Wernerův a Knížkův dvojdům
Wernerův a Knížkův dvojdům v roce 1915
Nutnost prolomit přístupovou cestu ke staveništi nového městského divadla provázela také první výrazná stavba historizující architektury v prostoru náměstí. Roku 1882 postavený Wernerův a Knížkův dvojdům se stal vzorovým pro další výstavbu tohoto prostoru. Mezi jeho četnými uživateli se snad vedle okresního úřadu stalo nejznámějším Sollorsovo knihkupectví, jedno z největších v předválečném Liberci. (V současném době Magistrát města Liberce )
(zdroj Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
Novorenesanční dvojdům pro řezníka Franze Wernera (čp. 184/I, tzv. Wernerův dům) a lékaře Antona Knieschka (čp. 468/I, tzv. Knížkův dům)
postavila podle plánů místního stavitele Otto Miksche, datovaných rokem 1884, firma Ferdinand a Gustav Mikschové. Dům čp. 468/I původně zamýšlel Otto Miksch pro svou vlastní osobu. Nachází se na severozápadní straně náměstí Dr. Edvarda Beneše, v městské památkové zóně. Oba objekty tvoří jeden shodně řešený architektonický a stavební celek. V letech 1912-1913 k němu přibyl již odlišně řešený dům čp. 183/I ve Frýdlantské ulici od Ernsta Schäffera (narozen 1862), který však není památkově chráněn. V domě čp. 468/I poskytoval své služby počátkem 20. století Hotel Central, ve kterém přenocoval 10. srpna 1912 Karl Liebknecht (1871-1919). Využití jednotlivých částí domu se často měnilo. Od roku 1898 tu úřadovala spořitelna a později Okresní zastupitelství. Dále objekt sloužil provozu kavárny, pivnice, restaurace, kanceláří, ordinací nebo knihkupectví, což s sebou přineslo řadu adaptací a stavebních úprav. Vnější vzhled ovlivnila rekonstrukce parteru, spočívající v osazení travertinového obkladu a provedená v roce 1936 stavitelem Josefem Porschem podle plánů architekta Maxe Kühna (1877-1944). Mezi roky 1954-2000 zde sídlila Státní vědecká knihovna, v letech 2005-2006 prošel objekt radikální rekonstrukcí pro potřeby Magistrátu města Liberec. Třípodlažní nárožní dům s obytným podkrovím a hlavním průčelím, členěným dvěma rizality, je tvořen dvěma pohledově splývajícími částmi. Završuje jej lomená střecha, krytá vláknocementovými šablonami s korunou a dvěma předstupujícími, symetricky umístěnými polokupolemi se zvoncovitými střechami. Střechu prostupují původní a novodobé prosklené vikýře. Fasáda přízemí s polokruhově zaklenutými otvory je obložena travertinovými deskami a umělým kamenem. Fasádu druhého a třetího podlaží bohatě člení prvky novorenesančního tvarosloví, například pásová a nárožní bosáž, výrazně vysazená konzolová římsa s festonovým vlysem, bosované pilastry a kanelované polosloupy s korintskými hlavicemi. Okenní otvory druhého podlaží jsou rámovány postranními pilastry a segmentovými frontony.
Pivnice Klein Schwechater und Michelobe Bierhalle
Určitou zvláštností byl výčep schwechaterského a měcholupského piva v pivnici "Klein Schwechater und Michelobe Bierhalle" (původně čp. 468-I, dnes čp. 183-I). Zřídil ji v roce 1884 proslulý Anton Dreher ml. (1849-1921), který vedle ní provozoval patrně v letech 1893 až 1903 i s ní spojený hotel a kavárnu "Zentral" s velkou restaurací. Patřil tehdy k největším pivovarským producentům a exportérům piva na světě a dodával pivo na císařský dvůr. Jako jeden z prvních zavedl umělé chlazení piva, které ho umožnilo ve speciálních vagonech přepravovat i na velké vzdálenosti. V Liberci však nebydlel, byl pouze nájemcem objektu.
Od devadesátých let 19. století se v běžné nabídce prodeje potravin rozšířilo i lahvové pivo. V těchto letech dosáhl Liberec i svého vrcholu v počtu pohostinských podniků (nepočítaje výlučné vinárny a nálevny pálenky), kdy se jich tu v roce 1895 nacházelo 162.
zdroj. Jiří Bock - Liberecké hospody do konce c. k. monarchie, 2022