Od jara do začátku podzimu roku 1906 prožívali obyvatelé Liberce a okolí velkolepou podívanou. Ve stráni nad jezerem nové přehrady a na plochách kolem dnešní Husovy třídy, nesoucí tehdy jméno Heinricha Liebiega, se konala výstava, která neměla v Liberci a v severních Čechách obdoby. Po levé straně nové městské tepny směřující k Jizerským horám byla k vidění mohutná výstavní budova sestávající z pěti hal, na pravé straně ve svahu k vodní hladině celá řada větších, menších i docela matých pavilonů nejrůznějších podob. V zadní části výstaviště lákala k návštěvě alpská vesnička a vysoko nad ní uměle vybudované panorama Alp se skutečnými Jizerskými horami v pozadí. Ze dvou teras na břehu jezera mohli zájemci sledovat loďky plující po hladině, z divácké tribuny zase námořní bitvy, nebo čluny naplněné pasažéry, řítící se po kolejích ze stráně až na vodní plochu. Jinou atrakcí byl výtah - ozubnicová dráha dopravující návštěvníky od přehrady vzhůru, do prostoru, kde ve stráni vpravo od hlavního vchodu byla soustředěna řada pavilonů.

Co vše bylo předváděno ve výstavních prostorách? Výrobky strojírenské produkce, textilního průmyslu, sklářství, bižuterie a téměř veškerého spotřebního průmyslu i potravinářství, expozice přibližující severočeskou těžbu uhlí. Významně byla zastoupena řemesla, stavitelství, ale také užité a výtvarné umění. Samostatná pozornost byla věnována školství. Část výstavní plochy zaujímaly pavilony představující zemědělskou produkci. Zde bylo možno shlédnout živý dobytek i králíky, ptactvo, psy a kočky. 

Liberecká výstava měla předvést vše, co bylo vytvořeno pílí a úsilím té části Čech, kterou sami organizátoři nazývali Deutschbohmen. V roce 1906 se pod tímto označením neskrývala určitá část české země, nebo ohraničená provincie, ale všichni čeští Němci, žijící jak v rozsáhlých územích podél českých hranic, tak například v Praze, Plzni nebo Českých Budějovicích. Přehlídka německého průmyslu, zemědělství, kultury a školství se stala významným činem nejenom z hlediska prezentace hospodářských výsledků, ale také určitým stupněm ve vývoji výstavnictví a především záležitostí významně politickou. V dějinách samotného města, německými obyvateli od středověku nazývaného Reichenberg, znamenala impulz i mezník v životě politickém, kulturním a uměleckém i ve vývoji výstavby. 

Co zůstalo z impozantního výstavního podniku do dnešních časů? Rozměrná olejomalba malíře Aloise Kasimira zachycující celé výstaviště, výpravná publikace detailně popisující celý podnik slovem i obrazem, plakát v muzejních sbírkách, kniha zachycující návštěvu císaře, katalogy, průvodce a jiné tiskoviny. Z rozsáhlého areálu s pavilony, z nichž některé bezesporu patřily k pozoruhodným projevům tehdy módního secesního umění, najdeme pouze tři budovy, jediné objekty postavené z cihel a stálých materiálů a nikoliv pouze ze dřeva. Na místě někdejších pavilonů stojí dnes řada objektů Technické univerzity, budova základní školy, činžovní domy a mnoho převážně luxusních vil, vyrostlých v období těsně před první světovou válkou nebo po ní. Finančně neobyčejně náročný podnik, kterým výstava roku 1906 byla, neměl přímé pokračování a nenaplnil představy svých tvůrců beze zbytku. Pokusíme se sledovat jeho osudy, vývoj i výsledek podrobněji. 

Od plánů k otevření 

Naši předkové pořádání velkých výstavních podniků velmi ctili. Zejména v 19. století, kdy ještě neexistovaly přenosy informací moderními prostředky, se v celé Evropě předháněly státy, národy i města v úsilí předvést světu své úspěchy. V první polovině zmíněného století šlo především o výstavy průmyslové a řemeslnické, ukazující výsledky první průmyslové revoluce. Hned na počátku druhé poloviny století, po evropských revolucích let 1848 - 1849, byla roku 1851 v Londýně uspořádána první světová výstava, otevírající univerzální přehlídky, na nichž chtěl každý stát či národ ukázat, čeho nejlepšího dosáhl. Kromě průmyslu a hospodářství se na těchto výstavách předváděla také moderní architektura, umění, ale i zajímavosti přírody. Koncem 19. století se více aktivit soustřeďovalo na menší výstavy specializované, nebo zemské, popřípadě národní. V době konání liberecké výstavy se pozornost výstavních kruhů i veřejnosti v Evropě soustřeďovala na souběžně probíhající světovou výstavu v Miláně, bavorskou zemskou výstavu v Norimberku, uměleckoprůmyslovou výstavu v Drážďanech a rakouskou výstavu v Londýně.

Myšlenka uspořádat v Liberci výstavu reprezentující německý průmysl a hospodářství se poprvé objevila v souvislosti se zemskou jubilejní výstavou v Praze roku 1891. Iniciátoři této výstavy usilovali o uspořádání celozemské přehlídky, na níž by se podíleli čeští i němečtí podnikatelé. Již při prvních jednáních se právě ze severu Čech ozvaly hlasy prosazující vlastní výstavu Němců v Liberci. Začátkem roku 1890, kdy se zdálo, že v česko-německých sporech dojde k určitému smíření, vyslovili Němci souhlas s účastí na pražském podniku, který také dostal název Všeobecná zemská výstava. Dokumentem, v němž němečtí politici spatřovali zajištění národnostního smíru, byly tzv. punktace, které v podstatě rozdělovaly území Čech na dva celky, jeden výlučně německý a druhý dvojjazyčný, bez přesnějších národnostních záruk. Čeští Němci, kteří spolu se svými soukmenovci z ostatních částí monarchie doposud patřili k vládnoucí národnosti ve státě, se jen těžko vyrovnávali se sílící aktivitou a vitalitou českého národa, který byl na konci 19. století již plně emancipovaným národním společenstvím a bezesporu útočil na pozice německé menšiny v Čechách v oblastech hospodářských, politických i kulturních. Rozhodující většina české politické reprezentace odmítla punktace, které podle jejího názoru nebezpečně ohrožovaly české zájmy a jednotu Českých zemí. V odpověď na neúspěch jednání odešli Němci v listopadu 1890 ze všech přípravných výborů výstavy a vyzvali podnikatele německé národnosti k bojkotu podniku. Pražská jubilejní výstava se pak stala přímo manifestací úspěchů českého národa. 

Tři roky po jejím uskutečnění se obrátil liberecký Živnostenský spolek na vedení Obchodní a živnostenské komory v Liberci se žádostí, aby uspořádala výstavu v rámci svého obvodu, tedy z převážně německých oblastí v severních Čechách. Žádost tehdy neměla patřičnou odezvu potřebnou k uskutečnění návrhu. V sílícím česko-německém soupeření a urputných zápasech o jazyková a politická práva, o případné správní rozdělení země podle národností nabývaly na intenzitě diskuse o tom, který národ je hospodářsky výkonnější. Prezentace úspěchů prostřednictvím výstavy mohla být pádným argumentem. Výbor libereckého Živnostenského spolku zopakoval v září roku 1902 svůj podnět a tentokrát úspěšně. 12. prosince téhož roku bylo do restaurace Liberecký dvůr svoláno shromáždění reprezentantů Obchodní a živnostenské komory, podnikatelů a zástupců německých měst z Čech. Hojně navštívené zasedání přineslo konkrétní rozhodnutí: v roce 1906 se v Liberci uskuteční výstava přesahující rámec liberecké komory.

Živnostenský spolek byl pověřen dalšími kroky, jejichž výsledkem byla shromáždění v únoru a březnu 1903. Tehdy byla dohodnuta orientace výstavy na národnostně vyhraněnou akci reprezentující české Němce, zvolen hlavní výbor a výbor jednací. Rozhodující pozice připadly reprezentantům Liberce. Předsedou jednacího výboru se stal liberecký starosta Franz Bayer, jednatelem, na němž ležel největší díl povinností, člen městského zastupitelstva, školní inspektor Erhart Arnold. Dalšími členy jednacího výboru byli opět zástupci města, šéfreďaktoři libereckých deníků, reprezentanti obchodní komory, velcí podnikatelé a továrníci, téměř všichni z Liberce či blízkého okolí, V čele čestného prezidia stanul hrabě Franz Clam-Gallas, majitel libereckého zámku, mnoha pozemků ve městě a nejrozsáhlejších statků na Liberecku. Také v dalších výborech, které měly zabezpečovat specializované úkoly, převažovali obyvatelé Liberce čí blízkého okolí. Pouze v čestném výboru, čítajícím téměř dvě stovky podnikatelů, velkostatkářů a reprezentantů měst 1 státní správy, byly zastoupeny 1 další oblasti Čech osídlené Němci. Ještě v březnu roku 1903 padla volba místa konání výstavy. V konkurenci zámecké zahrady a cvičiště (V prostoru za kasárnami) zvítězila půvabně položená plocha kolem dnešní Husovy třídy, o jejímž pronájmu byla uzavřena smlouva s majitelem pozemků hrabětem Clam-Gallasem. Protektorát nad výstavou převzal člen panovnické rodiny, arcivévoda Ferdinand Karel. Jednací výbor pak koncipoval tématické členění výstavy a připravoval založení garančního fondu pro financování výstavy. 14. března 1904 byla sestavena první výzva, uveřejněná v německých listech Čechách. Do propagace společného díla se zapojila řada podnikatelů, majitelů velkostatků a reprezentantů německého politického života. Ke společné účastí umělců vyzvala Společnost pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách.

Zároveň probíhala jednání o zajištění odborného vedení výstavy. V první fázi bylo sice rozhodnuto o vypsání konkurzů, avšak nakonec dal jednací výbor přednost získání specialistů, kteří se osvědčili při nedávné výstavě lihovarnictví ve Vídni. Ředitelem výstavy byl jmenován Ing. Bruno Leinweber z Vídně, který se ujal své funkce v srpnu 1904. Dále byli angažování F. Fidler, L. Fleischner a Ing. R. Wildfeuer. Jako hlavní architekt byl získán profesor vídeňské techniky Max Fabiani. Tento umělec spolupracující také na souběžně připravované rakouské výstavě v Londýně vypracoval ještě v roce 1904 návrh půdorysu výstaviště a posléze projekt hlavní výstavní budovy s přilehlou kotelnou na jedné a strojovnou na druhé straně a projekty několika dalších pavilonů, výtvarně řešených v duchu secesního umění. 

Velmi úspěšně probíhalo získávání základního kapitálu pro výstavu. Po prvních finančních částkách, které do garančního fondu vložilo město Liberec, teplická firma F. Grohmann a liberecký nakladatelský podnik Stiepel, začaly rychle přispívat velké firmy, města, spolky i jednotlivci. Do srpna roku 1904 se podařilo shromáždit jeden a půl miliónu korun. Po slavnostním prvním výkopu na staveništi 4. října mohly pak nastoupit k práci na výstavišti stovky dělníků. 18. prosince téhož roku uveřejnily všechny německé listy provolání "Němci v Čechách". V emotivně laděné výzvě byl německý lid v Čechách označen za nositele hospodářského blahobytu monarchie a volán k aktivní účasti na výstavě, která měla názorně předvést, co prý již bylo dokázáno v číslech. Zde výzva narážela na statistiky o daňové výkonnosti publikované v německém tisku krátce předtím a poukazující na vysoký přínos německého průmyslu a podnikání - ve srovnání s českým. Čeští oponenti právem poukazovali na slabiny v metodice těchto údajů, avšak pro představitele českých Němců byly statistiky argumentem pro oprávněnost politických a národnostních požadavků.

Jednatel E. Arnold uskutečnil přednáškové turné do všech částí němec. ky osídlených Čech, během něhož objasňoval poslání výstavy a získáva| příspěvky i vystavovatele. Podobně jako při výstavě v roce 1891 v čes. kých městech vznikaly nyní v německých městech místní podpůrné vý. bory, které měly zároveň připravovat skupinové výpravy do severočeské metropole. Zdá se, že s největší horlivostí propagovaly libereckou přehlídku místní výbory z blízkého okolí. Organizátoři vyzvedli ve zprávách o výstavě nadšení, jehož plodem byl vznik sedmdesáti místních výborů, z nichž např. frýdlantskému a pražskému se podařilo přispět do garančního fondu úctyhodnou částkou přesahující 200 000 korun. V závěrečném vyúčtování se však objevuje konstatování, že mnoho práce za místní výbory nakonec musela odvést kancelář výstavy. 

Propagaci připravované přehlídky měl sloužit plakát. Jednací výbor uspořádal nejprve soutěž o námět plakátu. Z výtvarných návrhů byl pak po úpravách podle připomínek uměleckého výboru použit plakát Roberta Leinwebera, bratra ředitele výstavy. Výtvarník působící v Mnichově ztvárnil ve svém zpracování Růbezahla, ducha Krkonoš a Jizerských hor, pohlížejícího k výstavišti, městu a Ještědu. O podobě výstaviště informovaly pohlednice vydávané grafickým podnikem Kamilla Plischkeho z Jablonce nad Nisou. Architekt Karel Lederle, působící v Severočeském muzeu, by autorem návrhu poštovní známky propagující výstavu prostřednictvím rakouských pošt do celého světa. V nejvýznamnějších libereckých nakladatelstvích Gebriider Stiepel a Rudolf Gerzabek vznikla řada kvalitních informačních letáků a brožur věnovaných výstavě a městu. 

