Málokdo si to v dnešním Liberci uvědomí, ale na počátku promenády na Masarykově ulici je stále cítit onen obrovský předěl mezi klasickou "utaženou" městskou uliční zástavbou a rozvolněnou vilovou čtvrtí plnou upravené zeleně, která pak plynule přechází do opravdových lesů. Kdo tudy chodí často, může vypozorovat onen zvláštní pocit uvolnění, který na výletníka přijde u staré Ehrlichovy vily naproti průmyslové škole, kde zmizí ulice a začíná promenáda, na níž Liberečané téměř půldruhého století hledají klid, odpočinek a ozdravení z procházení.

Masarykova ulice končí nedaleko od Hotelu u Jezírka, na křižovatce střihu téměř lázeňského: stromořadí, korzující výletníci na každém kroku, na jezírku vodotrysk a pelikáni, na několika místech prodejci zmrzliny i suvenýrů a před hrázděným domkem vzešlým ze secesní elegance pak na chodníku dokonce — palmy! V letních dnech zde, mezi krásnými vilami a ušlechtilou zelení, můžeme snadno nabýt dojmu, že jsme se ocitli v koutě některého ze západočeských lázeňských měst.

Ale vraťme se o mnoho let zpátky. Stará cesta vedoucí z Liberce do těchto míst končila jen nedaleko pod lesem hraběte Clam-Gallase u chalup osady Siebenháuser (Sedmidomky). Původně tato vzdálená lokalita patřila k městu Liberci a nacházely se zde chudé louky a mizerná políčka patřící k domu č. p. 3 (současný dům s občerstvením McDonald's) na dnešním náměstí Dr. E. Beneše. Celému tomuto podhorskému pozemkovému majetku se podle majitele — ševce Davida Knesche, říkávalo Kneschegrund neboli Rnescheho hospodářství. Někdy okolo roku 1700 tento David Knesche svoje hospodářství čítající nějakých 18 korců půdy a lesa (cca 5 ha) prodal přímo správě panství, která pak polnosti zapojila do svých majetků a nějakých čas je sama obhospodařovala. Šlo však asi o pozemky s mizernými výnosy, neboť na konci 18, století panství prodalo část původního Knescheho hospodářství jakémusi vesničanovi Puschovi z Ruprechtic. Ten si uprostřed houštin postavil na malém ostrohu nad přítokem dnešního Jizerského potoka první dřevěnou chalupu. V jejím okolí vymýtil další porosty, a tak majitele prvního domku pod lesem brzy následovali další osadníci, přišlí, stejně jako Pusch, z Ruprechtic. Na okraji územní města postupně vzniklo šest dalších domků, které se starou Puschovou chalupou vytvořily novou osadu, která byla nazývána Neu Ruppersdorf čili Nové Ruprechtice. Vazby osady s Ruprechticemi byly asi velmi silné, protože později byla k této, tehdy samostatné obci, dokonce úplně připojena. Město Liberec mělo být sice panstvím předně vyzváno k převzetí jurisdikce nad malou osadou, nacházející se beztak na původně libereckých pozemcích, ale městská rada se prý tehdy — bůhví proč — proti tomuto návrhu postavila a osada dřevařů tak nadlouho zůstala pod správou Ruprechtic. A tento stav trval až do roku 1850, kdy byla převedena do správy sousedního Harcova. V té době se již běžně označovala jako Siebenháuser neboli Sedmidomky, někdy též v českých textech uváděná jako Sedmidomí, přičemž toto pojmenování vzniklo jednoduše podle počtu původních chalup na okraji lesa.

Nejvýše položeným domem v Sedmidomcích — a také jedinou dodnes dochovanou stavbou tamní historické zástavby — je stará clam-gallasovská lesovna. V dávných dobách žil sice správce ruprechtického revíru — revírník Bernard Hub — přímo dole v Ruprechticích; ale později odkoupilo panství starou Puschovu chalupu, onen nejstarší dům v Sedmidomcích, a přeměnilo ji na řádnou lesovnu, do níž se revírník Hub přestěhoval. Dům, dnes nesoucí liberecké č. p. 1275, si uchoval stále formu tradiční podlouhlé jizerskohorské chalupy, která v sousedství historizujících vil a budovy Lidových sadů působí dnes velice archaicky. Snad je to proto, že ještě za první republiky patřila přímo hraběti Clam-Gallasovi, který neměl důvod ji nějak velkolepě přestavovat; ba právě naopak — panská lesovna si měla udržet klasickou formu jizerskohorského domku bez ohledu na velkolepou městskou lokalitu. Objekt je tak dnes možno vidět v podobě, jež vznikla roku 1938 drobnou přestavbou, organizovanou však již státními lesy.

