Zaniklá ulice U Splavu a okolí

Když se dnes projdeme kolem moderního obchodního centra Forum v Liberci, málokdo už tuší, jaký tepající a pulzující svět se dříve skrýval na starém Soukenném náměstí – tehdejším Tuchplatzu. Právě tady, na adrese čp. 3, stával domov a obchodní tep mnoha lidských osudů, které dohromady tvoří neopakovatelnou mozaiku starého Reichenbergu.

Finanční síla a osudy banky Creditanstalt Příběh budovy na Tuchplatzu úzce souvisí s historií jedné z nejvlivnějších finančních institucí střední Evropy – vídeňské banky Creditanstalt (oficiálně K. k. priv. Oesterreichische Credit-Anstalt für Handel und Gewerbe), kterou v roce 1855 založil rod Rothschildů. Její osudy se s Libercem propisovaly ve třech velkých etapách:

• Původní pobočka na Tuchplatzu (do konce 1. světové války): Na začátku 20. století otevřela mateřská vídeňská banka svou pobočku přímo na tehdejším Soukenném náměstí (Tuchplatz čp. 3). Pobočka fungovala přibližně do konce první světové války a financovala prudký průmyslový rozmach. Velký otisk v dějinách zanechal rok 1931, kdy banku postihl obří krach a vyhlášení platební neschopnosti, což odstartovalo hlubokou finanční krizi v celé střední Evropě.

• Éra "Bebca" na třídě 1. máje (1919–1939): Po vzniku Československa musely zahraniční banky projít takzvanou nostrifikací. Vídeňská Creditanstalt proto v roce 1919 fúzovala s Českou eskomptní bankou, čímž vznikla Böhmische Escompte-Bank und Credit-Anstalt (známá pod zkratkou BEBCA). Banka se přestěhovala do monumentálního secesního paláce na dnešní třídě 1. máje 79/18 (který v letech 1911–1913 navrhli slavní architekti Max Kühn a Heinrich Fanta). Po německé okupaci v roce 1939 se název zkrátil zpět na Böhmische Escompte-Bank a dnes v těchto místech sídlí ČSOB.

• Novodobý návrat jako Bank Austria Creditanstalt (po roce 1989): Značka se do Liberce vrátila po sametové revoluci, kdy rakouská mateřská společnost vstoupila na český trh. Novodobá pobočka fungovala až do roku 2002, kdy se celá finanční skupina definitivně integrovala do struktury UniCredit Bank.

Obchodník Otto Epstein a jeho rodina Dalším klíčovým lidským příběhem tohoto místa byl osud Otta Epsteina. Rodina Epsteinových patřila k silné komunitě židovských obchodníků a podnikatelů, kteří na přelomu 19. a 20. století přicházeli z menších měst, jako byl Turnov s jeho historicky významnou židovskou čtvrtí a synagogou, do průmyslově vzkvétajícího Liberce. Přesun do tehdejšího Reichenbergu byl logickým krokem za větším trhem. Když Otto Epstein v roce 1937 zemřel, v obchodu pokračovala ještě rok jeho dcera Marta Weissová.

Rok 1938 a tragický zlom Idylka a obchodní ruch vzaly za své s příchodem roku 1938, který byl pro liberecké Židy a Čechy fatální. Liberec se stal hlavním městem Sudetské župy a centrem Henleinova hnutí. Tlak na židovské podnikatele eskaloval extrémně rychle už před oficiálním podepsáním Mnichovské dohody, přičemž většina obchodů byla arizována nebo opuštěna při útěku do vnitrozemí. Marta Weissová měla obrovské štěstí v neštěstí – podařilo se jí v roce 1938 uprchnout do Prahy a s manželem a dvěma dětmi odcestovat do bezpečné emigrace (často přes Velkou Británii nebo Palestinu), což jí zachránilo život. Zatímco mnozí jiní, kteří utekli jen do vnitrozemí, skončili později v transportech do terezínského ghetta, Marta žila až do roku 1993, kdy zemřela v izraelské Haifě.

Konec starého světa Po druhé světové válce se v přízemí domu nacházela prodejna nábytku a železářské zboží. Osud celé zástavby byl však zpečetěn v roce 1958, kdy šly historické domy k zemi. Dnes nám z nich zbývají jen vybledlé kolorované pohlednice, srovnávací fotografie a příběhy lidí, kteří tomuto koutu Liberce vdechly duši.

V domě na adrese Tuchplatz čp. 3 sídlila začátkem minulého století pobočka významné rakouské banky Creditanstalt. Později zde obchodoval Otto Epstein, český žid z Turnova, který zemřel v roce 1937; jeho obchod poté ještě rok vedla dcera Marta Weissová. Před nacisty uprchla v roce 1938 do Prahy a s manželem a dvěma dětmi emigrovala do Brazílie, přičemž zemřela v roce 1993 v izraelské Haifě. Po druhé světové válce se v budově nacházel nábytek a v roce 1958 byl dům zbořen