I v zimním období 1904 - 1905 pokračovaly na výstavišti stavební práce, takže koncem února byly dokončeny vyrovnávací práce pro hlavní budovu a terasu před ní. Nerovný terén (výškový rozdíl výstavní plochy byl 45 m) a skalnaté podloží vytvářely sice půvabné horské panorama, avšak přinášely značné technické obtíže. Jenom pro plochu hlavního pavilonu muselo být přemístěno 28000 m* zeminy a odstraněno 7000 m³ skály. Připočteme-li skutečnost, že výstaviště bylo značně vzdáleno od železniční trati, navíc na trase s údolím Nisy uprostřed a ani tramvajová dráha se nehodila pro přepravu těžkých nákladů, pochopíme technickou i finanční náročnost příprav. Pro dopravu těžkých kotlů do strojní centrály výstaviště bylo třeba zapřáhnout do povozů až osm párů koní. Přitom pouze stavba hlavního výstavního pavilonu, prováděná od dubna 1905 pražskou firmou Anton Móse, spotřebovala 350 vagónů dřeva.

Město nechalo v prostoru dnešní Husovy třídy položit vodovod a kanalizaci vedoucí až k Harcovu. Jelikož třída H. Liebiega se dostala do uzavřené výstavní plochy, musela být do Harcova nově vybudována širší komunikace na levém břehu přehradní nádrže. Náklady na uskutečnění velkolepé přehlídky byly tedy nemalé. V době příprav však finanční prostředky nescházely. Do garančního fondu příspěvky stále plynuly. Liberecké filiálky banky Union a Rakouského kreditního ústavu pro obchod a řemesla podpořily akci vydáním úpisů. Částku 20 000 korun uvolnil zemský sněm v Praze a státní podporu slíbila a posléze dodala vídeňská vláda. 

V rámci propagace výstavy bylo 29. října 1905 uspořádáno shromáždění se zástupci tisku. Po tiskové konferenci si mohli novináři prohlédnout výstaviště a v německých listech pak povzbuzovat nadšení pro společné dílo. Podle předpokladů organizátorů měla být na liberecké přehlídce zastoupena všechna německá města z Čech. V tomto ohledu nebyla ještě v podzimních měsících situace zcela jasná a ideální. Proto obeslal jednací výbor magistráty a rady všech německých měst výzvou k aktivní účasti v řadách vystavovatelů. Odpovědi docházející v průběhu listopadu však přinesly zklamání. Velká část reprezentantů měst sdělovala, že nemají prostředky na vysoký pronájem výstavních prostor, někteří tvrdili, že nemají co vystavovat. Výsledkem bylo, že vlastní velký pavilon měl pouze Liberec. Samostatné malé pavilony nebo expozice seznamovaly s lázeňskými centry a šestnáct měst bylo zastoupeno zvláštními odděleními v hlavní budově. Část ostatních německých měst z Čech byla představena pouze v hromadné výstavě spokojující se dvojrozměrnými vyobrazeními, statistikami a slovními údaji. Vysoký pronájem, který pochopitelně odrazoval drobné vystavovatele, musel být snížen u zemědělské části a zcela prominut školám. Tak se stalo, že počet samostatných vystavovateJů byl nižší, než zněl předpoklad. Přípravné práce ztěžovala také okolnost, že o účasti některých bylo rozhodnuto velmi pozdě. 

S požadavky, změnami i technickými komplikacemi se musela vyrovnávat především kancelář výstavy, sídlící od roku 1904 v libereckém zámku, tedy ne bezprostředně na výstavišti. Teprve v lednu roku 1906 došlo k pozitivní změně. Liberecká stavební společnost Schäfer a spol. dokončila výstavbu jedné ze stálých zděných budov, kterou projektoval muž, stojící V čele firmy, liberecký architekt Ernst Schäfer. V čerstvě předané budově na výstavišti našla sídlo kancelář a celá správa výstavy, v níž v době trvání výstavy pracovalo kolem šedesáti lidí. Z nich sedm bylo plně zaměstnáno pouze psaním a stenografováním. Začátkem roku 1906 dokončila firma A. Möse stavby dvou technických center - strojovny a kotelny - a do konce března byly na výstaviště dopraveny všechny důležité stroje. Hlavními dodavateli strojového vybavení byly pražské firmy Strojní akciová společnost - dříve Breitfeld, Daněk a spol., Pražská akciová strojírna - dříve Ruston a spol., podnik F. Ringhoffera a dále Škodovy závody z Plzně. Všechny tyto významné strojírenské podniky, které se v Liberci zároveň předváděly samostatnými expozicemi, stály mezi předními dodavateli a účastníky také na jubilejní výstavě roku 1891. Pro velké podnikatele nebyla při naplňování obchodních zájmů národnostní hlediska na prvním místě.

Ne tak ovšem pro organizátory výstavy. V podmínkách, které byly přesně formulovány a vytištěny pro jednotlivé oblasti výstavy i pro nejrůznější druhy prací, se objevuje požadavek, aby zaměstnanci, ale také mistři,políři a všichni předáci pracující při stavbě výstavy byli německé národnosti. Kategorie dělníků se toto omezení netýkalo. Český tisk pak ironicky poznamenával, že mnohé na výstavě je dílem českých rukou. Tyto připomínky najdeme také v českých zprávách o vystavovaných výrobcích. Vycházely z tehdejšího oboustranného nacionálního hašteření, jímž byla společnost začátku dvacátého století silně prostoupena. Soustavné zdůrazňování výlučně německého charakteru výstavy a konkrétní kroky podnikané k jeho ochránění (např. důsledně dodržované nařízení, že všechna korespondence drobných prodejců s ředitelstvím musí být vedena pouze německy), musela zákonitě vést k nevraživým či posměšným komentářům na české straně. Dalšími dodavateli zařízení pro výstavu byly kromě severočeských a pražských v hojné míře také firmy vídeňské a několik podniků z tehdejšího Německa. V dubnu a v první polovině května roku 1906 se na výstavišti usilovně dokončovaly práce. Pouze 1. květen byl poněkud výjimečný. Tehdy se do práce nedostavili zedníci a tesaři, kteří uposlechli výzvy sociálních demokratů a slavili 1. máj. 

Politické zápasy v Čechách a v celé monarchii byly již od roku 1905 poznamenány další okolností. Ve vídeňské říšské radě se připravovala volební reforma, která měla přinést všeobecné hlasovací právo. Boj se pak soustředil na určení počtu mandátů jednotlivých zemí a národností. Nějakou dobu se zdálo, že by jedním z kritérií pro počet poslanců vysílaných do říšské rady mohla být výše daní odváděných státu. Šlo o to dokázat, která země a národnost je oprávněna žádat více. Na konci dubna roku 1906 padla v souvislosti s bojem o volební reformu vláda ministerského předsedy Pavla Gautsche. Výstava českých Němců se dokončovala v době velkých zápasů a nadějí. 

Liberec v čase výstavy 

"Českoněmecký, či ještě lépe rakouský Manchester!" K proslulému anglickému průmyslovému centru přirovnal tehdejší Reichenberg liberecký gymnaziální profesor Franz Hübler, V popisu Liberce, uveřejněném v časopise Deutsche Arbeit u příležitosti výstavy, vzletnými slovy ocenil vysokou úroveň průmyslu i obchodu, ale také přírodní scenérie města a okolí a novou výstavbu velkoměstského typu. Bezesporu sí Liberec tuto charakteristiku z velké části zasloužil, Byl kypícím centrem průmyslové oblasti s neobyčejnou hustotou obyvatel, sídlem Obchodní a živnostenské komory - jedné z nejdůležitějších a hospodářsky nejsilnějších komor v monarchii, významným kulturním centrem, městem rozsáhlé moderní výstavby velkorysého charakteru i malebné polohy mezi Ještědem a Jizerskými horami. Jiná svědectví však připomínají také čtvrti s nevyhovujícími a přeplněnými byty, křivolaké a strmé ulice, zdraví poškozující provozy v textilních továrnách a nezanedbatelné sociální a národnostní problémy. Liberecký patriot však musel být v době konání výstavy českých Němců spokojen.

Krize hospodářství, která se projevila v prvních letech nového století, nezasáhla textilní průmysl příliš intenzivně a nyní již byla překonána. Město, těšící se výjimečnému samosprávnému postavení, řídilo své záležitosti podle moderních zásad nového statutu z roku 1889. Od roku 1893 se tak navíc dělo v prostorách nové radnice, která byla symbolem sebevědomí občanů města. V sousedství radnice vyrostly vzápětí další nové výstavné budovy - poštovní úřad, blok domů od kavárny Pošta po palác pojišťovny Concordia (dnes budova Okresního úřadu) i secesní hotel na náměstí, dokončený právě v roce 1906 (dnes hotel Praha). V nové Gutenbergově ulici na místě části zámecké zahrady byl roku 1905 dán do provozu hotel Zlatý lev, budící pozornost svým secesním ztvárněním a především svou velkou kapacitou a nejmodernějším technickým vybavením. Bankovní domy ve městě nejlépe reprezentovala pozoruhodná budova spořitelny z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Kromě tohoto peněžního ústavu zde začátkem dvacátého století působily další tři spořitelny a filiálky tří významných rakouských bank. Liberální postoj občanů města ke konfesijním otázkám byl zřejmý ze vzrůstu počtu protestantů, podporovaných silně ze sousedního Saska, a občanů židovského vyznání. Evangelíci vybudovali svůj samostatný chrám uprostřed klasicistního náměstí v čtvrti Kristiánov (dnes náměstí Českých bratří) již na konci šedesátých let 19. století. Na stavbu neorenesanční židovské synagogy přispěla řada jinověrců a jejího slavnostního otevření v roce 1889 se zúčastnila celá tehdejší městská reprezentace. V devadesátých letech 19. století se tvorba četných libereckých stavebních firem uplatnila ve velkoryse budované městské části kolem tehdejší třídy Císaře Josefa II. (dnešní Masarykovy třídy) směřující od centra do rekreačního areálu Lidové sady. Kromě výstavných rozlehlých vil zde vyrostly pozoruhodné objekty muzea, obchodní komory a městských lázní.

V průběhu druhé poloviny devatenáctého století vyrostla v severočeské metropoli řada škol. Ve všech městských čtvrtích byly vybudovány nové moderní obecné nebo měšťanské školy. V roce 1852 byla v Liberci založena první odborná škola - tkalcovská. K ní v následujícím půlstoletí přibyly další odborné střední školy. V posledním desetiletí 19. století vznikl učitelský ústav pro vzdělávání německých učitelů ze severních Čech a Liberec získal označení "město škol".

S rozvojem vzdělanosti souvisel rozkvět center kultury. Stálá divadelní scéna získala na začátku osmdesátých let 19. století nový stánek v podobě neorenesanční budovy. Bohatý hudební Život města se rozví jel také v mnoha pěveckých sborech a vojenských kapelách. Spolek učitelů v Liberci založil knihovnu, jež se začátkem století stala součástí velké veřejné městskéknihovny umístěné na radnici. U zrodu jedné z nejzajímavějších kulturních institucí, Severočeského průmyslového muzea, byla v roce 1873 iniciativa členů Živnostenského spolku. Muzeum se stalo centrem spolupráce s odbornými uměleckými školami v severních Čechách a významně se podílelo na jejich stoupající úrovni. Sbírkotvornou, výstavní a publikační činností přesáhlo na konci století rámec Čech i celé monarchie. Krátce před zahájením výstavy v roce 1906 byla v muzeu poprvé zpřístupněna bohatá umělecká sbírka získaná na základě závěti Heinricha Liebiega, spolumajitele firmy Johann Liebieg, zesnulého v roce 1904. Franz Hůbler ve svém popisu města oceňoval jeho přírodní krásy. Sám patřil k zakladatelům Německého horského spolku, který v Liberci vznikl v polovině osmdesátých let, kdy celou střední Evropu uchvátila turistika. Praktickým důsledkem tohoto nadšení bylo budování a značení horských turistických cest a stavba chat a rozhleden. Pro uspokojení turistů, nadšených přírodními scenériemi i společenskou stránkou výletů, vyrůstaly restaurace a různé výletní objekty v samé blízkosti měst. V Liberci byl v prvních letech nového století vybudován na úpatí Jizerských hor rozsáhlý areál Lidové sady, dostupný z centra tramvají. Vysoko nad ním nechal Heinrich Liebieg postavit dnešní Libereckou výšinu, stavbu připomínající středověký hrad. Na vrcholu Ještědu, magickém symbolu města, proběhla právě v době trvání výstavy slavnost položení základního kamene ke stavbě moderního horského hotelu s rozhlednou, která byla dokončena již v následujícím roce. K novým tvářím města s nesporným půvabem patřilo dílo náležející k soustavě vodních děl v Jizerských horách - přehrada v údolí Harcovského potoka dokončená v roce 1904. Právě nad ní byly ve stejném roce zahájeny stavební práce pro výstavu.

Co přispívalo ke zvýšení turistického a cestovního ruchu ve městě? Především to bylo dobré dopravní spojení, existující navzdory horskému terénu. Začátkem století byla dokončena hustá síť železničních tratí, budovaných od roku 1859 a spojujících Liberec s hlavním městem monarchie a Moravou, s Prahou a středem Čech, Saskem i Slezskem a posléze i západními Čechami. Lokální tratě zrychlovaly cestu z obcí na Jablonecku a Frýdlantsku. Do hlavního města Čech bylo možno roku 1906 dorazit za tři a půl hodiny, spojení do Drážďan bylo o pouhou hodinu delší. Ze statistik je zřejmé, že silný byl provoz zejména na saské dráze do Žitavy.