Všechny ostatní objekty v Sedmidomcích, v dnešní Riegerově ulici (do poloviny 20. století Beethoven Strasse) byly postupně přestavěny. Hned pod bývalou lesovnou se tak nachází luxusní vila č. p. 1276 postavená architektem Adolfem Bürgerem pro manžele Franze a Josefinu Rórberovy, majitele čokoládovny Körber. Ta byla nejprve provozována jako dílna přímo ve vile, později ale nabyla výroba sladkostí takových rozměrů, že byla za první republiky přestěhována do zrušené textilní továrny v Chotyni, kde "Kerbrovka" fungovala ještě řadu let po válce. Pod vilou je ještě několik dalších výstavných objektů, z nichž hned dva (č. p. 1278 a 1279) sloužily lázeňství a rehabilitaci. Zajímavý je i dům č. p. 1284, s umělým hrázděním a zdobným arkýřem, neboť z dálky tato stavba silně připomíná levé křídlo Liebiegovy vily na Jablonecké ulici. Zdá se, že oba domy vyprojektoval na samém konci 19. století jeden tvůrce — známý liberecký stavitel Adolf Bürger, který měl jednu dobu ve výstavbě vil a veřejných budov ve městě téměř monopolní postavení. V domě v Sedmidomcích ale nebyl příbytek textilních baronů, nýbrž restaurace a varieté U parku císaře Josefa, podle dobových zpráv prý první a největší svého druhu v Liberci. Provozovatel podniku - jistý Carl Meininger — sem zval výletníky nejen na pivo do stinné zahrady pro neuvěřitelných 1300 osob, ale též na každodenní představení, které se hrávalo v sobotu, neděli a středu dokonce dvakrát denně, přičemž bylo navíc vždy dvakrát měsíčně obměňováno. Dřevěný objekt varieté byl nakonec zbořen a nahrazen roku 1939 moderní budovou, stavěnou původně, podobně jako někoJik dalších domů v okolí, pro berlínský GrundbesitzVerwaltungs AG (Akciová společnost pro správu pozemkového majetku), strohé architektury z dílny architekta Maxe Schmiderera, typickou v Liberci pro pozdější válečná léta. V moderních objektech později bydleli pracovníci bank a úřadu, z části přistěhovaní z Německa.

Hned pod vilou je velká budova č. p. 1281, kterou navrhl architekt Anton Worf roku 1897 pro Franze Gahlera. V domě za první republiky provozovali jeho potomci hostinec; z roku 1939 se dokonce dochovalo několik radikálních stížností, které upozorňovaly na nesnesitelné hygienické podmínky, které v okolí domu Otta a Elsy Gahlerových panovaly — v nejlepší čtvrti Liberce se tehdy v zahradě páslo deset koz, jeden kozel, poskakovalo zde 20 kusů drůbeže a poletovalo prý až sto holubů.

Ještě níže se nachází jeden z nejstarších domů v celé lokalitě Sedmidomků — objekt č. p. 1282, postavený stavitelem Ferdinandem Mikschem již roku 1879 a dodnes, snad díky lehké zanedbanosti, uchovaný v téměř původní podobě. Po staviteli Mikschovi se v domě později vystřídalo několik dalších majitelů až jej nakonec získal hostinský Emil Seibt, který zde provozoval pohostinství a ubytování; na pozemku pod domem byla dokonce roztomilá zahradní restaurace s velkými slunečníky. Je zajímavé, že v roce 194.2 si hostinské pokoje od Seibta pronajalo město Liberec pro účel v této válečné době snad až kuriózní — pro ubytování herců zdejšího divadla. V té době ale přišly i velké problémy — sousedé ze strohého činžovní domu pro úředníky liberecké pobočky Dresdner Bank si potom prostřednictvím prokuristy se zajímavým jménem Ruschitzka opakovaně a s německou důkladností stěžovali na fekálie tekoucí ze Seibtovy hospody. Musela to být v té době asi zvláštní situace a jakýsi střet nových a starých obyvatel čtvrti, z nichž někteří zde žili ve starých domech s výletními hostinci řadu let téměř jako na vesnici a jiní přišli do nových domů naproti parku s očekáváním bydlení v luxusní čtvrti. Emil Seibt snad proto nabízí ve 40. letech 20. století opakovaně starý dům městu ke koupi, ale dlouhé dohadování o ceně nemělo nakonec ani pro jednu ze stran valný význam, neboť skončila válka a dům byl zkonfiskován.

