MALÉ DIVADLO

Zhořelecká 344/5

Na místě dnešního divadla stál od r. 1869 patrový hostinec Prátr, ve kterém při přestavbě v roce 1887 vznikl sál o rozměrech 18×12 m. Od roku 1903 se v tomto sále hrálo i divadlo. Zřejmě ještě před první světovou válkou se ochotníkům podařilo zmodernizovat a zvětšit jeviště a zákulisí; novou oponu jim tehdy navrhl scénograf pražského Vinohradského divadla Josef Wenig. V roce 1927 byl Prátr od základů přestavěn a zmodernizován podle návrhu architekta Václava Bečvářovského. Po rozšíření a přestavbě v něm kromě sálu fungoval hotel, restaurace a v zadním traktu tiskárna a tělocvična. Od přestavby se budova nazývala Lidový nebo Dělnický dům. Za německé okupace v něm sídlila policie, po osvobození se dům stal sídlem sociální demokracie.

Od roku 1948 byl v majetku města, které sem umístilo pomocné prostory tehdejšího Severočeského národního divadla. Kvůli dlouhodobému zanedbání údržby objekt chátral, až postupně přestal vyhovovat bezpečnostním předpisům a bylo nutné omezit jeho provoz. V roce 1981 vypracoval liberecký Stavokombinát dokonce projektovou dokumentaci plánované obnovy, která ale nebyla realizována.
Architektonickou studii rekonstrukce zchátralého objektu na experimentální divadelní studio se zázemím zpracoval až v roce 1986 Karel Hubáček. Pro novou malou scénu navrhl sál o kapacitě 200 diváků, s variabilní odnímatelnou konstrukcí sedadlových řad v hledišti. Na Hubáčkovu studii navázal prováděcí projekt Agrostavu Liberec (1987), který celou rekonstrukci i prováděl; projekční práce i stavbu vedl Jiří Žižka. Počátky stavby poznamenaly úřední komplikace, když divadlo nepřiložilo k žádosti o stavební povolení. V první etapě byly vybudovány zkušebny a nový sál Malého divadla, tedy část budovy od ulice Zhořelecká až ke zdi baletního sálu; ve druhé etapě se pokračovalo ubytovnami, jevištěm a suterénem v části od baletního sálu až do Zeyerovy ulice. Nová komorní scéna libereckého Divadla F. X. Šaldy se otevřela 14. září 1989 (definitivní kolaudace proběhla až v únoru 1990). V počátku provozu se pro divadlo používal název Aréna, který se však neujal a dnes je scéna známá jako Malé divadlo. V roce 1990 pracoval Hubáček na projektu novostavby třípodlažní provozní budovy, přiléhající k Malému divadlu z jihu, na místě dosavadních menších dílen a skladů. Definitivní projekt, pod nímž je podepsán i dlouholetý Hubáčkův spolupracovník Václav Bůžek, je datován lednem 1991. Zatímco úpravy Malého divadla téměř nezměnily dochovanou podobu jeho jednoduchých fasád, Hubáčkův vklad se odrazil především v koncepci interiéru. Novostavba provozní budovy zaujme výrazným prvkem vysokého sloupového portiku s úzkým balkónem v jedné okenní ose nejvyššího patra. Provozní budova se sklady a dílnami byla dokončena v roce 1993.
Sedadla jsou umístěna na variabilním systému praktikáblů, výškově nastavitelných pomocí nůžkového mechanismu. Systém umožňuje sestavovat v prostoru hlediště různá prostorová řešení; nejen klasické hlediště s elevací pro sledování hry na jevišti, ale také libovolnou sestavu menších "tribun" při hře přímo v prostoru hlediště. Pod stropem lemují boční stěny sálu lávky z ocelových nosníků, na kterých jsou uchyceny dva příčné pojízdné mosty a 20 mobilních elektrických tahů pro osvětlení. Stěny sálu tvoří režné cihelné zdivo, jehož motiv se opakuje i na oponě. (zdroj Kniha o Liberci)

MÝTNÍ DOMEK NA OKRAJI MĚSTA

(30. léta)

Dláždění na rozhraní ulic Zhořelecké a Generála Svobody. Nad Ruprechtickým potůčkem protékajícím pod náspem, který tvoňl až do roku 1939 hranici Liberce, stojí u silnice jeden z dřevěných mýtních domků, který později nahradil zděný, existujicí dodnes. Další stávaly např. na třídě M. Horákové v místech dnešní teplárny, u viaduktu ve Františkově nebo na nároží třid Husovy a Svobody, kde se zachoval do dneška. Policejní příručka z roku 1936 uvádí celkem 13 mýt (kromě uvedených ještě v ulicích Chrastavské, Jablonecké, Americké, Hanychovské, Nákladní, Jungmannově, Ruprechtické, Plátenické a na silnici do Harcova). Podle zákona z 12. srpna 1921 se u nich vybíralo mýto = tzv dlažebné (Pflastermaut). Platilo se z motorových vozidel i vozů tažených zvířaty, osvobozeny byly státní, městské, požární, zdravotní a vojenské vozy a vozy s mezinárodní exterioritou. Výjimku měly i vozíky tažené psy, sloužící většinou řezníkům k odvozu masa z jatek, které bylo možné vidět v libereckých ulicích ještě ve třicátých letech. Pro kalendářní rok 1937 bylo dlažebné stanoveno u prázdných vozů tažených zvířaty na 20 haléřů, u naložených 40 haléřů. Za motorová dvouosá a tříosá vozidla se platilo 50 haléřů, za osobní a nákladní auta a přívěsy dvojnásobek. Bylo možné sjednat z roční paušál. Výběrčí bývali velmi přísní a nezaplacení znamenalo pokutu, která se odváděla do městského fondu na chudé. Z výnosů dlažebného se kryla část nákladů na úpravu a výstavbu městských komunikací. Mýtní domky byly zrušeny 30. května 1939.
(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Snímek z časopisu Automobil, 1976