Stavba nového divadla 

Příběh budovy libereckého divadla, tehdy zvaného Městské (Stadttheater), se začal psát po tragickém požáru jeho předchůdce, Soukenického divadla. To stávalo na dnešním Sokolovském náměstí a postavil ho bohatý cech soukeníků. Představení se tam konala nepřetržitě od 15.října 1820 až do osudného požáru v dubnu 1879, kdy Soukenické divadlo kompletně lehlo popelem.

V té době byl Liberec hned po Praze druhé největší město v Čechách, při sčítání lidu v roce 1869 v něm žilo 22 394 převážně německých obyvatel. Představoval de facto metropoli severu Čech, bohatou a kulturní, pro jejíž uměnímilovnou veřejnost byl život bez divadla nemyslitelný. Proto městská rada usoudila, že musí jednat rychle, a ještě téhož roku, kdy vyhořelo staré divadlo, nabídla milovníkům dramatických umění aspoň divadlo prozatímní. Pro jeho potřeby nechala upravit dřevěný cirkus společnosti Wulf pro 1500 diváků, kde se hrála činohra a opereta v provedení najatých společnosti, například souboru z Teplic. Bylo však jasné, že Liberec potřebuje divadlo kamenné, moderní a velkolepé, svou reprezentativností odpovídající postavení nejvýznamnějšího německého města v Čechách. 

Když chybí finance 

Radní odhadli výši nákladů na stavbu nového divadla na 150 tisíc zlatých, avšak městský rozpočet nebyl na tak nákladnou stavbu připraven. Proto vyhlásil Divadelní spolek (Theaterverein), jenž měl stavbu nového divadla na starosti, veřejnou sbírku a městská rada slíbila, že pokud se podaří vybrat aspoň 50 tisíc zlatých, bude se moci začít stavět. Liberečané požadovanou částku skutečně shromáždili, dalších 60 tisíc zlatých přidala Liberecká spořitelna, a proto došlo vzápětí k vypsání architektonické soutěže. Mezitím se ještě rozhodlo o umístění nové divadelní budovy v tak zvaném Doliku, oblasti hned za domy na severní straně hlavního náměstí. 
Do soutěže přišlo 20 návrhů, a tak bylo z čeho vybírat. Zvítězil projekt vídeňských architektů Hanse Miksche a Heinricha Niedzielského, na druhém místě skončil Bernhard Schreiber, architekt z Drážďan, přičemž vítězný návrh byl oceněn částkou 1 200 zlatých a druhý v pořadí částkou 600 zlatých. Když však oba tyto návrhy posuzovali odborníci z hlediska proveditelnosti, došli k jasnému závěru, že jejich realizace by vysoko přesáhla původně stanovených 150 tisíc zlatých. Jednání s architekty o snížení nákladů ztroskotala, a proto bylo město nuceno hledat jiné řešení. Požádalo tedy o vypracování úspornějšího projektu firmu vídeňských architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera, specializovanou především na divadelní budovy, které stavěla po celé Evropě. Fellner 8 Helmer pracovalí rychle, smlouvu podepsali v červnu 1881, a už na konci srpna téhož roku dodali kompletní projekt, včetně rozpočtu. Ani oni se však nevešli do stanoveného limitu 150 tisíc zlatých, stavbu libereckého divadla totiž vyčíslili na více než 237 tisíc zlatých. Zastupitelstvo města ale nakonec jejich návrh schválilo, přičemž za něj zaplatilo šest tisíc zlatých a další čtyři tisíce za stavební dozor. 
Výběrové řízení na dodavatele stavby vyhrála liberecká stavební firma Sachers &  Gartner s cenou 227 393 zlatých, což bylo sice o 10 tisíc méně než rozpočet architektů, ale stále daleko více, než se původně předpokládalo. 