Zhořelec a Žitava umožňovaly spojení s dalšími oblastmi Německa Statistika cízineckého ruchu z období těsně před první světovou válkou uvádí vysoký podíl návštěv ze zemí mimo monarchii. Šlo především o návštěvníky z blízkého Saska a Slezska hovořící stejným jazykem jako většina obyvatel Liberce.

S oblastmi za nedalekou severní hranicí mělo ostatně Liberecko nejživější styky od středověku, Výrobky severočeského textilního průmyslu proudily ovšem ještě dále, Největší vlnařské firmy měly ve druhé polovině 19, století sklady a obchodní domy v hlavním městě monarchie a exportovaly své zboží do různých částí Evropy. V posledních desetiletích století se rozvíjel také vývoz do zámoří. Pronikání textilních a sklářských výrobků na sever amerického kontinentu bylo od roku 1883 usnadňováno činností konzulární agentury USA. V roce 1890 byla agentura, sídlící právě v Liberci, povýšena na samostatný konzulát.

V průběhu 19. století prudce vzrostl počet obyvatel města. V roce 1800 zde žilo 8 500, v polovině století téměř 15 000 a na počátku sedmdesátých let již 25 000 lidí. Na konci století mělo město více než 34 000 obyvatel. V dynamice vývoje bylo však ve druhé polovině století předstiženo jinými centry. V roce 1857 stál Liberec na druhém místě mezi městy v Čechách, v roce 1870 zaujímal třetí místo a na konci století již klesl na místo osmé. Daleko intenzivněji rostla totiž v posledních desetiletích střediska uhelných revírů a centra strojírenství, stejně jako tehdy samostatná pražská předměstí Žižkov, Smíchov a Vinohrady. V Liberci, klasickém středisku staré soukenické výroby, vznikly již před polovinou století vlnařské podniky, V nichž se v padesátých až sedmdesátých letech prosadila úplná mechanizace výroby. To přispělo ke skutečnosti, že se město, od 16. století proslulé svým soukenictvím, stalo v tomto odvětví nejvýznamnějším centrem V monarchii. Velmi silný nárůst výroby zaznamenalo také bavlnářství. Přesto nedosahoval růst textilních center dynamiky rozvoje strojírenských a těžebních oblastí. Zaostávání v růstu počtu obyvatel města mělo však také jinou příčinu. Byla jí poměrně malá rozloha městského území, která ani větší hustotu osídlení nemohla unést. Od osmdesátých let 19. století usilovali představitelé Liberce O připojení s městem těsně sousedících jedenácti obcí a městeček. Ctižádostivé severočeské metropoli mohlo sloučení přinést důstojnější místo v počtu obyvatel a rozhodně první místo mezi německými městy v Čechách. Při sčítání obyvatel v roce 1910 žilo V těchto samostatných obcích celkem 33 000 obyvatel. S realizací myšlenky tzv. velkého Liberce byly přirozeně také spojovány představy o snazším řešení výstavby, dopravních i dalších problémů městského života. Přestože některé okolní obce již před první světovou válkou tvořily s Libercem jeden stavební celek a do dvou z nich vedla městská tramvajová doprava, ke skutečnému správnímu sjednocení tehdy nedošlo. Všechna jednání a pokusy narážely na bariéru protichůdných zájmů ekonomických, politických i národnostních. Přinejmenším zdrženlivý postoj zaujímala k možnému sjednocení také státní správa.

Z hlediska národnostního se jevily jako problematické ty okolní obce, v nichž žilo hlavně dělnické obyvatelstvo, v jehož řadách stoupal počet Čechů. Jednalo se především o Horní Růžodol. V samotném Liberci tvořilo německé obyvatelstvo rozhodující většinu. Při sčítání obyvatel v roce 1910 se k české národnosti hlásilo kolem 2 200 lidí, což bylo přes 6 % ze všech Liberečanů (v celé aglomeraci s předměstími žilo 8,5 % Čechů). Skutečný počet obyvatel české národnosti byl však zřejmě o něco vyšší. Při sčítání se totiž zjišťovala obcovací řeč a nikoliv mateřský jazyk. V trvalých národnostních sporech byli čeští dělníci a pomocný personál pod tlakem svých německých zaměstnavatelů a často i majitelů domů, v nichž bydleli. Přihlásit se otevřeně k české národnosti někdy znamenalo riskovat vzápětí udělení výpovědi. Česká menšina neměla v Liberci před první světovou válkou opravdu na růžích ustláno. Zejména od osmdesátých let 19. století, kdy získala zdatného organizátora a mluvčího v lékaři Václavu Šamánkovi a dosáhla založení české obecné školy a kdy se také v celých Čechách naplno rozhořel boj o každého žáka, byly její aktivity s nevraživostí sledovány a usilovně marněny.

Liberečtí představitelé naopak toužili vytvořit z města hlavní centrum českých Němců. Hospodářský i politický význam města tomu odpovídal. Ve stupňujícím se národnostním soupeření se v Liberci vyhraňoval nacionální proud, jemuž se v roce 1885 nejprve podařilo zvítězit ve volbách do říšské rady, a vyslat sem a posléze i do zemského sněmu svého mluvčího Heinricha Pradeho. Doposud vedoucí liberální politiky pak nacionálové vytlačili i z městské rady a v roce 1886 radnici zcela ovládli. Útočný nacionalismus poznamenal průběh návštěvy císaře Františka Josefa I. v roce 1891. Také další kroky městské reprezentace, demonstrující své intenzivní kontakty se sousedním Německem a sebevědomě překračující své pravomoci, byly v Praze i ve Vídni nelibě sledovány. Státní úřady se pokusily v roce 1892 rozpuštěním zastupitelstva odstranit nacionály z vedení města. Avšak pozice nacionálů v městských vrstvách již byly neotřesitelné. V roce 1893 opět ovládli vedení města a stáli v jeho Čele i v dalších desetiletích. Vedle Opavy a Štýrského Hradce se tak Liberec stal pevnou baštou německých nacionálů v monarchii. V době konání výstavy roku 1906 se sice poprvé dostal do městské rady jeden člen německé pokrokové strany, liberál Theodor Liebieg, avšak na orientaci vedení města se příliš nezměnilo.

Právě zde pak vznikají návrhy na rozdělení Čech vytvořením uzavřených národnostních oblastí. Roku 1898 byl do Liberce poprvé svolán sněm německých měst z Čech. Nacionální vedení města usiluje postavit se do čela všech českých Němců a podporuje nejrůznější akce, které mohou sloužit ke sjednocování německých politických proudů. První místo mezi nimi patří připravované výstavě. Město Liberec bylo jedním z prvních přispěvatelů do garančního fondu výstavy. Tehdy vložená částka představovala 50 000 korun. Po skončení výstavy byly náklady města (včetně příspěvku na krytí finančního schodku) vyčísleny na celých 250 000 korun. Nemalý obnos si vyžádala stavba vlastního pavilonu města. Byl jím rozlehlý objekt při vstupu do výstaviště, vybudovaný podle projektu libereckého rodáka Ferdinanda Scholze. Dům města Liberce, jak byl nazýván, ukrýval expozici o dějinách a současnostu města a obrazovou galerii Heinricha Liebiega. Původní rozpočet na tento pavilon byl roku 1905 zvýšen o 20 000 a zastupitelstvem schválen ve výši 55 000 korun. Bohaté město, aspirující na první místo v německých oblastech Čech, chtělo svou cenu a význam ukázat přímo na výstavišti. Na dubnovém zasedání zastupitelstva roku 1906 0známil starosta, že v době trvání výstavy navštíví severní Čechy sám panovník, který byl v Liberci naposledy před patnácti lety, To význam celého podniku opravdu potvrzovalo.

Vedení města žádalo ve výzvách k občanům i v přímých vyhláškách majitele domů o pečlivou úpravu objektů i jejich okolí a organizovalo přípravy a nácviky ke slavnostnímu otevření a k návštěvě císaře, Přímo na radnici pracovala ubytovací kancelář, která soustřeďovala informace o ubytování v hotelích i soukromí a také iniciovala vznik nových kapacit. Předepsanou úroveň privátních nabídek sledovala magistrátem jmenovaná komise. Z iniciativy města byly připravovány levné společné ubytovny pro hromadné zájezdy. 1. května se konalo slavnostní otevření rozšířeného libereckého nádraží, rekonstruovaného od roku 1904. Až k hlavní bráně výstaviště na dnešní Husově třídě vedla nová linka tramvajové dráhy, vybudovaná z tehdejší Střelecké ulice (dnes prostor náměstí F.X.Šaldy) pouze pro dopravu návštěvníků po dobu výstavy. V polovině května bylo vše přichystáno k zahájení výstavy.

Brány se otevírají - 17. května 1906 

Průměrný obyvatel Liberce jistě hleděl na výstavním ruchem kypící a rozhvétající město s patřičnou hrdostí a vlastenectvím, Avšak vysoká politická hra ho příliš nezatěžovalá. Pro něho začínala 17. května 1906 především velkolepá podívaná. V následujících měsících mohl celé hodiny, ba i dny a týdny trávit prohlídkou stálých výstavních expozic čí krátkodobých výstav, sledovat řadu atrakcí na výstavišti provozovaných, nebo se procházet po upravených cestách a kochat pohledem na přehradní jezero a Jizerské hory. Liberečtí však věděli, že začínající výstava není pouze pasivní podívanou. Chystala se řada kongresů, sjezdů, ale také průvodů a nejrůznějších slavností. Ty bylo třeba připravit a dokonce nacvičit. Zároveň museli být vždy odpovídajícím způsobem přivítáni významní hosté. Poprvé mělo město i organizátoři výstavy obstát právě v souvislosti se slavnostním otevřením.

16. května dorazila do Liberce řada vznešených osobností v čele s protektorem výstavy arcivévodou Ferdinandem Karlem. Vlak se salónním vozem Jeho Výsosti očekávaly na libereckém nádraží v půl sedmé večer tisíce lidí. Kromě armádní kapely, která zahrála rakouskou hymnu, zástupců úřadů a korporací přivítali arcivévodu čestná jednotka, příslušníci generálního štábu, zemský místodržící hrabě Coudenhove, liberecký starosta Franz Bayer a dále členové prezidia výstavy hrabě Franz Clam-Gallas a Alois Neumann, prezident liberecké Obchodní a živnostenské komory. Před nádražím vzdali vzácnému hostovi čest liberečtí ostrostřelci a spolky vojenských veteránů. Cestu do nového hotelu Zlatý lev, kde byl Ferdinand Karel ubytován, lemovaly další zástupy lidí.

V předvečer otevření výstavy se centrum města poprvé rozzářilo elektrickým osvětlením. Pozornost davů proudících ulicemi přitahovalo zejména speciální žárovkové osvětlení domu továrníka Zimmermanna, stojícího vedle zámku. Osvětlení kopírovalo obvod členitého štítu a zvýrazňovalo architektonickou podobu domu vybudovaného před nedávnem v omezeném a složitém terénu. Podobně jako při jiných libereckých slavnostech byl den před zahájením uspořádán slavnostní večer v budově divadla. Na něm samozřejmě nechyběl arcivévoda.

17. května ráno se zájem soustředil k výstavišti, kam již před devátou hodinou směřoval proud kočárů se slavnostními hosty. Skutečné zahájení začalo v deset hodin s příjezdem člena panovnického domu. Z významných představitelů státu nechyběl pražský místodržící hrabě Coudenhove, zemský maršálek hrabě Jiří Lobkovic a okresní hejtman Viktor Steffek. Vlastní slavnostní akt a projevy se odehrály v přijímacím sále vytvořeném v centrálním prostoru pod kupolí hlavního pavilonu. Zde se shromáždilo vedení výstavy, členové všech hlavních a zvláštních výstavních výborů i výborů místních. Vojenská kapela vítala arcivévodu hymnou. Při vstupu na pódium v centrálním prostoru pak zazněl slavnostní sbor Richarda Wagnera z opery Mistři pěvci norimberští. Zahajovací projev pronesl starosta Franz Bayer. Zdůraznil v něm, že mezi mnoha dosavadními výstavami v Čechách je liberecká první prezentací německé práce. Hlavním záměrem má být demonstrace faktu, že "jsou-li Čechy nazývány nejvzácnějším drahokamem v habsburské císařské koruně" a označovány za nejprůmyslovější oblast monarchie, vděčí za to především německému lidu, který také platí nejvíc přímých daní. Dále starosta připomněl, že právě před sto lety byly na domácí půdě poprvé zkonstruovány stroje, jejichž vítězné tažení způsobilo převrat ve výrobě, hospodářství 1 společnosti. Výstava má ukázat rozdíl mezi minulostí a současností a zároveň podněcovat k podnikání a píli ve výrobě i obchodě. Franz Bayer ocenil obětavost, prácí i finanční podporu jednotlivců i korporací a konstatoval, Že až na několik výjimek jsou na výstavě zastoupeny všechny německé okresy, aby předvedly "oslnivý obraz německé práce v Čechách".

Charakterizoval pak jednotlivá odvětví zastoupená na přehlídce. Zvláště vyzvedl samostatnou expozici umění, vyvracející tvrzení, že se v Čechách V současnosti "rozvíjí pouze umění slovanské".

