Od jara do začátku podzimu roku 1906 prožívali obyvatelé Liberce a okolí velkolepou podívanou. Ve stráni nad jezerem nové přehrady a na plochách kolem dnešní Husovy třídy, nesoucí tehdy jméno Heinricha Liebiega, se konala výstava, která neměla v Liberci a v severních Čechách obdoby. Po levé straně nové městské tepny směřující k Jizerským horám byla k vidění mohutná výstavní budova sestávající z pěti hal, na pravé straně ve svahu k vodní hladině celá řada větších, menších i docela matých pavilonů nejrůznějších podob. V zadní části výstaviště lákala k návštěvě alpská vesnička a vysoko nad ní uměle vybudované panorama Alp se skutečnými Jizerskými horami v pozadí. Ze dvou teras na břehu jezera mohli zájemci sledovat loďky plující po hladině, z divácké tribuny zase námořní bitvy, nebo čluny naplněné pasažéry, řítící se po kolejích ze stráně až na vodní plochu. Jinou atrakcí byl výtah - ozubnicová dráha dopravující návštěvníky od přehrady vzhůru, do prostoru, kde ve stráni vpravo od hlavního vchodu byla soustředěna řada pavilonů.

Co vše bylo předváděno ve výstavních prostorách? Výrobky strojírenské produkce, textilního průmyslu, sklářství, bižuterie a téměř veškerého spotřebního průmyslu i potravinářství, expozice přibližující severočeskou těžbu uhlí. Významně byla zastoupena řemesla, stavitelství, ale také užité a výtvarné umění. Samostatná pozornost byla věnována školství. Část výstavní plochy zaujímaly pavilony představující zemědělskou produkci. Zde bylo možno shlédnout živý dobytek i králíky, ptactvo, psy a kočky. 

Liberecká výstava měla předvést vše, co bylo vytvořeno pílí a úsilím té části Čech, kterou sami organizátoři nazývali Deutschbohmen. V roce 1906 se pod tímto označením neskrývala určitá část české země, nebo ohraničená provincie, ale všichni čeští Němci, žijící jak v rozsáhlých územích podél českých hranic, tak například v Praze, Plzni nebo Českých Budějovicích. Přehlídka německého průmyslu, zemědělství, kultury a školství se stala významným činem nejenom z hlediska prezentace hospodářských výsledků, ale také určitým stupněm ve vývoji výstavnictví a především záležitostí významně politickou. V dějinách samotného města, německými obyvateli od středověku nazývaného Reichenberg, znamenala impulz i mezník v životě politickém, kulturním a uměleckém i ve vývoji výstavby. 

Co zůstalo z impozantního výstavního podniku do dnešních časů? Rozměrná olejomalba malíře Aloise Kasimira zachycující celé výstaviště, výpravná publikace detailně popisující celý podnik slovem i obrazem, plakát v muzejních sbírkách, kniha zachycující návštěvu císaře, katalogy, průvodce a jiné tiskoviny. Z rozsáhlého areálu s pavilony, z nichž některé bezesporu patřily k pozoruhodným projevům tehdy módního secesního umění, najdeme pouze tři budovy, jediné objekty postavené z cihel a stálých materiálů a nikoliv pouze ze dřeva. Na místě někdejších pavilonů stojí dnes řada objektů Technické univerzity, budova základní školy, činžovní domy a mnoho převážně luxusních vil, vyrostlých v období těsně před první světovou válkou nebo po ní. Finančně neobyčejně náročný podnik, kterým výstava roku 1906 byla, neměl přímé pokračování a nenaplnil představy svých tvůrců beze zbytku. Pokusíme se sledovat jeho osudy, vývoj i výsledek podrobněji. 

Od plánů k otevření 

Naši předkové pořádání velkých výstavních podniků velmi ctili. Zejména v 19. století, kdy ještě neexistovaly přenosy informací moderními prostředky, se v celé Evropě předháněly státy, národy i města v úsilí předvést světu své úspěchy. V první polovině zmíněného století šlo především o výstavy průmyslové a řemeslnické, ukazující výsledky první průmyslové revoluce. Hned na počátku druhé poloviny století, po evropských revolucích let 1848 - 1849, byla roku 1851 v Londýně uspořádána první světová výstava, otevírající univerzální přehlídky, na nichž chtěl každý stát či národ ukázat, čeho nejlepšího dosáhl. Kromě průmyslu a hospodářství se na těchto výstavách předváděla také moderní architektura, umění, ale i zajímavosti přírody. Koncem 19. století se více aktivit soustřeďovalo na menší výstavy specializované, nebo zemské, popřípadě národní. V době konání liberecké výstavy se pozornost výstavních kruhů i veřejnosti v Evropě soustřeďovala na souběžně probíhající světovou výstavu v Miláně, bavorskou zemskou výstavu v Norimberku, uměleckoprůmyslovou výstavu v Drážďanech a rakouskou výstavu v Londýně.