Architekti Fellner a Helmer 

Ferdinand Fellner byl syn vídeňského architekta Ferdinanda Fellnera staršího. Pokračoval v otcových šlépějích, vystudoval architekturu na Technické universitě ve Vídní a v roce 1870 nastoupil do otcovy firmy. 
Hermann Helmer pocházel z Hamburku. Nejdříve se vyučil zedníkem, pak vystudoval stavební průmyslovku v Nierburgu/ Wesseru a následně Akademii výtvarného umění v Mnichově. Poté nastoupil do ateliéru Ferdinanda Fellnera staršího, shodou okolností ve stejném roce jako jeho syn. 
O tři roky pozděj, v roce 1873, založili Ferdinand Fellner a Hermann Helmer společný ateliér, který rychle získal značné renomé a byl doslova zahrnut zakázkami. Firma byla pověstná svou seriózností, pracovala rychle a za přijatelné ceny, dbala na dodržování termínů i předběžných rozpočtů a pečlivé vykonávání stavebního dozoru. Měla po celé Evropě kolem dvaceti stálých kanceláří, kde pracovali architekti, projektanti i stavební inženýři, což zajišťovalo v daném mistě soběstačnost pří tvorbě a realizaci dalších projektů. 
Dobrou pověst ateliéru Fellner a Helmer nejspíše posilovaly i údajně přátelské vztahy mezi oběma společníky, doložené délkou vzájemné spolupráce. Ta trvala 43 let, až do Fellnerovy smrti v roce 1916, a uvádí se, že jejich ateliérem prošlo za dobu jeho existence kolem 360 architektů, mnohdy zvučných jmen. 

Fellner & Helmer v Evropě i u nás 

Pro tvorbu architektů Fellnera a Helmera byly charakteristické historizující slohy: neogotika, neorenesance, neobaroko a neoklasicismus, později i secese. Honosné a zdobné budovy z jejich dílny měly mnoho obdivovatelů. Byly ale také terčem nelítostné kritiky některých kolegů, kteří označovali populární historizující styl za eklektický, tedy netvůrčí, nepůvodní a sterilní. Slavný švýcarský architekt Le Corbusier označil při návštěvě Karlových Varů, do jejichž celkového vzhledu ateliér Fellner & Helmer výrazně zasáhl, jeho styl za "Slet šlehačkových dortů". To však nic nemění na tom, že projekty ateliéru byly velmi oblíbené a firma neměla nouzi o zakázky. 
Fellner & Helmer postavili za dobu své spolupráce více než 50 divadel a koncertních síní po celé Evropě. Kromě nich získali zakázky na velké množství jiných staveb, od obytných domů, vil a paláců přes obchodní domy, banky, hotely, restaurace, školy a průmyslové stavby až po nemocnice, lázeňské budovy, rozhledny, hvězdárny i mauzolea. Dohromady mají na svém kontě úctyhodných 225 staveb. 

Řadu významných staveb z dílny jejich architektonického studia můžeme najít i na území naší republiky. Nejvíce jich je v Karlových Varech, např. Vřídelní kolonáda, kolonáda a koncertní sál u Sadového pramene, Tržní kolonáda, bývalé Císařské lázně (dnes Lázně), Národní dům, vila Chopin, Grandhotel Pupp či Goethova vyhlídka a další. V Ostravě, Olomouci a Trutnově stojí jimi projektované bankovní domy pro tehdejší Rakousko-Uherskou banku. Z průmyslových staveb u nás najdeme například tkalcovnu hedvábí S. Trebish a syn ve Vítkově a Šumperku, nebo správní budovu bývalé Mostecké uhelné akciové společnosti v Ústí nad Labem. Jsou podepsání pod romantickou přestavbou zámků Žinkovy či Pavlovice u Přerova, projektovali i hrobku rodiny průmyslníka Františka von Waldeka na Olšanských hřbitovech v Praze a další stavby. Celkem jich je u nás přes třicet.

Divadel tady postavili šest, kromě Liberce ještě v Praze, Brně, Karlových Varech, Jablonci nad Nisou a Mladé Boleslavi. Všechna dodnes slouží svému původnímu účelu a působí v nich stálé soubory. Občas s nimi bývá spojována také přestavba Městského divadla v Mariánských Lázních, ale tu projektoval architekt Alfréd Walcher z jejich vídeňského ateliéru. 

