Návrh na založení tábora pro válečné zajatce v Liberci schválila městská rada 26. listopadu 1914. Co k tomu vedlo městskou radu, že přes odpor veřejnosti, která se obávala těžkostí v zásobování potravinami, palivem, elektřinou, vodou, ale také možností rozšíření infekčních nemocí z tábora na město a jeho okolí? Odpověď je jednoduchá: množství levné pracovní síly, která v té době zoufale chyběla, pro průmysl i zemědělství. Na území Čech bylo už několik zajateckých táborů. V Mostě pro 39 500 zajatců, v Jablonném v Podještědí pro 3 500, v Josefově pro 29 300, v Milovicích pro 23 000, v Terezíně pro 19 500, v Chebu pro 16000 a v Plané pro 14 tisíc zájatců. V prosinci k nim přibyl i liberecký, který byl největší, pro 48 500 zajatců.

Vše šlo velice rychle, S jeho stavbou se započalo už 30, Jistopadu 1914. Místo pro ni tvořila rovina dnešního libereckého letiště. Stavební dříví sem bylo sváženo z různých krajů Čech a Moravy, ale i z Horního Rakouska a Salzburska. Brzy skladiště na ostašovském nádraží nestačilo, a tak dřevo určené na stavbu tábora leželo na všech nádražích, od Liberce až do Křižan. Největší problémy byly se stavebními dělníky. Byli naverbováni krejčí, ševci, drogisté a jiní, invalidé, kteří nebyli na frontách. Přístupové polní cesty byly brzy rozježděny tak, že do bezedného bláta zapadaly vozy až po nápravy. Ale tuto situaci vyřešila stavba polní dráhy. Koleje byly zavedeny z nádraží Ostašov až ke staveništi.

Pracovalo se usilovně ve dne v noci, o nedělích a svátcích. Tábor byl plánován na pět samostatných bloků. Každý blok byl utvořen z obytných baráků, kuchyně, umývárny, ošetřovny, dílny, strážnice a z latrin. První transport 2 975 ruských zajatců přijel již 20. prosince 1914. Stalo se tedy neuvěřitelné. Tábor byl schopen přijmout první zajatce již za dvacet dní od zahájení stavby.

Zajatců postupem doby přibývalo, a proto musel být záhy rozšířen. Tak vznikly asi 300 m od starého tábora další dva bloky ubytoven. Zajatí důstojníci byli zprvopočátku umístěni v domě v Lidových sadech (dnes je v něm odborné učiliště a stojí naproti restauraci). Ale v srpnu 1915 se tam již nevešli a tak byli přestěhováni do tělocvičny v Jablonecké ulici, Později byl zajatecký tábor znovu rozšířen o důstojnické bloky, což bylo dalších 10 baráků navíc. Každý byl pro dvacet důstojníků. Uprostřed tohoto bloku byla kuchyň a kancelář, která byla po nějaké době přeměněna na společenskou místnost, kde se pořádaly hudební produkce a divadelní představení. Tato nová zástavba byla od původního tábora oddělena širokým pruhem louky a táhla se až k místu, kde se křižovaly železniční tratě do Žitavy a na Frýdlant. Celkově tedy bylo postaveno 374 objektů, v nichž mohlo být umístěno 48 500 zdravých, z toho 1700 lehce nemocných, 300 těžce nemocných a dokonce 370 zajatců s infekční chorobou. Nejvyšší početní stav zajatců byl zaznamenán 14. června 1915. Měl 43 970 zajatců, zatímco Liberec měl v té době pouhých 37 000 obyvatel.

K hlídání zajatců zde byly určeny a ubytovány dva prapory zeměbrany, prapor polních myslivců a od 17. dubna 1916 ještě 44. pěší pluk z KapoŠšvaru. Značná část zajatců byla zaměstnávána v libereckých textilkách, nejvíce u Liebiegů, jiní stavěli od hřbitova dolů na Tržní náměstí ulici, která se od té doby jmenuje Ruská, mnozí se podíleli na stavbě silnic, kanalizace a vodovodních řádů.