Myšlenka uspořádat v Liberci výstavu reprezentující německý průmysl a hospodářství se poprvé objevila v souvislosti se zemskou jubilejní výstavou v Praze roku 1891. Iniciátoři této výstavy usilovali o uspořádání celozemské přehlídky, na níž by se podíleli čeští i němečtí podnikatelé. Již při prvních jednáních se právě ze severu Čech ozvaly hlasy prosazující vlastní výstavu Němců v Liberci. Začátkem roku 1890, kdy se zdálo, že v česko-německých sporech dojde k určitému smíření, vyslovili Němci souhlas s účastí na pražském podniku, který také dostal název Všeobecná zemská výstava. Dokumentem, v němž němečtí politici spatřovali zajištění národnostního smíru, byly tzv. punktace, které v podstatě rozdělovaly území Čech na dva celky, jeden výlučně německý a druhý dvojjazyčný, bez přesnějších národnostních záruk. Čeští Němci, kteří spolu se svými soukmenovci z ostatních částí monarchie doposud patřili k vládnoucí národnosti ve státě, se jen těžko vyrovnávali se sílící aktivitou a vitalitou českého národa, který byl na konci 19. století již plně emancipovaným národním společenstvím a bezesporu útočil na pozice německé menšiny v Čechách v oblastech hospodářských, politických i kulturních. Rozhodující většina české politické reprezentace odmítla punktace, které podle jejího názoru nebezpečně ohrožovaly české zájmy a jednotu Českých zemí. V odpověď na neúspěch jednání odešli Němci v listopadu 1890 ze všech přípravných výborů výstavy a vyzvali podnikatele německé národnosti k bojkotu podniku. Pražská jubilejní výstava se pak stala přímo manifestací úspěchů českého národa. 

Tři roky po jejím uskutečnění se obrátil liberecký Živnostenský spolek na vedení Obchodní a živnostenské komory v Liberci se žádostí, aby uspořádala výstavu v rámci svého obvodu, tedy z převážně německých oblastí v severních Čechách. Žádost tehdy neměla patřičnou odezvu potřebnou k uskutečnění návrhu. V sílícím česko-německém soupeření a urputných zápasech o jazyková a politická práva, o případné správní rozdělení země podle národností nabývaly na intenzitě diskuse o tom, který národ je hospodářsky výkonnější. Prezentace úspěchů prostřednictvím výstavy mohla být pádným argumentem. Výbor libereckého Živnostenského spolku zopakoval v září roku 1902 svůj podnět a tentokrát úspěšně. 12. prosince téhož roku bylo do restaurace Liberecký dvůr svoláno shromáždění reprezentantů Obchodní a živnostenské komory, podnikatelů a zástupců německých měst z Čech. Hojně navštívené zasedání přineslo konkrétní rozhodnutí: v roce 1906 se v Liberci uskuteční výstava přesahující rámec liberecké komory.

Živnostenský spolek byl pověřen dalšími kroky, jejichž výsledkem byla shromáždění v únoru a březnu 1903. Tehdy byla dohodnuta orientace výstavy na národnostně vyhraněnou akci reprezentující české Němce, zvolen hlavní výbor a výbor jednací. Rozhodující pozice připadly reprezentantům Liberce. Předsedou jednacího výboru se stal liberecký starosta Franz Bayer, jednatelem, na němž ležel největší díl povinností, člen městského zastupitelstva, školní inspektor Erhart Arnold. Dalšími členy jednacího výboru byli opět zástupci města, šéfreďaktoři libereckých deníků, reprezentanti obchodní komory, velcí podnikatelé a továrníci, téměř všichni z Liberce či blízkého okolí, V čele čestného prezidia stanul hrabě Franz Clam-Gallas, majitel libereckého zámku, mnoha pozemků ve městě a nejrozsáhlejších statků na Liberecku. Také v dalších výborech, které měly zabezpečovat specializované úkoly, převažovali obyvatelé Liberce čí blízkého okolí. Pouze v čestném výboru, čítajícím téměř dvě stovky podnikatelů, velkostatkářů a reprezentantů měst 1 státní správy, byly zastoupeny 1 další oblasti Čech osídlené Němci. Ještě v březnu roku 1903 padla volba místa konání výstavy. V konkurenci zámecké zahrady a cvičiště (V prostoru za kasárnami) zvítězila půvabně položená plocha kolem dnešní Husovy třídy, o jejímž pronájmu byla uzavřena smlouva s majitelem pozemků hrabětem Clam-Gallasem. Protektorát nad výstavou převzal člen panovnické rodiny, arcivévoda Ferdinand Karel. Jednací výbor pak koncipoval tématické členění výstavy a připravoval založení garančního fondu pro financování výstavy. 14. března 1904 byla sestavena první výzva, uveřejněná v německých listech Čechách. Do propagace společného díla se zapojila řada podnikatelů, majitelů velkostatků a reprezentantů německého politického života. Ke společné účastí umělců vyzvala Společnost pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách.

Zároveň probíhala jednání o zajištění odborného vedení výstavy. V první fázi bylo sice rozhodnuto o vypsání konkurzů, avšak nakonec dal jednací výbor přednost získání specialistů, kteří se osvědčili při nedávné výstavě lihovarnictví ve Vídni. Ředitelem výstavy byl jmenován Ing. Bruno Leinweber z Vídně, který se ujal své funkce v srpnu 1904. Dále byli angažování F. Fidler, L. Fleischner a Ing. R. Wildfeuer. Jako hlavní architekt byl získán profesor vídeňské techniky Max Fabiani. Tento umělec spolupracující také na souběžně připravované rakouské výstavě v Londýně vypracoval ještě v roce 1904 návrh půdorysu výstaviště a posléze projekt hlavní výstavní budovy s přilehlou kotelnou na jedné a strojovnou na druhé straně a projekty několika dalších pavilonů, výtvarně řešených v duchu secesního umění. 

Velmi úspěšně probíhalo získávání základního kapitálu pro výstavu. Po prvních finančních částkách, které do garančního fondu vložilo město Liberec, teplická firma F. Grohmann a liberecký nakladatelský podnik Stiepel, začaly rychle přispívat velké firmy, města, spolky i jednotlivci. Do srpna roku 1904 se podařilo shromáždit jeden a půl miliónu korun. Po slavnostním prvním výkopu na staveništi 4. října mohly pak nastoupit k práci na výstavišti stovky dělníků. 18. prosince téhož roku uveřejnily všechny německé listy provolání "Němci v Čechách". V emotivně laděné výzvě byl německý lid v Čechách označen za nositele hospodářského blahobytu monarchie a volán k aktivní účasti na výstavě, která měla názorně předvést, co prý již bylo dokázáno v číslech. Zde výzva narážela na statistiky o daňové výkonnosti publikované v německém tisku krátce předtím a poukazující na vysoký přínos německého průmyslu a podnikání - ve srovnání s českým. Čeští oponenti právem poukazovali na slabiny v metodice těchto údajů, avšak pro představitele českých Němců byly statistiky argumentem pro oprávněnost politických a národnostních požadavků.