Po vzletných slovech libereckého starosty krátce ocenil výstavu arcivévoda Ferdinand Karel a prohlásil ji za otevřenou. Členové několika libereckých sborů poté zapěli zahajovací hymnus, který na slova Antona Ohorna zkomponoval liberecký skladatel Kamillo Horn. Arcivévoda pak zahájil prohlídku výstavy přerušenou pouze obědem v restauraci Plzeňského pivovaru. Kolem šesté hodiny se odebral do hotelu. Na výstavišti však bylo i nadále velmi živo. Ve večerních hodinách se poprvé rozzářilo elektrické osvětlení, vysílající zprávu o neobvyklé podívané do dalekého okolí.

V hlavní restauraci Vratislavického pivovaru, která po dobu výstavy sloužila jako nejrozsáhlejší společenský prostor výstaviště, se pak konal večer se slavnostní tabulí pro tisíc účastníků.

V řadě přípitků zde pronesených byl opět vyzvedáván význam německého průmyslu, řemesla a zemědělství v Rakousku. Poslanec říšské rady a představitel nacionálů Heinrich Prade zdůraznil, že nyní musí Němci "svou hospodářskou sílu přeměnit v politickou moc". Přestože prý jsou rozděleni do různých frakcí a stran, právě výstava ukazuje, že politické odlišnosti nejsou důležité a musí být ve společném díle překonány. O naději, že hospodářské sjednocení českých Němců bude předobrazem pro stejný vývoj v jejich politickém životě, hovořil také představitel německé pokrokové strany liberál Karl Eppinger.

Nejznámější liberecký deník Reichenberger Zeitung uveřejnil na první straně vydání ze 17. května patetické prohlášení o postavení Němců v Čechách a významu nastávající výstavy. V něm bylo pozoruhodně konstatováno, Že čeští Němci stále věrně myslí na svou starou vlast a cítí svou sounáležitost s velkým německým národem. Navzdory tomu, že své nejlepší síly dávají k dispozici pro blaho a rozkvět země, v níž Žijí, musí prý v mnohonárodnostním Rakousku o své bytí nyní bojovat. Ačkoliv povinnosti českých Němců "vůčí státu jsou bez hranic", jejich práva jsou zkracována "falešným pojetím vymyšleného zrovnoprávnění". Večerní vydání listu z téhož dne v rozsahu třiceti dvou stran bylo téměř celé věnováno výstavě. Také v následujících dnech toto druhé vydání listu nejenom podrobně informovalo o výstavě, ale plnilo také poslání výstavních novin a dokonce se v pavilonu nakladatelství Gebrüder Stiepel přímo na výstavišti tisklo. Další liberecký deník, ostře nacionálně vystupující Deutsche Volkszeitung, přinesl 17. května na titulní straně oslavnou uvítací báseň Adolfa Klingera a na dalších stranách pak přímo programové prohlášení "Německá síla a německé cíle".

Slavnostní atmosféra zahájení panovala ještě další den. Arcivévoda Ferdinad Karel pokračoval dopoledne v prohlídce výstavních pavilonů. Za krásného slunného počasí uzavřel svou prohlídku objížďkou kolem přehrady. V poledních hodinách pak se slibem, že Liberec znovu navštíví v červnu, ze severu Čech odcestoval.

Procházka výstavou 

Co všechno bylo možno od 17. května ve výstavním areálu obdivovat? Návštěvník, který stanul před hlavním vchodem na výstaviště, zhruba při dnešním vyústění Klášterní ulice do ulice Husovy, prošel branami s věží vysokou přes 18 m. Autorem architektonického řešení vstupních objektů byl Max Fabiani. V provozním centru vpravo od vchodu bylo možno získat informace o ubytování, dopravě i jiných záležitostech, popřípadě směnit peníze, nebo v oddělení vídeňské cestovní kanceláře Russel zdarma využít čítárny a písárny.

V jihozápadní části výstaviště svažující se k přehradě, kde dnes stojí v zahradách rodinné vily, byly soustředěny pavilony nejrůznějšího poslání i ztvárnění. Srovnání skutečného plánu s Fabianovým návrhem z roku 1904 prozrazuje, že byl prostor zastavěn v daleko větší míře než předpokládal hlavní architekt. Pohlednice s detailnějším zachycením této části výstaviště naznačuje, že estetický výsledek to poněkud pokazilo. V nejhořejší vrstvě, hned na okraji zahradníky umně upraveného prostoru u hlavního vchodu, stál malý pavilon fotografického ateliéru Karla Pietznera. Zde byly předváděny barevné snímky a další práce tvůrce, který měl titul dvorní fotograf a dílny ve Vídni, Teplicích a jiných městech. Pietzner získal spolu se známým libereckým fotografem Ernstem J. Müllerem (také nositelem titulu dvorní fotograf) právo dokumentovat výstavu. Noční snímky města a výstaviště, zachycující obdivované elektrické osvětlení a jeho dalekou záři, jsou dílem libereckého fotografa Josefa Perskowitze. Vyspělé liberecké ateliéry se na výstavišti nepředvedly vlastními pavilony, ale jejich práce se uplatnily téměř ve všech částech výstavy. Zachycovaly města,továrny, osobnosti, rostlinnou produkci, zvířata i umění. Liberečtí představitelé tehdy mladého umění a řemesla, sdružení ve společenstvu fotografů, také využili výstavy k uspořádání sjezdu, na nějž ve dnech 17. - 19. června přijeli fotografové ze severních Čech, Prahy i Drážďan a Vídně.

Po obou stranách Pietznerova pavilonu byly objekty, které tvořily společenské i občerstvovací centrum výstaviště. Menší pavilon patřil Plzeňskému pivovaru. Vedlejší objekt se sálem s rozměrem 1000 m? a kapacitou 1600 lidí, vybudovaný podle projektu M. Fabianiho, provozoval Vratislavický pivovar. Zde se konaly slavnostní recepce a jednání kongresů, ale také koncerty a večerní představení varietních umělců. Pokud návštěvník pokračoval od velké haly dále, mohl opět potěšit své chuťové smysly. Hned vedle Vratislavického pivovaru demonstrovalo a prodávalo své umění společenstvo pekařů. Dělo se tak v pavilonu představujícím moderní provozovnu. A kousek pod pekaři předváděli svou proslulou výrobu uzenáři. Jejich vzorová dílna byla vybavena nejmodernějšími stroji a chladícím zařízením.

Na nejvzdálenějším okraji této části výstaviště stála jedna ze zděných budov, která se dochovala do dnešních časů. Stavební společnost z Liberce a stavitel E. Schäfer zde vybudovali a zařídili rozlehlou rodinnou vilu. Seznamovali tak s typem domu, jehož modifikace v minulých letech vyrostly ve vilové čtvrti kolem dnešní Mozartovy ulice. Nedaleko této vzorové rodinné vily byl k vidění podobný typ domu, sloužící správě a kanceláři výstavy. Ve stráni pod uzenářským podnikem stál další příklad soudobé liberecké výstavby. Pro firmu Johann Liebieg navrhl architekt Smeißner pavilon v podobě zděného domu pro úřednickou kategorii zaměstnanců. Architektura stavby připomíná Smeißnerovy návrhy v současně budovaném Liebiegově městě v jiné části Liberce. Uvnitř domu seznamovala výstava textilního zboží s výrobky firmy a soubor fotografií se všemi továrnami, které tvořily mamutí podnik. Sbírky loveckých trofejí připomínaly nejenom oblíbenou zábavu Liebiegů, ale také jejich rozsáhlé statky a lesy v Haliči. V suterénních prostorách domu se prodávala speciální uzenina a čepovalo pivo z liebiegovského pivovaru Obora.

Při cestě směřující k dolní promenádě u přehrady lákaly návštěvníky k prohlídce skleníky s exotickými rostlinami, jimž vévodila Viktorie královská. Kromě Šampaňského pavilonu, ochutnávky vín a stánku s tabákovými výrobky se v této části výstaviště nacházel také malý pavilon německých spořitelen z Čech, nabízející především statistické přehledy. Suchá data získávala přitažlivost svým nacionálním zaměřením. Měla ukázat význam německých peněžních ústavů a výši vkladů obyvatelstva. Český tisk komentoval tyto údaje připomínkou, že část vkladů patří příslušníkům českých menšin.

Bezesporu pozoruhodným objektem ve stráni nad přehradou byl pavilon umění, skrývající soudobou uměleckou tvorbu českých Němců. Dřevěná budova se sádrovými štuky byla postavena na základě dodatečného rozhodnutí, inspirovaného ohlasem na výzvu Společnosti pro podporu německé vědy, umění a kultury v Čechách. Autorem projektu byl jablonecký rodák, vynikající architekt secese a posléze modernismu, Josef Zasche. Průčelí vstupní haly zdobily skleněné mozaiky Richarda Teschnera a dvě skupinové plastiky Franze Thieleho. J. Zasche byl zároveň autorem vnitřního členění Domu umění. Centrálnímu prostoru vévodila kopie plastiky západočeského rodáka a významného sochaře Franze Metznera, jejíž originál s názvem Země vlastnila pražská Moderní galerie. Také v sousedních prostorách byly vystaveny Metznerovy práce, v těchto případech se však jednalo o originály. Centrální dispozice s postranními křídly využil Zasche pro vytvoření samostatných oddělení prací soudobých umělců. Převažovala zde díla malířů a grafiků. V menší míře byly vystaveny plakety a medaile, malá část byla věnována tvorbě architektonické. Některé z vystavujících poutal k německým oblastem Čech původ i tvorba (např. W. F. Jäger, H. Ginzkey), jiní patřili k významným pražským německým umělcům (F. Thiele, A. Brömse), nebo byli rodáky z Čech a působili v hlavním městě monarchie (A. Kubin), Či na výtvarných akademiích významných německých měst (W. Klemm, E. Orlik, F. Hegenbart). Úsilí vtisknout výstavě nacionálně a teritoriálně omezený ráz zřejmě poněkud nešťastně ov ivnilo výslednou podobu tohoto zajímavého uměleckého činu. Vedle dě předních soudobých umělců byly vystavovány práce zcela provinciálního charakteru. Nacionální vyhraněnost a omezenost, vnímaná na konci našeho století jako tendence umělecké tvorbě vpodstatě cizí, byla však v národnostním soupeření začátku století vyzvedávána jako přednost.

Milovníci umění mohli na liberecké výstavě potěšit svá srdce i v jiných částech. Ukázky soudobé tvorby užitého umění bylo možno najít v expozicích středních odborných a uměleckých škol. "Umění v životě dítěte" byl název proměnných výstav, které našly útočiště ve dvou objektech, předváděných stavebními firmami jako typ montovaných domů. Vynikající obrazová sbírka byla vystavována v pavilonu města Liberce. Poprvé zde byla zpřístupněna obrazová galerie, kterou shromáždil továrník, mecenáš a znalec umění Heinrich Liebieg. Jeden z nejbohatších libereckých podnikatelů odkázal svou sbírku evropského umění městu Liberci s podmínkou, že bude poprvé vystavena právě na této výstavě. Město jeho přání splnilo. Ve svém rozsáhlém pavilonu navíc uctilo památku Heinricha Liebiega jeho bustou umístěnou ve vstupním prostoru, opět řešeném jako centrála pod kupolí, Kvalitní soukromá sbírka, obsahující více než dvě stovky prací, byla v dalších letech vystavována v prostorách radnice a poté převedena do sbírek muzea. Na počátku padesátých let našeho století se pak stala kmenovou částí vzniklé Oblastní galerie.

Dům města Liberce se nacházel hned vlevo hlavního vchodu a kromě Liebiegovy obrazové sbírky nabízel návštěvníkům další zajímavosti seznamující S minulostí a současností severočeského centra. Celkové plány zachycovaly stavební vývoj města v 19, století a významné komunální stavby posledních desetiletí (např. městský vodovod a elektrárnu). Bohatč byly zastoupeny plány významných budov, taktéž vybudovaných v posledním období. Byly zde však také materiály širšího dosahu. Právě v libereckém pavilonu byly vystaveny statistické tabulky, které měly srovnat daňovou výkonnost, průmyslovou produkci a obraty peněžních ústavů Čechů a Němců z Čech. Expozice věnovaná minulosti Liberce vznikla z materiálů archívu a ze sbírky získané na podkladě výzvy k občanům, Stala se později základem fondů vlastivědného muzea. Zajímavý celek tvořila kompletní soukenická světnice, ilustrující nejtypičtější Životní prostor a zaměstnání obyvatel Liberce v minulosti.

