ZŠ Ruprechtice 

Historie školství v Ruprechticích

Jednou z nejdůležitějších národních hodnot ducha jsou bezesporu školy. V nich se jaksi tvoříme všichni. Jak se v dnešní době může zdát situace s existencí školních budov, správně zaplacenými učiteli, granty nebo stravováním v přilehlých jídelnách přirozená a samozřejmá, tak to před sto lety bylo opakem. Abychom se dostali k nejucelenější představě o vývoji naší ruprechtické školy, musíme zajít k pramenům. Jeden z nejdůležitějších pro Ruprechtickou nám před více než sto lety sepsal a zanechal ředitel městské školy. V jedné ze dvou ruprechtických školních budov dokonce bydlel. Jeho výpoveď mě před lety po přečtení do rodinné jazyka doslova přikovala k textu. Text jsem objevil úplnou náhodou při koupi jednoho kratochvílného kalendáře Reichenberger Kalender z nakladatelství bratří Stiepelových z roku 1922, ve kterém byly mimo jiné články pana ředitele otištěny. Takže prosím, příjemně se usaďte, připravte si obrazotvornost na maximum, pan ředitel nám vypráví...

So war's einmal (Bejvávalo)
Příspěvek k dějinám místního školství "za starých dobrých časů"
Napsal ředitel městské školy Ferdinand Thomas

K předměstím města Liberce patří také na sever ležící obce Nové Pavlovice a Ruprechtice. Obě s městem úzce souvisejí a jsou s ním samozřejmě spojeny cestami. Když se vydáme na procházku z města a u tělocvičny v Nových Pavlovicích použijeme spojovací cestu mezi oběma obcemi, abychom se dostali do centra Ruprechtic, kde se nachází kostel, škola, obecní úřad, pošta a lékárna, půjdeme okolo domu postaveného tak, jak to bývalo dříve v horách zvykem.

Tento dům je pro obě obce historicky zajímavý. Sloužil totiž více než 70 let jako vzdělávací středisko mládeže z Nových Pavlovic a Ruprechtic. Nese tabulí se jménem městyse Ruprechtic, stojí tedy již na ruprechtickém obecním pozemku, má číslo 4 a říká se mu obecně ještě "stará škola".

Dům byl postaven jistým Antonem Porschem z Pavlovic, od kterého jej koupily v roce 1798 zmíněné obce za 833 zlatých.

Již o dvacet let dříve bývala v Ruprechticích škola, která byla navštěvována dětmi z obce, jakož i dětmi z Nových Pavlovic a Kateřinek. Letitý muž jménem Johann Mai se snažil naučit žáky aspoň trochu čtení a psaní, za což dostával ročně od obce "plat" ve výši 8 zlatých a 40 krejcarů a směl bydlet zdarma ve školní třídě. Ve kterém domě tato třída byla, už se bohužel nepodařilo zjistit.

V roce 1779 poprosily obce tehdejšího majitele libereckého panství, školám nakloněného hraběte Christiana Philippa Clam Gallase, aby převzal patronát nad jejich školami, aby platil učitele a věnoval škole také dřevo na topení. On jim ale nevyhověl, protože "všechny tyto obce nejsou příliš vzdáleny od Liberce, kde se děti mohou naučit o jím zřízené normální škole více, než v Ruprechticích".

Již v dalším roce (1780) zavítal do Ruprechtic školní inspektor osekýřský hraběcí škol P. Anton Appelt, aby zde navštívil stávající "pokoutní školu" (Winkelschule). Nacházelo se tam 129 dětí školou povinných, ale škola sama byla v tom nejbídnějším stavu, takže napsal ve své zprávě, že je ohledem k vysokému počtu učitel jen "malého významu".