Liberečané již od poloviny 10. století stále častěji chodívali do Sedmidomků o hezkých nedělích na procházky, posedávali s jídlem a pitím na březích romantického Baierova, dnes Jizerského, potoka a odpočívali v parcích či v tichu lesů Jizerských hor. Značné počty výletníků záhy přitáhly zájem restauratérů a zřizování jejich podniků naopak zase lákalo další a další návštěvníky.

Výletnická sláva Sedmidomků ovšem začala již 10. srpna 1872, kdy byly spolkem Naturfreunde slavnostně dokončeny a městu předány promenádní cesty vedoucí od současného Hotelu u Jezírka podél obou břehů tehdejšího Baierova potoka směrem k dnešnímu Lesnímu koupališti. Pod vedením lesníka Adolfa Waltera zde vlastně vznikl první městský park, spíše ještě lesopark. Ten byl později sice v přední části zaplavený vodami nově zřízeného Jezírka, ale přesto je, s jistou nadsázkou, datum 10. srpen 1872 možno považovat za slavný den, kdy se ve městě Liberci zrodila veřejná zeleň.

Přímo u regulovaného toku Baierova potoka byl rok poté vybudován restaurant Městský lesík (Stadtwäldchen) s hostinským domem s dřevěnými ochozy, postavený v tehdy velice moderním švýcarském stylu, s kulečníkem, tenisovými kurty, lesním divadlem a hlavně — obrovskou zahradou pro neuvěřitelných 3 000 hostí, která se nacházela na místě dnešního cvičiště lukostřelců při Tiché ulici. Každou neděli do přívětivé náruče Městského lesíka směřovaly stovky výletníků. Název podniku byl jednoduše odvozen od vlastnictví lesa za ním, který byl tradičním libereckým majetkem; do areálu se vstupovalo malou bránou, která stávala u mostu za dnešní zoologickou zahradou. Dále za hospodou byla na samém počátku 20. století vybudována nová, podél potoka vedoucí stezka, která vedla až do luk zaříznutých do lesa. Podél louky spolek Naturfreunde roku 1903 vysázel 14, javorů, 3 jasany a jeden dub, z nichž některé dodnes rostou na dohled od současného Lesního koupaliště; oblíbená plovárna s čerstvou studenou vodou je zde ovšem podstatně mladší, začala být budována až za druhé světové války a k jejímu otevření došlo až po osvobození. Válku ovšem dlouho nepřežil samotný objekt restaurace Městský lesík — pro celkovou zchátralost byl zbořen v roce 1947 a dnes z něj zůstala jediná připomínka — pár vyskládaných kamenných zídek nad tokem Jizerského potoka.

Jen poněkud výše odsud byla na místě dnešní budovy Lidových sadů 24. května 1874, restauratérem Emilem Sieberem, původně podnikajícím v hostinci Obecní dům na místě dnešní radnice na náměstí Dr. E. Beneše, otevřena půvabná zahradní restaurace s honosným názvem Belveděre. Pozemek, který se nacházel sice poblíž lesovny, ale již na libereckém městském katastru, si pro zřízení pohostinství získal Sieber přímo od města. Belveděre měl, stejně jako Městský lesík, romantickou polohu na okraji jizerských lesů; přímo nad restaurací, kterou zpočátku tvořilo několik přízemních objektů a zahrada s lavičkami pro 2 000 lidí šuměly smrky a borovice. Stovky Liberečanů sem chodívaly nejen popíjet pivo v přírodě, ale samozřejmě i tančit — na okraji lesa vyhrávala ve své době velice populární muzika kapelníka Šindeláře. Restaurace byla oplocena plaňkovým plotem, vstupovalo se do ní malou brankou, před hlavním objektem se dvěma postranními altány se nacházela rozlehlá zahrada s pískem sypanými cestičkami, ozdobenými okolo keři a antickými sochami. Památkou na ni je dnes již jen starý sklípek v základech stavby dnešních Lidových sadů. A ještě jeden zapomenutý unikát — ozdobný pískovcový sloupek, který patrně tvořil podstavec pro jednu ze soch v antické říze; dodnes stojí opuštěný za plotem sousední zoologické zahrady, nedaleko výběhu slonů, a působí v moderně pojatém areálu očividně archaicky. Pan Sieber, navzdory vší chvále podniku, provoz Belvedére dlouho nedržel a podnik 8. února 1877 převzalo město a pronajalo jej novému hostinskému, který se podepisoval Stefan Jírů.