Jednatel E. Arnold uskutečnil přednáškové turné do všech částí němec. ky osídlených Čech, během něhož objasňoval poslání výstavy a získáva| příspěvky i vystavovatele. Podobně jako při výstavě v roce 1891 v čes. kých městech vznikaly nyní v německých městech místní podpůrné vý. bory, které měly zároveň připravovat skupinové výpravy do severočeské metropole. Zdá se, že s největší horlivostí propagovaly libereckou přehlídku místní výbory z blízkého okolí. Organizátoři vyzvedli ve zprávách o výstavě nadšení, jehož plodem byl vznik sedmdesáti místních výborů, z nichž např. frýdlantskému a pražskému se podařilo přispět do garančního fondu úctyhodnou částkou přesahující 200 000 korun. V závěrečném vyúčtování se však objevuje konstatování, že mnoho práce za místní výbory nakonec musela odvést kancelář výstavy. 

Propagaci připravované přehlídky měl sloužit plakát. Jednací výbor uspořádal nejprve soutěž o námět plakátu. Z výtvarných návrhů byl pak po úpravách podle připomínek uměleckého výboru použit plakát Roberta Leinwebera, bratra ředitele výstavy. Výtvarník působící v Mnichově ztvárnil ve svém zpracování Růbezahla, ducha Krkonoš a Jizerských hor, pohlížejícího k výstavišti, městu a Ještědu. O podobě výstaviště informovaly pohlednice vydávané grafickým podnikem Kamilla Plischkeho z Jablonce nad Nisou. Architekt Karel Lederle, působící v Severočeském muzeu, by autorem návrhu poštovní známky propagující výstavu prostřednictvím rakouských pošt do celého světa. V nejvýznamnějších libereckých nakladatelstvích Gebriider Stiepel a Rudolf Gerzabek vznikla řada kvalitních informačních letáků a brožur věnovaných výstavě a městu. 

I v zimním období 1904 - 1905 pokračovaly na výstavišti stavební práce, takže koncem února byly dokončeny vyrovnávací práce pro hlavní budovu a terasu před ní. Nerovný terén (výškový rozdíl výstavní plochy byl 45 m) a skalnaté podloží vytvářely sice půvabné horské panorama, avšak přinášely značné technické obtíže. Jenom pro plochu hlavního pavilonu muselo být přemístěno 28000 m* zeminy a odstraněno 7000 m³ skály. Připočteme-li skutečnost, že výstaviště bylo značně vzdáleno od železniční trati, navíc na trase s údolím Nisy uprostřed a ani tramvajová dráha se nehodila pro přepravu těžkých nákladů, pochopíme technickou i finanční náročnost příprav. Pro dopravu těžkých kotlů do strojní centrály výstaviště bylo třeba zapřáhnout do povozů až osm párů koní. Přitom pouze stavba hlavního výstavního pavilonu, prováděná od dubna 1905 pražskou firmou Anton Móse, spotřebovala 350 vagónů dřeva.

Město nechalo v prostoru dnešní Husovy třídy položit vodovod a kanalizaci vedoucí až k Harcovu. Jelikož třída H. Liebiega se dostala do uzavřené výstavní plochy, musela být do Harcova nově vybudována širší komunikace na levém břehu přehradní nádrže. Náklady na uskutečnění velkolepé přehlídky byly tedy nemalé. V době příprav však finanční prostředky nescházely. Do garančního fondu příspěvky stále plynuly. Liberecké filiálky banky Union a Rakouského kreditního ústavu pro obchod a řemesla podpořily akci vydáním úpisů. Částku 20 000 korun uvolnil zemský sněm v Praze a státní podporu slíbila a posléze dodala vídeňská vláda. 

V rámci propagace výstavy bylo 29. října 1905 uspořádáno shromáždění se zástupci tisku. Po tiskové konferenci si mohli novináři prohlédnout výstaviště a v německých listech pak povzbuzovat nadšení pro společné dílo. Podle předpokladů organizátorů měla být na liberecké přehlídce zastoupena všechna německá města z Čech. V tomto ohledu nebyla ještě v podzimních měsících situace zcela jasná a ideální. Proto obeslal jednací výbor magistráty a rady všech německých měst výzvou k aktivní účasti v řadách vystavovatelů. Odpovědi docházející v průběhu listopadu však přinesly zklamání. Velká část reprezentantů měst sdělovala, že nemají prostředky na vysoký pronájem výstavních prostor, někteří tvrdili, že nemají co vystavovat. Výsledkem bylo, že vlastní velký pavilon měl pouze Liberec. Samostatné malé pavilony nebo expozice seznamovaly s lázeňskými centry a šestnáct měst bylo zastoupeno zvláštními odděleními v hlavní budově. Část ostatních německých měst z Čech byla představena pouze v hromadné výstavě spokojující se dvojrozměrnými vyobrazeními, statistikami a slovními údaji. Vysoký pronájem, který pochopitelně odrazoval drobné vystavovatele, musel být snížen u zemědělské části a zcela prominut školám. Tak se stalo, že počet samostatných vystavovateJů byl nižší, než zněl předpoklad. Přípravné práce ztěžovala také okolnost, že o účasti některých bylo rozhodnuto velmi pozdě. 