Obavy ze zásobovacích potíží se velmi brzy ukázaly jako neopodstatněné. Do tábora byly dováženy potraviny vojenskou správou. V táboře bylo dobře fungující zahradnictví, Drželi se zde také králíci, krávy, prasata, ovce, kozy. Jen chleba a suchary byly dodávány městskou pekárnou na Hanychovské třídě. Pohyb samotných zajatců byl vymezen jen na území tábora. Určitou volnost pohybu mimo tábor měli pouze zajatí důstojníci.

V táboře vypukl 7. dubna 1915 požár, který částečně zničil umývárny. Za tři dny vypukl nový, který však byl v zárodku zlikvidován. Třicetkrát se zajatci pokusili o útěk. Vždy byli pochytáni a přivedeni zpět. Dokonalý plán útěku si vypracovala skupina ruských důstojníků. Měl se uskutečnit v noci na 10. května 1916. Měli utéci vykopanou, 5 m dlouhou štolou pod oplocením tábora. Nejvzácnějším vězněm tu byl od 21. května 1915 syn Lva Nikolajeviče Tolstého, plukovník hrabě Tolstoj, který byl velitelem ruského jízdního pluku. V bitvě u Limanova upadl do zajetí. Nejprve byl umístěn v zájateckém táboře v Milovicích, odkud se mu dvakrát podařilo uprchnout, ale vždy byl chycen. Proto byl eskortován do Liberce. Jedním z prostředků, který měl zajatcům znemožnit útěky, byla emise zvláštních táborových bankovek, které byly vydány v říjnu 1916 v hodnotách 5 haléřů, 50 haléřů, 1 koruna, 5 korun a 10 korun a měly platnost pouze na území tábora.

V červenci 1915 byl přechodně snížen stav zajatců ze 42 000 na 20 000. Rakousko - Uhersko stále více pociťovalo nedostatek pracovních sil. Proto byli zajatci rozposíláni do různých částí bojujícího císařství, kde měli udržet v chodu silně kulhající hospodářství. Přesto v říjnu 1915 byl tábor již znovu přeplněn. V té době také v táboře vypukla epidemie skvrnitého tyfu. To byla i pro město strašná hrozba. Ale za osm dní mohl s hrdostí táborový šéflékař ohlásit úplnou porážku této "morové" rány. Z tříset nemocných zemřelo na tyfus pouze 18 lidí.

Za dobu existence tábora zemřelo v něm 794 zajatců. 713 z nich bylo pochováno na zajateckém hřbitově, který byl vybudován pro tábor v Ostašově a 81 na městském libereckém hřbitově. Z tohoto množství bylo 596 mrtvých z Ruska a 198 z Itálie.

Tábor žil svůj denodenní život nejen prací, ale také zábavou a kulturou. Byl zde komorní orchestr, balalajkový ukrajinský orchestr a důstojníci hráli divadlo. Vydával se zde táborový časopis Reichenberger KG Lager Zeitung, který byl zprvu psaný a cyklostylovaný, později tištěný. Přispívalo do něj mnoho zajatých umělců, mezi nimi žurnalisté, spisovatelé a básníci i výtvarníci.

Soumrak tohoto tábora započal v noci z 31. října na 1. listopad 1918, kdy z něj uprchlo zbývajících 600 ruských a 176 italských zajatců. Na útěku vyplenili z větší části táborovou zásobárnu mouky. 7. listopadu odpoledne se skupina libereckých hladovějících osob pokusila zcela vydrancovat zbytky zásob potravin. Táborová stráž a mládežnická obrana tábora vystřelily "varovné" výstřely, při nichž byl zastřelen pomocný dělník Hubert Ehrlich. Kolem páté hodiny odpoledne vypukl v zásobárně mouky požár, který byl brzy uhašen. Po půlhodině však plameny vyšlehly znovu. V několika barácích byl úmyslně založen požár, aby se odpoutala pozornost od skladu mouky, který byl pak dokonale vypleněn.

16. prosince 1918 přišly do Růžodolu jednotky již Československé armády a obsadily zajatecký tábor. Ty zde byly až do konce roku 1921. V roce 1922 byly baráky zbořeny. Po roce 1930 bylo v těchto místech postaveno liberecké letiště. 

Zdroj: Ivan Taller - Čtení kratochvíle o starém Liberci, 1997