Díky rozrůstajícím se parkům a lesoparkům, ale hlavně díky útulným podnikům Belveďěre a Stadtwäldchen, které na přelomu 10. a 20. století odkoupilo město, prudce vzrůstala obliba Sedmidomků jako rekreační zóny. Za příjemným posezením a tancem v čisté přírodě přicházeli k lesu Liberečané unavení týdnem v zakouřených ulicích a v sousedství špinavých stok. Chodívalo se tehdy z města v elegantním oblečení pěšky, v dlouhých zástupech, páni hostinští měli z výletníků radost a obchod jenom vzkvétal. Občas zde proběhla na veřejných pozemcích i větší akce, ze které asi měšťané, kteří si Lidové sady vybudovali, příliš nadšeni nebyli — tak kupříkladu 1. května 1890 se na louce u Belvedére sešlo 16 000 lidí na prvomájovou oslavu; tuto událost dodnes připomíná památník vedle budovy Lidových sadů.

Celá oblast dnešních Lidových sadů vždy vzbuzovala pocit zdraví, uvolnění a očisty těla v hezkém prostředí na úpatí hor. Již obliba starých Sedmidomků jako letoviska a jakéhosi "lázeňského koutu" u Liberečanů byla značná, a to navzdory tomu, že část zdejších domů příslušela (vlastně až do vzniku tzv. Velkého Liberce roku 1939) i nadále k sousednímu Harcovu. První léčebné sanatorium — Gynekologicko-chirurgický soukromý léčebný ústav — tu roku 1899 otevřel liberecký gynekolog a chirurg MUDr. Max Brey v domě, který pro něj rok předtím dokončila firma Gustav Sachers Söhne. Původní zařízení mělo nejdříve 24, lůžek, moderní operační sál a další zázemí; postupně se dále rozrůstalo a kromě léčebných zákroků včetně operací očí zde byly poskytovány i ozdravné pobyty pod lékařským dohledem. Dochoval se údaj, podle něhož v roce 1900 přijalo sanatorium celkem 176 nemocných, kteří zde strávili celkem 2 197 dní, přičemž zde bylo provedeno celkem 136 operací. K pětipodlažní Breyově vile přináležel také rozlehlý park — nemocní se po něm procházeli po cestičkách mezi pavilonky až dolů k potůčku a možná měli pocit smysluplně stráveného času. Roku 1932 byly tyto příměstské lázně na okraji Liberce začleněny společně se sousední vilou č. p. 1278 do Libereckého léčebného ústavu (Reichenberger Kuranstalt), přičemž za oběma objekty pak podle návrhu profesora Maxe Kühna vznikla velice moderní přístavba vodoléčebných zařízení, Ale doba podobné relaxaci příliš, nepřála a zařízení bylo roku 1937 z větší části zrušeno a lázeňské budovy a penziony v lese pod Libereckou výšinou byly využity k jiným, zejména obytným, účelům, Původní Breyova vila však sloužila léčebným a rehabilitačním účelům i nadále, prakticky až do konce 20. století, Další zotavovna Všeobecné nemocenské pojišťovny zvaná Městská ozdravovna (Erholunosheim) byla vybudována Gustavem Habelem přímo naproti budově Lidových sadů podle projektu libereckého architekta A. Hůbnera a slavnostně byla otevřena roku 1904, V romantické budově s dřevěnými lodžiemi, nacházející se tehdy mezi městským parkem a lesoparkem, se nacházelo celkem 16 pokojů pro pacienty. Ve třicátých letech byla Ozdravovna přičleněna k Libereckému léčebnému ústavu, po válce byla využita pro potřeby základní školy, vzdělávacím účelům pak sloužila donedávna.