S požadavky, změnami i technickými komplikacemi se musela vyrovnávat především kancelář výstavy, sídlící od roku 1904 v libereckém zámku, tedy ne bezprostředně na výstavišti. Teprve v lednu roku 1906 došlo k pozitivní změně. Liberecká stavební společnost Scháfer a spol. dokončila výstavbu jedné ze stálých zděných budov, kterou projektoval muž, stojící V čele firmy, liberecký architekt Ernst Scháfer. V čerstvě předané budově na výstavišti našla sídlo kancelář a celá správa výstavy, v níž v době trvání výstavy pracovalo kolem šedesáti lidí. Z nich sedm bylo plně zaměstnáno pouze psaním a stenografováním. Začátkem roku 1906 dokončila firma A. Móse stavby dvou technických center - strojovny a kotelny - a do konce března byly na výstaviště dopraveny všechny důležité stroje. Hlavními dodavateli strojového vybavení byly pražské firmy Strojní akciová společnost - dříve Breitfeld, Daněk a spol., Pražská akciová strojírna - dříve Ruston a spol., podnik F. Ringhoffera a dále Škodovy závody z Plzně. Všechny tyto významné strojírenské podniky, které se v Liberci zároveň předváděly samostatnými expozicemi, stály mezi předními dodavateli a účastníky také na jubilejní výstavě roku 1891. Pro velké podnikatele nebyla při naplňování obchodních zájmů národnostní hlediska na prvním místě.

Ne tak ovšem pro organizátory výstavy. V podmínkách, které byly přesně formulovány a vytištěny pro jednotlivé oblasti výstavy i pro nejrůznější druhy prací, se objevuje požadavek, aby zaměstnanci, ale také mistři,políři a všichni předáci pracující při stavbě výstavy byli německé národnosti. Kategorie dělníků se toto omezení netýkalo. Český tisk pak ironicky poznamenával, že mnohé na výstavě je dílem českých rukou. Tyto připomínky najdeme také v českých zprávách o vystavovaných výrobcích. Vycházely z tehdejšího oboustranného nacionálního hašteření, jímž byla společnost začátku dvacátého století silně prostoupena. Soustavné zdůrazňování výlučně německého charakteru výstavy a konkrétní kroky podnikané k jeho ochránění (např. důsledně dodržované nařízení, že všechna korespondence drobných prodejců s ředitelstvím musí být vedena pouze německy), musela zákonitě vést k nevraživým Či posměšným komentářům na české straně. Dalšími dodavateli zařízení pro výstavu byly kromě severočeských a pražských v hojné míře také firmy vídeňské a několik podniků z tehdejšího Německa. V dubnu a v první polovině května roku 1906 se na výstavišti usilovně dokončovaly práce. Pouze 1. květen byl poněkud výjimečný. Tehdy se do práce nedostavili zedníci a tesaři, kteří uposlechli výzvy sociálních demokratů a slavili 1. máj. 

Politické zápasy v Čechách a v celé monarchii byly již od roku 1905 poznamenány další okolností. Ve vídeňské říšské radě se připravovala volební reforma, která měla přinést všeobecné hlasovací právo. Boj se pak soustředil na určení počtu mandátů jednotlivých zemí a národností. Nějakou dobu se zdálo, že by jedním z kritérií pro počet poslanců vysílaných do říšské rady mohla být výše daní odváděných státu. Šlo o to dokázat, která země a národnost je oprávněna žádat více. Na konci dubna roku 1906 padla v souvislosti s bojem o volební reformu vláda ministerského předsedy Pavla Gautsche. Výstava českých Němců se dokončovala v době velkých zápasů a nadějí. 

..........pokračování příště

Zdroj: Miloslava Melanová - Liberecká výstava 1906, 1996

Výstava českých Němců v Liberci: Oslava průmyslu, kultury a pokroku

V roce 1906 se Liberec stal centrem pozornosti díky jedné z nejambicióznějších výstav, jaké kdy české Němce pořádali. Výstava českých Němců, známá také jako Deutschböhmische Ausstellung, byla nejen oslavou průmyslového a kulturního rozmachu, ale také demonstrací síly a jednoty německé komunity v Čechách. Navzdory některým finančním komplikacím zanechala tato událost nesmazatelnou stopu v dějinách města a představila Liberec jako moderní metropoli s velkým potenciálem.

 Velkolepý projekt s velkými ambicemi

Výstava byla odpovědí na Jubilejní zemskou výstavu v Praze z roku 1891, které se německá komunita odmítla účastnit. Prvotní impulz pro její uspořádání přišel již v roce 1894 od místního Živnostenského spolku, ale až v roce 1902 vznikl organizační výbor, který začal s konkrétními přípravami. Výstava měla být nejen přehlídkou průmyslových a kulturních úspěchů, ale také symbolem jednoty německé komunity v Čechách.
Na realizaci projektu se podílela řada významných osobností a firem. Hlavním architektem byl vídeňský profesor Max Fabiani, který navrhl ústřední budovu s kupolí a pavilony seskupené do harmonického oblouku podél dnešní Husovy ulice. Fabianiho styl klasicizující architektury dodal výstavě slavnostní atmosféru a jeho návrhy byly považovány za mistrovská díla.

