Zakleté hejnické zvony

Stalo se, že v hejnickém klášteře zemřel mnich františkán, zvoník. Měl mnoho vroubků proti dobrému životu, a proto po jeho smrti hejnické zvony, ať se sebe víc nový zvoník namáhal, zůstávaly němé. Zvony se sice houpaly, kovová srdce do nich bila, ale hlasu nevydaly.

Konala se prosebná procesí, poblouznění věřící rozmnožovali svými penězi klášterní majetek, ale vše nadarmo.
Tu jednou přišel do kláštera cizí myslivec. Divil se, proč zvony nezvoní. Když mu vše pověděli, slíbil, že pomůže. Sebral pod lípou zimou se třesoucího kohouta, kterého si nikdo nevšímal, strčil ho do pytle a šel s ním k Jizerským horám.
Nad Ferdinandovem na mostě přes horskou bystřinu poťkal dřevaře.

Myslivec, vida statného urostlého chlapíka, ptal se, co je zač a kam jde. Když pověděl, že hledá práci, zeptal se myslivec, chce-li mu pomoci, že si vydělá pár grošů.
"Za peníze posloužím vždycky," odpověděl dřevař bez váhání.

"Tedy nes můj tlumok."
Dřevař se podivil lesníkovu přání. Tlumok nebyl velký, ale lesník se pod ním jen prohýbal.
"Inu páni," pomyslil si dřevař. "Nejsou zvyklí práci!" Přehodil si lehce tlumok na záda a bystře vykročil před myslivcem. Jdou do hor proti potoku. Jak se zklamal dřevař, jak v duchu odprošoval myslivce! Tlumok byl jako začarovaný. Ze začátku byl jako pírko lehký, ale čím víc přibývalo kroků, tím
byl těžší a těžší, až konečně pod ním klesl na balvan při cestě.
"Proč jsi mi neřekl, co nesu v lumoku" obrátil se s výčitkou k myslivci.
Ten se usmál, uřízl silný lískový prut a ze vší síly bil do tlumoku, ze kterého se ozývaly naříkavé stony.
Po chvíli i on umdlen ustal. Podal tlumok opět dřevaři: "Nu; teď můžeš břímě nést dál!"
Dřevař potřásl nedůvěřivě hlavou nad počínáním a přáním lesníka. Vyhlídka na odměnu však byla lákavá, a proto znovu
tlumok dal na záda. Kupodivu, byl zase lehký, jako by v něm byla jen trocha slámy. Se smíchem vykročil před lesníkem.
Ale jak se cesta zdvíhala k hřebeni, byl tlumok zase těžší a těžší. Nezbylo, než aby požádal znovu o poshovění, o krátký oddych. Jakmile ale sňal tlumok z ramen, lesník opět do něj nemilosrdně bušil.
To se opakovalo ještě několikrát, než došli k tesknému zákoutí bezedných strašidelných jezírek Na čihadlech. Tam na houpavé rašelinové půdě bylo břemeno nejtěžší. Dřevař čekal, že ho myslivec opět vyzve k odpočinku, ale ten mlčel. Teprve když došli k lesklé černé tůni, myslivec se zastavil. Vysázel z peněženky dřevaři na nastavenou dlaň slíbenou odměnu v samých stříbrňácích a propustil ho: "Běž svou cestou dál a neohlížej se!"
Dřevař slíbil a úzkým chodníčkem se vracel na cestu. Než nedala mu zvědavost. Co jen má myslivec za lubem s čertovským břemenem? Opatrně se kradl zpět k okraji lesa.
Viděl, jak myslivec právě rozvazuje tlumok a z něj vytahuje malého skrčeného černého kohouta. Chvíli k němu mluvil, dřevař neslyšel co, pak jej uchopil za nohy a vší silou vrhl doprostřed tiché vodní hladiny. Ta se rozvířila velkými koly, zasyčela, jako by se vařila, a pak se znovu uklidnila. Močál nevrátil, co mu bylo dáno.
Se spokojenou tváří se vracel myslivec zpět na cestu, kde našel dřevaře. Ten nesmlčel, že viděl.
Myslivec se opatrně rozhlédl kolem a pak vyprávěl: "Černý kohout byla duše hejnického zvoníka, který propadl peklu. Nikdo o tom nevěděl. Dokud stál kohout u kláštera, potud "zvony mlčely. Musel být vrácen peklu, které ke kostelu za ním nemohlo. Proto jsme ho donesli k černým jezírkům, která jsou branou do pekel. Bitím byla zmírněna výše jeho trestu, proto míň hříchů tížilo tvá záda!" Po těch slovech se rozloučil s dřevařem a odešel do lesů.
Dřevař se vracel stejnou cestou k Hejnicím. Když vyšel z lesa, ozval se mu vstříc radostný hlahol zvonů. Jejich ozvěna se nesla daleko údolím Smědé,
Neznámý myslivec měl pravdu. Hejnické zvony byly vysvobozeny z prokletí.
Zdroj: František Patočka - Čerti na Ještědu - Pověsti z Liberecka, 1978