Něco málo z historie kasáren v Liberci......

Stálá přítomnost značného množství vojsk ve městě od roku 1848, nutnost zřízení nouzových kasáren v městském domě v ulici U Sirotčince v roce 1852 a využívání střelnice pro ubytování vojáků vedla radní města v roce 1867 k rozhodnutí požádat o zřízení stálé posádky s nabídkou zajištění společného ubytování v kasárnách. K tomu účelu byla zakoupena bývalá Demuthova továrna, tehdy situovaná mezi dnešní Blažkovou a Fügnerovou ulicí. Po nezbytných úpravách zde bylo ubytováno 25 důstojníků a 494 mužů 4. praporu polních myslivců, určených k ochraně města.

Pro umístění dalších vojenských útvarů již nevyhovovala a městští radní se rozhodli, že vybudují nová kasárna na tehdejším vojenském cvičišti na severovýchodním okraji Liberce při staré cestě do Jizerských hor. V letech 1891-93 byla tedy postavena dnešní "dolní kasárna", nazvaná Kaiser Franz Josef Infanterie Kaserne, sloužící potřebám pěchoty a polních myslivců, kteří byli v rakouské armádě organizováni od roku 1801 jako lehká pěchota.

Pro vzrůstající počty vojska Rakousko-Uherské armády byla v letech 1911-12 postavena dnešní "horní" kasárna, nazvaná Erzherzog Franz Ferdinand Kaserne. Byly v nich již od prvopočátku umísťovány oddíly dělostřelecké. O tom svědčí i dnešní ulice "Dělostřelecká" v jejich blízkosti.

Současně s výstavbou horních kasáren bylo nutno přemístit původní vojenskou střelnici z prostoru dnešního muzea do Starého Harcova na tzv. Medvědí louku.

(autor příspěvku Luboš Mencl)

LIDOVÉ SADY A VOJÁCI 

Širší oblast Lidových sadů je již více jak sto let bytostně spojena s armádou. Již roku 1867 požádal liberecký magistrát rakouský erár o zřízení stálé posádky ve městě a záhy sem byl trvale převelen prapor císařských a královských polních myslivců. Kasárna město nejprve zřídilo v bývalé Demuthově továrně, která stávala na místě současného obchodního centra Forum, ale jednalo se pouze o provizorní budovu, která rostoucím potřebám vojáků nemohla vyhovovat. Aby si město svoje vytoužené vojsko udrželo, rozhodlo se vybrat vhodné místo pro stavbu moderních kasárenských objektů. Zvoleny byly rozsáhlé plochy stávajícího vojenského cvičiště, nazývaného Liberečany tehdy Exerzierplatz a rozprostírající se na vyvýšeninách nad Baierovým potokem. Celá tato oblast sloužila vojákům; Exerzierplatz byl doplněn i o vojenskou střelnici, která byla umístěna v úzkém údolíčku, v němž později vznikla zástavba — současná Zborovská ulice. Jednotlivé stavby v novorománském stylu, s hlavní štábní budovou s dominantní hranatou věží, vybudovalo v letech 1891-1893 sdružení největších stavebních firem ve městě. Jednalo se totiž o nejrozsáhlejší veřejný stavební projekt té doby: celý areál s celkem dvanácti velkými budovami zabíral místo odpovídající tehdy velikostí celému středu Liberce. Jednotlivé mohutné kasárenské objekty a pavilony byly vyprojektovány přímo libereckým městským architektem Adolfem Kaulfersem přesně v souladu s požadavkyc. a k. ministerstva války. Cvičiště bylo poté posunuto za kasárna, na volné plochy táhnoucí se směrem na Ruprechtice. Kousek za ním byla postavena ještě vojenská nemocnice, jejíž budovy začaly až dlouho po druhé světové válce sloužit základní škole v Lesní ulici.