Přehlídka průmyslu, kultury a umění

Výstava nabídla návštěvníkům neuvěřitelně široký záběr expozic. Celkem bylo vystaveno ve 25 tematických skupinách, které zahrnovaly těžbu nerostů, řemeslnou produkci, průmysl, zemědělství, školství, zdravotní péči i sport. Dominantou výstaviště byla centrální hala s kašnou od sochaře Franze Metznera, která se o dvě desetiletí později stala ozdobou náměstí před libereckou radnicí.
Umění hrálo na výstavě významnou roli. V pavilonu umění, navrženém jabloneckým rodákem Josefem Zaschem, byla představena díla německých malířů a sochařů z Čech. Mezi nimi vynikaly práce Franze Metznera, jehož sochy byly obdivovány pro svou monumentalitu a hloubku. Kulturně-historická expozice v Domě města Liberce pak nabídla návštěvníkům pohled na dějiny města a unikátní sbírku obrazů Heinricha Liebiega, která se stala základem budoucí Oblastní galerie v Liberci.

Moderní bydlení a technické inovace

Výstava přinesla také ukázky moderního bydlení. Architekt Ernst Schäfer představil dva vzorové obytné domy, které byly postaveny již v roce 1905. Tyto domy reprezentovaly koncept vícegeneračního bydlení a vyznačovaly se elegantní secesní architekturou. Dalším zajímavým objektem byl montovaný rodinný dům od firmy August Möller & Söhne, který využíval revoluční systém impregnace dřeva Wolman.

Zábava pro každého

Výstava nebyla jen o průmyslu a umění – byla také velkou turistickou atrakcí. Návštěvníci se mohli projít romantickou alpskou vesničkou s kopií Liberecké boudy nebo sledovat sudánskou karavanu, která předváděla dramatické scény přepadení poutníků. Velkým hitem byla vodní dráha vedoucí ze svahu nad přehradou, po které se sjíždělo ve člunech. Zábava byla doplněna kulečníkovými stoly, které byly tehdy neodmyslitelnou součástí společenského života.

Návštěva císaře Františka Josefa I.

Jedním z vrcholů výstavy byla návštěva císaře Františka Josefa I., který do Liberce zavítal 21. června 1906. Jeho přítomnost dodala celé akci prestiž a byla vnímána jako gesto podpory českým Němcům. Císař se během svého pobytu setkal nejen s německými představiteli, ale i s českým zástupcem MUDr. Václavem Šamánkem, což ukázalo jeho snahu o vyvážený přístup.

Dědictví výstavy

Ačkoliv výstava skončila finančním deficitem, její význam nelze přehlížet. Byla důležitým mezníkem v dějinách Liberce a potvrdila jeho postavení jako nejvýznamnějšího německého města v Čechách. Výstava přinesla městu moderní architektonické trendy, nové technologie a posílila jeho kulturní identitu.
Z celé výstavy se do dnešních dnů zachovaly pouze tři budovy – dva obytné domy od Ernsta Schäfera a Liebiegův typový rodinný dům. Přesto však její odkaz žije dál jako symbol pokroku a ambicí města.

Optimismus do budoucna

Výstava českých Němců v Liberci byla nejen oslavou minulosti, ale také vizí budoucnosti. Ukázala sílu spolupráce, odvahu k inovacím a schopnost překonávat překážky. Ačkoliv se podobná akce již nikdy neopakovala v takovém rozsahu, její duch žije dál v každém kroku města směrem k modernímu světu.
Liberec si díky této výstavě upevnil svou pozici jako významné centrum průmyslu, kultury a umění. A právě tento odkaz nám připomíná, že i přes všechny výzvy můžeme dosáhnout velkých věcí, pokud spojíme síly a věříme ve své schopnosti.

Výstava českých Němců v Liberci

Výstava českých Němců v Liberci (17.5. - 30.10. 1906) prezentovala výsledky kulturního a hospodářského úsilí německých firem a organizací v Čechách. Velkoryse a možná až velikášsky pojatá akce měla být jakousi odpovědí na úspěšnou Všeobecnou zemskou výstavu v Praze (1891), na níž nakonec Němci odmítli účast. Při zahájení byl přítomen arcivévoda Ferdinand Karel a ve dnech 21. - 24.6. císař František Josef I. Vystavovalo se ve 25 skupinách, počínaje těžbou nerostů přes řemeslnou produkci až k průmyslovým odvětvím a zemědělství a stavebnictví ,školství, zdravotní péči a sportu.
Před ústředním průmyslovým pavilonem stál model kašny se sochou od Franze Metznera ,realizované později před radnicí (od roku 1926). V domě umění se konala přehlídka německých umělců z Čech a Dům města Liberce nabízel rozsáhlou kulturně historickou expozici. Řada podniků si postavila vlastní pavilony (např. vratislavický pivovar ). Výstavní areál se rozkládal podél dnešní Husovy ulice a zabíral celý pravý břeh přehrady. K branám výstaviště vedla jen pro tento účel vybudovaná a pouze po dobu trvání fungující odbočka tramvajové linky ze Šaldova náměstí. Záměr vybudovat při této příležitosti tramvajové spojení mezi Libercem a Jabloncem zmařili představitelé železnice, kteří v něm pravém spatřovali velkou konkurenci. Návrh byl realizován až o půl století později ,v roce 1954.
Výstava splnila svůj cíl - upevnit sebevědomí českých Němců a dát signál o jejich průmyslovém potenciálu. Po finanční stránce ale skončila deficitem. Zdá se, že při organizaci převládly politické záměry a s vložením prostředků se nehospodařilo s dlouhodobějším výhledem tak, aby přinesly víc i samotnému městu. Vždyť z celé výstavy zbyly pouhé tři domy. Ironií zůstává, že na projekt galerie, plánované nedaleko zhořelého Domu umění, pak už město nikdy nenašlo prostředky. Nepočítalo se dokonce ani s opakováním menších průmyslových výstav. Na ty si Liberec musel počkat do roku 1920. Tehdy však organizátoři neopomněli zdůraznit, že navazují na tradici, která začala rokem 1906.

