Město soukeníků

Šolcův dům.

Architektonický skvost lidového stavitelství našeho města. Roubený patrový dům postavený ve stylu venkovského baroka z let 1771-1774. Nachází se v ulici U Jezu 96/10 na břehu řeky Nisy.

Fotografii jsem upravil pro lepší kontrast a ostrost.

zdroj: Severočeské muzeum v Liberci

(autor článku Jiří Peterka)

Město soukeníků Liberec: Jak se z barvířů stali mistři šarlatu a obchodu

Začátkem 18. století, kdy měl Liberec jen asi 3000 obyvatel a 370 domů, se město začalo měnit – hospodářsky rozvíjet a svou tvář vylepšovat. Roku 1716 se Liberec díky výrobě 12 000 kusů sukna ročně dostal na vrchol mezi českými městy. Liberec barvírny tehdy zažívaly doslova barevnou revoluci – liberečtí mistři barvíři užívali už asi 15 druhů barev, což bylo v té době něco jako mít doma 15 druhů kávovarů. Navíc přidali do svého repertoáru brilantní šarlatovou červenou, kterou trh přímo hltal. Liberecká barvírna tak pracovala nejen pro místní, ale i pro textiláky ze širokého okolí.
Významným počinem na konci 18. století bylo postavit novou městskou čtvrť, nazvanou Filipovo město. Již podle názvu lehce uhodneme, že Filipovo město založil, právě tak jako Kristiánovo, hrabě Kristian Phillip Clam-Gallas. Roku 1732 pak soukenický cech vybudoval novou valchu, která zajišťovala zušlechťování sukna. Sukno se nejdříve postřihovalo těžkými nůžkami, poté počesávalo kartáči. Liberečtí soukeníci tehdy zvýšili výrobu, zatímco pláteníci v jiných částech Čech bojovali o přežití. Inu, Liberec si zkrátka jel svou vlastní ligu.
Mistři textilu se postupně stávali nejen odborníky na látky, ale i na obchod. Bohatší z nich prodávali své zboží nejen v monarchii, ale i za hranicemi. Z úspěšných kupců se stávali majitelé manufaktur, kteří skupovali podomácku vyráběné látky, upravovali je ve svých dílnách a prodávali dál – doma i ve světě. Dnes si můžete vedle Domu kultury v centru Liberce všimnout dřevěného domu z roku 1774, který sloužil jako obytný dům i obchod. Postavil ho Hans Friedrich Scholze, bohatý obchodník s plátnem. Scholze měl v přízemí dílnu, kde přespávali tovaryši a učni, zatímco půda byla sklad látek.
Jednou týdně sem přicházeli domácí tkalci z města i okolí s utkaným plátnem a odnášeli si nový materiál pro další práci. Jejich práci obstarával faktor – jakýsi prostředník mezi tkalci a těmi, kdo látky upravovali a prodávali. Faktor byl něco jako dnešní manažer, jen místo tabulek v Excelu řešil tabulky plátna.
Liberec se díky těmto mistrům textilu stal městem, kde se nejen vyrábělo, ale i obchodovalo s grácií. A zatímco jiné oblasti Čech se soustředily na zpracování lnu, Liberec razil cestu sukna a šarlatu – protože proč dělat to, co dělají všichni ostatní, když můžete být jedineční?