Liberec patřil na přelomu 10. a 20. století k předním městům Rakouska-Uherska a tomu měla odpovídat i síla zdejší stálé posádky. Předně zde byly tři prapory jičínského pěšího pluku č. 74 vlastněného polním zbrojmistrem Franzem Schoneichem včetně jeho štábu; jeho vojáci nosili výložky mořenově-červené a bílé knoflíky. Umístěna - zde byla malá část 94. pěšího pluku turnovského; jeho velitelství bylo přesunuto do Liberce až v roce 1910. Majitelem pluku byl podle starých pravidel generál pěchoty Albert von Koller; hlavní štáb pluku byl dislokován v Terezíně, kde byly také umístěny dva prapory. Třetí prapor byl stále v Turnově a jen čtvrtý prapor byl umístěn do novýchkasáren v Liberci. Zdejší vojáci nosívali v době dokončení nových budov bílé výložky a žluté knoflíky a jak dokazují dodnes z Liberce odesílané pohlednice s česky psanými pozdravy, velkou část osazenstva za monarchie tvořili Češi. Tomu odpovídala i oficiální plukovní řeč, která tehdy — v Liberci překvapivě — nebyle jen německá, ale i česká. Kasárna infanterie musela brzy doplnit ještě další, určená pro další prapory vojáků. Tak byly poněkud výše při cestě do Jizerských hor postavena v letech 1011 a 1912 podle Kaulfersova návrhu budovy tzv. horních či dělostřeleckých kasáren; rozsáhlý komplex osmi budov v pozdně secesním stylu, velmi dobře ladící se zástavbou okolních vilových čtvrtí. Rasárna byla navíc na svoji dobu velmi moderní, štábní budovy i ubikace poddůstojníků a mužstva byly vybaveny všemi tehdejšími vymoženostmi vč. sanitárního zařízení a elektrického osvětlení. Přítomnost armády na okraji vilové čtvrti nebyla rozhodně v té době vnímána negativně. Na starodávných fotografiích a pohlednicích je velmi dobře patrno, jaký význam měla do časů první světové války v Liberci rakouská armáda: před ohromnými výstavnými budovami s libereckými městskými znaky pózují naleštění vojáci s puškami Mannlicher a vztyčenými bodáky i důstojníci v elegantních uniformách se šavlemi u boku. Bývaly navíc s vojáky ve vilové čtvrti spojovány veselé časy, a to již dávno předtím, než byl secesní objekt současných Lidových sadů po druhé světové válce na čas přeměněn na Dům armády, což dnes připomíná již jen reliéf ve stylu socialistického realismu s vojenským námětem, ukrytý stále pod vývěsním štítem nad vchodem do objektu. Za Rakouska i první republiky chodívali důstojníci po čtvrti za zábavou: do Lidových sadů či varieté v dnešní Riegerově ulici; ponejvíce však do podniku, německy dvojsmyslně, byť příznačně, nazývaného Garnisonskirche (Kasárenský kostel); ten se se vší pravděpodobností nacházel v rohovém objektu Franze Hübnera (výrazný dům s věží č. p. 649) na křižovatce Vítězné a Gorkého ulice. Na jedné ze starých fotografií připomíná tento podnik kuriózní český přípis: "Liberecké kasárny měly svou hostinskoumístnost za býv. Obchodní komorou, ve které se scházeli vyšší důstojnící. Jmenovala se: "Garnisonskirche". Pro důstojníky, kteří kouleli kuželky, byl zřízen pod zahradou u domu krytý kuželník, kde se koulelo v kuželky Často až do ranních hodin, ve společnosti dámských společ. ností. Byla to společnost sestávající z liberecké smetánky a vojenských hodnostářů za bývalého Rakouska" .

I po skončení první světové války si ale Liberec svoji stálou posádku udržel, oba kasárenské komplexy pojmenované po M. R. Štefánikovi a Janu Žižkovi z Trocnova využívala československá armáda pro pěší útvary a dělostřelce, tak jak to bylo od jejich zřízení tradiční. Vojsko již v té době nebylo libereckými Němci vnímáno s takovým nadšením jako za časů císaře pána, ale o to větší úlohu hrálo za pohnutých dní roku 1938, kdy se především díky jeho přítomnosti podařilo v této části pohraničí udržet, či po mnohých incidentech obnovit, pořádek. Doba se ovšem valila špatným směrem, odhodlaní důstojníci i vojáci liberecké posádky se museli smířit s hořkou porážkou bez řinčení zbraní. Po Mnichovské dohodě museli oboje kasárny vyklidit 8. října 1938. Do budov se nastěhovala německá branná moc — Wehrmacht. Po válce se českoslovenští vojáci vrátili do dolních i horních kasáren, přejmenovaných roku 1949 na paměť dukelských bojů na Kasárna 6. října. V té době se ale již začíná psát úplně nová historie liberecké posádky: nejprve je v kasárnách v letech 1951-1960 umístěna 24. raketometná brigáda. Zásadní byl poté rok 1958, kdy zde vzniká 105. prapor chemické ochrany, na jehož poslání po roce 1989 navázala 9. rota chemické ochrany. Na přelomu 20. a 21. století pak dochází k rozkvětu základny pro profesionální 31. brigádu a rozsáhlé obnově všech historických kasárenských budov, které jsou dnes opět dominantou a ozdobou celé čtvrti. 