Ústřední budovu završenou kopulí, k níž se po obou stranách přimykaly haly seskupené do mírného oblouku, navrhl hlavní architekt výstavy, vídeňský profesor Max Fabiani. V nice středového pavilonu našla umístění kruhová kašna sochaře Franze Metznera, v té době profesora vídeňské uměleckoprůmyslové školy a významného představitele německých umělců v Čechách. Metznerův návrh převedl do štuku pražský sochař Jakob Kozourek. Teprve po dvaceti letech byla kašna realizována v kameni a bronzu a osazena na náměstí před radnicí.

Na třetím obrázku je vzorová pekárna Společenstva pekařů. Potravinářský průmysl měl na výstavě nejenom významné zastoupení, ale podílel se také velkou částkou na financování celé akce.

Hned na počátku výstaviště vyrostl Dům města Liberce. Budova navržená architektem Rudolfem Scholzem a postavená na půdorysu ve tvaru písmene "L" s nárožní kupolí poskytla přístřeší expozici představující dějiny Liberce ostatních měst zúčastněných na výstavě. Ze sbírek Vlastněného muzea byla instalována světnice libereckého soukeníka a veřejnost zde také poprvé spatřila mimořádně hodnotnou sbírku obrazů, kterou odkázal městu Heinrich Liebieg.

Pivovary byly na výstavě zastoupeny největším počtem pavilonů. Nejrozsáhlejší a dobře viditelný ze všech stran patřil Plzeňskému pivovaru. Vlevo do snímků č.5 zasahuje podlouhlá budova s kopulí, patřící pavilonu umění. Poskytla přístřeší expozici současných německých malířů, grafiků a sochařů pocházejících z Čech.

Pohled na východní část areálu zachycuje menší pavilony roztroušené kolem ústřední výstavní tepny, dnešní Husovy třídy. Proti Jizerským horám se vypínala vysoká nakašírovaná horská stěna, pod níž se rozkládala malá alpská vesnička. Návštěvníci zde mohli spatřit i kopii Liberecké boudy, kterou zbudoval a provozoval agilní liberecký alpinistický spolek v tyrolských horách nad Cortinou D' Ampezzo.

Výstava nesložila jen prezentaci firem a vzdělávacím účelům . Byla samozřejmě i velkou turistickou atrakcí, k jejímuž věhlasu přispěla řada originálních akcí a zábavních podniků. Jen namátkou připomeňme třeba sudánskou karavanu - divadlo pod širým nebem se šedesáti aktéry na koních. oslech a velbloudech, kteří předváděli několikrát denně scénu přepadení poutníků.
Nemohl samozřejmě chybět ani kulečník, patřící neodmyslitelně vybavení restauračních a spolkových místností té doby. Zvlášť oblíbená byla vodní dráha vedoucí dolů ze svahu nad údolní přehradou, po níž se sjíždělo ve člunech. Promenádni pobřežní cesta ji křížila romanticky pojatým můstkem.

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Restaurace jabloneckého pivovaru von Medinger & Co.

Restaurant Na kopci, tak nazval svůj stánek na liberecké výstavě jablonecký pivovar, vedený v té době zámožnou vídeňskou pivovarnickou rodinou Medingerů. Zakoupili jej roku 1903 od Ludwiga von Oppenheimera, a dva roky nato pivovar postihl zničující požár. Stal se impulsem pro stavební a technologický rozvoj; na výstavě se tak již mohl prezentovat moderní podník na výši doby. Odrazilo se to i ve stylovém ztvárnění pavilonu, který navrhli významní architekti Max Kůhn a Heinrich Fanta. Ti jej pojali v duchu geometrické moderny blízké Otto Wagnerovi, která se výrazně projevila také v luxusním a stylově čistém interiéru. Hosté v něm mohli vychutnávat vysoce chmeleného kozla z karamelového sladu, specialitu jabloneckého pivovaru.

Pivovar Arnošta hraběte z Valdštejna v Klášteře Hradiště n. J.

Nedaleko horského dioráma, zhruba v dnešní Boční ulicí, rozbil svůj stánek Valdštejnský pivovar z Kláštera Hradiště. Jeho historie je spjata s cisterciáckým klášterem vypáleným husity, po kterém získalo místo své jméno. Klášter sehrál velkou roli při středověké kolonizaci jihu našeho kraje - Českodubska, Turnovska, ale i Železnobrodska. Na jeho místě vznikl později renesanční zámek. Připomínkou kláštera zůstává brána se vzácným raně gotickým portálem v areálu dnešního pivovaru. Ten se původně nacházel pod klášterním návrším, a teprve v průběhu druhé poloviny 19. století postupně expandoval do někdejšího zámku. Počátkem 20. století byl sedmým největším pivovarem v Čechách a jeho výstav ve druhé polovině století také patřil k solidním. Pivo s mnichem ve znaku dodnes dělá svému jménu čest.

Restaurace Akciového pivovaru Vrchlabí na liberecké výstavě v roce 1906

V neděli 17. května 1906 se otevřely brány ambiciózní Výstavy německých Čech. A výstava bez piva, to je jak pivo bez pěny! Kromě nezbytného Plzeňského Prazdroje nemohly chybět pivovary z Vratislavic a Jablonce, z Kláštera Hradiště, Trutnova, ale také z Vrchlabí. Akciový pivovar z Hohenelbe umístil svou pivnici přímo na břeh přehrady, do míst, kde se dnes rozkládá sluneční louka. Měl se čím chlubit. Zbrusu nový parostrojní pivovar, postavený v letech 1899 -1902, vybavil strojním zařízením pražský Ringhoffer. Nechyběla ani novinka té doby, umělé chlazení. Poslední pivo uvařil roku 1973, dnes je konvertovaná budova součástí bytového resortu.

zdroj: kalendář Za pivem Libereckým krajem na dobových pohlednicích, 2015

Deutschböhmiche Ausstellung (Výstava českých Němců), pořádaná v roce 1906, byla jedním z nejambicióznějších podniků v monarchii a navazovala na mnohem skromnější výstavu, uspořádanou o tři roky dříve v Ústí nad Labem, Allgemeine Deutsche Ausstellung für Gewerbe, Industrie und Landwirtschaft Aussig 1903. Podrobně své čtenáře o výstavě informoval především místní deník Reichenberger Zeitung, v němž byla výstavě v den jejího slavnostního otevření věnována obsáhlá příloha.

