Vily rodu Ginzkey
Vila Alfreda Ginzkeye
Poštovní 280 | Liberec - Vratislavice nad Nisou
Mimořádně honosnou vilu obklopenou rozsáhlým krajinářským parkem si nechal postavit člen významné vratislavické průmyslnické rodiny a bratr prezidenta libereckého muzejního kuratoria Willy Ginzkeye, Alfréd. Pikantní je, že zakázka na stavbu vily nepochybně stojí za následným pověřením Grisebacha stavbou Severočeského muzea. V dolní části komplexu s množstvím vzácných dřevin bylo vyhloubeno umělé jezírko s okrasnou hrází a postavena zámecká konírna. V roce 1946 převzal areál vily do své správy národní podnik TOKO (předchůdce Intexu). Do podoby objektu negativně zasáhl velký požár, který v noci 17. února 1948 zcela zničil střechu s horní partií věže. TOKO následně přestavělo zámeček do dnešní podoby, kdy doznal řady degradujících změn a začalo ho využívat jako internát pro zaměstnance. I přes řadu necitlivých úprav je však stále patrná velkorysost původního řešení, které podtrhuje i ušlechtilý kamenný obklad vytříbených neoslohových fasád.
Vila Ignaze Ginzkeye
(spodní vila)
Kdykoliv si prohlížím staré továrnické vily stojící vesměs v bezprostřední blízkosti výrobních hal, skladišť a kotelen, říkám si – to opravdu vždy zvítězila touha jejich majitelů mít své podnikání doslova "pod nosem" nad přáním žít v klidném prostředí, prostém hlomození továren, železničních vleček a uhelného kouře?
Pravda: ginzkeyovská vila byla postavena v letech 1867 až 1868 v poměrně velkém odstupu od nejstarších částí továrny na koberce. Ale jak se závod postupně rozvíjel a rozšiřoval, jeho objekty se k ní stále přibližovaly a zabíraly větší a větší prostor původní zahrady. Před její demolicí na přelomu 70. a 80. let 20. století, kdy musela ustoupit výstavbě nové haly na výrobu kovralu, stála již vila doslova na továrním dvoře vedle vrátnice a z původní zeleně zbylo jen ubohé torzo malé zahrádky na severní straně.
Víme přesně, že si stavbu objektu pro reprezentativní život své rodiny objednal továrník Ignaz Ginzkey, doposud se ale nepodařilo zjistit tvůrce vily. Dokonce i v knize Dr. F. Marmotha, která vyšla roku 1877 a popisuje život nedlouho předtím zemřelého továrníka, nenajdeme více než jednu větu, v níž se popisuje, jak se roku 1868 nastěhoval do vily obklopené zahradou.
O tvůrci ovšem mlčí. Zaspekulovat si lze, že objekt mohl navrhnout a postavit liberecký architekt Gustav Sachers, který v té době dělal podobné paláce pro liberecké Liebiegy a českodubské Schmitty. Ale v té době teprve začínal, a proto je možné, že jej Ginzkeyův životopisec nepovažoval za natolik důležitého, aby jej zmínil.
Ignaz si své nové vily ale dlouho neužil, zemřel zde v noci z 2. na 3. května 1876.
Za časů první republiky je objekt spojován se životem Willyho Ginzkeye, který jej obýval od roku 1919 i se svojí druhou ženou – operní zpěvačkou Julií Culp, která interiéry objektu velmi velkoryse a světácky vyzdobila. Po válce pak byl chátrající dům využíván jako zdravotní středisko a před zbořením jako jesle.
Po smrti Ignaze Ginzkeye si jeho nejstarší stejnojmenný syn postavil neorenesanční vilu na ostrohu výše za otcovským domem; mladší a ambicióznější Alfred si objednal na samém konci 19. století vybudování velkolepého zámečku ještě výše a dále od továrny. Jenže nejstarší následník zemřel roku 1895 a Alfred pak
v roce 1911 a jediným vlastníkem kobercárny se tak stal nejmladší Willy. Zajímavé je, že se nepřestěhoval ani do jedné z novějších vil, možná proto, že nejhonosnější z nich – zámeček – patřila potomkům bratra Alfreda; možná proto, že žít v otcově starém domě mohlo mít pro jediného dědice kobercového impéria jaksi symbolický význam. Ve vile pak bydlel od roku 1890 se svojí první ženou – Rosou, dcerou libereckého továrníka Mrziny. Jeho druhá žena – Julia Culp – v sousedství továrny příliš ráda nežila a své romantické chvíle trávila v loveckém zámečku nad,vodami Hamerského rybníka.
Zdroj: Marek Řeháček - Obrázky z Vratislavic nad Nisou - příloha Vratislavického zpravodaje 4 - 6/2024
**Továrnické vily Ginzkeyů: Od kouře továren k romantice přírody**
Když se dnes ohlížíme za historií průmyslových vil, často nás překvapí, jak blízko k továrnám jejich majitelé žili. Bylo to opravdu z praktických důvodů, aby měli své podnikání "pod nosem", nebo za tím stálo něco víc? Příběh Ginzkeyovy vily ve Vratislavicích nad Nisou nabízí zajímavý pohled na tuto otázku.
Ignaz Ginzkey, zakladatel slavné továrny na koberce, si svou vilu nechal postavit v letech 1867–1868. Tehdy stála v poměrně velkém odstupu od továrních hal, obklopena zahradou, která jí dodávala klidný a reprezentativní charakter. Jak se však továrna rozrůstala, její objekty se postupně přibližovaly k vile, až ji nakonec téměř obklopily. Z původní zahrady zbyl jen malý kousek zeleně, což nepochybně změnilo atmosféru bydlení. Ignaz si však svého domu dlouho neužil – zemřel zde roku 1876.
Vila, která by svou velikostí a architekturou mohla být označována spíše za zámeček, sloužila po mnoho let jako domov pro členy rodiny Ginzkeyů. Za první republiky ji obýval Willy Ginzkey se svou druhou ženou Julií Culp, známou operní zpěvačkou. Julia interiéry vily výrazně zkrášlila a dodala jim světácký nádech. Přesto však nebyla nadšená z blízkosti továrny a raději trávila čas v loveckém zámečku u Hamerského rybníka.
Postupně se změnil i přístup k bydlení. Zatímco Ignaz chtěl mít továrnu na dosah ruky, jeho potomci začali preferovat klidnější prostředí dál od průmyslového ruchu. Alfred Ginzkey si na konci 19. století nechal postavit velkolepý zámeček, který byl ještě dále od továrny než vila jeho bratra. Willy však zůstal věrný otcovskému domu – možná kvůli jeho symbolické hodnotě jako sídla zakladatele rodinného impéria.
S postupem času vila ztrácela svůj původní lesk. Po válce sloužila jako zdravotní středisko a později jako jesle. Nakonec byla na přelomu 70. a 80. let 20. století zbourána, aby uvolnila místo nové tovární hale. Přesto díky historickým fotografiím můžeme dodnes obdivovat její velkorysé interiéry a romantickou atmosféru.
Příběh Ginzkeyovy vily ukazuje, jak se měnily priority průmyslníků – od touhy mít podnikání pod kontrolou až po únik do přírody. Ať už však stáli uprostřed kouřících továren nebo obklopeni zelení, jejich domovy vždy nesly pečeť doby a osobních ambicí svých majitelů.