Liberecký pavilon stál na pokraji promenády tvořené částí dnešní Husovy třídy. Podél ní se rozkládala stěžejní část výstaviště. Zde se tyčila hlavní výstavní budova, navržená architektem Fabianim do pěti hal, s centrálním prostorem pod věží prostřední Z nich. K ústřední hale vedlo schodiště s terasou. V nice této haly se nacházela monumentální kašna. Rozměrné sochařské dílo 14 m vysoké, s nádrží o průměru 15 m bylo ztvárněno podle modelu Franze Metznera. Atletická postava na vrcholu kašny, připomínající jednoho z hrdinů eposu o Niebelunzích, byla symbolem síly a života vítězících nad přírodními živly. Exaltovaný výraz a mnohovýznamnost Metznerova návrhu přivodily kašně pohnutý osud. Již vroce 1904 navrhli zástupci libereckých stavitelů, aby stará kašna s Neptunem před libereckou radnicí byla nahrazena novým monumentálním dílem, na které také složili základní kapitál. Když byl o rok později hotov Metznerův návrh kašny pro výstavu, objevila se myšlenka, že dílo by bylo vhodné i pro hlavní liberecké náměstí. Idea měla odpůrce v zastupitelstvu města, ve veřejné anketě ji téměř zcela odmítalo liberecké obyvatelstvo. Že bylo možno umělecké dílo interpretovat také jinak, dokazuje poznámka nacionálního politika H. Pradeho, který v květnu 1906 při doprovázení vysokého rakouského úředníka přirovnal Metznerovu plastiku k německému daňovému poplatníku v Rakousku, jenž sténá pod zátěží jemu uloženou. Zastupitelstvo města nakonec přijalo ještě koncem roku 1905 rozhodnutí o umístění díla před radnici. Metzner navrhl kašnu pro náměstí zmenšit a hlavní figuru odlít z kovu. Rozhodnutí městské reprezentace a úspěch kašny na výstavišti neznamenaly však ještě rychlou realizací návrhu. Teprve v roce 1926, sedm let po smrti F. Metznera, byl monument postaven na proponované místo a zároveň poněkud pozměněn výklad jeho symboliky. Nepříliš šťastný osud však Metznerovu práci provázel i v dalším období. Po skončení druhé světové války byla podle svědectví současníků českými obyvateli vnímána jako symbol německé pýchy a nadřazenosti a jako taková hned v létě roku 1945 zlikvidována.

Ke komplexu hlavní výstavní budovy patřila kotelna výstaviště stojící mezi Domem města Liberce a první halou. Průčelí tohoto objektu navrhl Max Fabiani tak, že tvořilo výtvarnou jednotu s průčelím hal hlavní budovy. Kotelna byla energetickým centrem výstaviště. Pro výkon šesti velkych a šesti menších kotlů musel být denně dodáván jeden vagón uhlí.

Pokud návštěvník vstoupil do první haly vedle kotelny, ocitl se v království strojírenského průmyslu. Plzeňská Škodovka zde vystavovala těžké stroje včetně zbraní pro válečné lodě. Mamutí stroje, turbíny, generátory i mechanické stavy vévodily expozicím pražských strojíren. Elekrické stroje a zařízení pro těžký průmysl byly dílem převážně vídeňských podniků. Také další hala patřila strojírenství. Byla zde však produkce továren vyrábějících menší celky a zařízení jako pumpy, hasící přístroje, instalační materiál, textilní stroje. Součástky pro kola, motocykly i automobily reprezentovaly především výrobu liberecké firmy Christian Linser, která zde také předváděla svůj známý motocykl. Na další cestě druhou halou se  návštěvníci seznámili s moderními stavebními materiály, potravinářskými stroji a expozicí tří soukromých železničních tratí.

Do prostřední haly hlavní budovy se vstupovalo přes slavnostní prostor pod centrální kupolí. Konstrukce vysoká 19 m byla nesena osmi sloupy. Z čestného místa uprostřed pohlížela na celý sál mramorová busta císaře Františka Josefa, mezi sloupy byly umístěny busty členů prezidia a jednatele výstavy. Secesními prvky vyzdobil stěny vídeňský výtvarník Berthold Loffler, koberce pokrývající podlahu dodala vra tislavická firma Ginzkey.

V prostorách přiléhajících z obou stran k slavnostní hale byla výstava měst, kterou výtvarně navrhl asistent muzea Karl Lederle. V přilehlých prostorách pak prezentovaly svou práci a Činnost další stavební firmy a severočeské a žacléřské uhelné revíry. Skladba i řešení dalších částí prostřední haly byla tak pestrá, že nemohla obstát vyšším estetickým nárokům. Vedle oddělení s koberci firmy Ginzkey byly stánky s umělými květinami a výrobky nejroztodivnějších sortimentů. Zároveň zde se svou činností seznamovaly střední odborné školy. Ještě bohatší výběr nabízela čtvrtá hala. Kromě podniků s papírenskou a polygrafickou výrobou tady vystavoval chemický a potravinářský průmysl, výrobci hudebních nástrojů a nábytku. Frýdlantští řemeslníci předváděli ukázku vybavení interiéru a liberecký ateliér E. J. Müller své fotografie. V závěru této haly začínala výstava odvětví považovaného za nejvýznamnějšího reprezentanta německého průmyslu v Čechách. Byly zde expozice textilních firem. Výstavu neobeslali pouze podnikatelé z oblasti Aše a Chebu, jinak zde byly zastoupeny snad všechny textilní továrny ze severních Čech i dalších německých krajů. V páté hale navazovala na tyto expozice výstava klasických libereckých suken, kterou zde předvádělo stále ještě existující liberecké soukenické společenstvo. V této hale pak bylo prezentováno další významné severočeské průmyslové odvětví - sklářství a výroba porcelánu. V samostatných i souborných odděleních seznamovaly se svými výrobky desítky firem.

Pokud chtěl návštěvník po prohlídce přeplněné hlavní budovy načerpat nové síly, nabízela mu své pohostinství kavárna, ležící při vstupu do další části výstaviště, věnované zemědělství. Současné zemědělství bylo v tomto oddělení přiblíženo vskutku názorně. Ve dvou halách stály zemědělské stroje, pavilon spolku žateckých chmelařů seznamoval s pěstováním typické plodiny. Samostatný výstavní objekt patřil spolku pěstitelů Inu. Na vrcholu pahorku zvedajícího se V této části areálu se mohl návštěvník opět příjemně osvěžit. Stála zde restaurace jabloneckého pivovaru Medinger a spol. V jejím sousedství se rozkládal další pavilon, navržený M. Fabianim. Majitelé lesů a lesního hospodářství, převážně velkostatkáři z řad šlechty, zde představovali své hospodaření a lovecké trofeje. Opačným směrem od restaurace čněla do výše masivní dřevěná konstrukce napodobující alpské panorama s kopií horské chaty, zvané Reichenberger Hiitte, kterou v roce 1905 liberecký alpský spolek otevřel v horách nad Cortinou ď Ampezzo. Za panoramatem pokračovala zemědělská výstava velkým pavilonem se stálými expozicemi a pavilonem pro přechodné výstavy. Zde byly k vidění zemědělské produkty, které vystavovatelé každý třetí den obměňovali. Ve třech velkých stanech stál dobytek před váděný také ve speciálním výběhu.

V nejvýchodnější části výstaviště se nacházelo zábavní centrum. K němu patřily skluzavka a kuželna. Cizokrajnou podívanou zde nabízela tzv. sudánská karavana. Cestovatel Carl Marguard seznamoval s tehdy oblíbenou africkou tématikou. Skupina šedesáti mužů a žen s velbloudy, osly a arabskými koňmi předváděla scény z afrického života, vrcholící přepadením karavany. Pokud návštěvník opustil exotickou podívanou a z nejvýchodnějšího místa se vrátil zpět k centru výstavy, mohl vstoupit do dvou stejných, půvabných pavilonů při jižním okraji dnešní Husovy třídy. V jednom bylo možno obdivovat práce zlatníků a ve druhém se seznámit s úspěchy boje proti tuberkulóze, s výrobou očkovacích látek, s prací liberecké záchranné společnosti a také činností požárníků. V jihovýchodním prostoru, ve stráni svažující se k přehradě, se rozkládaly tři objekty, v nichž byla školní výstava. Ve vitrinách zde byly moderní školní přístroje a pomůcky, ukazovala se vzorová učebna a již zmiňovaná výstava "Umění v životě dítěte". Samostatné oddělení reprezentovalo úroveň a péči mateřských škol. Ještě dále na východ, u serpentin směřujících k vodní nádrži, ležela turistická atrakce. Podle návrhu vídeňského ateliéru Burghart tu vyrostla alpská vesnice. Obyvatelům severních Čech přibližovala typické prostředí, v němž žili jejich národní soukmenovci v tehdy rakouském jižním Tyrolsku. V dřevěných alpských domech se nabízelo tyrolské občerstvení a jiné zábavy, některé sloužily jako prostory pro výstavu sportovního a turistického vybavení. 

Promenáda na břehu přehradního jezera byla jako jiné části výstaviště vybavena nejenom nezbytným hygienickým zařízením, ale také příjemnými malými objekty, v nichž bylo možno osvěžit se vínem, pivem nebo jinými nápoji a které zároveň reprezentovaly konkrétního výrobce. K nejpůvabnějším patřil malý pavilon trutnovského pivovaru, postavený na břehu přehrady podle projektu libereckých architektů Kühna a Fanty. U východní části přehrady přiléhaly k promenádní cestě dvě tribuny pro diváky, kteří chtěli shlédnout námořní bitvy. Flotila čtrnácti lodí (jednalo se o modely o délce pět až šest metrů, řízené vždy jedním mužem), napodobující válečné loďstvo, předváděla manévry a souboje, které mohou probíhat na moři. Na větší zbývající části vodní hladiny pluly veslice, plachetnice a motorový člun, které byly k dispozici návštěvníkům. Pohyb na hladině se dal sledovat ze dvou vyhlídkových teras při břehu, kde opět nechybělo občerstvení. Při promenádní cestě směrem k hrázi přehrady se nalézaly další atrakce. Především to byla vodní skluzavka. Po vzedmutém můstku přecházel návštěvník nad kolejemi, po nichž sjížděly čluny na vodní hladinu. Před druhou terasou byla stanice výtahu. V otevřených vozech ozubnicové dráhy se nabízela 110 metrů dlouhá cesta do horní části výstaviště. Hned vedle výtahu stála další technická zajímavost. Objekt nazývaný Pumpenhaus byl vybaven čerpacím zařízením a sloužil provozu hasicích přístrojů. Zároveň v něm byla přečerpávána odpadová voda ze západní části výstaviště nahoru do kanalizace na dnešní Husově třídě. Promenádu podél vodní hladiny bylo možno zakončit opět občerstvením, a sice v restauraci vrchlabského pavilonu, v jehož prostorách se také Často odehrávala jednání menších kongresů a shromáždění.

Zdroj: Miloslava Melanová - Liberecká výstava 1906, 1996

Všední a sváteční dny na výstavě 

Ostatní dny na výstavišti (kromě návštěvy panovníka) nebyly zdaleka tak slavnostní. Přesto se tu stále něco dělo, stále bylo nutno někoho vítat nebo doprovázet. Týden po císařské návštěvě, 1. července, zavítala do Liberce skupina poslanců panské sněmovny, převážně příslušníci významných šlechtických rodů. Připravovaná návštěva členů poslanecké sněmovny se neuskutečnila. Po skandálech, vyvolaných představiteli všeněmeckého hnutí v souvislosti s vlajkovou aférou v Jablonci, se politikům, jak se zdá, do konfliktního prostředí severních Čech příliš nechtělo.

Přijížděli však účastníci kongresů, sjezdů a shromáždění. Výstava se pro české Němce stala příležitostí k uspořádání více než sedmi desítek setkání a kongresů. Na výstavišti i v zasedací síni liberecké radnice se konaly sjezdy a schůze zájmových nebo profesních spolků, zástupců průmyslových, řemeslných či zemědělských odvětví, politických sdružení a podnikatelských korporací.

Na setkání řemeslných profesí se obvykle scházeli reprezentanti oboru z oblasti severních Čech. Tak si zde dali dostaveníčko zedničtí mistři, pokrývači, kameníci, holiči a hospodští ze širšího Liberecka. Spolková zasedání byla nejčastěji organizována jako sjezdy zástupců z celých Čech, ba i celé monarchie. Na valné hromadě se v Liberci sešla zemská skupina německých veterinářů, svaz německých lékařů, spolek notářů a další profese. Těmto setkáním spojeným s prohlídkou výstavy byly věnovány dva až tři dny, při nichž účastníci zároveň využívali pohostinství města a jeho okolí. S hospodářskou orientací podniku souvisel sjezd zástupců rakouských obchodních a živnostenských komor, sjezd centrálního svazu průmyslníků Rakouska i kongres svazu živnostenských spolků. Nacionální charakter přehlídky se stal příležitostí ke shromážděním národnostně orientovaných korporací. Již 2. a 3. června byla v Liberci uspořádána valná hromada Německého školského spolku, na několika shromážděních se sešli reprezentanti učitelských spolků, v srpnu zde zasedalo předsednictvo Německé národní rady. Oslavu čtyřicátého výročí svého vzniku zorganizoval na liberecké přehlídce pražský akademický spolek Carolina a k oslavám třicátého třetího výročí se do severních Čech sjeli zástupci místních skupin spolku Teutonia.

Liberec zároveň přitahoval zastánce nových módních hnutí a činností. Výstava, nabízející ve všech svých částech bohatý výběr nejrůznějších pěnivých i nepěnivých moků, se stala začátkem srpna místem konání prvního sjezdu německých odpůrců alkoholu z Rakouska. Ve stejné době sledovali občané v ulicích města čilý motoristický ruch. Na pozvání libereckých kolegů dorazilo 4. srpna do severních Čech dvanáct posádek Slezského autoklubu z Vratislavi. Od roku 1893, kdy Theodor Liebieg přivezl do Čech první automobil a pořádal proslulé dálkové jízdy, získal tento moderní dopravní prostředek další stoupence. Liberec byl sídlem jedné ze dvou zkušebních komisí, které udělovaly oprávnění řídit vozidlo (druhá komise na území Čech byla v Praze), byl také centrem Severočeského automobilového klubu, o jehož vedení se dělil Theodor Liebieg s novoměstským továrníkem Oskarem Klingerem. Tito dva prezidenti klubu také vítali slezské kolegy na cestě od hranic v Tanvaldu. Odtud dojela kolona do Liberce. Následujícího dne se před libereckou radnicí sjelo třicet vozů. Účastníci setkání byli přivítání starostou, který pak nastoupil do Liebiegova vozu a celá kolona odjela k výstavišti. Týž den odpoledne ještě deset vozů absolvovalo cestu na Ještěd, do Českého Dubu a zpět do Liberce. Automobily mohli ovšem návštěvníci výstavy obdivovat každý den. A nejenom obdivovat. U hlavního vchodu si kdokoliv mohl najmout vůz na okružní jízdu hlavní výstavní tepnou do Harcova a dále.