Na cestě k výstavě

Prvotním impulsem pro uspořádání byla reakce místní německé majority na Jubilejní zemskou výstavu, pořádanou v roce 1891 v Praze. Návrh vzešel od místního Živnostenského spolku v roce 1894, kdy se obrátil na Obchodní a živnostenskou komoru s myšlenkou na uspořádání výstavy v jejím obvodě. Od počátečního úmyslu se posléze upustilo ve prospěch ideje pangermánské výstavy, zahrnující veškeré české Němce. K založení organizačního výboru došlo až na základě opakované žádosti ze září roku 1902. Výbor ihned začal s přípravami, rozhodl o zaměření výstavy, zvolil předsednictvo a začal se sháněním finančních prostředků. Největšími sumami přispělo město Liberec (50 000 korun), textilní firmy Johann Liebieg & Co., Ignaz Klinger z Nového Města pod Smrkem, Ignaz Ginzkey & Co. Z Vratislavic nad Nisou a Franz Schmitt z Českého Dubu (dohromady 100 000 korun) a tiskárna bratří Stiepelů (25 000 korun). Na základě získaných úpisů organizátoři obdrželi úvěr na tehdy astronomickou částku 1 500 000 korun.

Nacionální aspekt

Za místo konání byly vybrány svahy na pravém břehu nad přehradou (zkolaudováno 29. srpna 1904), které za výhodných podmínek pronajal hrabě Franz Clam-Gallas. Záměrem organizátorů bylo, aby se výstavy zúčastnila všechna významnější "německá" města, nejen jednotliví výrobci, a každé z měst se představilo vlastním pavilonem. Celkové pojetí výstavy mělo navenek deklarovat silné nacionální cítění a jednotu Němců v Čechách. Města svou účast ale jedno po druhém odmítala (hlavně z finančních důvodů), proto měl nakonec vlastní pavilon jedině pořádající Liberec, menší pavilony obsadila lázeňská města. Pro větší komfort návštěvníků a zajištění dopravy byla 14. května 1906 dokonce zřízena dočasná tramvajová trať Husovou ulicí ze Šaldova náměstí až na výstaviště. Zahajovací ceremoniál za účasti protektora arcivévody Karla Ferdinada proběhl 17. května 1906 a vrcholem výstavy se stala návštěva císaře Františka Josefa I. 21. června1906. Poctila-li hlava státu nějaké město či akci svou návštěvou, bylo to vnímáno jako mimořádná událost. V tomto případě cesta do Liberce představovala jistou kompenzaci za předchozí návštěvu Jubilejní výstavy v Praze s cílem podpořit a zachovat loajalitu českých Němců. Lesk výstavě dodali i další osobnosti, které přijely společně s císařem, mj. arcivévoda Ferdinand Karel a ministerský předseda Max Wladimir Beck. Aby František Josef vyvážil návštěvu výstavy, setkal se za svého libereckého pobytu i s představitelem české menšiny MUDr. Václavem Šamánkem.

