pěknou lapálii, protože vedle švýcarských občanů Vetterových, jejichž práva muselo Německo ctít, zde byl ještě další háček — nezletilí obdarovaní Straussovi byli příbuzní skladatele Richarda Strausse. Ten za své příbuzné orodoval a do Liberce dokonce mířily dopisy prominentních nacistů včetně vídeňského místodržícího Baldura von Schirach. Obdarovaní pak jednali o odprodeji domu s městem, ale do toho některé orgány celou transakci zpochybňovaly; advokáti popsali stohy papírů a nakonec skončila válka a dům byl, stejně jako všechny ostatní vily, zkonfiskován, aniž se patrně někdo o původní vlastníky zajímal. Čtyři největší viladomy o několika patrech se nacházejí na konci Masarykovy ulice, na její levé straně směrem od města. První z nich — dům č. p. 628 stojí na křižovatce s dnešní Kroupovou ulicí, původně pojmenovanou po německém vědci Humboldt Strasse. Roku 1896 jej pro libereckého obchodníka Otto Priebsche navrhl stavitel Alfred Hübner. Později vilu získal továrník Robert Richter, jehož potomci ji roku 1939 prodali liberecké filiálce Deutsche Bank. Vedlejší dům č. p. 650 vybudoval roku 1898 stavitel Adolf Horn a stejně jako u jiných jeho projektů v této oblasti šlo pouze o stavbu určenou na prodej. Secesní dům s několika luxusními byty proto záhy mění majitele a získává jej hostinská s roztomilým jménem Auguste Pischinger. Taktéž v roce 1898 vyprojektoval hned vedle stavitel Ferdinand Scholze velkolepý dům pro obchodníka Josefa C. Meissnera. Na plánech pak byl neméně velkolepě uváděn název objektu Villa Meissner. Posledním domem na křižovatce Masarykovy a Lesní ulice byla vila Eduarda Reicha, navržená roku 1807 s typickými dřevěnými prvky kanceláří Schãr&Leupelt a dnes nebývale velkoryse opravená.

Zajímavé jsou i dvě vily na opačné straně ulice — č. p. 625 a č. p. 741. První z nich je bytostně spojena s libereckým výstavnictvím — až do roku 2010 právě zde sídlilo vedení LVT. Dům ale vznikl již roku 1896 pro Heinricha Pradeho a stavěla jej známá liberecká stavební firma Gustav Sachers Söhne. Na začátku první světové války objekt vlastní muž s českým jménem Julius Dub a za první republiky se velká vila dostává do vlastnictví bohatého Josefa Maudera, majitele prestižního hotelu Schienhof na Benešově náměstí (dnes Hotel Praha). Vedlejší dům č. 741 je zajímavý tím, že jej v secesním stylu opět "na kšeft" roku 1903 vybudoval stavitel Adolf Horn. V roce 1915 budovu firma Adolfa Bürgera přestavěla a rozšířila pro Wilhelma Riedela, což byl velkoprůmyslník vlastnící sklárny v Dolním Polubném.

Stavitel Adolf Horn takto "developersky" postavil ještě další domy, například i krásný secesní objekt č. p. 731 na křižovatce Mozartovy a Vítězné ulice, prakticky hned za budovou muzea. Ten navrhl roku 1899 a vlastnil jej opět jen krátký čas — roku 1909 už má dům nového majitele — Wilhelma Miethiga.

Řada menších objektů vznikla na samém konci 19. století na dnešním Sukově náměstí a v přilehlých ulicích. Z mnoha krásných staveb tu zmiňme alespoň některé. Například mohutný dům č. p. 679 v Mozartově ulici navržený roku 1898 pro obchodníka Heinricha Zemaneka architektem Antonem Worfem, později proslulým jako tvůrce projektu Hotelu Zlatý lev. Ve stejné době vzniká i velký dům s hrázděním na křižovatce Mozartovy a Dvořákovy ulice — původně Mozartstrasse a Grillparzerstrasse, přičemž tato ulice byla pojmenována po rakouském dramatikovi 10. století. Pro Emila Bienerta jej připravila opět kancelář Schär& Leupelt, jejíž domy byly charakteristické umělými hrázděními a vyřezávanými dřevěnými balkónky a arkýři.

Pro svoji zajímavou architekturu a sochařskou výzdobu je často fotografovaný dům na rohu Sukova náměstí — č. p. 644, který pro Wilhelma Profelda navrhl roku 1897 známý liberecký architekt Ernst Schäfer (mimo jiné tvůrce staré chaty na Ještědu). Je kuriózní, že i tento objekt, podobně jako řada dalších v této kdysi "čistě německé" lokalitě, měl majitele s ryze českým jménem: za druhé světové války patřil muži se jménem Otto Marischka, které na starých žádostech o povolení přestaveb pod pozdravem Heil Hitler! působí opravdu komicky.