Kromě setkání přívrženců automobilismu se v průběhu výstavy uskutečnily další zajímavé sportovní soutěže. 8. a 9. září se do města sjeli zástupci Německých horských spolků (krkonošského a ještědsko-jizer ského) a také členové cyklistických spolků. Při této příležitosti byl 8. září uspořádán dálkový pochod z Ústí nad Labem do Liberce. Na 110 km dlouhou trasu se vydalo sedmnáct chodců, kteří vyrazili z Ústí ve 4 hodiny ráno. Vítězný Franz Baum z ústeckého atletického klubu vstoupil na liberecké výstaviště v 17.10. Více než polovina účastníků sice musela pochod přerušit, ale osm atletů cíle dosáhlo. Stejného dne směřovali do Liberce vyznavači dalšího sportu. Členové cyklistického oddílu Schwalben z Prahy odstartovali ve 13 hodin na svých bicyklech z vysočanské serpentiny na jízdu do Liberce. Více než 100 km dlouhá trasa vedla přes Brandýs, Mladou Boleslav, Mnichovo Hradiště, Sychrov, Hodkovice a Dlouhý Most k hostinci U města Vídně v Rochlici. Nejrychlejší cyklista dorazil do cíle V neuvěřitelném čase 4 hodiny 12 minut.

K četným technickým zábavám na výstavišti patřily dioramatické pohledy na alpské velikány a údolí, jež mohl návštěvník obdivovat u alpského panoramatu. Ještě zajímavější bylo tzv. elektrické divadlo. Soudobá kinematografie tu v hodinových představeních seznamovala se záběry ze světa techniky, s putováním cestovatelů, popřípadě s krátkými dramatickými scénkami. Již od konce června se promítaly také záběry z panovníkovy návštěvy v Liberci.

Večerní zábavu nabízeli na výstavišti varietní umělci, angažovaní do Liberce z různých částí monarchie i Německa. Každé odpoledne bylo navíc možno poslouchat koncerty, na nichž účinkoval čtyřicetičlenný výstavní orchestr, nebo jiní umělci. Zdá se, že v letních měsících roku 1906 trávila řada libereckých žen a dětí volný čas právě na výstavišti. Svědčí o tom údaj o stálých vstupenkách. Z celkového počtu 10 778 permanentních vstupenek patřilo 2451 vystavovatelům a zaměstnancům, 1951 mužům, 2399 dětem a téměř 4000 ženám. Začátkem 20. století ještě nenaplňovaly čas hdí televize, rozhlas, ani automaty a počítače, proto byl výstavní podnik vítanou zábavou. Liberečtí školáci měli mimo to víc volného času než jejich vrstevníci z jiných míst. Kvůli konání výstavy jim totiž prázdniny začaly již 16. června.

Ostatně výstavní akce vyžadovaly také tvůrčí síly, na nichž se podíleli především občané města. UŽ při návštěvě panovníka se vyznamenaly liberecké ženy a dívky slavností růží. Na den svaté Anny se na výstavišti uskutečnil Anenský svátek s hudbou a tancem, exotickou zábavou zase dýchal japonský večer. Začátkem srpna byla uspořádána slavnost dětí. Průvod chlapců a děvčat s kapelou a alegorickými vozy, představujícími čtvero ročních období, prošel od tělocvičny v Jablonecké ulici na výstaviště, kde se konala květinová slavnost.

Mnoho sil a času věnovali liberečtí přípravě tzv. slavnosti krojů. Řadu týdnů se scházeli členové mužského a ženského výboru, aby připravili průvod historických skupin, které měly zaplnit výstaviště v neděli 16. září. Byly sestavovány alegorické vozy, rokoková, empírová, biedermaierovská, secesní i cikánská skupina. Chebská skupina měla předvádět selskou svatbu, 200 dětí mělo tvořit průvod Krysaře z Hammeln. 300 osob nacvičovalo Valdštejnův tábor. Minulost města se chystali přiblížit členové skupiny Starý Liberec. Vytrvalý déšť nad Libercem +6. září rozhodl o odložení průvodu na 23. září. Ani tehdy však nebylo počasí příliš příznivé, což lesk slavnosti i účast poškodilo. Nicméně nadšení účinkujících, veselících se až do ranních hodin, vedla k rozhodnutí zopakovat průvod na den svatého Václava 28. září, dva dny před ukončením výstavy

Bilance: zklamání, úspěch, inspirace 

Nepřízeň počasí nepronásledovala pouze zářijovou slavnost krojů, ale provázela výstavu také po celé letní měsíce. Od poloviny května do konce září bylo v Liberci napočítáno osmdesát jedna deštivých dnů. To poznamenalo návštěvnost, která nebyla zdaleka tak vysoká, jak organizátoři doufali a jak předpokládal rozpočet. 21. srpna byl na výstavišti přivítán milióntý návštěvník, do konce září shlédlo výstavu 1 265 423 lidí, přičemž podle odhadu pořadatelů asi jednu třetinu tvořili návštěvníci z ciziny, převážně z blízkého Saska. Výši návštěvnosti nezachránily ani skupinové výpravy, kterých bylo kolem osmi set. Nejčastěji byly organizovány školami, a to převážně obecnými a měšťanskými z Liberce a okolí. Ze vzdálenějších míst se vydali do Liberce pouze žáci vyšších škol a studenti pražské techniky. Necelé dvě stovky hromadných výprav zorganizovaly německé spolky. Poměrně významné byly zájezdy zaměstnanců firem. Majitelé některých továren a podniků vyslali a obvykle prostřednictvím zvláštních vlaků dopravili na výstavu své zaměstnance. I tuto podporu výstavě poskytli opět podnikatelé z bližšího okolí, převážně z Frýdlantska. V minimální míře navštívili výstavu obyvatelé západočeských lázeňských měst a Chebska, kteří raději zamířili na současně probíhající výstavu v Norimberku. Statistiky provozu na železnicích ukazují, že jako dráhou ze Žitavy a měst ve Šluknovském výběžku. Přestože soukromé i státní dráhy poskytovaly návštěvníkům slevy různých druhů a výší, obvinil je i ministra železnic liberecký tisk z nedostatečné podpory - a to především na základě srovnání se slevami poskytovanými německými drahami návštěvníkům norimberské výstavy. Návrhy o možném prodloužení výstavy byly proto neopodstatněné.

30. září se naposledy otevřely brány výstaviště. Ve večerních hodinách se v centrálním prostoru hlavní výstavní budovy konalo oficiální zakončení, jehož se zúčastnili členové vedení výstavy a výstavních výborů. Závěrečný projev opět přednesl liberecký starosta a předseda jednacího výboru výstavy Franz Bayer. Vyzvedl v něm morální úspěch podniku, který prý překonal očekávání a daleko přes hranice Rakouska přinesl zprávu o velkém díle Němců z Čech. Taktický politik ve svém květnatém projevu konstatoval, Že státníci mohli díky výstavě poznat rakouské smýš lení obyvatel a zároveň sdělil, že výstava pomohla pozvednout u českých Němců vědomí národní příslušnosti.

Po skončení výstavy bylo nutno rozebrat dřevěné pavilony, obnovit a předat prostor výstaviště, prodat inventář a budovu správy výstavy. Mnoho času a úsílí bylo věnováno agendě výstavních cen. Odborné poroty během výstavy rozhodly o udělení státních cen, cen Obchodních a živnostenských komor a o zlaté výstavní ceně, pro niž byla zhotovena plaketa Ludwiga Hujera. Ve třech tématických skupinách (průmysl a řemesla, zemědělství a lesnictví, výtvarné umění) bylo rozdáno celkem 800 cen, další vystavovatelé dostali pochvalné diplomy. Zvláštní diplomy obdrželi spolupracovníci. Nejvážnější úkol ležel na bedrech jednacího výboru. Ekonomický výsledek výstavy byl deficitní. Do garančního fondu bylo třeba získat ke krytí nákladů téměř půl miliónu korun. První, na koho se jednací výbor obrátil,bylo město Liberec, které mělo jít příkladem. V listopadu 1906 zastupitelstvo schválilo zvýšení příspěvku o 50 000. 

Celkové náklady města se tak vyšplhaly na čtvrt miliónu korun. Také další účastníci garančního fondu reagovali kladně. Navíc se podařilo získat další prostředky formou darů, a tak mohlo být při závěrečné schůzi hlavního výboru v květnu roku 1909 konstatováno, že na kontě výstavy zbývá hotovost 19 000 korun. V souvislosti s ekonomickým schodkem musel jednací výbor čelit výtkám o svých chybných rozhodnutích. V komentáři k závěrečnému vyúčtování označil za rozhodující negativní faktor nižší návštěvnost způsobenou především špatným počasím. Překročení stavebních nákladů bylo zdůvodňováno rozšířením hlavní budovy a zejména zemědělské části výstaviště a dodatečnou výstavbou pavilonu umění. Připomenuta byla také nedostatečná obětavost vzdálenějších německých oblastí Čech i zvýšené výdaje v souvislosti s panovníkovou návštěvou. Je zřejmé, že velkoryse, až velikášsky pojatý podnik, vybudovaný ve složitém terénu a bohatě vybavený finančně náročnými atrakcemi, vyžadoval k ekonomickému úspěchu daleko Širší základnu účastníků, příznivců i návštěvníků.

Orgamzátoři přesto hovořili o úspěchu celého podniku. Výstava prý ukázala význam německé práce v Čechách, z něhož plyne oprávněnost národnostních a politických požadavků. V rozsáhlé práci o výstavě, redigované jednatelem E. Arnoldem, bylo konstatováno, že výstava ukázala nejvyšším kruhům, že "skutečně existuje Deutschbohmen" - Německé Čechy, které mají právo na samosprávu. Tato idea také motivovala libereckou politickou reprezentaci v úsilí o sjednocení českých Němců - pod vedením Liberce. V roce 1908 byl do Liberec opět svolán sněm německých měst z Čech. Ředitel libereckého magistrátu Otto Ringlhaan na něm přednesl úplný projekt provincie, koncipované jako nová korunní země. Ani tehdy se však nepodařilo žádané sjednocení. Na sněm do Liberce vyslal své zástupce pouze omezený počet německých měst. Přesto byla v liberecké radnici zřízena stálá kancelář pro německá města.

Rozsáhlé výstaviště bylo vyklizeno a rozparcelováno a na nově vytýčených pozemcích vyrostly ještě před první světovou válkou rodinné vily, škola a jiné objekty. Ekonomicky náročný podnik neměl přímé pokračování. Pro samotný Liberec byl však impulzem k další moderní výstavbě, Vyvolal také novou fázi zájmu o město mezi podnikateli, obchodníky i umělci. Pro obyvatele severních Čech byla výstava zároveň podívanou a školou téměř ve všech oborech lidské činnosti.

Zdroj: Miloslava Melanová - Liberecká výstava 1906, 1996

Výstava českých Němců v roce 1906: Oslava průmyslu, architektury i nacionálních ambicí Liberce

Liberec na počátku 20. století žil jedním z největších milníků ve své moderní historii. Město, které tehdejší gymnaziální profesor Franz Hübler hrdě přirovnal k "rakouskému Manchesteru", se stalo centrem velkolepé Výstavy českých Němců v roce 1906. Císařské město na úpatí Ještědu a Jizerských hor ukázalo svou sílu, eleganci i obrovský hospodářský potenciál.

Od vize k velkolepým branám výstaviště

Přípravy na výstavu provázela obrovská stavební i organizační horečka. Liberec v té době těžil z výjimečného hospodářského rozmachu, nové radnice, rozšiřujícího se tramvajového provozu i bleskově dokončeného nádraží. Hlavní brána výstaviště, situovaná zhruba k dnešnímu vyústění Klášterní ulice do Husovy třídy, vítala návštěvníky impozantní věží vysokou přes 18 metrů, jejíž architektonický návrh vzešel z pera proslulého architekta Maxe Fabianiho.

Hned za branami se otevíral fascinující svět moderní průmyslové monarchie. V provozním centru si lidé mohli vyřídit ubytování, směnit peníze nebo využít čítárnu a písárnu vídeňské cestovní kanceláře Russel.

Pavilony plné techniky, umění i chuti

Výstavní areál se svažoval směrem k nově vybudované harcovské přehradě a nabízel neuvěřitelnou přehlídku lidského umu:

• Průmyslové haly: Srdce výstavy tvořila hlavní budova navržená Maxem Fabianim. V halách se blýskly těžké stroje plzeňské Škody, generátory, turbíny, ale i motocykly liberecké firmy Christian Linser.

• Gastronomie a občerstvení: Návštěvníci mohli obdivovat moderně vybavené vzorové dílny pekařů a uzenářů nebo posedět v obří restauraci Vratislavického pivovaru se sálem pro 1600 lidí. Svá piva a speciality předváděly i další regionální pivovary.

• Dům města Liberce: Impozantní pavilon ukázal stavební vývoj města, statistiky a poprvé i vzácnou sbírku evropského umění, kterou městu odkázal mecenáš Heinrich Liebieg. Srdcem pavilonu byla rovněž dojemná vzpomínková busta.