Zdroj: Marek Řeháček a Jan Pikous mladší - Procházka do Lidových sadů, 2010

Dolní kasárna - kasárna 6. října

V letech 1891 - 1893 byla postavena současná "dolní kasárna" nazývaná Kaiser Franz Josef Infanterie Kaserne (Kasárna císaře Františka Josefa) sloužící potřebám pěchoty a polních myslivců, kteří byli v rakouské armádě organizováni od roku 1801 jako lehká pěchota. Sídlil v nich 94. pěší pluk rakousko-uherské armády, od října 1920 do 3. 10. 1938 pěší pluk 44 československé armády. Bylo v nich umístěno i posádkové velitelství.

Celý komplex dolních kasáren byl původně tvořen souborem osmi budov a čtyř menších. Dominantou je novorománská budova štábu zdůrazněná čtyřbokou věží. Kasárenské budovy postavilo sdružení libereckých stavitelů podle projektu tehdejšího říšského ministerstva války a městského architekta Adolfa Kaulferse.
Pro zlepšení obranné sestavy pěšího pluku 44 byly s nárůstem krize koncem třicátých let do Liberce přemístěny 29. a 30. strážný prapor a 2. samostatná strážní rota. Záborem pohraničí 8. 10. 1938 vstoupily do Liberce útvary německého Wehrmachtu a zabraly horní i dolní kasárna. Od října 1945 byl pěší pluk 44 přejmenován na 30. pěší pluk.
Název "Kasárna 6. října" byl udělen pravděpodobně v roce 1947. Během tzv. Karpatsko-Dukelské operace v době 2. světové války vstoupily československé jednotky poprvé na československé území 6. října 1944. Tento den se v minulém období slavil jako Den československé armády.

Pozn. Karpatsko - Dukelská operace

(8. 9. - 1. 11. 1944)

Cílem operace měl být rychlý průnik Dukelským průsmykem na Slovensko a poskytnutí pomoci Slovenskému národnímu povstání. Pod velením generála Jana Kratochvíla byl do bojů na Dukle nasazen i 1. československý armádní sbor v SSSR, jež byl součástí 38. armády generála Moskalenka. Generál Kratochvíl byl později odvolán z postu velitele a na jeho místo byl jmenován generál Ludvík Svoboda.
Ofenzíva byla zahájena 8. 9. 1944 a o den později vstoupili do bojů i českoslovenští vojáci. Více než dva měsíce sváděly československé jednotky v obtížném terénu krvavé boje (boj o kótu 543, dobytí města Dukla), které působily československým i sovětským jednotkám těžké ztráty. Boje trvaly až do 15. 11. 1944. Českoslovenští vojáci poprvé vstoupili na československé území a ovládli Dukelský průsmyk 6. října 1944.

Horní kasárna - kasárna J. Žižky

Pro vzrůstající počty vojska rakouskouherské armády byla v letech 1911 až 1912 postavena dnešní "horní kasárna" nazvaná Erzherzog Franz Ferdinand a Infanterie Kaserne. Byly v nich již od prvopočátku umisťovány oddíly dělostřelecké. O tom svědčí i dnešní ulice "Dělostřelecká" v jejich blízkosti. Kasárenské objekty tvoří osm budov rozestavěných kolem obdélníkového nádvoří. Do všech objektů byla zavedena elektřina a vodovod, byl zde štáb, ubytovna poddůstojníků, světnice pro mužstvo, stáje pro koně a věznice. Objekty kasáren jsou ukázkou pozdně secesní architektury. Název "Kasárna Jana Žižky" pochází až z období po druhé světové válce.

Pozn.
Jan Žižka z Trocnova a Kalicha (+1360 Trocnov - ┼11. 10. 1424 u Přibyslavi) byl významným husitským vojevůdcem českého původu, jenž je pokládán za otce husitské vojenské doktríny a současně za autora či prvního reprezentanta defenzivní bojové techniky, tzn. vozové hradby. Roku 1408 vyhlásil nepřátelství Rožmberkům a královskému město České Budějovice a jako záškodník působil ve spolku jistého Matěje vůdce. Následujícího roku byl ze spáchání zločinů Václavem IV. omilostněn. Pod vedením Jana Sokola z Vamberka se účastnil tažení proti řádu německých rytířů, historicky však není doloženo, zda bojoval v bitvě u Grunwaldu. Po návratu z Polska pobýval jako královský čeledín v Praze, kde se seznámil s kázáním mistra Jana Husa. V létě 1419 byl jedním z čelních účastníků první české defenestrace. Poté odcestoval do Plzně. Poblíž této bašty husitství dosáhl svého prvního známého vítězství za pomoci vozové formace. Po pěti měsících bojů s katolickou šlechtou byl nucen město opustit. Nové působiště našel v Hradišti na hoře Tábor. Táborská městská obec jej zvolila jedním ze čtyř hejtmanů, kterému náležel post vojenského velitele. V průběhu pokračujících bojů utrpěl poranění druhého oka (o první oko přišel zhruba ve věku 10 až 12 let úderem sečné zbraně do tváře) a s největší pravděpodobností zcela oslepl (obléhání hradu Rábí v červnu 1421). Ani slepota mu však nezabránila pokračovat v boji s domácím i zahraničním nepřítelem. V roce 1423 se rozešel s představiteli Tábora a odešel do východních Čech, kde začal formovat nové bratrství. Během husitských výprav na Moravě při obléhání hradu v Přibyslavi podlehl v roce 1424 Jan Žižka hlíznatému onemocnění, jehož příčinou byl patrně neléčený zánětlivý proces.