Celá rozsáhlá zástavba okolo dnešní ulice Alšovy, kde mimochodem začínala velmi stará a dodnes dochovaná březová alej, vysázená zde roku 1878 spolkem Naturfreunde, která dala stále existující jméno blízkému hostinci Březová alej, vznikala právě v souvislosti s rozmachem léčebných ústavů v této části dnešního Liberce. Ani baroni Liebiegové, kteří byli v Liberci téměř u všeho, zde nemohli zůstat pozadu — k 50. narozeninám Theodora von Liebieg zde byla roku 1922 vybudována kolonie z lesních vilek ve stylu inspirovaném německými lidovými stavbami (č. p. 265, 266, 267, 272 a 280), nazvaných Liebiegsche Kleinkinderland čili Liebiegova země pro děťátka. Tu pak Liebiegové věnovali Německé zemské komisi pro ochranu dětí a péči o mládež, která sem poté umísťovala především kojence, jež jejich matky opustily, případně děti s těžkými postiženími. Po válce byly všechny objekty využity pro jiné veřejné účely — jako mateřská školka, objekt lesní správy atd.

Kolonie na okraji lesa byla v šedesátych letech 20. století poněkud zastíněna novou výstavbou, která patřila k tomu nejlepšímu, co v té době v Liberci vzniklo. Při Alšově ulici byl postaven, již na harcovském katastru, podle projektu slavného tvůrce hotelu na Ještědu architekta Karla Hubáčka experimentální rodinný domek č. p. 454 pro vlastní bydlení rodiny autora. Nad ním ve stejné době vznikla poměrně masivní, přesto však velice citlivě a moderně pojatá, výstavba tvořená sídlištěm terasových domů se zahradami a vedle pak jedna z libereckých dominant — dům s 283 byty, nazývaný podle blízké Volkerovy ulice Wolkerák, postavený bytovým družstvem Nisa podle projektu Jaromíra Vacka z libereckého Stavoprojektu v letech 1967-1969.

OD SMARAGDOVÉ KRÁSY STADTPARKU PO VĚHLAS LIBERECKÉ ZOO

Předně musí být řečeno, že veškerá dnešní krása Lidových sadů coby nejzelenější čtvrti současného Liberce, má svůj základ v úctyhodné aktivitě starobylého libereckého spolku Naturfreunde čili Spolku přátel přírody. Ten byl založen v Liberci roku 1849 a těšil se mezi zdejšími obyvateli tak velké úctě, že se jeho protektorem stal svého času sám majitel panství — Jeho Excelence pan Franz hrabě Clam-Gallas, c. k. komoří a člen Panské sněmovny, rytíř Leopoldova řádu. Byl to právě spolek Naturfreunde, který roku 1895 zřídil nedaleko od vojenského špitálu v dnešní Purkyňově ulici novou botanickou zahradu, jednu z vůbec nejstarších takto koncipovaných institucí na našem území, na níž navazuje současná věhlasná liberecká botanická zahrada, jejíž moderní skleníky z 90. let 20. století patří k dominantám celých Lidových sadů.

Snahou spolku Naturfreunde bylo zvelebit městské pozemky na okraji Liberce a využít je pro odpočinek Liberečanů, neboť na všech volných plochách na dohled od radnice se v té době sušily látky. Od ruchu a špíny tehdejšího města vzdálené Sedmidomky byly pro tento účel přímo ideální; díky spolku Naturfreunde byly postupně zkrášlovány a přetvářeny na promyšleně navrženou a příjemnou rekreační oblast. Již v roce 1872 proto rozhodlo město Liberec, které bylo tomuto měšťanskému spolku plnému významných osobností přirozeně velmi nakloněno, že nebude dále pronajímat své louky a lesy nad dnešním Jizerským potokem, ale dá je k dispozici právě spolku Naturfreunde, který zde začne s budováním velkolepých městských parků. Po brzkém a úspěšném dokončení promenád po březích potoka bylo roku 1880 — v době chystaných oslav stého výročí zrušení nevolnictví a vydání tolerančního patentu císařem Josefem II. — naplánováno vybudování rozsáhlé plochy veřejné zeleně pod restaurací Belvedère — parku císaře Josefa. Plány na možné uspořádání parku vypracovali přední odborníci — Josef Töpfer junior, syn libereckého zámeckého zahradníka, revírník Neuwinger z Hanychova, rohanský zahradník ze Sychrova Adalbert Maschek, Oskar Sperling — inspektor městských parků v Górlitz a spolkový zahradník Franz Fritsch. První část parku byla osázena již v letech 1881-1884, přípravné práce započaly již v říjnu 1881 a byly dokončeny v prosinci tohoto roku.