Přerušení stavby 

Sotva stavební firma Sachers &  Gartner zahájila v září 1881 práce na stavbě nového libereckého divadla, zkomplikoval situaci požár divadla Ringtheater ve Vídni. Kvůli němu museli stavitelé po necelých třech měsících práce zastavit a přepracovat projekt tak, aby vyhovoval novým bezpečnostním požadavkům. 
Následky požáru ve vídeňském divadle, který vypukl 8. prosince 1881, byly totiž nebývale tragické. Zahynulo při něm kolem 400 diváků, ale přesné údaje se rozcházejí. Divadlo pro 1 700 lidí bylo postaveno na malém půdorysu a jeho úzké tmavé chodby a schodiště bez oken se staly pastí. Navíc muselo být při požáru vypnuto plynové osvětlení, aby se oheň nešířil, jenže záložní olejové osvětlení nefungovalo a na mnoha místech se lidé ocitli ve tmě, což vyvolalo paniku. Další panika vypukla u nouzových východů, jež se otevíraly pouze dovnitř, což bránilo plynulému odchodu návštěvníků z budovy, a mnoho se jich tam umačkalo. Přitom Ringtheater nebylo nijak staré divadlo, hrát se v něm začalo jen sedm let před požárem, v roce 1874. Není divu, že po této tragické události se významně zpřísnily bezpečnostní požadavky na stavby divadel, protože právě v divadlech je na malém prostoru velké množství lidí. A nová bezpečnostní opatření se týkala i rozestavěných budov, což pro budovu libereckého divadla znamenalo přepracování projektu. Stavbě to samozřejmě přineslo komplikace, ale ve výsledku bylo nové liberecké divadlo bezpečnější. 
Konkrétně bylo nutné doprojektovat po obou stranách boční schodiště, aby v případě požáru či jiného ohrožení existovalo více únikových cest. Povinnou výbavou divadla se stala železná opona. Jejím úkolem je oddělit v případě požáru jeviště od hlediště, aby se oheň nemohl šířit ze zázemí do hledištní části a opačně. 
Původní projekt počítal se 718 sedaly a 262 místy k stání, dodatečné úpravy snížily kapacitu divadla o 200 míst. Jen pro dokreslení, dnešní kapacita divadla je 467 míst k sezení, s místy k stání se už nepočítá. K dalšímu snížení kapacity došlo v souvislosti s pozdějšími rekonstrukcemi. 

(zdroj: Jiří Jiroutek - Jarmila Levko - Liberecké divadlo 1883 - 2023, 2023)

Bohové na římse 

Hlavní průčelí divadla je orientované směrem k radnici. Z římsy na střeše shlížejí pískovcové sochy, zobrazující postavy a bohy z řecké a římské mytologie svázané s divadlem.

Nad hlavním vchodem, na korunní římse, se nacházejí dvě sousoší s centrální postavou doplněnou o dva bůžky. Vpravo stojí skupina představující Umění, s postavou ženy držící pochodeň a nalévající olej do nádobky držené bůžkem, jehož úkolem je šířit oheň dál. Druhý bůžek čte knihu, symbol osvěty. Skupina vlevo zobrazuje Apollóna s lyrou jako vůdce Múz se dvěma bůžky jedoucími na delfinech. 
V rozích římsy se nacházejí dvě římské bohyně. Napravo bohyně osudu a štěstí Fortuna s rohem hojnosti a kormidlem, jímž řídí lidské osudy. Nalevo pak Flora, bohyně radosti, květů a jara. Ty doplňují čtyři Můzy, bohyně jednotlivých umění. Podle řecké mytologie jsou dcerami nejvyššího boha Dia a bohyně paměti Mnémosyné. V pravém rohu korunní římsy je zpodobněna Můza milostných básní a písní Erató s lyrou v ruce a Můza tance Terspichoré. Nalevo najdeme Melpomené, Můzu tragédií a patronku zpěvu, držící tragickou masku. Vedle ní pak Můzu komedie a veselého básnictví Thálií s divadelní škraboškou v jedné a pastýřskou holí v druhé ruce. 