• Dům umění a slavná kašna: Dřevěná budova podle projektu Josefa Zascheho ukrývala skvosty soudobých umělců. Před hlavní halou pak stála monumentální 14 metrů vysoká kašna sochaře Franze Metznera, jejíž ústřední atletická figura symbolizovala sílu vítězící nad živly.

Atrakce, zábava a život na přehradě

Výstava nebyla jen o sušších datech a stropech plných průmyslových výrobků. Velkou atrakcí pro tisíce lidí se stala alpská vesnice, výstava školství, expozice boje proti tuberkulóze i exotická "sudánská karavana" cestovatele Carla Marquarda s velbloudy a ukázkami afrického života.

Vodní hladina přehrady žila vlastním životem – k vidění tu byly velkolepé modelové námořní bitvy čtrnácti válečných lodí, plachetnice, motorové čluny, vodní skluzavka a také ozubnicový výtah, který návštěvníky vyvážel do horní části areálu.

Vrcholná společenská událost pod dohledem panovníka

Slavnostní otevření 17. května 1906 proběhlo za účasti protektora výstavy arcivévody Ferdinanda Karla, starosty Franza Bayera a tisíců nadšených diváků. Událost rezonovala v celém tisku – deník Reichenberger Zeitung dokonce tiskl své speciální výstavní přílohy přímo v areálu.

Výstava roku 1906 zůstává dodnes nepřekonaným symbolem sebevědomí, architektonického rozkvětu a technického pokroku severočeské metropole, která tehdy ukázala svou nejlepší tvář celému Rakousku-Uhersku.

Výstava českých Němců v Liberci: Oslava průmyslu, kultury a pokroku

V roce 1906 se Liberec stal centrem pozornosti díky jedné z nejambicióznějších výstav, jaké kdy české Němce pořádali. Výstava českých Němců, známá také jako Deutschböhmische Ausstellung, byla nejen oslavou průmyslového a kulturního rozmachu, ale také demonstrací síly a jednoty německé komunity v Čechách. Navzdory některým finančním komplikacím zanechala tato událost nesmazatelnou stopu v dějinách města a představila Liberec jako moderní metropoli s velkým potenciálem.

 Velkolepý projekt s velkými ambicemi

Výstava byla odpovědí na Jubilejní zemskou výstavu v Praze z roku 1891, které se německá komunita odmítla účastnit. Prvotní impulz pro její uspořádání přišel již v roce 1894 od místního Živnostenského spolku, ale až v roce 1902 vznikl organizační výbor, který začal s konkrétními přípravami. Výstava měla být nejen přehlídkou průmyslových a kulturních úspěchů, ale také symbolem jednoty německé komunity v Čechách.
Na realizaci projektu se podílela řada významných osobností a firem. Hlavním architektem byl vídeňský profesor Max Fabiani, který navrhl ústřední budovu s kupolí a pavilony seskupené do harmonického oblouku podél dnešní Husovy ulice. Fabianiho styl klasicizující architektury dodal výstavě slavnostní atmosféru a jeho návrhy byly považovány za mistrovská díla.

Přehlídka průmyslu, kultury a umění

Výstava nabídla návštěvníkům neuvěřitelně široký záběr expozic. Celkem bylo vystaveno ve 25 tematických skupinách, které zahrnovaly těžbu nerostů, řemeslnou produkci, průmysl, zemědělství, školství, zdravotní péči i sport. Dominantou výstaviště byla centrální hala s kašnou od sochaře Franze Metznera, která se o dvě desetiletí později stala ozdobou náměstí před libereckou radnicí.
Umění hrálo na výstavě významnou roli. V pavilonu umění, navrženém jabloneckým rodákem Josefem Zaschem, byla představena díla německých malířů a sochařů z Čech. Mezi nimi vynikaly práce Franze Metznera, jehož sochy byly obdivovány pro svou monumentalitu a hloubku. Kulturně-historická expozice v Domě města Liberce pak nabídla návštěvníkům pohled na dějiny města a unikátní sbírku obrazů Heinricha Liebiega, která se stala základem budoucí Oblastní galerie v Liberci.

Moderní bydlení a technické inovace

Výstava přinesla také ukázky moderního bydlení. Architekt Ernst Schäfer představil dva vzorové obytné domy, které byly postaveny již v roce 1905. Tyto domy reprezentovaly koncept vícegeneračního bydlení a vyznačovaly se elegantní secesní architekturou. Dalším zajímavým objektem byl montovaný rodinný dům od firmy August Möller & Söhne, který využíval revoluční systém impregnace dřeva Wolman.

Zábava pro každého

Výstava nebyla jen o průmyslu a umění – byla také velkou turistickou atrakcí. Návštěvníci se mohli projít romantickou alpskou vesničkou s kopií Liberecké boudy nebo sledovat sudánskou karavanu, která předváděla dramatické scény přepadení poutníků. Velkým hitem byla vodní dráha vedoucí ze svahu nad přehradou, po které se sjíždělo ve člunech. Zábava byla doplněna kulečníkovými stoly, které byly tehdy neodmyslitelnou součástí společenského života.

Návštěva císaře Františka Josefa I.

Jedním z vrcholů výstavy byla návštěva císaře Františka Josefa I., který do Liberce zavítal 21. června 1906. Jeho přítomnost dodala celé akci prestiž a byla vnímána jako gesto podpory českým Němcům. Císař se během svého pobytu setkal nejen s německými představiteli, ale i s českým zástupcem MUDr. Václavem Šamánkem, což ukázalo jeho snahu o vyvážený přístup.

Dědictví výstavy

Ačkoliv výstava skončila finančním deficitem, její význam nelze přehlížet. Byla důležitým mezníkem v dějinách Liberce a potvrdila jeho postavení jako nejvýznamnějšího německého města v Čechách. Výstava přinesla městu moderní architektonické trendy, nové technologie a posílila jeho kulturní identitu.
Z celé výstavy se do dnešních dnů zachovaly pouze tři budovy – dva obytné domy od Ernsta Schäfera a Liebiegův typový rodinný dům. Přesto však její odkaz žije dál jako symbol pokroku a ambicí města.

Optimismus do budoucna

Výstava českých Němců v Liberci byla nejen oslavou minulosti, ale také vizí budoucnosti. Ukázala sílu spolupráce, odvahu k inovacím a schopnost překonávat překážky. Ačkoliv se podobná akce již nikdy neopakovala v takovém rozsahu, její duch žije dál v každém kroku města směrem k modernímu světu.
Liberec si díky této výstavě upevnil svou pozici jako významné centrum průmyslu, kultury a umění. A právě tento odkaz nám připomíná, že i přes všechny výzvy můžeme dosáhnout velkých věcí, pokud spojíme síly a věříme ve své schopnosti.

Výstava českých Němců v Liberci

Výstava českých Němců v Liberci (17.5. - 30.10. 1906) prezentovala výsledky kulturního a hospodářského úsilí německých firem a organizací v Čechách. Velkoryse a možná až velikášsky pojatá akce měla být jakousi odpovědí na úspěšnou Všeobecnou zemskou výstavu v Praze (1891), na níž nakonec Němci odmítli účast. Při zahájení byl přítomen arcivévoda Ferdinand Karel a ve dnech 21. - 24.6. císař František Josef I. Vystavovalo se ve 25 skupinách, počínaje těžbou nerostů přes řemeslnou produkci až k průmyslovým odvětvím a zemědělství a stavebnictví ,školství, zdravotní péči a sportu.
Před ústředním průmyslovým pavilonem stál model kašny se sochou od Franze Metznera ,realizované později před radnicí (od roku 1926). V domě umění se konala přehlídka německých umělců z Čech a Dům města Liberce nabízel rozsáhlou kulturně historickou expozici. Řada podniků si postavila vlastní pavilony (např. vratislavický pivovar ). Výstavní areál se rozkládal podél dnešní Husovy ulice a zabíral celý pravý břeh přehrady. K branám výstaviště vedla jen pro tento účel vybudovaná a pouze po dobu trvání fungující odbočka tramvajové linky ze Šaldova náměstí. Záměr vybudovat při této příležitosti tramvajové spojení mezi Libercem a Jabloncem zmařili představitelé železnice, kteří v něm pravém spatřovali velkou konkurenci. Návrh byl realizován až o půl století později ,v roce 1954.
Výstava splnila svůj cíl - upevnit sebevědomí českých Němců a dát signál o jejich průmyslovém potenciálu. Po finanční stránce ale skončila deficitem. Zdá se, že při organizaci převládly politické záměry a s vložením prostředků se nehospodařilo s dlouhodobějším výhledem tak, aby přinesly víc i samotnému městu. Vždyť z celé výstavy zbyly pouhé tři domy. Ironií zůstává, že na projekt galerie, plánované nedaleko zhořelého Domu umění, pak už město nikdy nenašlo prostředky. Nepočítalo se dokonce ani s opakováním menších průmyslových výstav. Na ty si Liberec musel počkat do roku 1920. Tehdy však organizátoři neopomněli zdůraznit, že navazují na tradici, která začala rokem 1906.

Ústřední budovu završenou kopulí, k níž se po obou stranách přimykaly haly seskupené do mírného oblouku, navrhl hlavní architekt výstavy, vídeňský profesor Max Fabiani. V nice středového pavilonu našla umístění kruhová kašna sochaře Franze Metznera, v té době profesora vídeňské uměleckoprůmyslové školy a významného představitele německých umělců v Čechách. Metznerův návrh převedl do štuku pražský sochař Jakob Kozourek. Teprve po dvaceti letech byla kašna realizována v kameni a bronzu a osazena na náměstí před radnicí.

Na třetím obrázku je vzorová pekárna Společenstva pekařů. Potravinářský průmysl měl na výstavě nejenom významné zastoupení, ale podílel se také velkou částkou na financování celé akce.

Hned na počátku výstaviště vyrostl Dům města Liberce. Budova navržená architektem Rudolfem Scholzem a postavená na půdorysu ve tvaru písmene "L" s nárožní kupolí poskytla přístřeší expozici představující dějiny Liberce ostatních měst zúčastněných na výstavě. Ze sbírek Vlastněného muzea byla instalována světnice libereckého soukeníka a veřejnost zde také poprvé spatřila mimořádně hodnotnou sbírku obrazů, kterou odkázal městu Heinrich Liebieg.

Pivovary byly na výstavě zastoupeny největším počtem pavilonů. Nejrozsáhlejší a dobře viditelný ze všech stran patřil Plzeňskému pivovaru. Vlevo do snímků č.5 zasahuje podlouhlá budova s kopulí, patřící pavilonu umění. Poskytla přístřeší expozici současných německých malířů, grafiků a sochařů pocházejících z Čech.

Pohled na východní část areálu zachycuje menší pavilony roztroušené kolem ústřední výstavní tepny, dnešní Husovy třídy. Proti Jizerským horám se vypínala vysoká nakašírovaná horská stěna, pod níž se rozkládala malá alpská vesnička. Návštěvníci zde mohli spatřit i kopii Liberecké boudy, kterou zbudoval a provozoval agilní liberecký alpinistický spolek v tyrolských horách nad Cortinou D' Ampezzo.

Výstava nesložila jen prezentaci firem a vzdělávacím účelům . Byla samozřejmě i velkou turistickou atrakcí, k jejímuž věhlasu přispěla řada originálních akcí a zábavních podniků. Jen namátkou připomeňme třeba sudánskou karavanu - divadlo pod širým nebem se šedesáti aktéry na koních. oslech a velbloudech, kteří předváděli několikrát denně scénu přepadení poutníků.
Nemohl samozřejmě chybět ani kulečník, patřící neodmyslitelně vybavení restauračních a spolkových místností té doby. Zvlášť oblíbená byla vodní dráha vedoucí dolů ze svahu nad údolní přehradou, po níž se sjíždělo ve člunech. Promenádni pobřežní cesta ji křížila romanticky pojatým můstkem.

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Restaurace jabloneckého pivovaru von Medinger & Co.

Restaurant Na kopci, tak nazval svůj stánek na liberecké výstavě jablonecký pivovar, vedený v té době zámožnou vídeňskou pivovarnickou rodinou Medingerů. Zakoupili jej roku 1903 od Ludwiga von Oppenheimera, a dva roky nato pivovar postihl zničující požár. Stal se impulsem pro stavební a technologický rozvoj; na výstavě se tak již mohl prezentovat moderní podník na výši doby. Odrazilo se to i ve stylovém ztvárnění pavilonu, který navrhli významní architekti Max Kůhn a Heinrich Fanta. Ti jej pojali v duchu geometrické moderny blízké Otto Wagnerovi, která se výrazně projevila také v luxusním a stylově čistém interiéru. Hosté v něm mohli vychutnávat vysoce chmeleného kozla z karamelového sladu, specialitu jabloneckého pivovaru.

Pivovar Arnošta hraběte z Valdštejna v Klášteře Hradiště n. J.

Nedaleko horského dioráma, zhruba v dnešní Boční ulicí, rozbil svůj stánek Valdštejnský pivovar z Kláštera Hradiště. Jeho historie je spjata s cisterciáckým klášterem vypáleným husity, po kterém získalo místo své jméno. Klášter sehrál velkou roli při středověké kolonizaci jihu našeho kraje - Českodubska, Turnovska, ale i Železnobrodska. Na jeho místě vznikl později renesanční zámek. Připomínkou kláštera zůstává brána se vzácným raně gotickým portálem v areálu dnešního pivovaru. Ten se původně nacházel pod klášterním návrším, a teprve v průběhu druhé poloviny 19. století postupně expandoval do někdejšího zámku. Počátkem 20. století byl sedmým největším pivovarem v Čechách a jeho výstav ve druhé polovině století také patřil k solidním. Pivo s mnichem ve znaku dodnes dělá svému jménu čest.