V rámci budování parku byl těsně pod zahradou restaurace Belvedère postaven i téměř pět metrů vysoký císařův památník o váze 12 tisíc kilogramů. Tvořila jej obrovská busta císaře vysoká 1,57 metru, kterou vymodeloval c. k. akademický sochař a profesor umění Anton Brenek z Vídně, kde ji také z kanónového bronzu odlila c. k. umělecká slévárna. Podstavec pomníku tvořily tři stupně ze syenitu vylámaného v severních Čechách, na nichž byl umístěn renesančně pojatý podstavec z leštěného červeného porfyru z Tyrol, který nesl nápis: "Weilte in Reichenberg: 30. Juni 1766, 19. Juni 1776, 15. September 1779. Toleranzedikt vom 18. Oktober 1761. Aufhebung der Leibeingenschaft 2. November 1761. Aus freiwilligen Spenden errichtet vom Landund Forstwirtschaftlichen Verein in Reichenberg 1882." (Dlel v Liberci: 30. června 1766, 19. června 1778 a 15. září 1779. Toleranční patent z 18. října 1781. Zrušení nevolnictví 1. listopadu 1781. Z dobrovolných příspěvků zřízeno Zemědělským a lesnickým spolkem v Liberci 1882). Slavnostního odhalení pomníku se 3. srpna 1882 zúčastnily stovky lidí s pochodněmi; zdá se, že odhalení pomníku císaře, který chtěl v celé měšťanů stalo ideální příležitostí jak demonstrovat svoje němectví. Na náměstí u radnice zpívaly pěvecké spolky Haydnovu Německou péseň. Ze všech směrů sem přitáhly průvody, z nich se zde zrodil proud osmi tisíc lidí, který táhl městem. Po řeči předsedy pořadatelského výboru Johanna Elgera, promluvil poslanec Dr. Ludwig Schlesinger a poté zapěl sbor pěveckého spolku Scháferovu Nedělní píseň zvanou Das ist der Tag des Herrn — Nastal den Páně. Předseda spolku Wilhelm Siegmund poté předal pomník obci, za níž jej převzal starosta Ludwig rytíř von Ehrlich — doslova "ve jménu povždy německého města Reichenbergu". Poté položily dívky k pomníku 100 věnečků věnovaných různými spolky, propletené stužkami v německých, tedy černo-červeno-zlatých barvách. Sváteční den pak skončil mohutným kvasem v sále Střelnice. Ani mohutná slavnost však pomníku dlouhý život nezajistila. Na základě úředního rozhodnutí o odstranění pomníků na rakouskou dynastii musel být pomník roku 1923 odstraněn; 4. května byla busta uvolněna a následující den ráno ji dělníci sejmuli ze soklu a naložili na valník. Stopadesátikilový císař byl za přítomnosti mnoha Liberečanů odvážen z parku ozdobený chvojím na dvůr radnice, kde jej složili z valníku: se slovy: "Ochránci liďskosti sbohem a na shledanou!" Busta byla poté přenesena do jednacího sálu radnice, kde byla již následujícího dne umístěna na nový sokl. Zde stála až do časů 2. světové války, kdy skončila ve sbírce barevných kovů. Původní místo v Lidových sadech dodnes připomíná ozdobný kamenný obrubník, v němž již téměř celé století rostou krásné kytky. V roce 1886 rozhodlo liberecké zastupitelstvo, že bude v sousedství nového parku pokácena ještě velká část borového lesa a Naturfreunde území pak promění v anglický park, který byl nakonec dokončen roku 1888. Dochovala se zajímavá informace o údržbě tehdejší zeleně, podle níž byl park každoročně minimálně třikrát sekán a pravidelně byly uhrabávány všechny perkem či pískem vysypané cestičky. Málo se také ví, že park po jeho úplném dokončení — dne 1. října 1891 — navštívil sám císař pán František Josef I.