Přehlídka německého průmyslu, zemědělství, kultury a školství

Ve svahu v těsné blízkosti vodní nádrže bylo budováno od roku 1904 ohromné výstaviště s osmi desítkami rozličných pavilonů, jejichž autory byli místní i zahraniční tvůrci. Plocha libereckého výstaviště o rozloze 400 000 m2 byla skutečně úctyhodná, neboť takových rozměrů mnohdy nedosahovala ani prostory světových výstav. Expozice v jednotlivých pavilonech měly velmi široký záběr a kromě stěžejního průmyslu a zemědělství se věnovaly rovněž umění, uměleckému řemeslu či školství. Hlavním architektem výstavy a autorem celkového generelu byl profesor Vysoké školy technické ve Vídni Max Fabiani, který ačkoliv současně připravoval velkou výstavu Rakouska-Uherska v Londýně, patřil mezi nejvíce zastoupené autory. Fabiani byl specialistou na architekturu výstavních pavilonů, a tak pro organizační výbor znamenala jeho účast otázku prestiže, podtrhující exkluzivitu výstavy. Dominantou výstaviště byl Fabianiho soubor pěti propojených hal podél Husovy ulice. Střed kompozice zaujímala 53 m vysoká centrální hala s kupolí, velkou nikou a kašnou od sochaře Franze Metznera. Stylovým východiskem bylo střídmé, klasicizující pojetí, které podtrhovalo slavnostní pojetí pavilonů. V centrální Fabianiho budově se nacházely kromě vystavovatelů z oblasti průmyslu a zemědělství také menší expozice jednotlivých německých měst v Čechách. Další významnou osobností byl rodák z Jablonce nad Nisou Josef Zasche, jenž navrhl pavilon umění. Expozici pavilonu tvořila díla německých malířů a sochařů (Wenzel Franz Jäger, Franz Thiele, August Brömse, Alfred Kubina, Walter Klemm, Emil Orlik, Franz Metzner ad.) s architektonickými modely a plánovou dokumentací už stojících i teprve zamýšlených staveb v Liberci i dalších sudetských městech, např. Varnsdorfu, Teplicích či Ústí nad Labem. Oceňována byla zejména tvorba sochaře Franze Metznera, jehož socha Země zdobila střed pavilonu a jeden z kabinetů byl vyhrazen pouze jeho dílu. Expozici konkurovala sbírka německého a francouzského klasického malířství Heinricha Liebiega v pavilonu města Liberce, postaveným místním tvůrcem Ferdinandem Scholzem, základ pozdější sbírky Oblastní galerie v Liberci. Bez zajímavosti jistě také není skutečnost, že osloven byl i mladý Adolf Loos, který pro firmu Siemens & Halske vyprojektoval návrh výstavního pavilonu. Stavba však bohužel zůstala bez realizace a plány jsou nezvěstné. Drážďanský architekt Bitzan se na výstavě představil architektonickými návrhy a souborem nábytku, vytvořeného ve spolupráci s Kunsthandwerkes der Stadt Friedland (Uměleckořemeslnými dílnami ve Frýdlantě). Vytříbenou secesní stavbou s nepřehlédnutelnými historizujícími reminiscencemi byl pak pavilon plzeňského pivovaru od oblíbeného teplického architekta Maxe Loose von Losimfeldta. Posledním významnějším mimolibereckým architektem, podílejícím se na výstavě, byl norimberský Jakob Schmeissner, který realizoval pavilon firmy Liebieg. Ta se na výstavě představila typovým rodinným domem, ukázkou moderního zaměstnaneckého bydlení, přičemž součástí pavilonu byla i stylová norimberská pivnice, kde se čepovalo pivo z liebiegovského pivovaru Obora. Zbylé pavilony byly postaveny převážně pod taktovkou místních architektů. Zajímavým objektem byl například secesní pavilon chmelařství od jabloneckého architekta Antona Matziga na půdorysu pravidelného osmiúhelníku. Stěny pavilonu byly členěny pilastry, jež měly funkci opěrných pilířů. Na vrcholu každého pilastru byla umístěna voluta přesahující korunní římsu. K nejzdařilejším výstavním budovám, realizovaným místními autory však patřily pavilony jabloneckého a trutnovského pivovaru od Maxe Kühna a Heinricha Fanty a dva vzorové obytné domy navržené Ernstem Schäferem. V pavilonu jabloneckého pivovaru Medinger & Co. se projevilo technické myšlení autorů, kombinované s místní tradicí dřevěné architektury se zdůrazněnou tektonikou. Fasáda se vyznačuje geometrickým pojetím, blízkým okruhu architekta Otto Wagnera. Naproti tomu pavilon trutnovského pivovaru byl drobnou dřevěnou stavbou barokizujícího výrazu a jedinou prací obou architektů ovlivněnou částečně florální secesí, kterou sice znali, ale na svých realizacích neuplatňovali. Stavby vycházející ze secese florální (mj. pavilon deníku Reichenberger Zeitung a tiskárny bratří Stiepelů či pavilon chmelařství) jsou dokladem toho, že místní architekti florální secesi znali, ale protože příliš nekonvenovala se vkusem zdejších stavebníků, aplikovali ji zřídka.

Expozice moderního bydlení

Obě Schäferovy vily jsou spolu se Schmeissnerovým domem jedinými výstavními objekty, jež přečkaly do dnešní doby. Postaveny byly již v roce 1905 s úmyslem představit vzorové rodinné bydlení společnosti Gemeinnützige Baugesellschaft, v níž byl Schäfer činný v letech 1894–99, kdy vznikala vilová čtvrť za muzeem. Vila čp. 127–I v Klášterní ulici sloužila po dostavbě správě výstavy a poštovnímu úřadu. Architektonickým ztvárněním nezapře vliv anglické obytné architektury. Nedaleká vila čp. 129–I rovněž v Klášterní ulici naproti tomu vykazuje jistou úspornost ve výrazu, přesto se v jejím celkovém řešení uplatňuje secese, nejvíce v bohaté štukatuře štítů. Koncepce obou domů znázorňuje představu vícegeneračního bydlení, to se projevuje absencí centrální haly, která je nahrazena středním schodištěm spojujícím jednotlivá obytná patra. Po skončení výstavy se z vil staly nájemní domy. Obdobnou ukázku moderního bydlení představoval i reprezentant svébytného fenoménu dřevostaveb, montovaný rodinný dům navržený jabloneckým architektem Robertem Hemmrichem pro firmu August Möller & Söhne z Rýnovic. Dům se zároveň mohl pochlubit žhavou technickou novinkou, neboť při impregnaci dřeva bylo užito systému Wolman, přičemž firma August Möller & Söhne byla výlučným vlastníkem licence pro celé Čechy.

Mezník v životě města

Ačkoliv Výstava českých Němců po svém ukončení 30. září 1906 nesplnila vysoká očekávání pořadatelů, znamenala důležitý mezník v politickém, kulturním i uměleckém vývoji města, kterému zprostředkoval přímý styk se soudobými trendy v průmyslu i architektuře a potvrdila jeho pozici nejpřednějšího německého města v Čechách. Zároveň představovala největší a nejambicióznější výstavní podnik českých Němců na našem území.

zdroj: https://liberec-reichenberg.net/clanky/cist/nazev/33-vystava-ceskych-nemcu-1906

pohled od vodní hladiny na pavilon trutnovského pivovaru, 

v popředí zabradí u cesty podél přehradní nádrže (archiv SM v Liberci)

zdroj: https://www.esbirky.cz/

Humorné koláže 1905 - 1906

Přehrada poskytla velkolepé Výstavě českých Němců v roce 1906 překrásný přírodní rámec.
Ve vodě končila dlouhá skluzavka, na hladině pluly loďky a dobové zprávy hovoří i o námořní bitvě lodních modelů.
Zda to vypadalo skutečně jako na pohlednici, však nemůžeme zaručit.

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)