Les Opičák: Opuštěný ostrov jiných časů

Některá místa na zemi mají schopnost vyprávět. Nepotřebují k tomu slova, stačí jim ticho ranních mlh nad údolími, ozvěna kroků na staré dlažbě nebo stíny, které se dlouží pod korunami stromů. Jsou kouty, kde se severní chlad potkává s podivuhodnou, téměř čarodějnou atmosférou – a jedním z takových míst je liberecký les Opičák.

Už řadu let má autor na svém psacím stole relikvie donesené z cest po krajině okolo Liberce: měděnkou pokrytou minci vylovenou z Nisy, barokní petlici ze dveří panského statku či ulomenou nožku Kristovu z polí u Doubí. Zvláštní místo mezi nimi zaujímá střep porcelánového hrníčku vyrobeného firmou Johann Haviland Bavaria, nesoucí znak Luftwaffe a letopočet 1938. Jeho původ není náhodný – ten střep z dob válečných pilotů kdysi spatřil světlo světa v nejhustším křoví za libereckým letištěm, právě v onom tajuplném lese zvaném Opičák.

Mezi hororem a divokou přírodou

Zrovna jako by vypadl z hororového filmu, patří les Opičák k nejtajemnějším místům v Liberci. Společně s Džunglí na františkovské straně letiště je lesík na konci Růžodolu I. trvale oblíbeným cílem dětských výprav i bující lidské fantazie. Vyprávějí se o něm nejhrůzostrašnější historky plné německých vojáků zmizelých zde na konci války v bahně i s tankem či letadlem, dětí unesených sem krvelačnými lupiči, zaniklých ulic, zakopaných pokladů a ukrývajících se zběhlých vězňů. Křivé stromy a podivné příběhy vdechly tomuto místu atmosféru čisté podivuhodnosti.

Ten les je přitom v Liberci unikátní především pro svoje zvláště divoké přírodní prostředí. Plný malých rybníčků a tůní napájených srážkovou vodou, obklopených topoly kanadskými, osikami, vrbami, jaby, duby, břízami či hlohem, jako by do města ani nepatřil. Připomíná spíše houštiny ve slepých ramenech řeky či zapomenuté pralesy. Tato úžasná krajina proutí, barevných listů a tlejícího dřeva je ze všech stran obklopena civilizací – jen kousek od nákupního centra Severka – a uprostřed městského shonu působí jako opuštěný ostrov jiných časů. V létě neproniknutelný, na podzim plný koberců zlatého listí, v zimě sibiřsky pustý a na jaře – ve svém nejkrásnějším čase – ovládaný hlasy ptáků tak mocnými, až z toho běhá mráz po zádech. Jako kdyby právě zde zůstala uchována tvář krajiny, kterou už jinde v městském centru není možné najít.

Když příroda zakrývá stopy průmyslu

A přitom je to celé jedno velké šálení, neskutečné kouzlení a podvádění. Dnešní tajemný les s bující zelení, z níž tu a tam ční obrovská těla schnoucích starých topolů, je ve skutečnosti dílem zapomenuté tovární výroby, formovaný později jako zázemí letiště a rozsáhlá skládka odpadů.

V polích za Růžodolem se odnepaměti těžila hlína a pálily se tu cihly pro stavby libereckých domů. Ještě na počátku 20. století bývaly na starých mapách v místě dnešního lesa nakreslené domečky s nápisem Ziegelhütten neboli Cihelny. V tomto koutě Růžodolu I. stávaly hned dvě – menší u Partyzánské ulice a větší přímo v prostoru dnešního Opičáku, patřící původně hrabatům Clam-Gallasům a později společnosti Karl Kaiser & Komp. Její pece chrlily cihly až do hospodářské krize za první republiky a dá se předpokládat, že velká většina domů v Růžodolci, Pavlovicích, Ostašově i v libereckém centru byla vystavěna právě z hlíny vytěžené v těchto místech.

Na počátku 30. let 20. století sláva růžodolských cihelen skončila. Pece uhasly a hliniště posloužila jako skládka zeminy při budování nedalekého letiště (1929–1934). Za druhé války na srovnaných plochách vyrostło zázemí bojové eskadrý Luftwaffe s dřevěnými baráky a šachtami na zkoušení palubních kulometů. Nechyběl ani důmyslný systém drenáží a odvodňovacích štol, v nichž se prý dokonce skladovaly letecké pumy. Po válce a odchodu německé armády sloužilo místo jako městská skládka až do konce 60. let.

Příroda si však za více než půlstoletí vzala své zpět. Opuštěný lesík zarostl houštinami, neprostupná voda z ucpaných meliorací vytvořila trvalé tůně a z lidské jizvy v krajině se stal cenný pseudolužní ekosystém, který poskytl útočiště řadě obojživelníků a drobného ptactva.

Záchrana lokality a ptačí pozorovatelna

Na konci minulého století se o zuboženou lokalitu začali zajímat členové místní organizace Českého svazu ochránců přírody (ČSOP) Armillaria. Došlo k odstranění černých skládek, likvidaci invazní křídlatky a postupnému výkupu pozemků v letech 2006–2009, čímž bylo území ochráněno před hrozícím rozšiřováním letiště či průmyslových zón.

• GPS: 50°46'18.8"N, 15°1'29.0"E (50.7718872N, 15.0248042E)

• Nadmořská výška: 390 m n. m.

• Přístup: Volně přístupné z Růžodolu I (poblíž kruhového objezdu, cca 100 m od zastávki MHD Ostašovská, vedle areálu Severka).

V roce 2007 zde byla v rámci programu NET4GAS "Blíž přírodě" vybudována první dřevěná pozorovatelna, umožňující nahlédnout do světa ptačí říše v korunách stromů (žluny, sýkory, brhlíci, pěnkavy, lejsci, kukačky či holubi). Když se stavba podepsaná zubem času a vandalismem proměnila v chátrající torzo, dočkala se na jaře 2022 kompletní obnovy. Nová třímetrová vyhlídková věž se 14 schody, doplněná o lavičky a informační tabule, vznikla za finanční podpory společnosti NET4GAS, města Liberec a Retail Parku Severka.

Odraz v terénu a paměť pamětníků

Většina starých mýtů o kráterech po bombách nebo přirozených rybníčcích vděčila za svou existenci lidské fantazii, dokud do historie nevstoupily vzpomínky pamětníků – například pana Jaroslava Prchala, který na letišti působil již v létě roku 1945. Díky nim historie zapadla do reálných obrysů.

Jedno tajemství však v Opičáku přetrvává dodnes: mohutná podzemní chodba, kterou kdysi odtékala voda z letiště a jež s velkou pravděpodobností stále kdesi spí pod povrchem. A pak je tu sám původ podivuhodného jména. Zda pochází z divoké džungle připomínající prales, nebo za ním stojí stovky dětí z turistického oddílu Kletr, které zde pod vedením kamaráda Ferdyše od 80. let stavěly "opičí lávky" a lana mezi stromy, to už ví snad jen sám Ještěd shlížející dolů do údolí Nisy.

zdroj: Marek Řeháček - Liberecké zajímavosti: Kniha první, 2009