V parku se nacházela celá řada laviček, odpočívadel a studánek. Našli bychom zde vyhlídku Clotildenstein (Klotildin kámen), jejíž žulový masiv, pojmenovaný po hraběnce Clothilde Clam-Gallasové, se dnes nachází v zoologické zahradě nad zadní částí Labutího jezírka. Dále pak prameny Franzensguelle (Františkův pramen), nazvaný patrně podle Franze hraběte Clam-Gallase, syna hraběnky Clotildy a Vereinsguelle (Spolkový pramen) připomínající tvůrce parku spolek Naturfreunde. Oba se nacházely na levém břehu Baierova potoka a dnes z nich zbyla jen mokrá místa s rozvalenými kameny v areálu zoologické zahrady, ve svazích nad pavilonem lachtanů. Na protějším břehu potoka pak byl Ludwigsguelle, připomínající dlouholetého předsedu spolku Naturfreunde Ludwiga Hlasiwetze, za něhož byl zřízen nejen městský park císaře Josefa, ale i většina alejí a veřejné zeleně v celých Lidových sadech. Pramen tvořila kamenná váza obklopená zídkou s lavičkami, nacházející se pod dnešní Purkyňovou ulicí. V roce 1912 byla okolo pramene upravena zeleň podle projektu libereckého architekta Alfreda Hübnera, zasazeny zde byly alpské růže a jehličnany. Za pramenem byl tehdy vztyčen i žulový pamětní Hlasiwetzův kámen s bronzovým reliéfem Ludwiga Hlasiwetze, vytvořeným profesorem průmyslové školy Wilhelmem Weissem a odlitým v umělecké slévárně Hans Frómmel Sóhne ve Vídni. Památník byl odhalen v neděli 12. května 1912 v 11 hodin dopoledne; při slavnosti promluvil nový předseda Naturfreunde Gustav Miksch, za město Liberec pak Dr. Heinrich Staden a konečně i vdova po zesnulém předsedovi Aurelia Hlasiwetz. Z pomníku se dnes dochoval jen nahnutý kámen, níže položený pramen vyschl po dokončení kanalizace v Purkyňově ulici. Z původní úpravy tak dodnes zbyla jen kamenná zídka při cestě vedoucí podél severozápadního okraje zoologické zahrady.

K prvním pramenům později přibyly i další: Rudolfsguelle a Stephanieguelle (připomínající následníka trůnu Rudolfa a princeznu Stephanii), Wilhelmsguelle (pojmenovaný snad po Wilhelmu Siegmundovi, předsedovi Naturfreunde a pozdějším libereckém starostovi) a pramen Ffoffmannsguelle pod dnešní Lesní ulicí zřízený známým milovníkem Liberce a jeho okolí, zhořeleckým továrníkem Adolfem Hoffmannem. Po žádném z těchto velkolepě upravených pramenů nezůstalo dnes více jak pár starých pohlednic a hromádka vlhkých kamenů kdesi v houští.

K parku také patřily i další pomníky a památníky — roku 1902 byl na výšině uprostřed parku na tzv. Freundschaft Platz čili náměstí Přátelství vztyčen mohutný pomník tvořený velkým žulovým balvanem, obklopeným menšími kameny reprezentujícími různé horniny libereckého okolí, Byl věnován osobě Freidricha Ludwiga Jahna, jakéhosi "otce" všech německých cvičenců. Odhalen byl 19. října 1902 a dochoval se do současnosti — jen je dnes přeměněn na památník nejstarší zoologické zahrady na území Československa. Nedaleko od pomníku byl zřízen veliký vodotrysk v žulovém bazénu; od roku 1908 napájený přímo z libereckého vodovodu. Kruhový bazén byl po válce na dlouhou dobu vyschlý a opuštěný, později byl doplněn o funkční fontánu v rámci ojedinělé akce Socha a město 1969; dnes je historický vodní prvek opět po letech zprovozněn.

Park císaře Josefa, později přejmenovaný na Staďtpark čili Městský park a po válce nazvaný Lidové sady Petra Bezruče, byl a dodnes je díky zajímavé skladbě dřevin jednou z nejpřitažlivějších zelených ploch Liberce a jeho zřízení stejně jako vybudování dalších odpočívadel, laviček a pramenů v okolí lákalo a dodnes do Lidových sadů láká další a další návštěvníky, toužící po klidu a uvolnění v přírodě.