V roce 1781 jmenoval hrabě Christian Philipp Clam Gallas preceptora (školního pomocníka) ze Stráže (Habendorf) Philippa Stelziga narozeného ve Vsi (Wiese) v Frýdlantu učitelem v Ruprechticích. Tímto uznal hrabě ruprechtickou školu za veřejnou a byla zahrnuta mezi ostatní školy jeho patronátu jako filiální škola liberecké školy.

Poměry na škole se samozřejmě ani v následujících letech příliš nezlepšily. Na žádost učitele Stelziga o zvýšení jeho skromného platu 28. května 1783 hrabě odpověděl, "ať místní usedlí posílají děti pilně do školy."

Dne 3. září 1789 navštívil ruprechtickou školu krajský školní inspektor Anton Zenker z Mladé Boleslavi. Shledal, že je v bídném stavu. Ze 140 školou povinných dětí z Ruprechtic a Nových Pavlovic (Kateřinky sem už děti neposílaly) chodilo do školy doopravdy jen 100, více by jich tam ani nenašlo místo. Ve školní třídě, která sloužila učiteli rovněž jako obytný pokoj, dokonce chyběly předepsané lavice.

Jaký měl příjem učitel Philipp Stelzig, je vidno z následujícího přiznání, které předložil liberecké archontství v roce 1792. Ročně pobíral od ruprechtické obce 3 zlaté a 25 krejcarů, od pavlovické obce 5 zlatých 25 krejcarů, školné, pokud nějaké obdržel, činilo 110 zlatých 25 krejcarů, za vysvědčení domů na Nový rok dostal 6 zlatých a 30 krejcarů, celkem 124 zlatých 94 krejcarů. V roce 1796 byl učitel Stelzig kvůli rozličným nepříslušnostem svého úřadu zbaven a propuštěn ze školní služby. Jeho místo zaujal Friedrich Hoffmann, který zde působil na svém učitelském místě 43 let. Ale musel, aby se uživil, ve svém volnu ještě provádět písařské práce v libereckých kancelářích.

Na naléhání krajského školního inspektorátu v Mladé Boleslavi se konečně obce rozhodly roku 1789 vybudovat vlastní školu. Ruprechtický rychtář (šolc) k tomu měl poskytnout pozemek a občané měli věnovat částečně peněžní prostředky, částečně pracovní sílu. Ale uběhlo mezitím ještě několik let, než se roku 1798 obě obce Nové Pavlovice a Ruprechtice konečně rozhodly získat novou školu. Ale nevystavěly ji, nýbrž koupily, jak už bylo shora zmíněno, dřevěný dům číslo 4 v Ruprechticích.

Brzy se ukázalo, že je tato škola příliš malá. Dům se skládal z malé světnice, která sloužila jako učitelská i učební místnost a z komory pro učitele. Rozšíření tedy bylo nevyhnutelné. Provedeno však bylo až za 15 let tak, že se přistavěla kamenná učebna za značnou sumu 2 535 zlatých a 44 krejcarů vídeňské měny. Stavba byla dokončena roku 1814 a teprve pak mohlo probíhat vyučování podle všech pravidel.

Podle učitelského kalendáře litoměřické diecéze na rok 1835 obnášel počet žáků filiální školy v Ruprechticích v roce 1833 celkem 206 dětí. Z nich však mnohé navštěvovaly školu nanejvýš nepravidelně, někteří žáci nechodili do školy vůbec. Podle zákona trvala školní docházka 6 let, ale málokteré dítě chodilo do školy tak dlouho. Pro většinu dětí školou povinných byla cesta do školy také nanejvýš obtížná, zvláště v zimě, protože škola byla od obou obcí dosti vzdálená, téměř v polích. Také děti ze "sedmidomků", které až do poloviny 19. století byly součástí Ruprechtic, musely tenkrát navštěvovat ruprechtickou školu.

Když v roce 1839 učitel Friedrich Hoffmann ve stáří 69 let zemřel na mrtvici, následoval jej v úřadě jeho syn Karl Hoffmann. Ten se narodil roku 1811 v Ruprechticích a musel stejně jako jeho otec ještě vykonávat písařskou službu ve městě, zvláště když měl ještě početnou rodinu (19 dětí).