Divadlo nebylo vždy Šaldovo 

Původní název dnešního Šaldova divadla byl prostý: Liberecké městské divadlo, respektive Reichenberger Stadttheater, později s drobnou úpravou Stadttheater Reichenberg. Název v němčině měl logiku, protože až do konce druhé světové války byla většina obyvatel Liberce německé národnosti. 
Za druhé světové války, v roce 1943, bylo divadlo přejmenováno na Bühne der Gauhauptstadt (Scéna hlavního města Sudetské župy). To však netrvalo dlouho, protože v roce 1944 byl zcela zastaven divadelní provoz. Tehdy se totiž uvažovalo o přestavbě divadla na biograf, později dokonce o stavebních úpravách na vojenský sklad. Ani jeden z těchto záměrů se nakonec neuskutečnil, a tak se budova libereckého divadla dočkala konce války bez zásadní újmy. Divadelní život se do ní vrátil vzápětí po osvobození, protože už 13.května 1945 se tu odehrálo jedno ze dvou ruských představení. Den nato se konala schůze divadelníků, kteří si ustavili závodní radu. Ta převzala do své správy budovu a upravila pro divadelní účely prostory, jež na konci války sloužily jako ubikace pro velitelství leteckého oddílu. Dne 20. května bylo uspořádáno první české představení, koncert pro Rudou armádu. Uprostřed léta, 1. srpna 1945, převzal chod divadla Zemský národní výbor v Praze a divadlo bylo přejmenováno na Zemské oblastní divadlo v Liberci, jež zahájilo činnost 15. září 1945. 
Jeho éra však netrvala dlouho. Provoz scény s 260 zaměstnancí byl velmi nákladný, a hned v první sezóně došlo ke značnému schodku. Proto se Zemský národní výbor už 31. července 1946 divadla zřekl s odůvodněním, že nemá na jeho financování dost prostředků. Ty nemělo ani město, proto divadlo dočasně převzala podniková rada a opět ho přejmenovala, tentokrát na Severočeské národní divadlo (SND). Podniková rada šetřila, kde se dalo, a v rámci úsporných opatření zrušila operetní soubor v Jablonci nad Nisou, který tehdy pod liberecké divadlo patřil. Brzy po zahájení nové sezóny Smetanovou Mou vlastí dne 3. srpna 1946 zaměstnanci založili družstvo, v němž byli zastoupeni padesáti procenty, zbytek tvořilo město Liberec, Okresní národní výbor, Obchodní a živnostenská komora, odbory, průmyslové podniky spolu s živnostníky, armáda i peněžní ústavy. Družstvo pak divadlo provozovalo až do konce roku 1949, kdy provoz převzal Krajský národní výbor. Tehdy došlo k další změně jména na Severočeské divadlo Liberec. Pojmenování Divadlo F. X. Šaldy v Liberci budova nese od 22. prosince 1957, kdy tady měla u příležitosti Šaldových nedožitých 90. narozenin zdejší premiéru jeho hra Dítě. 
František Xaver Šalda (1867-1937) nesporně patří mezi nejvýznamnější liberecké rodáky. Byl vůdčí osobností generace devadesátých let 19. století, dramatik, prozaik, překladatel z francouzštiny a angličtiny, ale obzvláště uznávaný literární vědec, považovaný za zakladatele moderní české literární kritiky. Přestože ve městě dlouho nežil, už v jeho dětském věku se rodina odstěhovala nejprve do Čáslavi a později do Prahy, město Liberec si jeho osobnosti váží. Dokládá to skutečnost, že je po něm pojmenováno nejen divadlo, ale také náměstí v centru a jedno z gymnázií.

(zdroj: Jiří Jiroutek - Jarmila Levko - Liberecké divadlo 1883 - 2023, 2023)

Otto Stadler, barevna a apretura (dnes Plaudit)