(zdroj 31. pluk radiační, chemické a biologické ochrany)

Vznik československého chemického vojska

Již v květnu 1945 byla zřízena Skupina zvláštních bojových prostředků u 1. oddělení hlavního štábu, současně obnovil svou činnost i Vojenský chemický ústav. Velitel ZBP, pplk.gšt. Oskar Schreiber navrhl v srpnu 1945 zřízení chemického vojska jako samostatného druhu vojska. Tato myšlenka byla ale realizována až dekretem prezidenta republiky ze dne 27. září 1949. Přesně třicet let po historické události, jíž bylo zřízení Referátu pro plynovou službu, tak českoslovenští chemici vstoupili do další etapy svého vývoje. Hlavní součásti chemického vojska tvořily chemické prapory 101 v Jaroměři a 103 v Šafárikově. Dne 1. listopadu 1952 byl v Liberci zřízen 105. plamenometný prapor. Od roku 1952 byla rovněž věnována pozornost radiologické ochraně. Koncepce činnosti chemického vojska vycházela od druhé poloviny padesátých let z nutnosti předpokládat masové použití zbraní hromadného ničení. V říjnu 1957 byla zřízena 1. brigáda chemické ochrany se sídlem v Trutnově (součástí byl i v roce 1958 reorganizovaný 105. prapor chemické ochrany v Liberci a v říjnu 1960 zřízený 98. prapor pro odmořování terénu v Liberci). V roce 1968 byl v Liberci ustaven 105. pluk chemické ochrany. Dne 1. září 1977 byla v Liberci zřízena 102. brigáda chemické ochrany. Přímo v Liberci byl kromě velitelství a štábu dislokován 51. prapor chemické ochrany a 61. prapor odmořování v terénu a 103. prapor chemické ochrany.

Chemické vojsko po roce 1989

Po listopadu 1989 pokračuje chemické vojsko ve své činnosti, která v letech 1990-1991 vyvrcholila účastí československého protichemické jednotky ve válce v Perském zálivu. Českoslovenští chemici si zde získali nebývalý respekt zahraničních partnerů i domácí veřejnosti. Rozdělením České republiky v roce 1993 skončila etapa společné činnosti českých a slovenských chemiků. Reprezentantem chemického vojska v ČR se pak v Liberci stala Výcviková a mobilizační základna chemického vojska. Díky řadě úspěchů na mezinárodním poli se po vstupu České republiky do NATO stala součástí sil okamžité reakce NATO i 9. rota chemické ochrany, která vznikla v roce 1999 v Liberci a stala se první plně profesionální jednotkou Armády České republiky. Dne 1. července 2005 vznikla 31. brigáda radiační, chemické a biologické ochrany sídlící v Liberci, které se 1. prosince 2013 zreorganizovala na 31. pluk radiační, chemické a biologické ochrany. Jedná se o jediný specializovaný svazek Armády České republiky určený pro řešení úkolů chemického zabezpečení jednotek AČR a odstraňování následků po použití zbraní hromadného ničení. Chemické jednotky se zúčastnily nejen operací POUŠTNÍ BOUŘE a TRVALÁ SVOBODA, které probíhaly a stále trvají na územích Saúdské Arábie, Kuvajtu, Iráku a Afghánistánu, ale rovněž aliančních a koaličních operací v Bosně a Hercegovině a Kosovu. Nasazeny byly také při ochraně olympijských her v Řecku a Summitu NATO v Turecku.
Na tradice vytvářené od roku 1919 armádními chemiky v meziválečném období navazuje i naše současné chemické vojsko. Tak jako byli naši předkové připraveni položit své životy při obraně vlasti v roce 1938 a řada z nich dostála své přísaze i v bojích druhé světové války, nasazují i dnešní příslušníci chemického vojska své životy v mírových misích i v operacích proti mezinárodnímu terorismu, jejichž cílem je uchování demokracie vydobyté v krvavých bojích obou světových válek.

Autor kpt. Ondřej Pojsl

správce webu: prap. Martin SASKA

Bořivoj Stanislav v libereckých kasárnách od roku 1969. Patřil mezi budovatele této jednotky protiradiační a chemické obrany, jeho stopa je zde dodnes. (komentář Jiří Stanislav)