Vzhledem k přírůstku obyvatel v obou obcích také brzy prostor ve škole nestačil. Proto byla od 1. ledna 1858 v domě číslo 24 zřízena výpomocná škola. Byly tedy k dispozici dvě učebny a učitel musel přijmout ještě podučitele. Tento obvykle obstarával výuku ve výpomocné škole. Jako poslední podučitel byl přijat 1. září 1862 Franz Honzejk. Brzy nato se objevil na inspekci zemský školní rada P. Johann Maresch z Prahy.

V roce 1863 zakoupily obě obce opět pozemek, ležící v polnostech, aby zde zřídily společnou školní budovu, ovšem k provedení plánu nedošlo. Když v roce 1868, 24. listopadu vypukl v Ruprechticích v domě sedláka Wendelina Webera, kde sídlila výpomocná škola, požár, který jej zničil, spěchal na pomoc také učitel Karl Hoffmann, ale cestou jej potkala smrt; jeho život ukončila mrtvice.

Školním provizorem byl jmenován dosavadní podučitel Franz Honzejk, který v následujícím roce obdržel učitelské místo. Protože ale v Ruprechticích ještě v roce 1869 byla postavena vlastní škola, byla dosavadní škola přenechána zcela obci Nové Pavlovice. Tato obec postavila teprve v roce 1878 pro své děti novou školu. Od té doby již "stará škola" přestala být místem vzdělávání mládeže.

Říšským zákonem pro obecné školy ze 14. května 1869 byl učiněn konec ubohým poměrům ve školství a školní docházka zvýšena z 6 na 8 let. Samozřejmě tato povinnost zůstala v mnoha případech jen na papíře, ale dá se očekávat, že nyní po očekávané změně říšského zákona pro obecné školy nastane změna k lepšímu.

Pokud má právě čtenář pocit, jako když zhlédl opravdový biják, může v duchu poděkovat panu učiteli Thomasovi za badatelský přístup, díky němuž nám jeho informace zůstaly jako živý odkaz.

Mám vždy nesmírnou radost, když se podaří zachovat nějakou památku, díky níž lze lépe propojit staré texty či obrázky se současnou krajinou. Také v tomto případě jsem byl při pátrání po staré škole šťastný, že zmiňovaná budova stále stojí takřka nezměněna na svém místě. Nalezneme ji v ulici Borový vrch a domu byl dokonce zachován počet oken a další základní dispozice. Jedná se o druhý nejstarší dům v Ruprechticích s číslem 4/63. Že se sem kdysi vešlo přes sto dětí i s vetchým panem učitelem, je dnes pro mladé učitele jen úsměvnou představou a pro současné děti poučením, jak se mají ve své moderní škole dobře.

Pojďme se ještě podívat na tento výjimečný dům přes adresáře. Kdo v něm pobýval těch 36 let od ukončení školní činnosti, se asi již nedozvíme, ale s prvními vydávanými záznamy to již půjde. V roce 1905 bydlel na této adrese tesař Robert Berndt, úřední sluha Ferdinand Bollrich, tovární dělnice Berta Kral, soukeník Adolf Posselt a tovární dělník Johann Wanke. Adresář z roku 1915 poskytuje pouze jméno Anton Leubner, ale to zřejmě nebude úplný výčet obyvatel domu. V roce 1927 bydlel v bývalé škole tovární dělník Ernst Augst s manželkou Karoline, tovární dělník Emil Bollrich a Ferdinand Bollrich, Helene Richter, tovární dělník Johann Teubner, manželka Anna a dcera Frieda a hudebník Johann Teubner. Rok 1936 uvádí již jako jediného obyvatele domu, Johanna Teubnera. Poválečný osud této budovy bude zřejmě podobný jako tehdy u většiny divoce obsazovaných domů. Od současných vlastníků jsem se dozvěděl, že kolem milénia patřila budova školy ještě rodině Sirotkových a poté ji již dlouhý čas obývá rodina Jílkových.