V letech 1889-1891 vznikla na okraji tohoto parku — naproti dnešnímu Hotelu U jezírka — na Baierově potoce vodní nádrž, tzv. Gondelteich čili Gondolové jezírko; v češtině jen Jezírko či Labutí jezírko. Uprostřed jezírka byl Ornitologickým spolkem pro severní Čechy (Ornithologischer Verein fiür Nordböhmen) roku 1904 zřízen umělý ostrůvek s hradem pro labutě. Pod hrází bylo zřízeno promenádní molo a počátkem století vybudován romanticky pojatý hrázděný altán, ve kterém se půjčovaly loďky a v zimě se zde ohřívali Liberečané při bruslení. Není snad náhodou, že vzhled altánu — patrně navrženého opět stavitelem Adolfem Bürgerem či Alfredem Hübnerem - se velice podobal domku na kluzišti pod libereckým soudem, nacházejícím se shodou okolností taktéž na Baierově potoce. Na druhé straně hráze vznikla ve velmi obdobném stylu stanice tramvajové trati, zavedené sem v květnu roku 1897 (po nějaký čas zde byla konečná, ještě v témže roce v listopadu byla dráha dovedena až nahoru k současné budově Lidových sadů). Po válce zmizeli bruslaři i romantické vyjížďky na loďkách; dlouho neudržovanou stavbu hrázděného altánu u vody převzal podnik Restaurace Liberec a po rekonstrukci zde v roce 1974 byla otevřena restaurace Rybářská bašta; po důkladné rekonstrukci jezírka i historického objektu v letech 1996—1997 se z tohoto místa stal jeden z nejromantičtějších koutů Liberce.

Ornitologický spolek pro severní Čechy v parku zřídil roku 1902 první ptačí dům, který se poté stal základem pro další trvalé výstavy zvířectva. V roce 1907 byl k Baierovu potoku přenesen stavitelem Alfredem Hůbnerem, nikoliv náhodou taktéž členem Naturfreunde, z výstaviště nad libereckou přehradou domek, nazvaný Čapí hnízdo. V řadě vlastivěd je uváděno, že šlo o kopii tyrolského stavení, vzhled dodnes zachovalé nejstarší stavby v areálu ZOO se však spíše blíží domům v německém dolnolužickém Spreewaldu. Ve stejné době byl v parku zřízen i výběh pro srnky a srnce, přičemž nejmladší kus byl přivezen až z grabštejnského revíru hraběte Clam-Gallase. V roce 1919 pak z těchto prvních počinů v dolní části parku oficiálně vznikla zoologická zahrada, která dnes — společně s blízkou botanickou zahradou — tvoří jeden ze základních kamenů dobré pověsti Lidových sadů a jednu z hlavních turistických atrakcí této části města.

Předválečná podoba zoologické zahrady se ze všeho nejvíce blížila spíše zvěřinci, odborně významná instituce zde vznikla až po druhé světové válce; věhlasu doznala zejména za ředitele Jiřího Badalce, který expozice zaměřil nejen na divácky atraktivní podívanou, ale soustředil se i na první záchranné programy ohrožených druhů exotických zvířat. Od roku 1958, kdy údolí Jizerského, původně Baierova potoka vyplavila silná povodeň, se zoologická zahrada začala přesouvat z údolí do výše položených lokalit původního parku a postupně zabrala a zčásti i zrušila většinu původních parkových úprav založených spolkem Naturfreunde. Nedaleko budovy Lidových sadů tak vznikla roku 1960 podle projektu Eduarda Anděla stáj pro zebry, o pár let později jsou stavěny pavilony pro paviány a šimpanze (kdo by v Liberci neznal Terezu, pozdější televizní "hvězdu"). Důležitý byl taktéž bazén pro lachtany, vzniklý roku 1970 podle projektu architekta Pavla Švancara a pavilon slonů, postavený roku 1972 na základě návrhu Zdeňka Teichmana. Rukopis architekta Švancara je s dalšími stavbami v zoologické zahradě spojen i za dalšího ředitele Josefa Janečka. V roce 1994 byl do ZOO umístěn párek bílých tygrů, zapůjčených původně ze Švédska; tygři se poté stali jedním s hlavních lákadel zahrady.

Zdroj: Marek Řeháček a Jan Pikous mladší - Procházka do Lidových sadů, 2010