Restaurace Akciového pivovaru Vrchlabí na liberecké výstavě v roce 1906

V neděli 17. května 1906 se otevřely brány ambiciózní Výstavy německých Čech. A výstava bez piva, to je jak pivo bez pěny! Kromě nezbytného Plzeňského Prazdroje nemohly chybět pivovary z Vratislavic a Jablonce, z Kláštera Hradiště, Trutnova, ale také z Vrchlabí. Akciový pivovar z Hohenelbe umístil svou pivnici přímo na břeh přehrady, do míst, kde se dnes rozkládá sluneční louka. Měl se čím chlubit. Zbrusu nový parostrojní pivovar, postavený v letech 1899 -1902, vybavil strojním zařízením pražský Ringhoffer. Nechyběla ani novinka té doby, umělé chlazení. Poslední pivo uvařil roku 1973, dnes je konvertovaná budova součástí bytového resortu.

zdroj: kalendář Za pivem Libereckým krajem na dobových pohlednicích, 2015

Výstaviště o 440 tisících čtverečních metrech vyrostlo během roku nad přehradou.Výstavba začala v srpnu 1904 a bourání 1907.Když se v roce 1906 otevíraly brány čerstvě dokončeného rozsáhlého výstaviště nad novou libereckou přehradou, netušili organizátoři Německočeské výstavy Liberec 1906 [Deutschböhmische Ausstellung Reichenberg 1906], že se bude jednat o největší výstavní aktivitu města, která nenajde svého pokračovatele. I přes mnohaletou tradici LVT - Libereckých výstavních trhů -, jejichž historie spadá do počátku dvacátých let 20. století, nebyla obdobná přehlídka ve městě pod Ještědem znovu zorganizována. (autor příspěvku Luboš Mencl)

Deutschböhmiche Ausstellung (Výstava českých Němců), pořádaná v roce 1906, byla jedním z nejambicióznějších podniků v monarchii a navazovala na mnohem skromnější výstavu, uspořádanou o tři roky dříve v Ústí nad Labem, Allgemeine Deutsche Ausstellung für Gewerbe, Industrie und Landwirtschaft Aussig 1903. Podrobně své čtenáře o výstavě informoval především místní deník Reichenberger Zeitung, v němž byla výstavě v den jejího slavnostního otevření věnována obsáhlá příloha.

Na cestě k výstavě

Prvotním impulsem pro uspořádání byla reakce místní německé majority na Jubilejní zemskou výstavu, pořádanou v roce 1891 v Praze. Návrh vzešel od místního Živnostenského spolku v roce 1894, kdy se obrátil na Obchodní a živnostenskou komoru s myšlenkou na uspořádání výstavy v jejím obvodě. Od počátečního úmyslu se posléze upustilo ve prospěch ideje pangermánské výstavy, zahrnující veškeré české Němce. K založení organizačního výboru došlo až na základě opakované žádosti ze září roku 1902. Výbor ihned začal s přípravami, rozhodl o zaměření výstavy, zvolil předsednictvo a začal se sháněním finančních prostředků. Největšími sumami přispělo město Liberec (50 000 korun), textilní firmy Johann Liebieg & Co., Ignaz Klinger z Nového Města pod Smrkem, Ignaz Ginzkey & Co. Z Vratislavic nad Nisou a Franz Schmitt z Českého Dubu (dohromady 100 000 korun) a tiskárna bratří Stiepelů (25 000 korun). Na základě získaných úpisů organizátoři obdrželi úvěr na tehdy astronomickou částku 1 500 000 korun.

Nacionální aspekt

Za místo konání byly vybrány svahy na pravém břehu nad přehradou (zkolaudováno 29. srpna 1904), které za výhodných podmínek pronajal hrabě Franz Clam-Gallas. Záměrem organizátorů bylo, aby se výstavy zúčastnila všechna významnější "německá" města, nejen jednotliví výrobci, a každé z měst se představilo vlastním pavilonem. Celkové pojetí výstavy mělo navenek deklarovat silné nacionální cítění a jednotu Němců v Čechách. Města svou účast ale jedno po druhém odmítala (hlavně z finančních důvodů), proto měl nakonec vlastní pavilon jedině pořádající Liberec, menší pavilony obsadila lázeňská města. Pro větší komfort návštěvníků a zajištění dopravy byla 14. května 1906 dokonce zřízena dočasná tramvajová trať Husovou ulicí ze Šaldova náměstí až na výstaviště. Zahajovací ceremoniál za účasti protektora arcivévody Karla Ferdinada proběhl 17. května 1906 a vrcholem výstavy se stala návštěva císaře Františka Josefa I. 21. června1906. Poctila-li hlava státu nějaké město či akci svou návštěvou, bylo to vnímáno jako mimořádná událost. V tomto případě cesta do Liberce představovala jistou kompenzaci za předchozí návštěvu Jubilejní výstavy v Praze s cílem podpořit a zachovat loajalitu českých Němců. Lesk výstavě dodali i další osobnosti, které přijely společně s císařem, mj. arcivévoda Ferdinand Karel a ministerský předseda Max Wladimir Beck. Aby František Josef vyvážil návštěvu výstavy, setkal se za svého libereckého pobytu i s představitelem české menšiny MUDr. Václavem Šamánkem.

Přehlídka německého průmyslu, zemědělství, kultury a školství

Ve svahu v těsné blízkosti vodní nádrže bylo budováno od roku 1904 ohromné výstaviště s osmi desítkami rozličných pavilonů, jejichž autory byli místní i zahraniční tvůrci. Plocha libereckého výstaviště o rozloze 400 000 m2 byla skutečně úctyhodná, neboť takových rozměrů mnohdy nedosahovala ani prostory světových výstav. Expozice v jednotlivých pavilonech měly velmi široký záběr a kromě stěžejního průmyslu a zemědělství se věnovaly rovněž umění, uměleckému řemeslu či školství. Hlavním architektem výstavy a autorem celkového generelu byl profesor Vysoké školy technické ve Vídni Max Fabiani, který ačkoliv současně připravoval velkou výstavu Rakouska-Uherska v Londýně, patřil mezi nejvíce zastoupené autory. Fabiani byl specialistou na architekturu výstavních pavilonů, a tak pro organizační výbor znamenala jeho účast otázku prestiže, podtrhující exkluzivitu výstavy. Dominantou výstaviště byl Fabianiho soubor pěti propojených hal podél Husovy ulice. Střed kompozice zaujímala 53 m vysoká centrální hala s kupolí, velkou nikou a kašnou od sochaře Franze Metznera. Stylovým východiskem bylo střídmé, klasicizující pojetí, které podtrhovalo slavnostní pojetí pavilonů. V centrální Fabianiho budově se nacházely kromě vystavovatelů z oblasti průmyslu a zemědělství také menší expozice jednotlivých německých měst v Čechách. Další významnou osobností byl rodák z Jablonce nad Nisou Josef Zasche, jenž navrhl pavilon umění. Expozici pavilonu tvořila díla německých malířů a sochařů (Wenzel Franz Jäger, Franz Thiele, August Brömse, Alfred Kubina, Walter Klemm, Emil Orlik, Franz Metzner ad.) s architektonickými modely a plánovou dokumentací už stojících i teprve zamýšlených staveb v Liberci i dalších sudetských městech, např. Varnsdorfu, Teplicích či Ústí nad Labem. Oceňována byla zejména tvorba sochaře Franze Metznera, jehož socha Země zdobila střed pavilonu a jeden z kabinetů byl vyhrazen pouze jeho dílu. Expozici konkurovala sbírka německého a francouzského klasického malířství Heinricha Liebiega v pavilonu města Liberce, postaveným místním tvůrcem Ferdinandem Scholzem, základ pozdější sbírky Oblastní galerie v Liberci. Bez zajímavosti jistě také není skutečnost, že osloven byl i mladý Adolf Loos, který pro firmu Siemens & Halske vyprojektoval návrh výstavního pavilonu. Stavba však bohužel zůstala bez realizace a plány jsou nezvěstné. Drážďanský architekt Bitzan se na výstavě představil architektonickými návrhy a souborem nábytku, vytvořeného ve spolupráci s Kunsthandwerkes der Stadt Friedland (Uměleckořemeslnými dílnami ve Frýdlantě). Vytříbenou secesní stavbou s nepřehlédnutelnými historizujícími reminiscencemi byl pak pavilon plzeňského pivovaru od oblíbeného teplického architekta Maxe Loose von Losimfeldta. Posledním významnějším mimolibereckým architektem, podílejícím se na výstavě, byl norimberský Jakob Schmeissner, který realizoval pavilon firmy Liebieg. Ta se na výstavě představila typovým rodinným domem, ukázkou moderního zaměstnaneckého bydlení, přičemž součástí pavilonu byla i stylová norimberská pivnice, kde se čepovalo pivo z liebiegovského pivovaru Obora. Zbylé pavilony byly postaveny převážně pod taktovkou místních architektů. Zajímavým objektem byl například secesní pavilon chmelařství od jabloneckého architekta Antona Matziga na půdorysu pravidelného osmiúhelníku. Stěny pavilonu byly členěny pilastry, jež měly funkci opěrných pilířů. Na vrcholu každého pilastru byla umístěna voluta přesahující korunní římsu. K nejzdařilejším výstavním budovám, realizovaným místními autory však patřily pavilony jabloneckého a trutnovského pivovaru od Maxe Kühna a Heinricha Fanty a dva vzorové obytné domy navržené Ernstem Schäferem. V pavilonu jabloneckého pivovaru Medinger & Co. se projevilo technické myšlení autorů, kombinované s místní tradicí dřevěné architektury se zdůrazněnou tektonikou. Fasáda se vyznačuje geometrickým pojetím, blízkým okruhu architekta Otto Wagnera. Naproti tomu pavilon trutnovského pivovaru byl drobnou dřevěnou stavbou barokizujícího výrazu a jedinou prací obou architektů ovlivněnou částečně florální secesí, kterou sice znali, ale na svých realizacích neuplatňovali. Stavby vycházející ze secese florální (mj. pavilon deníku Reichenberger Zeitung a tiskárny bratří Stiepelů či pavilon chmelařství) jsou dokladem toho, že místní architekti florální secesi znali, ale protože příliš nekonvenovala se vkusem zdejších stavebníků, aplikovali ji zřídka.

Expozice moderního bydlení

Obě Schäferovy vily jsou spolu se Schmeissnerovým domem jedinými výstavními objekty, jež přečkaly do dnešní doby. Postaveny byly již v roce 1905 s úmyslem představit vzorové rodinné bydlení společnosti Gemeinnützige Baugesellschaft, v níž byl Schäfer činný v letech 1894–99, kdy vznikala vilová čtvrť za muzeem. Vila čp. 127–I v Klášterní ulici sloužila po dostavbě správě výstavy a poštovnímu úřadu. Architektonickým ztvárněním nezapře vliv anglické obytné architektury. Nedaleká vila čp. 129–I rovněž v Klášterní ulici naproti tomu vykazuje jistou úspornost ve výrazu, přesto se v jejím celkovém řešení uplatňuje secese, nejvíce v bohaté štukatuře štítů. Koncepce obou domů znázorňuje představu vícegeneračního bydlení, to se projevuje absencí centrální haly, která je nahrazena středním schodištěm spojujícím jednotlivá obytná patra. Po skončení výstavy se z vil staly nájemní domy. Obdobnou ukázku moderního bydlení představoval i reprezentant svébytného fenoménu dřevostaveb, montovaný rodinný dům navržený jabloneckým architektem Robertem Hemmrichem pro firmu August Möller & Söhne z Rýnovic. Dům se zároveň mohl pochlubit žhavou technickou novinkou, neboť při impregnaci dřeva bylo užito systému Wolman, přičemž firma August Möller & Söhne byla výlučným vlastníkem licence pro celé Čechy.

Mezník v životě města

Ačkoliv Výstava českých Němců po svém ukončení 30. září 1906 nesplnila vysoká očekávání pořadatelů, znamenala důležitý mezník v politickém, kulturním i uměleckém vývoji města, kterému zprostředkoval přímý styk se soudobými trendy v průmyslu i architektuře a potvrdila jeho pozici nejpřednějšího německého města v Čechách. Zároveň představovala největší a nejambicióznější výstavní podnik českých Němců na našem území.

zdroj: https://liberec-reichenberg.net/clanky/cist/nazev/33-vystava-ceskych-nemcu-1906

pohled od vodní hladiny na pavilon trutnovského pivovaru, 

v popředí zabradí u cesty podél přehradní nádrže (archiv SM v Liberci)

zdroj: https://www.esbirky.cz/

https://kramerius.kvkli.cz/view/uuid:d345276a-4799-4e97-829f-8e6103106dd4?page=uuid:c9e575d7-2e5e-11e5-919c-001b21d0d3a4

autor příspěvku: Liberec na webu

Humorné koláže 1905 - 1906

Přehrada poskytla velkolepé Výstavě českých Němců v roce 1906 překrásný přírodní rámec.
Ve vodě končila dlouhá skluzavka, na hladině pluly loďky a dobové zprávy hovoří i o námořní bitvě lodních modelů.
Zda to vypadalo skutečně jako na pohlednici, však nemůžeme zaručit.

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)