Představená školní budova čp. 4 je ale pouze pokračováním příběhu školy dřívější. Pojďme se v této kapitole podívat na problematiku umístění ruprechtických školních budov podrobněji a udělejme si z informací použitých vlastivěd malé shrnutí.

Jak jsme se právě dočetli z výpovědi pana učitele Thomase, byla první školní budova v čp. 4. V úvodu také připouští, že se předcházející místo školní výuky nepodařilo zjistit. O to šťastnější jsem, že se mi povedlo náhodně zakoupenou brožurkou Heimatskunde für Schule und Haus (Vlastivěda pro školu i domov) objevit údaje o zřejmě úplně první ruprechtické škole. Tato hnědá, flekatá, rozklížená knížečka v salátovém provedení, vydaná v roce 1873, v sobě totiž nese důležitou informaci. Podle autora H. Hallwicha, učil již zmiňovaný stařičký Johann Mai od roku 1775 do 1780 děti z Ruprechtic, Nových Pavlovic a Kateřinek v čp. 61. Tento dům vystavěný hrubým odhadem kolem roku 1750 se do dnešních dob i přes své vysoké číslo popisné nedochoval, ale tolik štěstí badatel již asi mít nemůže.

Pokud nahlédneme do adresáře z roku 1905, zjistíme, že tu bydlel flašinetář Karl Simon a soukeník Julius Bayer. V adresáři roku 1915 je uveden pouze Julius Bayer. Jako vždy důkladnější adresář z roku 1927 uvádí na adrese následující obyvatele: kočí Friedrich Bayer, August Bayer, lampář Julius Bayer, železničář Franz Herrmann a žena Marie a švec Josef Zouf. Adresář z roku 1936 zmiňuje na čísle 61 pouze Julia Bayera a spolumajitele.

Podle mapových podkladů se dům čp. 61 nacházel v ulici Am Hanl (ul. Na Valech). V současnosti vede z ulice Ruprechtická k tomuto místu nejužší ulice s nejostřejší zatáčkou v celých Ruprechticích.

Vlastivěda z roku 1938 zmiňuje, že je tento dům již určen ke zbourání. Na jeho místě vyrostl v čase mého dětství dům čp. 890 a jestli si dobře pamatuji, tak v něm s rodinou bydlela paní učitelka. Zajímavá náhoda. Stejně jako ta, že se po dvou stech letech narodím do vedlejšího domu jako nositel stejného příjmení, jaké nesl stařičký učitel Johann Mai.

V této budově čp. 61 se tedy odehrávaly první školní roky se všemi problémy, které pro tolik dětí malý nevybavený dům mohl představovat.

Následně po určení nového učitele Philippa Stelziga v roce 1780, bylo nutné v roce 1792 přesunout školní docházku do jedné z budov nedalekého Augstenova statku čp. 50, kde žila rodina Michlerových.

Po nějaké době se škola s panem učitelem přesunula na několik let do budovy rychty čp. 1.

Poté se v roce 1798 opět školní konvoj přesunul do oběma obcemi zakoupeného domu čp. 4.

Aby těch přesunů nebylo málo, tak se v Orientačním ukazateli z roku 1936 uvádí, že škola sídlila i na čp. 493. Jestli jde o omyl nebo se skutečně ještě část žactva učila i na této adrese, je otázkou. Tento dům se nachází na dohled od domu čp. 4 a je tak vidět, že školní příběh Ruprechtic je pořád zahalen lehkým závojem nejasností.

zdroj: Vojtěch Mai : Ruprechtice - Liberecká čtvrť na starých pohlednicích v běhu času a vzpomínkách, 2025 Vojtěch Mai