Ernst Schäfer se při budování nové čtvrti velice angažoval a navrhl zde řadu dalších vil — například krásnou romantickou budovu č. p. 606, kterou pro Adolfa Suhrmanna roku 1894 připravoval ještě v kanceláři Schäfer&Chrapczynski. V tomto domě později dlouhou dobu bydlel Paul Sollors, známý předválečný liberecký nakladatel a knihkupec. Jedním z vůbec nejkrásnějších a nejcitlivěji v původním duchu zrestaurovaných objektů celé oblasti je menší dům s věžičkou č. p. 633 v Mozartově ulici, jehož fasáda je zdobena malovanými dekory a slunečními hodinami. Ten navrhl již sám Ernst Schäfer roku 1896 pro c. k. profesora Georga Feierfeila. Nepříliš daleko od tohoto domu je na křižovatce ulic Gorkého a Dvořákovy velká rodinná vila č. p. 618, postavená roku 1895 firmou Gustav&Ferdinand Miksch pro ředitele libereckého magistrátu JUDr. Otto Ringlhaana. Vila vlevo — č. p. 634 — je jen o rok mladší a pro Josefa Olkruga ji navrhl opět architekt Anton Worf. Vyprávění o jednotlivých vilách v Lidových sadech by nemuselo mít konce, jejich výstavba se na počátku 20. století rozšířila přirozeně do vedlejší Zborovské ulice (dříve také Kasernenstrasse) a výše směrem k Ruprechticím, stejně jako na opačnou stranu do oblasti mezi současnou Masarykovu a Husovu ulici, zejména do dnešní Ondříčkovy ulice (dříve Kammerbergstrasse — německé jméno patrně připomínalo starou cestu vedoucí sem z města, neboť zadní část dnešní ulice 5. května nesla v polovině 10. století stejný název).

Putování po vilách a osudech jejich majitelů proto zakončíme v domovním bloku mezi Vítěznou a Gorkého ulicí, prakticky za zadním traktem hospodářské komory: na samém okraji Lidových sadů. Zde se nachází nejen krásný mohutný dům č. p. 649, v němž býval umístěn poštovní úřad pro vilovou čtvrť, ale i vedlejší velký bytový objekt č. p. 665. Ten byl jedním z úplně prvních domů tohoto typu v Liberci. Pro Heinricha E. Arnolta jeho stavbu roku 1887 připravil stavitel Josef Pilz. V přízemí se nacházel nejdříve jeden, po roce 1935 dokonce dva obchody. V jednom z nich prodával lahůdky jakýsi Gottlieb Hawelka, který se roku 1939 náhle stal důvěrníkem a správcem domu. Předchozími majitelkami byly totiž Židovky Hermine Spitz a Mizzi Frank. Jim zkonfiskovaný dům nakonec roku 1940 koupila jistá Marta Scholze, která ve Vratislavicích vyráběla polévkové kostky. Tvůrce tohoto domu - stavitel Pilz — se do lokality ještě jednou vrátil, to když roku 1905 připravil přes zahradu sousedící secesní dvojdům - č. p. 771 a 772, patřící později Alici Zika a Adolfu Jakobovi.

Úplně poslední vilou na rohu ulic Gorkého a U obchodní komory je romantický dům č. p. 700, navržený roku 1899 stavitelem Eduardem Beckertem pro Ernsta Ullricha a dokončený o rok později. Stavba je zajímavá pro dekoraci své fasády: tu tvoří především netradičně pojaté šklebící se velké slunce, jakýsi symbol optimismu s věčné energie, s níž byla na přelomu 10. a 20. století vybudována celá tato výjimečná liberecká čtvrť.

Zdroj: Marek Řeháček a Šimon Pikous mladší - Procházka do Lidových sadů, 2010

Pohled na vilou čtvrť z luk v místě dnešní Ondříčkovy ulice na začátku 20. století. 

V popředí jsou domy touto dobou patřící rodině Neumannově — jen zčásti viditelný objekt č. p. 542 Karla Neumanna, vedle pak č. p: 459 Richarda Neumanna. Vysoký objekt uprostřed je vila Heinricha Pradeho č. p. 625, pozdější sídlo Libereckých výstavních trhů. Na snímku je velmi dobře viditelné, jak z dnešní Masarykovy ulice (Kaiser Josef Strasse), odbočují k severu nové, pravoúhle vymezené ulice — Dvořákova (Grillparzer Strasse) a Škroupova (Humboldt Strasse) Naď domy v pravé části fotografie vystupuje rozsáhlá střecha Vojenské nemocnice, jejíž objekt slouží od 50. let 20. století potřebám současné základní školy v Lesní ulici. Nalevo od něj je centrální prostor celé čtvrti — náměstí na Císařském vršku ( Raiserhůgel). Pod hřebeny Jizerských hor stojí uprostřed luk osamělý objekt Tugemannovy výšiny (Tugemannshöhe) ruprechtického č. p. 234, postavený podle projektu architekta Ernsta Schäfera roku 1898 v neoklasicistním stylu Franzem Gustavem Tugemannem jako výletní restaurace s hotelem. Alej vedoucí podél cesty k objektu je dnešní Purkyňova ulice. 

Zdroj: Marek Řeháček a Šimon Pikous mladší - Procházka do Lidových sadů, 2010